Téma: Přítel mi neříká že mě má rád a je se mnou rád - jak se v něm vyznat?

Myslím si, že to jestli Tě někdo má opravdu rád/miluje Tě, se nepozná podle toho, kolik hezkých slůvek Ti dokáže napsat nebo říci. Mnohem důležitější je to, jestli je Ti s ním dobře, jestli je Tě schopen vyslechnout, když se potřebuješ vypovídat, jestli je Ti oporou, plánujete spolu aktivity do budoucna apod. Ne všichni lidé dovedou dávat najevo city - třeba se v jeho rodině city příliš najevo nedávaly a tudíž to ani neumí a nemá pocit, že by dělal něco "špatně". A co ty? Řekla jsi mu třeba, že Tě mrzí, že Ti občas nenapíše něco hezkého? Pokud ne, bylo by dobré to udělat, a z jeho reakce poznáš, jak na tom jsi. Rozhodně bych ale z absence sladkých slůvek nevyvozovala to, že o Tebe nemá opravdu zájem a nebere váš vztah vážně. Ćiny jsou mnohem, mnohem důležitější než sladká slůvka, která v určitých situacích nemusí znamenat vůbec nic, pokud zůstane jen u slov.

Něco podobného se tu řešilo před několika dny:

• Přítelkyně je jako kámen - nedává najevo city ke mně

Ahoj Jolko,

mám se svým přítelem něco podobnýho a taky mě to trápí. Takže si myslím, že ti celkem dobře rozumím. Ale vyřešit to určitě půjde, protože mně, nám, se to taky povedlo (kompromisem : )

Určitě bych mu to řekla. Ne nějakým nátlakem, jen že bys ráda za pár hezkých slovíček, že mu třeba chybíš a má tě rád. Že jsi prostě holka, ráda to slyšíš, máš z toho radost. A jak ti něco takovýho poví nebo napíše, radost měj, usměj se na něj, obejmi ho, napiš mu, jak jsi teď veselá. Prostě pochvala : ) Sama bych mu taky občas řekla, že se na něj těšíš, líbí se ti, máš ho ráda.

Jak je na tom s doteky? Nemyslím ty před milováním, ale objímání, držení za ruce na veřejnosti. ? Jak psala sociální pracovnice, opravdu mohl v rodině zažít chladnější prostředí a neumí dávat lásku najevo tímhle způsobem. Takže i ty doteky se dají kompromisem vyřešit : )

Nikdy to asi nebude tak, že ti bude slovně slibovat hory doly a milovat až za hrob. Ale ono taky není vždycky o co stát. Říct totiž můžeme prakticky cokoliv, ale opravdu je důležitější, jak se chová. Hlavně jestli je oporou, jestli vydrží tvoje nálady, umí se bavit o tom, co vás oba na sobě trápí. Takhle nejvíc poznáš. Měla jsem kluky, kteří radši povídali, objímali, dárkovali : ) a pak teď přítele, který sice necukruje, ale zase mu víc věřím. Slova nejsou všecno. Ale chápu, že je potřebuješ slyšet. Zkus to, co jsem ti napsala. A hlavně začni tím, že si o tom spolu budete povídat, protože on možná vůbec netuší, že se tím trápíš a tak to nemůže změnit. A kolik vztahů už bohužel skončilo tím, že se nemluvilo jen proto, že to bylo hloupý, možná na chvíli se sebezapřením a červenáním… 

Držím ti palce!

   Pokud je partner cynik a nebere ohled na Tvé city,  není o co stát. , . , . , .  

   Cynik, šovinista a pokritec nejsou nejlepší partneři pro citlivou, romantickou duši.  

Já si myslím, že nejen citlivá a romantická duše chce slyšet hezká slůvka nebo číst. Já na Vašem místě, tbych nejdřív s ním o tom promluvila a zeptala se ho na to a kdyby řekl, že on je prostě takový, tak bych se poohlédla jinde. A to vy beztak bez nás a našich rad uděláte. Nebo je ještě jedna možnost a to taková, abyste se s tím, že je takový, smířila. Říkejte si nahlas "Přijímám, že je můj "jméno" dodejte a vlastnost, která vám na něm vadí".   Nestačí to říct jednou, ale strašně mockrát, dokud nepřestanete něco cítit. Funguje to. Mám to vyzkoušené. Smíříte se s tím, co vám na něm vadí.

Souhlasím s tím, že činy sice jsou opravdu důležitější, než sladká slovíčka, ale myslím, že kromě toho, že by to tak nějak mělo být vyvážené (říkat mi chlap - natož i 5x denně, že mě miluje, ale jinak bez těch "činů", tak mu to nevěřím), tak by si chlapi ale mohlii uvědomit to, že my - proto, že jak oni milují  očima, tak zas my ušima, to pro ně taky děláme (i kdeco vydržíme, sneseme…), tak by oni zas nám mohli asp. sem tam  říct něco pěkného, když vědí, že zas my potřebujeme slyšet tohle, tak jako oni se rádi koukají.

A ti, kterým se to nedostávalo nebo to u nich doma tak nechodilo/to třeba neviděli u rodičů, by nejen kv. těm steskům partnerek na tohle (ale i to vidí to i kolem sebe), musí bez ohledu na to, co sami ne/znají, přece i vědět/vidět, že leckterým ženám to obč. chybí (zvl. když to jedoduše řeknem), že to potřebujem asp. sem tam slyšet.

A těm, kterým to moc "nejde" říct (což já sice moc nechápu, ptž je to pro mne přirozená věc, ale vím, že i některé ženy to tak mají), tak alespoň napsat -a je to.

A navíc to nestojí ani trošičku námahy! A byla by spokojenost na obou stranách.