Téma: Cítím se unavený, méněcenný, bez energie. Kde vzít sílu jít dál?

Ahoj, trochu jsem nepochopila, oč ti vlastně jde - jsi unavený fyzicky či psychicky, nebo obojí? Cítíš se méněcený, ale proč proboha? Děláš moc zásužnou věc s tím nízkoprahovým zařízením a dle toho, jak tě to baví, možná by ses tomu měl věnovat ještě víc. Srazí tě, když vidíš tatínky - čili máš pocit, že ti ujel vlak? Chtěl bys ženu a děti?  

Dále nechápu, proč jsi tak negativní - měj radost, že máš práci, co tě baví a koníčky, co tě naplňují. Vem si, kolik lidí se moří v práci jen proto, aby měli na nájem. A ještě za almužnu. Ber to pozitivně, ne negativně, opravdu je to skvělá věc a každý ji nemá!

Jinak, jaké si to uděláme, takové to máme - teď "brečíš", že jsi dřív toho nedělal víc (pokud jsem to dobře pochopila) ale proč? Nemá to smysl, co bylo, bylo, to už nezměníme. Důležité je teď, a to ty naplňuješ přeci skvěle.

Chtěl bys být manželem - proč nenavazuješ vztahy? Tím, že budeš řešit své mindráky, shazovat sám sebe a odmítat nápadnice, těžko se pohneš z místa. Dokud nebudeš sám se sebou spokojený, nebudeš mít ani partnerku.  

Musíš vyřešit sám sebe.

Myslím, že u NilClasse gradují potíže, o kterých tu psal ve svých předchozích tématech.

To bude trošku větší oříšek…

Ano vím, že tu psal víckrát, koneckonců jsem chtěla napsat, že pokud se sebou něco neudělá, bude tu co týden to samé téma. Ale nechtěla jsem být zlá, tak jsem ho snažila aspoň trochu nakopnout tím, aby se podíval na svá očividná pozitiva - práce, koníčy - optimisticky a bral to, jako skvělou věc.  

Pokud je ale pořád zaseklý a nepomáháme mu ani my zde, pak by to asi chtělo šikovného psychologa, pokud už opravdu v sobě nemá žádný hnací motor.

Odpovím Ti to samé, co jsem Ti psala již jednou:

Všem odpovídajícím doporučuji si i přečíst Tvá předchozí témata.

Myslím si, že to, co vše jsi v nich napsal (včetně doplňujích informací) v mnohém vše vysvětluje, ale dle mého názoru evidentně sám bez pomoci nevyřešíš. Pomoc je možná však pouze za předpokladu, pokud je k ní ten, který jí potřebuje, současně nakloněn, nikoliv zabejčen na něčem, u čehož neotřesitelně odmítá, že by mohlo býti i jinak

NilClassi, mam ten pocit, ze ty se snazis utikat pred temi depresemi a prazdnotou. Taky by se ti mohlo stat, ze toho na sebe nalozis moc. Pohybujes se porad ve stejnych kruzich. Myslim, ze bys mel trochu zvolnit a najit si prilezitost, jak se seznamit s nejakou zajimavou zenou, nebo se dostat do nejake party.  
Teba se prihlas na kurz salsy, nebo zacni chodit do  nejakeho klubu, kde se schazeji zajimavi lide. Sport, co provozujes, je sice dobry, ale ty potrebujes i trochu provetrat mozek.
Deprese z tebe primo cisi a touha po sounalezitosti take. Myslim, ze kdybys mel rodinu, mel bys i naplneni a smysl zivota.  Tak se alespon zacni ohlizet timhle smerem!

Ještě mě napadá jedna věc, jak píšeš, že: "Mám dobrou práci, dělám si, co mě baví, sportuji, chodím skákat na hrazdách, na trampolínách, běhat, na kruhové tréninky a ještě mnohem víc." a že: "Od pondělí do neděle nonstop program, prostě 16 hodin činnosti."

že sis toho nabral opravdu a nezdravě moc (zřejmě z důvodu úniku před depresemi + jako náplast na deprese), a výsledkem toho nejspíše bude, že prostě bohužel jednoho krásného dne zkolabuješ, tohle tempo se nedá dlouhodobě a věčně vydržet, je třeba také odpočívat, cehož se zřejmě bojíš, neboť pak se vrátí myšlenky, které nechceš.

Mám z Tebe pocit, že své nemalé potíže chceš vyřešit pouze vlastním přičiněním, ale to v této míře a rozsahu považuji za nešťastný způsob řešení. Spíš by jsi opravdu měl zvolit toho odborníka. Myslím, že už je nejvyšší čas.

Ahoj NilClassi,

souhlasím s výše uvedeným - že toho má hodně. Připojil bych se s vlastní zkušeností - vyhledej psychiatra, mě pomohly antifepresiva (nemohl jsem se ráno probudit, v současné době zase spát). Ale pokud nezvolníš, půjde to těžko. Další věc jsou vztahy - jestli dobře chápu, jsi sám a máš rád děti - to je pak dost těžké, vidět tatínkky, když si pro ně přijdou. Ale v tomhle Ti neporadím,, jsem na tom stejně; jen s dětmi pracovat nezvládám.

