Téma: Výběr povolání, zaměstnání - vybrali jste si vy nebo si vybralo ono vás
Hezký den všem,
poslední dobou mě zase začíná trápit jedna věc. Čím se mám v životě živit a kde mám pracovat?
Já vím, je to otázka, na kterou si musím odpovědět sama.
Stejně bych se ale chtěla zeptat:
Měli jste od začátku jasno o vašem povolání?
Já třeba nikdy. Vždycky mně šla spousta věcí, ale žádná pořádně. Šla jsem na osmileté gymnázium s uměleckým zaměřením, vlastně jen náhodou. Tam jsem měla flétnu a klavír. Nicméně jsem lenoch, nejsem cílevědomá a moc mě nebavilo cvičit.
Bohužel jsem se skoro nikdy nepotřebovala moc učit. Nepamatuji se nějaké trudné šprtání. Prostě jsem si věci zapamatovala z hodiny nebo je nějak pochytila při přepisování učiva. A nebo jsem se na to vykašlala a prolízala s odřenýma ušima. Nebo spíš když mi teklo do bot, tak jsem se na nějakou tu písmku či zkoušení přeci jen nějak připravila.
Odpovídají tomu i moje maturitní známky. 1,2,3, 4 
Angličtinu jsem neměla nikdy v lásce, takže trojka byla spíš štěstí a ta čtýra ze ZSV byla zase smůla na otázku, kterou jsem sabotovala a vytáhla si ji 
Takže jsem zase u toho, ve všem mě bavila jen část a tu nezáživnou jsem prostě ignorovala.
Chodíte do práce hlavně kvůli tomu, že prostě nemáte jinou možnost a nebo vás vaše práce i baví?
Já prodávám knížky. Nedokončila jsem vysokou školu (speciální pedagogiku), do tohohle knihkupectví jsem chodila na brigádu (přes kamarádku). A tak když jsem si hledala práci, hodila jsem životopis i sem a naštěstí někoho hledali
Jinak ale při slově obchod se mi zvedá žaludek. Prodej, prodeje, zisky a podobně se mi taky dělá zle. Holt nejsem pracovník, o kterém by ziskuchtivý majitel snil. Neříkám, že numím poradit, jen ta strategie prodej je mi prostě cizí. Jediné, co mě uklidňuje, je prostředí a spolupracovníci, kteří jsou moc fajn. Knihy mám ráda, takže tady netrpím, jak bych trpěla třeba v elektru nebo u salámů.
Nechci tohle povolání hanit, ale jak jsem psala, pro mě to prostě moc není.
Navíc trpím úchylkou na to, že potřebuju mít všechno dokonalé. Jak necítím, že to je na 100%, raději to nedělám vůbec. Proto taky ztroskotala většina mých pokusů o změnu. A protože si moc nevěřím, tak si taky neřeknu: Hele, tohle mi fakt jde moc dobře!
Takže teď kvůli tomu šílím a čílím se, abych se pak zase uklidňovala, že je to v pohodě a není tak zle. Chystám se, jak už jsem tak různě někde psala, studovat VŠ - Sociální pedagogiku. Samozřejmě v kombinovaném studu při práci. Musím ale říct, že tady mívám taky dost děsy. Snažím se to krotit tím, že když se budu snažit, najdu v sobě potenciál, který budu moci využít. Jo, asi jste mě odhalili, že neodolatelně toužím být užitečná, protože jinak můj život ztrácí smysl. Snažím se teda hledat v tom, co dělám, užitečnost. A to si pište, že tam je!
Jenže ta moje dosavadní práce je navíc špatně placená a vyhlídky na zlepšení nejsou, jelikož se bude ještě víc šetřit. Nechci si stěžovat, ale jelikož oba s partnerem pracujeme ve stejné společnosti (i když on s lepším platem), peněz fakt není moc.
No, tak to je tak vlastně to, co mě teď poslední dobou trápí. Jsem ráda, že jsem se vám s tím mohla svěřit, jelikož to ve mně zase vře. Ale ono bude líp, že jo. Já vím.
Tak dík za váš čas. (Jestli jste to dočetli).
Když napíšete, jak to máte vy s prací nebo něco k tématu, budu ráda.
