Téma: Osobní zkušenost s alkoholiky a alkoholismem - hnusná nemoc a hnusnej chlast mi vzal toho nejmilejšího člověka na světě

Ahojte,

dnešní téma mě inspirovalo k napsání dalšího článku. Ještě si to pročtu, takže případné chyby mi odpusťte. Originál je ZDE (klikni)

Tak, píšu po odmlce další post. Inspirovalo mě k tomu psaní z portálu, který ráda navštěvuji. Má název "Přítel pijan schovávající alkohol - co s ním? "

"Co s ním? " říkám si. "Vyrazit! ".

Po mých zkušenostech mám k alkoholikům prakticky odpor a jsem velmi, velmi nemilosrdná. Ale zpět k počátkům mého odporu.

Musím nahlédnout do minulosti, abych přesně osvětlila, jak to tedy s těmi ožungry mám.

Byla divoká '90 léta. Otec si hrál na pana velkopodnikatele. Kolik takových bylo. Euforická postkomunistická doba najednou vyplkla spoustu nových OSVČ. Bohužel si mnozí na podnikatele jen hráli přesně, jako můj otec. Doba tomu přála.  

Otci nesmělo chybět v povinné výbavě novodobého podnikatele pár typických atributů: fialové sako, whisky, kožený kufřík, kartony Marlborek a nejnovější Ford.

Měl ženu, tři děti. Bydlel v krásném velkém bytě, který mu nechala jeho maminka. Měl vysoké stropy a platil se za něj solidní nájem. Dokonce tam byl i pokoj, který kdysi dávno fungoval pro pokojskou. Tak krásně jsme si - zdánlivě - žili.

Když jsi rozený pohlavní úd, flink, nezodpovědný a sobecký, nemůže z tvého pseudopodnikání vzejít nic dobrého. A přesně toto se stalo otci.

Kvůli jeho idiocii se mu v ničem, co zkoušel, nedařilo. Zadlužoval se  a zbytečně tím komplikoval život své ženě - mé mamince. Žil si jako rádoby bohém, chlastal, hulil a dál vedl své nepoctivé podnikání.

Byla doba mobilů a samozřejmě ani on nemohl zůstat pozadu. Dodnes si pamatuji na první mobil, co jsem kdy viděla. Měl anténku a byl to, tuším, Ericcson.

Podnikatelské aktivity pomalu začaly brát za své. Nedařilo se, dělal dluhy a začala se projevovat jeho neobvykle sobecká povaha. A řekla bych, že i totální dekadence osobnosti.

Začal být vulgární, zlý a začal též podvádět mámu. Dokonce si svou fuchtli, s kterou žije dodnes, vzal k nám domů do pokoje, přičemž v dalším pokoji byla máma (!! ).

Ta mámu po rozvodu prakticky stalkovala, volala ji domů i do práce a říkala ji nějaký kraviny. Dodnes nechápu, co z toho měla, jednak už otce měla a druhak to nebyla žádná výhra, ale došlo mi, že ona taky nebude úplně v pořádku, a tak si asi právě proto sedli a jsou spolu dodnes.

Chodil do hospod, dodnes si pamatuji, jak chodil do "Tahiti" a já si jako dítě představovala, že je někde na dovolené v zahraničí. Přestával se o vše starat, na děti kašlal, na ženu neváhal vztáhnout ruku. Jednou jsem při jejich vzájemnýmu kopání byla přímo mezi nimi (! ). Vůbec si mě nevšímali…

Přitáhl domů vlčáka a máma s bratry prý radši zůstala doma - ani nešli do školy - jak se ho (resp. jí) báli. Ještě štěstí, že už byla vycvičená, nicméně byl to echt hlídací pes, a tak si troufala na nejnižšího člena smečky - mě.

Kradla mi jídlo z ruky a vrčela na mě. Bála jsem se kolem ní chodit. A otec? Ten se o ni samozřejmě nezajímal - máma ji musela venčit a krmit. Co víc si mohla matka malých dětí přát…

Bylo po rozvodu. Bylo mi 7. Vždy, když nás otec svátečně někam vytáhl, nezapomněl jít do hospody. Mně to však nevadilo, já se na něj těšila a vždy upíjela pěnu.

