Téma: Jak překonat strach z lidí v okolí

Ahoj, z toho co píšeš tady a co jsi psla v původním tematu mám pocit, že jsi tu šikanu v sobě ještě úplně nepřekonal. Možná jsi ji zahnal do nějakého nejzastrčenějšího kouta svých myšlenek, abys na ni nemusel moc často myslet, ale nepřekonal jsi ji. Je potřeba přestat vnímat svět jako nebezpečné místo plné těch, kteří tě chtějí jen využít nebo Ti ublížit. Není možné prosedět celý život u PC, to opravdu není život. Je potřeba zkušet pomalu vylézat z té ulity, i když to bud možná ze začátku "bolet". Třeba by Ti v tom mohl pomoci právě nějaký dobrý psycholog.

Jak už jsem psal, psychologa nechci. Z ulity vylézám pořád, ale bojím se. Ve škole se bojím, na náměstí se bojím, na ulici se bojím…

NEBOJ SA, MOZNO ONI SA BOJA TEBA…CO TY VIES. ONI MAJU INE STAROSTI.  

Ahoj, četla jsem všechna tvoje témata. Nejsem odborník, ale napadá mě, co se zkusit soustředit na něco jiného? Nebo spíš se na to nesoustředit - na ten strach. Četla jsem, že jsi šikovnej. Rozhodně jsi technický typ. Tak se na to soustřeď. Mysli na to, v čem jsi dobrej. Psal jsi i něco o tom, že děláš stránky pro kamaráda. Nemohl ten kamarád chodit ven s tebou? Aspoň občas, vím, že pořád to není možné.

Já jsem se dřív taky občas bála lidí. Neříkám, že tolik jako ty. Rozhodně se nechci s tebou srovnávat, to je blbost. Ale pomáhalo mi myslet na svoje věci, ne na to, co si myslí ostatní a jak se koukají. K tomu mi pomohla třeba i MP3 nebo chození na místo, které mi přišlo "bezpečné". Třeba jsem věděla, že tamtudy nikdo moc nechodí nebo aspoň ne ti, kteří mi byli nepříjemní.

Píšeš, že jsi člověk, který je nerad venku, nebaví tě to. Raději sedíš do u PC. Je to vážně tak? Nebo se prostě bojíš a tak ses raděj přesvědčil, že nemáš rád okolní svět? Chceš se toho zbavit, takže hádám, že ti venek není až tak proti srsti, ale prostě nevíš, jak se s ním skamarádit To by byla škoda, ne?

Právě ne, venek nemám rád. Něměl jsem ho rád o té doby, co jsem dostal svůj první notebook. Proč chodit ven, do zimy/vedra, když můžu chatovat přes facebook/mluvit přes skype? Proč chodit posilovat někam do města, když si můžu zapnout xbox s kinectem a zahrát si tenis (dřív i fotbal, lyže, volejbal…)? Chci se toho zbavit kvůli jedinečným věcem a škole. Protože co to je za život, abych se bál cesty do školy?

//EDIT: Nemohl by se mnou chodit, když je v USA.

Jo, tak když je v USA je moje rada na nic. A jiný kamarád předpokládám není. Ono je vlastně koneckonců jedno, proč se bojíš chodit ven, důležité je, jak jsi sám napsal, že jsou věci, které doma nejsou a už kvůli tomu by bylo dobrý, nebát se chodit ven.

Pokud ti nehrozí skutečné nebezpečí, kvůli kterému by ses bál chodit ven, tak bys ze sebou mohl zkusit něco dělat. Jasně, každý tě pošle k psychologovi, jenže sám jsi řekl, že tam nechceš, takže by ti to bylo na nic.

Bylo by potřeba najít něco, co by ti dodávalo pocit jistoty a bezpečí, když se vydáš ven. Co by to mohlo být?