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 2407x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Zdravím, my už spolu diskutujeme v mém tématu o miminku. Já Vám tedy řeknu něco o mé dosavadní práci. Jako díte jsem na to byla podobně jako vy. Hrála jsem na klavír od školky do 8. třídy ZŠ, pak přišla puberta, lítáni po venku a klavír šel bokem. Potřebovala jsem ještě rok, abych dostala nějaký ten 1 papír - vykašlala jsem se na to. Dnes toho lituji, ale život jde dál. Na štední školu jsem se piřhlásila na hotelnictví. Můj velký sen byl, stát se letuškou. Škola mě moc bavila. Vaření, obsluha - opravdu jsem si střední užila. Maturitu jsem prolezla díky našim moc hodným učitelům. Po střední škole jsem měla plán jít na VŠ letectví do Prahy. Ale běhěm SŠ jsem si našla přítele - jak víte - staršího o 12 let, se kterým si ale dodnes výborně rozumím a bezmezně ho miluji. VŠ letectví šla bokem a s ní i můj sen stát se letuškou. COpak to jde? Pevný vztah s letuškou, když bych byla stále "v čudu"? Ano sen to byl velký, ale tohoto nelituji, protože místo toho mám skvělého muže. Takže kam místo VŠ? Rok na jazykovku, během kterého se rozhodnu co dál. Rok jazykovky jsem absolvovala, ale na VŠ už se mi nechtělo, takže rychle sehnat práci. Od 15-ti let jsem brigádně dělala v restauraci servírku - bavilo mě to, ale toto jsem celý život dělat nechtěla, jako ani to co dělám teď sedět u PC. Když ale zkončila jazykovka, nikde nebylo nic, co bych mohla dělat a co bylo, musela jsem mít praxi, kterou jsem samo neměla. Zůstala jsem tedy ve firmě u rodičů, kde jsem brigádně také vypomáhala, na plný úvazek. Jsem zde 2 roky. Moje náplň práce je vystavování faktur, pohyb skladů, spedice dodávek atd atd. Nebyl to můj sen, není na tom moc co by mě bavilo, ale mám relativně klid. Pracuji v pohodlí bývalého domova - u rodičů, takže je vidím každý den a když potřebuji například k doktorovi, nebo něco si vyřídit, není alespoň problém se domluvit. Takže tak 
Díky a klidně si můžem tykat 
Je fakt, že práce ve firmě rodičů má své výhody. A taky nevýhody samozřejmě, jako všechno.
Já bych klidně zkousla i to sezení u PC, faktury a podobné věci, jen kdyby to bylo třeba pro dětský domov, nízkoprah či podobně. Ale můj sen to taky není, takže se na to nechci zatím specializovat a zkusím ještě tu vysokou. Třeba mě tam osvítí.
Všechny moje školy byl krok vedle. Pracuji úplně mimo obor a díky tomu zastávám názor, že se člověk naučí cokoliv. Vybírala jsem hlavně podle pracovní doby, abych mohla mazlika hodit do školy a ve tři si ho vyzvednout z družiny. I když jsem úplně mimo obor, práce mne baví i peníze jsou super, jediné co mi vadí je chování nadřízených. Už dlouho přemýšlím, že vezmu roha, tatík je v důchodu a rád by svoje podnikání hodil na mne, jenže já nechci i když je to zajímavá práce a zase úplně mimo obor, ale on má tak šíleně rozmazlený zákazníky. Stačí mi když je na dovolené a v lázních, za tu dobu mám okousané nehty a nervy na pochodu (a to vyřizuji jen to nejnutnější). Takže nejsi v tom sama voslíku, ale narozdíl od tebe já vím, že by mne práce s lidma nebavila. tedy bezprostředně s lidma. Nemám ani tu sebeobětovací touhu a neumím lidem poradit špatně, jen abych měla zisk. A na druhou stranu, když si nenechají poradit a pak přijdou za mnou co s tím, řeknu co si myslím, což je asi nejhorší varianta.
Super, to jsem potřebovala slyšet Vážně, že to není tak velký vzrůšo a problém, jak si pořád představuju.
Mně prostě přijde nemorální někomu vnucovat zboží, aby na tom někdo vydělával. Hlavně na tom vydělává náš majitel a my z toho máme houbelec, takže ani snaha o vyšší tržby, bez nálaku na zákazníka, u nás taky moc nehrozí A pak jsou lidi ještě naštvaní a obviňují tě, že ti nevěří a žes určitě neudělal všechno proto, aby oni dostali vytoužené zboží 
Jednou mi po směně, když jsem si sundala jemnovku, řekla vedoucí: "Tak a už jsi taky degradovaná." Tak jsem jí řekla, že teď naopak jsem konečně člověk a ne prodavač
No, tak kritéria co se týče dětí nemám, jelikož nemám děti. A jelikož taky moc nevěřím, že někdy budu mít, snažím se nacpat někam do té sociální sféry Možná se ale dostanu nakonec úplně jinam. Každopádně nějaká kritéria na výběr mám, te´d jen jestli se ukáží jako správná anebo jestli se neukáže něco, co mě je donutí přehodnotit
Se mi zdá, že ti strach svazuje ruce. Ničeho se neboj a i když to nedopadne jsi člověk a tam se dokonalost neočekává. 
Víš co máš možností? A kolik je kombinací, byl by nerozum z toho všeho něco nevyzkoušet. Doma mi vždycky říkali, že člověk roste s úkoly, teda né že bych z toho byla odvázaná, ale tím že jsi hozena do vody a plav, tak fakt plaveš. Držím ti pěsti. 
Nějak tak. ám to prostě tak nějak dané, že se pořád bojím, co a jak bude. Jenže teď vím, že to záleží na mě. Aspoň to, jestli se dostanu na školu a jestli ji dokončím. Na Masaryčku jsou sice prasácký testy ale udělala jsem je už dvakrát a vždycky jsme byla v první půlce přijatých. Takže no problemo jen to musím našrotit.
