Téma: Opakující se záchvaty strachu, úzkosti a obav o život a své zdraví - jak se toho zbavit, jak se z toho dostat?

Ahoj,

to co pociťuješ se lidem z času na čas stává, ale v takové míře, kterou popisuješ Ty, to už běžné není. S tímhle si člověk sám poradit nemůže. Lidé z času na čas potřebují pomoc od jiného člověka, to je normální. To co jsi popsala myslím vyžaduje odbornou péčí.

Podle mého bys to měla zkusit rodičům sdělit a požádat je o pomoc u odborníka.

Pokud máš starostlivé rodiče, určitě Ti pomohou.

Pokud by to mamka připisovala menstruaci, nemusíš se bát, našli bychom další řešení.  

Ahoj,  

moc děkuji za odpověď. Pokusím se rodičům nějak svěřit. Jde o to, že se mi to děje, i když menstruhaci nemám (chápu, že mají ty dny občasné změny nálad, ale tohle se tomu nepodobá, takové stavy jsem nikdy dřív nemívala).

Před několika lety jsem chodívala ke školní psycholožce (zvlášť kvůli oné šikaně), ale nikdy mi pořádně nepomohla, takže jaký druh odborníka myslíš?

Určitě tady dnes nebo zítra přijde paní Plamínek nebo Dany a ony holky něco vymyslí. Já jsem jenom takový amatér, který nemá rád školní psychology, kteří se ve své práci nevyznají. Holky jsou odbornice, určitě poradí.

Děkuju moc

QAdame, nevím, jestli mě nepřeceňuješ , nebo mám také nízké sebevědomí , jak tu teď bývá často diskutováno. Já mám jen 2 maturity pedagog. zaměření a zbytek je vysoká škola života, životní zkušenosti své či z okolí, čtení mezi řádky, instinkt atd.  

Každopádně ale za Tvá slova děkuji, dodávají mi naději, že jsem třeba někomu i užitečná

Tak paní Plamínek. to mě potěšilo. Až mě to donutilo kapku se přičísnout a dala jsem si do labrety miniperlu. Aji koleno se m po držkopádu zahojilo. hezký Adame, kdybyste mi chtěl tykat, nic proti!

Ale k problému, Alice, jedná se zřejmě o panické ataky, možná jako součást generalizované úzkostné poruchy, je to poměrně časté. Podívej se na internet, najdeš jistě dost odkazů. Není to většinou nic strašného, tedy z pohledu duševního ztraví, to jsou horší věci, ale je to velmi nepříjemné. Obvykle se to váže na některá traumata -třeba tu šikanu-a odráží to občas i situaci v celkově úzkostnější rodině. Zajít za svým lékařem, ten odešle ke specialistovi, podávají se anxiolytika, ale omezeně, ačkoliv  u dětí přesně nevím a vhodná je psychoterapie či rodinná terapie. Přímo klíčová.  

Jde to řešit, ale někdo se na tebe musí podívat.

Plamínku, mě se líbí, jak nám to teď mezi námi hezky funguje. Já umím být s lidmi velice nešikovný a necitlivý – vždyť mě už znáte. Někdy si připadám, jako bych měl AS.

Ta nabídka je pro mě pocta a jsem za ní vděčný. Chovám k Vám úctu a respekt, a pár vztahů jsem již tykáním zkazil, proto si Vás chci (alespoň do doby než nezmoudřím) nechat tak, jak to máme teď.

Jak vám milo, v tom případě vzhůru ke zmoudření.

Omlouvám se, že jsem nejdřív neodepsala - nedostala jsem se na počítač.  

Se svým problémem jsem se svěřila mámě, ale řekla, že má obavy, že by mi léky stejně nepomohly a že takové záchvaty má taky a že je to normální. Později dodala, že nemám věřit všemu, co si přečtu na internetu, takže mi došlo, že mi nejspíš nevěří. K psychiatrovi, ale sama jít nemůžu, ne? Řekla jsem to i kamarádce, ale ta taky nevypadala, že by mi věřila. Mám pocit, že mě nikdo nechápe. Co mám dělat?  

Myslím si, že zde najdeš několik lidí, kteří chápu, čím si procházíš. Já mám kamarádku, kterou mám moc rád a ona mě, která si prochází již 10 let něčím podobným. Takže já Tě chápu. A i kdyby se na první pohled zdálo, že je to její handicap, já to vidím jako její součást, která k ní patří a díky které umí dělat to co umí dělat.

Často vím, čím si prochází, protože to často zažívám s ní.

K věci:

Vidím, že rodiče Ti na jednu stranu „radí“ nevěř tomu co se píše na internetu, ale na druhou stranu klidně ignorují to, co cítíš a co jim říkáš když si myslí, že „oni to vědí nejlépe“.