Tak to nevím. Jediná věc je škola a plavání. Do školy se mi nechce, takže kvůli ní se nebudu přemáhat. Jediná věc je ten aquapark, kde si odpočinu víc, než doma. A pokud mám být upřímnej, bojím se pokladní :/

No, pak už mě jen napadá, představit si lidi, kterých se bojíš, v nějaké směšné situaci. Protože jestli je ten strach opravdu neoprávněný - tedy pokladí na tebe neútočí, ale možná má jen stejný kukuč jako někteří, co ti v životě zavařili, pak by ti to mohlo pomoct. Já nevím, co ti přijde srandovní - třeba jak sedí na záchodě, tančí nějaký legrační taneček. Vem si to takhle: Proč by ses jí měl bát? Je něco víc než ty, má nějaké větší právo být na světě? Nemá. Takže:

Nevím. Tolik lidí mi v životě ublížilo, že už prostě nevěřím nikomu. Pokud jsi četla, jak mě ve škole šikanovali, tak mě asi chápeš

Jasně, chápu, že jim nevěříš a bojíš se. Ale pokladní ti asi nezačne nadávat do blbů, idiotům, neschopáčků, co jim tam lezeš do bazénu - nebo snad jo? Zkus si ji prostě sám, soukromě představit nějak legračně, aby ses jí nemusel bát.

Někdy stačí jenom tak nenápadně popřát hezký den. Dělá to málo lidí a když to někdo udělá, hned má ten druhý pocit, že jsi to fajn člověk a třeba se i usměje. Nevím, jak to s paní pokladní máte a proč se jí bojíš.

Jestli to dobře chápu, tak se jí sice bojíš, ale stejně tam chodíš, je to tak? Takže to nějak dokážeš překonat.

Ne, s pokladní se nestýkám. Vidím ji, ale nemluvíme spolu, nic po ní nepotřebuju Všechno vyřizuje ten, kdo tam se mnou jde.

A chtěl bys tam teda chodit sám? Abys nebyl závislý na tom doprovodu? Nebo doprovod musíš mít?

Nebo máš pocit, že bys chtěl vyřizovat věci za sebe, ale neděláš to, protože se bojíš?

Buďme v realitě, ano? Možná jsi zapoměla na to, že jsem vozíčkář, takže doprovod musím mít. Potřebuju zavézt do šatny, na bazén, potřebuju pomoct dostat se do vody a držet vě větších hloubkách, jinak bych se utopil. Potřebuju odnýst do výřivky. Chtěl bych tam chodit sám, ale je to nemožný.

Promiň, jsem blb Samozřejmě, že vím, že jsi vozíčkář. Akorát bazén není to stejný, jako jít si koupit zmrzlinu. Jasně

Jenže přesto jsi člověk, ne vozíček, že jo. Takže pokladní může komunikovat s tebou. Akorát ty se jí bojíš. Ale ideál by pro tebe byl, kdybys s ní mohl klidně mluvit sám?

Hele, sama vím, že když je člověk jen maličkato jinej, hned jsou z toho všichni vedle a mají buď blbý kecy nebo jsou zase moc vlídní až vlezlí. Nebo prostě o tvým problému nic neví a pitomě se vyptávají. Když jim nic neřekneš - nebudou nic vědět. Jednoduše prostě nejsi stejnej jako ostatní, takže to máš jiný. Tys projevil zájem něco s tím udělat - myslím tím nepo* se z toho a nějak ít. Nebo to tak není?

Jo, já to chci překonat. Ale nevím jak. Nic nezabírá

A co jsi zkoušel?

Představit si v ní věci, ze kterých nemám strach.

/Udělám to, co ty. Odpovím na příspěvek výš, ať to tak pitomě neskáče. /

Myslíš v té pokladní? Jako představit si, že je něco nebo někdo, z čeho strach nemáš?

edit: A co ten, kdo s tebou chodí? To je osobní asistent nebo někdo z rodiny?

Prostě si ji představím jako neškodnou hračku (třeba). Chodí se mnou buď táta nebo máma.

No, tak to jsme přemýšleli podobně. Akorát kdybys to zkusil tak, že si představíš tu ženskou jak dělá něco srandovního, byla by to ona a ne nějaká věc. Jenže když už jsi zkoušel to před tím, asi se ti nebue chtít zkoušet něco podbnýho.