Dodnes chodí po hospodách, i když nevím, co asi chudák dělá skrz protikuřácký zákon. Je to typ člověka, co nikdy neměl mít děti. Je nezodpovědný, sobecký, hospodský typ a pseudobohém.

A máme tu druhý exemplář. Syn toho výše zmiňovaného - čili můj bratr.

Po narození bratra a mě to nesnesl a z hodného, milého chlapce se stal nenávistný, zlý a sobecký sociopat, co trýznil své okolí a nikdo ho nedokázal zkrotit.

Nedokázal si z otce vzít nic lepšího, než právě jeho sobeckost a alkoholismus.

V pubertě začal experimentovat s marihuanou, alkoholem a beztak, že i s drogami.

Vzhledem k tomu, že marihuana i alkohol působí destruktivně i na dospělého člověka, co teprv na dítě ve vývinu. Jeho mozek a osobnost to totálně rozložilo. A dovršilo to jeho sociopatickou povahu.

Do škol nechodil, chodil zásadně za ně a chlastal. V období, kdy už mohl pracovat, se mu jaksi nechtělo - až dědeček a jeho pořádný vyhubování s větou, že je příživník, zabralo.

Začal aspoň chodit do práce, ale všechny peníze do dvou týdnů propil. Mámě dával málo, později už nic. Když mu peníze došly, žebral po mámě aspoň na cigára. To bohužel dělá dodnes a mě to nesmírně irituje. Dostává mě to do stavů nepříčetnosti. Mám pocit, že se ho nikdy nezbavím, leda smrt, ať jeho či má, mě od něj osvobodí. A myslím, že při takovém životním stylu je spíš pravděpodobnější ta jeho.

Na otce i na bratra to působilo strašně hlavně co se agrese týče, nicméně bratr nepotřebuje ani pít, aby byl zlý. I střízlivý stav, možná i absťák, z něho dělaly krystalické zlo.

Mám ho v očích jako smradlavého a zlého pijana.

A teď sousedka: už jako malou mě děsilo, když jsem šla ze školy a viděla ji zpitou ležet u sklepů. Dokonce jí jednou manžel (podivín mimochodem) dal síť do oken, ale ona i přesto prchla pro víno. Pila a pila, až se upila. Nebylo jí ani 50 let.

A druhá sousedka: zvala si kamarády pijáky do bytu, na rozdíl od předešlé, která byla chudák taková tichá - snad se za sebe styděla, byla tato vždy při pití hlučná. Měla takovej hnusnej vychlastanej a vyhulenej hlas. Zněla jak cigánka z pavlačáku.

Příčila se mi. Když jsem ji však jednou pohleděla do tváře, uzřela jsem žluté oči. A modřinky na rukou.

Cirhosa hepatitis…  

Aj! To znám. Bylo mi jí náhle líto. Vím totiž, že se její čas povážlivě krátí.

A nakonec další dáma. Má osudová. Moje půlka. Má milovaná babička.

Vždy, když jsem byla u ní, měla u sebe hnusné, laciné rozlévané víno. Dodnes ten smrad nesnáším. A to ho musím kvůli tetě čichat často…

Jako jediná z rodiny neměla naštěstí to, aby to v ní působilo na agresi. Naopak, byla taková utlumená a většinou po tom usnula.

Strašně jsem to nenáviděla.

Když třeba byla u nás doma a hlídala mě, než přišla máma, i tak měla u sebe vína. Máma se mě vždy ptala: "Byla? " a já zoufale odvětila, že "zase byla".

Zřejmě i kvůli tomu málo jedla a přesolovala. A ke konci taky jedla citrony. Jako malá jsem jí dělávala rohlík potřený majonézou a s poličanem. Vždy jsem ji nutila, aby to přede mnou snědla a samozřejmě, aby mi můj kulinářský výtvor pochválila.

Nevím, zda to byl výmysl, který mě měl uchlácholit, anebo pravda. Prý měla proběhlou žloutenku už z pracovních zkušeností z Ruska, kde patrně taky začala pít. A tím pádem bylo o to snazší dostat cirhózu.

