Téma: Paranoidní schizofrenie a sociální fóbie - zkušenosti, diskuze, příběhy, facebook stránka (skupina)

Teru, a proč chceš, aby to bylo tak tajné a uzavřené? Vždyť podobné příběhy a zkušenosti mohou pomoci nejen stejně nemocným, ale i jiným lidem, kteří mají stejně nemocné lidi v rodině, okolí atd.

Dany, je to kvůli lidem, kteří se přidají, já nemám tu paranoiu tak silnou (i když přiznám, že mám spoustu známých, kteří to o mě neví a nepřeji si aby věděli), ale bohužel jsou lidé, kteří ano, takže bych je nerada nějak stresovala. Navíc členové mají možnost také přidávat nové členy a můžou tam klidně zařadit i své příbuzné aby lépe chápaly věci. Samozřejmě se můžou přidat i lidé, které toto zajímá Jen mi jde o co největší soukromí členů.

Tak já si myslím, že toto vše lze vyřešit profilem s přezdívkou a bez fotky, ale jak chceš  Takže to bude uzavřená skupina jen pro členy, kteří teprve až budou členy mohou přidávat další členy atd. A tady Ti jde o pouze o maily lidí? Mimochodem, když jsem ten mail někdo zveřejní, tak už nezůstane tajný přeci.

Proto jsem psala klidně tajný mail Je to totéž jako tajný profil na fb bez fotky, myslím ale že to by bylo takové složitější, protože je pohodlnější být na svém profilu a občas přidat příspěvek do tajné skupiny než se přehlašovat Bohužel do tajné skupiny lze přidávat jen když znáš mail nebo profil, proto to dělám takhle

díky za připomínky od Dany, dávám sem mail, na který můžete v případě zájmu přidat se do skupiny napsat, je to aranoiafb@seznam.cz,">paranoiafb@seznam.cz, díky

Řekla bych, že první krok je naučit se se svojí nemocí žít a přestat se za ní stydět. Mít tajný email, tajný fb apod. to není cesta jak tu nemoc zvládneš.

Co je na tom, že jsi nemocná? To je spousta lidí a rozdíl mezi nimi je pouze v tom jestli "vegetí" slepě zobou prášky a hotovo, šlus. Nebo dodržují léčebný režim a zároveň se sami aktivně snaží svoji nemoc zvládnout, tak aby žití s ní bylo k žití.

Být nemocný/á, léčit se na psychologii/psychiatrii není ostuda

A napadá mě ještě jeden důvod, byť si nemyslím, že je stejně dobrý jako dělat to kvůli sobě, tak má svůj smysl a to neskrývat se kvůli dalším lidem, kteří se za svoji nemoc stydí. Kdo jiný než Ty a další nemocní ví jak nepříjemné je s tím žít? Tak, když už ne kvůli sobě, tak alespoň kvůli těm dalším, zkus ukázat, že není proč se stydět a skrývat. Mmch je to první krok a velmi důležitý.

Díky za pěkný názor, myslím, že na tom něco je. Určitě nevegetím, chodím do školy, na brigády a mám kamarády, kteří o tom vědí a hodně mi pomáhají, ale nepotřebuji, aby o tom vědělo moc lidí. Bohužel moje zkušenosti jsou takové, že to lidé zas až tak nechápou. Ano, jsem ve veřejných skupinách pro hraniční poruchu a depresi, protože to je dost rozšířené a lidé tohle už berou, nestydím se ani za to, že chodím k psychoterapii, ale když se někdo dozví o paranoie, tak to není dobré. Proto sem nechci psát celé své jméno. Navíc bych ráda omezila, aby se přihlašovali lidé, kteří pak nadávají, smějí se apod. moc nepočítám s velkou účastí, protože sama vím, že ta nemoc je natolik silná, že i za touto nabídkou paranoik vidí vedlejší úmysl, ale ráda bych, aby bylo respektováno, že v tomto případě je anonymita a soukromí na prvním místě. Paranoici určitě chápou proč

Tvoje soukromí zcela jistě každý bude respektovat, ale osobně jsem nemluvila v měřítku internetu jako takovém, ale spíš tom osobním.

To, že lidé kteří stejnou nebo podobnou nemoc neprožili a nechápou, není jejich vina.

Je to celkem jednoduché, jen pro představu jak to myslím… Když budeš mít zlomenou nohu, tak každému bez ohledu na to jestli totéž měl nebo ne, bude naprosto jasné, že máš určitá omezení. Nejspíš ho nenapadne co vše to třeba obnáší, ale zkrátka každému dojde, že nejspíš nemůžeš moc chodit apod.

Ovšem s psychickými nemocemi je to složitější, protože každý člověk má vlastní vůli a pokud něco z toho neprožil tak jen těžko pochopí, že vůle sama o sobě bez další pomoci prostě nestačí a že nemocný člověk by myslím ve většině opravdu chtěl svoji nemoc plně zvládnout, ale prostě někdy člověk chce a nemůže.