A ta otázka na asistenta byla proto, že mě napadlo, že byste si tu srandu mohli dělat společně. Což s mámou nebou tátou asi nepůjde, co?

Pak už jedině začít u někoho, u koho by to zbavování se strachu jednodušší. Je někdo takový nebo pokladní je právě ta nejmíň obávaná?

A nebo pokud ji ani nepozdravíš, může si myslet, že jsi nevychovanej spratek nebo že jsi nějak mentálně postižený a tváří se na tebe hnusně. Zoušel jsi ji zdravit?   V tom ti asi nic nepomůže, buď to prostě dáš a pozdravíš nebo ne.

Zdravit jsem ji zkoušel, a pozdravil. Ale nic jinýho. Řekněme, že kdyby existoval pud slušnosti (jako je pud sebezáchovy), tak kvůli němu zdravím.

Pud slušnosti to je dobrý. Ten má myslím málokdo.

Tak když už jsi ji i pozdravil, co ti brání v tom, zkusit to dál?

Jasně, nejspíš mi řekneš, že strach z lidí. Ale když už jsi ji pozdravil, tak co někdy příště zkusit: "Jednou na hodinu. " Nebo na jak dlouho to kupujete. Víc už s ní asi stejně komunikovat nebudeš, protože není o čem, ne?

Nekupujeme, mám permanentku Ale způsob je to dobrý

Kurňa, měla jsem připravenou i otázku "Nebo máte permanentku? " Všechny moje doměnky a rady selhávají na zcela jednoduchých, předvídatelných maličkostech jako je třeba permanentka

Pak si prostě už jenom v pohodičce pozdravíš, šoupneš jí tam permanentku, usměješ se a hurá do bazénu, co?

Končí mi za chvíli pracovní doba, tak mi aspoň udělej radost a řekni, že tohle by šlo Ať nemám pocit, že tady do tebe hučím půl dne nějaký nesmysly. To by bylo na nic.

Usměješ se, taky dobrá rada To můžu trénovat večer před zrcadlem A udělám ti radost (snad), když ti řeknu, že všechno jde, když se chce (až na některý věci aby vozíčkář chodil bez pomoci, mrtvý člověk žil atd. ). Tady je ta komunita super Všechno rozmluví, ve všem poradí. Jenom Barče a našim vděčím za to, že pořád žiju.

Jasně žes mi tím udělal radost. Já zas třeba za sebe můžu říct, že i kdybych se snažila sebevíc, tak mi prostě mrtvý beta buňky ve slinivce neožijou, takže budu věčně diabetik. Takže jasně, úplně všechno zase nejde.

Nevím, jak to bereš ty, ale obyčejný pozdrav nebo maličkatý úsměv jsou taky pokroky. Někdy se lidi sami sebe bojí úplně zbytečně. Takže si ten úsměv natrénuj, hezky zuby ven jako ne zase úplně.

Myslíš tady naši Barču? Ta má více zásluh, si myslím. Jó, Barča, Barča je fajn. A jestli máš zastání v rodičích, tak to je taky super.

Měj se a třeba zase někdy, když budeš chtít. Bývám tu hlavně když jsem v práci. Můžu ti dát zase nějakou výbornou voslí radu Nebo si spíš raděj jen překontroluju, jak jsi na tom s tím úsměvem. Držím palce.

Jojo, myslím Barču tady A děkuju za rady, pak napíšu jak to dopadlo (chodím v sobotu)

Tak já se budu těšit na usměvavého Vozíčkářexxl Snad to vyjde, držím pěsti.

Voala! Dokonce jsem se jí zeptal, kolik je tam lidí

Fáákt? ! Tak to gratuluju. A vůbec nic hrozného se nestalo, že ne? To je paráda, mám z tebe radost. Vím, že není jednoduché překonat v sobě nějaký blok či odpor, ale je to jen a jen na nás samotných. Tím se ukazuje, že nejsi vůbec žádný chudáček v koutě. Ale člověk se zdravým uvažováním.