Hezký den, ahoj,

omlouvám se všem, že jsem pak nereagoval. Byl jsem docela mimo A musím přiznat, že jsem se i trochu bál.

Ve zkratce, ano, vnímám, že vlastně jen utíkám před depresí a myšlenkami. Zároveň ale okolo sebe vidím množství lidí, kteří takhle normálně fungují. Jak to vůbec dělají?

Terapeuta jsem si našel, od září chodím každý týden na terapie. Asi mě to zruinuje, no alespoň si mám s kým povídat.  

Od Dany: "Dokud nebudeš sám se sebou spokojený, nebudeš mít ani partnerku.   " To vím, a desně mě to trápí. Protože v tom zase čtu: Možná někdy, za roky, až budeš mít všechno vyřešené, sám spokojený. Někdy si pak říkám, jak desně mimo musím být, když nejdřív potřebuji roky terapie, než budu moct dělat věci, které jsou pro ostatní naprosto přirozené.  

Zajímavé:

"Od Dany: "Dokud nebudeš sám se sebou spokojený, nebudeš mít ani partnerku."

To jsem Ti neodpověděla  

Pravda, psala to Rypoušice a já to popletl. Omlouvám se

Nic se neděje, stane se 

Ahoj, nekdy jsou psychologove hrazeni I pojistovnami. Vetsinou kdyz ti da zadanku obvodak. Muzes se zkusit poptat.

Nicmene pokud jiz nekam dochazis a terapeut ti vyhovuje, tak nemen.

A necekej vysledky hned. Nekdy to trva mesice nez se neco hne.  

Urcite nebudes chodit kazdy tyden dlouhodobe. Casem se intervaly protahnou.

Ale urcite neprestavej

Díky,

určitě nemám v plánu s terapií končít, vím, že to je na delší dobu.  

Tak me napada: mas ty vubec nejake kamarady? Chodis na oslavy narozenin, na mejdany atd. ? Njelepsi terapii pro tebe by byl asi pes. Mohl by sis s nim povidat, pes by te mezmezne miloval, vsude bys ho bral s sebou, ale hlavne: mel by jsi kontakt se spoustou lidi.
Jinak ITaci maji asi hodne podobny osud a terapeuti by ti mohli vypravet.
Nemas to lehke. Ale nejsi sam a hlavne nezapominej, ze v zivote vsechno nefunguje tak perfektne jako v technice!

Kéž by alespoň v technice všechno fungovalo.

Kamarády ne, známé ano. Trochu to rozvedu: Když jsem se přestěhoval do Prahy za prací, tak jsem postupem času přestal vídat kamarády z rodného města a v Praze jsem si nové nenašel.

Známých mám docela dost, ale nepovažuji je za kamarády. Tak nějak jsem rezignoval na bližší vztahy, nemám na ně ani chuť, ani čas, ani energii. Klasicky, mám pocit, že mi nerozumnějí - když se výjimečně někomu svěřím, že nejsem úplně v pohodě, tak se mi dostane rady v podobě nějakého cliché. A na druhou stranu, já je sice dokáži vyslechnout, ale nedokáži jim poradit, pomoci. K čemu takové přátelství?

S tím vlastně souvisí i to další, narozeniny, a večírky. Ne, nechodím. Vlastně dnes (13.12.2017) máme v práci Vánoční večírek. Nepůjdu. Necítím se tam dobře, a vnímám, že ani ostatní nejsou ze mně moc nadšení. Neumím se bavit, a působím tak jako rušivý element, na smutného se nikdo na večírku dívat nechce.  

Ono je to takhle, já se cítím jako v bublině, která mě odděluje od ostatních. Někdy mám takový stav, že bych chtěl jen někomu říct "Ahoj", dotknout se ho…

I s dětmi to je těžké. Funguji tak, že dokum mám co dělat, musím něco dělat, fungovat, tak to jde. Jen jakmile dostane hlava prostor na přemýšlení, tak začínají problémy. Dost mě vystihuje pojem "Osamocen v davu", je mi jasné, že jsem mizi lidmi, přesto se cítím úplně mimo, někde jinde. Například jsme byli s dětmi na víkendové akci, to bylo fajn. Celý den +- v pohodě, jen večer… to je skoro jako strašidelná povídka  

Díval jsem se na ně, jak si hrají, to bylo super. Mně se líbí, jak děti umí rychle "přepínat" - jednu chvilku brečí, a za pár minut je všechno zapomenuto a smějí se. Žijí okamžikem? Neřeší budoucnost? Jenže pak jsem začal přemýšlet. Konkrétně, o jednotlivých dětech. A došlo mi, že všechny děti nejsou úžasné, že něteré to budou mít opravdu těžké. Přemýšlel jsem, co zažijí, jestli budou šťastné. Nebo jestli budou jako já. A bylo mi strašně líto těch, kteří mají nějaký "problém" - jsou sví, mají ADHD, mají nadváhu, koktají, stydí se. Začal jsem zase řešit filozofii Antinatalismu (klidně https://cs.wikipedia.org/wiki/Antinatalismus) a v té chvíli se to ve mně zlomilo. Došlo mi, že děti sice mohu mít, ale neměl bych. Nějak jsem tím ztratil i ten poslední důvod, proč se vlastně snažit. Čím déle o tom přemýšlím, tím více jsem zoufalý, ale nějak nemůžu jinak. Ve finále i mého terapeuta jsem trochu rozhodil.