Zkrátka chci říct, že Ti kteří to nezažili, ale znají tu osobu, tak si umí představit, že to co se mu děje, dotyčný nedělá schválně a i když nejsou v plném rozsahu schopni pochopit co se v něm přesně odehrává a proč jsou věci takové jaké jsou, snaží se mu porozumět. Na straně druhé jsou titíž lidé, kteří nejsou ochotní připustit, že psychika není jen o tom chci/nechci = můžu/nemůžu, ale jde o nemoc, kterou je třeba léčit a dokud se budou tolik lidé se svými nemocemi skrývat, ani se to nedá příliš změnit.

Tím neříkám, že se takový lidé za všech okolností změní, to těžko, ale rozhodně to může stav věcí postupně zlepšit.

Je to i celkem patrné z vývoje dříve a nyní. Např. před cca 20 lety bylo slovo psychiatr/psycholog pro mnoho lidí rovno blázinci. Což už dneska rozhodně v takovém měřítku neplatí a je to protože se o psychických poruchách více mluví a lidé tak dokáží získat nové informace o tom, co různé poruchy znamenají pro nemocné.

Já Ti rozumím, jak to myslíš, určitě to myslíš dobře, ale i když máš nějaký osobní problém třeba menšího rázu, tak raději také napíšeš do anonymní diskuze, protože nepotřebuješ aby to všichni věděli, proto ty anonymní diskuze jsou Nevím, jestli víš co paranoia obnáší, ale i když s tím bojuješ, tak není řešení veřejně se k ní hlásit, řešení je bojovat s tím, co se Ti děje v hlavě. Sama jsem udělala pár chyb, kdy jsem se k tomu přiznávala, nicméně teď jsem moudřejší a pečlivě vybírám. Oni totiž lidé mají tendenci zveličovat. Buď mě litovali a pořád se ujišťovali, jestli dělají něco správně (což není vůbec dobré) a nebo se odvraceli a už moje názory neměli váhu, protože jsem psychicky nemocná. Ani moje mamka to nechápe a oznámila, že to ani pochopit nepotřebuje. Proto bych chtěla tu skupinku, nebýt prostě sám, kdo to prožívá. Samozřejmě mám kamarády, kteří to vědí a když se jim 3 měsíce neozvu, tak jim dojde, že je to horší a potřebuji klid, ale to není totéž. Opravdu si myslím, že je lepší mít takovou skupinu tajnou, jak pro mě, tak i pro ostatní, ale děkuji, že nad tím přemýšlíš a máš takový názor

Souhlasím s tebou, takový člověk má co dělat sám se sebou, potřebuje zapracovat na sobě a nepřemýšlet a potýkat se ještě navíc s názory, co na to říkají ostatní, nehledě  na to, že v dnešní době, myslím, není dobré o sobě sdělovat intimní věci, je hodně lidí co toho dokáží zneužít. Třeba v zaměstnání by ti to mohlo i uškodit. Myslím, že i dnes je hodně takových, co si myslí, že psycholog a psychiatr=blázinec. A ty nejsi ten kdo by měl dělat osvětu, že to tak není.

Děkuji za tento názor, moc hezky napsané. Mám radost, chápete, že bojovat s nemocí neznamená veřejně se k ní hlásit

V tomhle kontextu Ti rozumím a chápu proč chceš najít další lidi se stejnou nemocí, abyste se mohli o to co prožíváte podělit.

Děkuji za pochopení

Při této nemoci se musí slékaři spolupracovat nejenom se od nich nechat léčit. Velice důležité je, aby pan doktor když nemoc ustoupí sdělil, že jste ve stádiu remise to duši uleví.

Mé dlouholeté zkušenosti žití s schizofrenií. Nemoc se projevila při přetížení v práci v bezpečnostní složce. Po domlouvání okolí jsem se začal léčit. Nemoc atakuje po časově dlouhem období a je potřeba brát léky či injekce a hlavně žádný alkohol. Je potřeba, když atak přichází, co nejdřív jít na ambulanci k odborníkovi. Celkově za 17 let jsem byl 3 hospitalizován po třech týdnech a následné vše ok. Jinak jsem pro okolí ok, mám manželku, pracuji a věnuji se koníčkům. Doporučuji nedělat noční směny. Opora je partnerka, rodiče a nepřipouštět si to. Stante se optimistkou a nečtěte zprávy o schzizofrenicích musím to říci zabijácích. Ty k nám do toho pytle ani nepatří. Sportujte a fanděte a žijte naplno neutápějte se v diagnose má jí moc lidí.

DUŠI ULEVUJE, KDYŽ JE NEMOC OZNAČENA ZA STADIUM REMISE