No a pak se na to nesmím vykašlat. Takže si koupím bič a cukr
Já vím, když není jiná možnost, člověk se naučí věcí Jsem od mala posránek (jako strašpytel)
Voslíku, buď v klidu, já jsem to měla dost podobně - ke studiu sociální pedagogiky a potažmo ke své práci jsem se dostala jako slepý k houslím. Rozhodně jsem to nijak neplánovala a neříkala jsem si: jó, sociální pracovnice, to bych chtěla dělat, to je můj vysněnej džob, to fakt ne. A i když spousta mých spolužáků z vejšky už je mimo obor, tak já téhle volby nelituju - teda většinou. Ono to ani v těch sociálních službách není až tak růžové, jak si to (možná) maluješ - já už jsem za těch několik let přišla o dost iluzí o otm, jak fungují sociální služby - ale líbí se mi ten Tvůj elán a nadšení, ta touha najít smysl v tom, co děláš. To je strašně důležitý, toho se drž.
Studium rozhodně zkus, nic horšího, než že školu nedoděláš, se nestane. A budeš vědět, žes to alespoň zkusila a neužírat se do smrti tím, co by mohlo být, kdyby…
Píšu až teď, protože jsem se rozhodla, že mě na tu soc. ped. prostě vezmou a hotovo! Přesně vím, kvůli čemu mám pochybnosti, že bych měla dělat takovou práci. Na druhou stranu ale vím i schopnostech, kvůli kterým bych tuhle práci měla či mohla dělat. A těch je převaha, takže to risknu.
Věřím tomu, že se zase po dlouhé době dostanu do jiného prostředí a najdu tam něco, co hledám.
Nejspíš mám trochu zkreslené představy, ale taky vím, že prostě nikdo z nás nemůže zachránit svět, ač by se snažil sebe víc. Jen ten smysl práce se pro mě ubírá tímto směrem.
Tak mě školu vybrali rodiče, nějak ignorovali moje přání… moje tehdy vysněná práce prodavačky jim nepřišla dost dobrá. Tedy nikdy neměli nic proti prodavačkám, ale jak moje maminka říkala, vystuduj a pak si dělej třeba tu prodavačku.
Mno, školu jsem přetrpěla, šíleně mě nebavila, v životě jsem se tomu nevěnovala. Našla jsem si úplně jinou práci a po nějaké době jsem šla dělat tu prodavačku. Prodávala jsem hodně let, bavilo mě to a musím se i "skromně" přiznat, že je to jedna z prací které mě skutečně naplňují a jsem v nich fakt dobrá.
Nicméně je také fakt, že mi absolutně nevyhovuje stereotyp a tak nějak pořád hledám nové a zajímavé i v tom pracovním životě a tak jsem si jen tak náhodou "odskočila" do kanclu a pak po nějaké době zase dál.
Dnes už jsem se na hony vzdálila jak tomu co jsem se učila tak i té vysněné prodavačce, ale neumím jen trčet a krnět… momentálně jsem ve své práci spokojená, není vůbec jednotvárná, mám stále spoustu nových výzev před sebou, ale už teď vím, že si za nějakou dobu zase odskočím dál, i když jen tak částečně, ale to už vlastně nebude práce v tom pravém slova smyslu, tedy za účelem výdělku. Jen naplnění mých tužeb.
Do práce samozřejmě chodím kvůli tomu, abych si něco vydělala na život, někdy se to daří více, jindy méně, ale nějak si nevybavím práci do které bych chodila jen kvůli penězům, vždy mě práce prostě musí bavit.
Tobě Voslíku držím pěsti, ať si splníš svoje přání a uděláš si vysokou a práce je Ti převážně právě tím, co Tě bude naplňovat.
Díky moc Veselko, za tvůj příspěvek. Asi tušíš, že se teď nějak plácám mezi prací, přítelovýma dětma, stěhováním a tak podobně Vysoká je pro mě vidinou toho, že si sama sobě konečně dokážu, že zvládnu něco dodělat a že jsem skutečně inteligentní Takže je to taky zdvihák sebevědomí (bohužel teda ale znám spoustu pitomců, kteří mají taky vysokou).
Navíc mě ten obor láká a prostě od toho čekám, že se aspoň trochu najdu. Už jsem urazila dost velký kus cesty, ale nějak pořád nemám ten správný směr. Možná je těch směrů víc, tak uvidíme.
Teď se těším na přijímačky - všemi milované TSP!
Já jen kdyby vás to zajímalo, tak mě na tu soc. ped. vzali. Brali jenom 35 lidí a vešla jsem se tam.
Díky, Barčo Mám z toho fakt velkou radost.
Voslíku - nebo bych už měla psát má budoucí kolegyně? - moc gratuluju, působíš na mě jako šikovné a inteligentní stvoření, takže to určitě zvládneš, tak ať Tě studium baví a všechno frčí, jak má. 
Voslíku, moc, moc gratuluji.
Voslíčku…. mám z toho taky moc velkou radost…jsi šikulka. 
GRATULUJI