Neboj. Rodiče jen proto, že jsou rodiče nemají patent na rozum. A dokonce nemají ani právo stavět se do roli kdy vytváří dojem, že vědí všechno.

Internet je médium. Vytvořili ho velice chytří lidé pro všechny lidi. A dnes – my lidé jsme tu a tvoříme internet. A pak jsou lidé, kteří tomu nerozumí a to jsou ti, kteří tvrdí „nevěř tomu co najdeš na internetu“.

Ale Ty jsi z generace, které patří tato doba. A vsadím se, že Ty sama už víš mnohem lépe než rodiče, že stejně jako v normálním světě existují lidé kteří lze věřit, tak i lidé, kterým věřit nelze.

A to samé funguje v naprosto stejné míře i na internetu, protože ho tvoří stejní lidé.

Co můžeš dělat?

Přesně to, co Ti napsala Plamínek. Krok po kroku se dopracuješ k výsledku. První krok jsi splnila – řekla jsi to rodičům. Oni si zatím neuvědomují vážnost situace. To je běžné. S tím se netrap.

Druhý krok je zajít ke svému praktickému lékaři. Tam nepotřebuješ rodiče. On Ti pak poradí co dál. Nejspíš samozřejmě doporučí říct to rodičům (vzhledem k věku - pochopitelné). Ale možná Tě již rovnou vyšle k specialistovi.

Zkrátka zjisti toto. Buď Ti praktický pomůže nebo vznikne další důvod pro Tvé rodiče, aby Tě začali brát vážně. Oni to jednoho dne začnou, ale chvilku se k tomu budeš muset probojovávat.  

Já mívám čas od času problémy se stresem a myslím, že by to možná mohlo mít společné řešení. Já si nastudovala, jak se zklidnit, když mě popadne záchvat stresu. První věc, kterou můžeš zkusit je jógový uklidňovací dech- napřímíš se, zavřeš oči, zacpeš si pravou nosní dírku a hluboce a pravidelně dýcháš do břicha. Za druhé si můžeš zkusit zmáčknout lalůček na uchu- četla, že se tím do těla uvolňuje nějaký antistresový hormon a fakt to funguje. Třetí metoda je odvést svou pozornost- začít si kreslit nebo nebo se začíst do nějaké poutavé knížky, případně hrát na mobilu a tak. Potom je ještě možnost začít kouřit, ale to prosímtě nedělej, protože to ti přinese víc problémů než užitku. Kdyby nic z toho nefungovalo, zkusila bych toho psychologa. Nejdřív ale vyzkoušej tyhle rady, u mě to docela funguje hodně štěstí!

Ahoj. Myslím si, za tvé současné problémy s úzkosti může šikana. Školní psycholožka asi nebude pro tebe to pravé ořechové, které by ti mohlo pomocí. Doporucuji ti svěřit se mamince a společně vyhledat pomoc odborného lékaře, kterým je v tomto případě dětský psychiatr. Šikana je velice zhoubná věc a nezvladnuty stres z ní ti může způsobovat ony úzkosti. Sama mám zkušenosti se šikanou u svého dítěte a vím, co šikana dokáže zpusobit na duši. Nic veselého to tedy není.  

Děkuji za odpověď. Jak jsem psala výše máma neprojevila moc velký zájem o to, aby mě vzala k psychologovi a nejspíš mi nevěří. Říkala, že léky od psychologa by to jenom utlumily a nepomohly by mi. Jenže já to potřebuju aspoň utlumit, protože letos budu dělat příjmačky na střední a pokud se mi něco takového stane během zkoušek, tak to nezvládnu. Už tak mám problém dělat během 'záchvatu' úplně obyčejné věci (máma to přičítá lenosti), natož přemýšlet nad odpovědí na otázku. Co mám dělat?

Taky se zamysli nad tím, proč si rodiče myslí, že je to z lenosti. Dala jsi jim k tomu nějaký důvod? Nebo dáváš?

Lze to odstranit?

Protože pokud někomu dáváme důvody aby nám nevěřil, pak nemůžeme čekat, že nám v něčem jiném věřit bude. Tu důvěru si musíme zasloužit.

Pokud si ale myslíš, že rodičům důvod o Tobě pochybovat nedáváš, pak si jdi za svým a vyžaduj péči odborníků.  

Rodiče jsou  nejspíš sami tak úzkostní, že vyděšeně popírají cokoliv znepokojivého, prostě pštrosi, sami ať si klidně trpí, ale takhle zanedbávat dítě! Nemocná je skutečně celá rodina.

Psycholog léky nepředepisuje, kdyby ano, napsala bych si dávno Lumigan a měla půlmetrové řasy.

Navštívit dětskou doktorku- případně dorostovou- a nenechat se odbýt.

Doporučuji si přečíst knihu od G. Powella: Už se nebojím - (jak se zbavit strachu) . Taky říct rodičům o té knize. Viz   Link ZDE