Téma: Deprese, nesnášenlivost sebe sama, nestálé životní postoje, nedůvěra v okolí - co s tím?

Když se naši rozvedli, dost mi vadilo, že jsem skoro nevídala tátu. Máma je dost cholerická, až hysterická a často se nezdráhala mne oslovovat jako krávu a ječet na celou ulici jenom proto, že jsem rozlila čaj nebo nedojedla jídlo. A to mi v osmi (rok 2009) dost vadilo a mívala jsem z ní strach, i když si to pak žehlila tím, že mi koupila čokoládu nebo podobnou náhražku a došla k názoru, že se tím všechno spravilo.

Stejskalo se mi po tátovi a dost jsem se uzavírala do sebe. I když to nebylo nejhorší trauma, od té doby se sebou dost bojuju, na základce jsem nesnášela to, jak vypadám - na gymplu se to zvrtlo v bulimii, ale zbavila jsem se toho. Prokládalo se to s depresí. Asi nesnáším svojí osobu, každou chvíli se nadchnu pro jinou víru nebo životní styl, ale hned všechno zas zavrhuju, dávno nemám zdání, kdo jsem, akorát se vždycky sesypu v rohu. Moc nevycházím s kamarády, protože mám ustavičnej pocit, že se na mne vykašlou, že už ted' se se mnou moc nebaví. Nedokážu moc verit lidem obecne, už ani tátovi.