A taky, že ji měla. Já o tom samozřejmě věděla a moc mě to trápilo. Jak jsem byla větší, začala jsem jí víno vylévat. Jenže babička ho začala přede mnou schovávat. Já ho však stejně vždy našla a vylila. Strašně jsem se vždycky rozlítila, takže jsem babičku strašně zdupala, ona mi slíbila, že s tím sekne, a takhle to bylo pořád dokola.

Ničilo mě to, protože jsem se bála o její život. Ke konci už jsem rezignovala a vždy ji většinu vylila, nicméně jsem jí kousek nechala. Měla chudinka i finanční problémy, dodnes mě štve, že jsem to dělala, už kvůli tomu. Ale myslela jsem to v dobrém a jiné východisko neviděla. Žel, stejně to bylo marné.

(Ke konci ji též stačilo jen pár doušků a ne litry)

Já poznala už po hlase v telefonu, že "je" a měla z toho vztek. Stejně tak, když jsem k ní přijela a viděla prokrvené rty a lesklé oči - důkaz, že pila. Takže jsme se ani nepřivítaly, já začala víno hledat a vyvádět.

Vše bylo však marné.

V létě před 9 lety jí bylo blbě. Měla na oko chřipku. Vůbec jsem nevěděla o co jde, ale měla jsem strašně špatný pocit, tušení, znásobené nepříjemným snem.

Měla zimnice, třepala se, měla horečky… Panadol nezabíral.  

Pak se po pár dnech vzbudím a babička vaří žemlovku! Hurá, je zdravá, proběhlo mi hlavou.

Byla ovšem nějaká divná. Měla tak suché rty a šíleně, nezvykle žlutou pleť. Nepřikládala jsem tomu však kýženou pozornost, nechala jsem se uchlácholit zdánlivým zlepšením.

Odbíjí poledne a babička mi dává na stůl jídlo. Najednou se drží linky a říká mi svou poslední kloudnou větu: "Katko, já asi spadnu".

Bum! Babička leží mezi futrama. Je při vědomí, kontroluji jí hlavu. V zátylku má jen nevinně vyhlížející červenou skvrnku.

Letím za sousedkou a ta volá doktora. Ale pan doktor je na obědě a odmítá přijít dřív, než se nažere. Zlobím se na něj, ale zpětně mu za to děkuji. Dal nám totiž naši poslední hodinu. Tu úplně poslední.

Do bytu vrhne komando pečovatelek. Babičku zvednou a dají ji na sedačku. Pochopí, na rozdíl ode mě, že je dehydrovaná (proto ty suché rty) a dávají jí napít.

Babička moc nechápe, moc nemluví, má strašně divnej, nepřítomnej výraz. Pod jejíma nohama vidím loužičku moči.

Dávám jí na nohy ponožky. To je naposled, co jsem u ní tak blízko. Ani nepoděkuje, vůbec si toho nevšimla.

Zareaguje až na to, byť opožděně, že pojede do nemocnice. Jako vždy se vzpouzí a to hlavně kvůli mně - měla jsem totiž s mámou jet za tetičkou do Čech.

Je to nádherný, tak její poslední myšlenka patřila mně!

V tu chvíli mi to ale nedochází. Jsem zmatená, bojím se o ní, ale nevím přesně, co se to vlastně děje. Ale v hloubi duše jsem to tušila.

Po hodině přijíždí doktor. Volá se sanitka. Jak přijede, dají ji na vozík. Ani nezamává, nerozloučí se. Ani já, paralyzovaná, jsem se s ní nerozloučila. Tváří se spíš spokojeně - jako Švejk, co jel na Bělehrad.

Později z telefonu slyším hlas strýce, který mi oznamuje, že jí selhaly ledviny a je v umělém spánku. Dnes (13.03.2018) už vím, že selhání ledvin a jaterní encefalopatie - kterou pravděpodobně měla, bylo to totiž podobné menší mrtvičce - patří k závěru jaterní cirhosy.

A tak mi takhle hnusná nemoc a hnusnej chlast vzal toho nejmilejšího člověka na světě. A z mých blízkých mužů udělal monstra.

Nenávidím ho!