Asi je to docela zmatené, nějak nevím, jak to říct. Když bych to měl shrnout, tak závěr je asi takový:

Jsem zklamaný ze sebe, z života, nelíbí se mi, co vidím a zažívám. Nechci v tom pokračovat. Závidím lidem, kteří dokázali spáchat bilanční sebevraždu. Protože to já nedokážu, ačkoliv bych chtěl. A tak nevím, co mám dělat. Zabít se neumím, a žít také ne.

Jedinym smyslem zivota preci neni mi deti. je spousta bezdetnych paru a taky ziji…

Co se zkusit zamyslet nad zivotem z jineho uhlu?

Co se snazit byt nejak prospesny?

Venovat se trebas charite, zucastnit se nejakeho projektu?

Vim, ze pracujes s detmi, ikdyz nevim presne jak. ale co vymyslet nejaky uzitecny projekt, ze ktereho by mel nekdo dalsi radost I uzitek, nebo se do nejakeho takoveho projektu zapojit?

Co tim chci rict? Zkus nemyslet jen na sebe a svuj zivot… zkus myslet I na ostatni… treba se ti podari prestat bilancovat sam sebe.

Na tom něco rozhodně bude. Ačkoliv je to svým způsobem drsná odpověď, tak máte pravdu.  

Nečte se to snadno, ono: "Zkus nemyslet jen na sebe a svuj zivot… zkus myslet I na ostatni… treba se ti podari prestat bilancovat sam sebe. " Nemůžu to ale popřít, souhlasím.  

Díky.

Drsna jsem snad ani byt nechtela… ale bude fajn, pokud te to posune kousek jinym smerem… doufam, ze pozitivnim.

Víte, já jsem jeden z těch lidí, na které drsnost platí. Když mi někdo řekne ošklivou věc, tak se začnu vztekat, vymýšlet důvody, proč se mýlí a podobné. Jenže když to celé pořádně promyslím, tak zjistím, že mají většinou pravdu.  

V tom sdělení čtu: "Koukáš jen na sebe. Abys mohl dostávat lásku, musíš jí vydávat. Aby ti někdo pomohl, musíš pomáhat ty sám" a podobné. To není špatně, já s tím souhlasím a jsem pro. Uvědomuji si, že jsem sobec. A ano, mohl bych vymyslet tisíc důvodů, proč to není pravda… jenže ona to pravda je.

Proto děkuji. Protože tohle mi dává možnost to udělat jinak. Když mi někdo řekne: "… až potkáš tu pravou", tak jsem schopný ho poslat do pr*ele. Ale když mi někdo napíše to, co Vy, tak sice začnu zuřit, nadávat, ale pak to přejde, dojde mi, že to dává smysl a že se s tím dá pracovat…

Proto, a ještě jednou, díky!

Super, neni zac.

Tak priste cekam na zpravy, cos vymyslel na zaklade meho postouchnuti

PS: a vykat mi nemusis. jsme stejne stari

Když jsi na tom tak jak jsi, doporučovala bych ti ještě zkusit jednu věc. Zkus někdy zajít si sednout do kostela, v době, kdy tam nebude moc lidi. Vnimej ten klid a pokoj, otevři se a všechno toto rekni Bohu. Uvidis, ze ti nějakým způsobem odpoví.

Zcela upřímně se musím přiznat, že se HODNĚ moc bojím to zkusit. Ano, napadlo mě to. Naposledy, když jsem byl v kostele, jsem se modlil za přítelkyni, příště to zkusím za sebe.

Nějak ale nemám pocit křivdy ze vnějšího světa, ať až od lidí nebo od Boha. Naopak, asi bych to měl udělat jinak: Ne prosit o pomoc, ale spíš prosit o odpuštění. Já to tak alespoň vnímám, cítím to tak, že jsem dostal vpodstatě maximum, co jsem dostat mohl, a přesto jsem to nevyužil.

Ano, můžeš prosit Boha o odpuštění. Určité to někdy udělej a budeš se možná i sam divit, jak se tvůj život obrátí k lepšímu. A k Bohu můžeš mluvit kdekoliv a kdykoliv, není to vázáno jen na kostel a určitý čas.

Ahoj

Předem se omlouvám za svoji gramatiku

Už skoro od září mě trápí deprese, mám pořád myšlenky bezcennosti. Každý večer kvůli tomu brečím

Víš, já Ti ale nekodážu pomoci. Je mi Tě líto, omlouvám se, ale nevím, co bych pro Tebe mohl udělat.

Jahudko a svěřila ses rodičům?