Téma: Přítel je úspěsný sportovec - zvykám si a trošku žárlím

Nezlobte se jestli to vyznělo nějak vychloubačně, tak jsem to určitě nemyslela. Ono je asi těžko se vžít do mé situace, ostatním to asi může přijít jako malicherné problémy. Ono i těch pár známých kteří o mě a příteli ví, mě spíš usazují: že jestli si jako myslím, že je mi na turnajích věrnej, že jsem pěkně naivní. Nebo ať zase rychle spadnu na zem, že to není svět pro mě a je to jen otázka času kdy to skončí… Prostě se mi to asi usadilo v hlavě…

     Myslím, že určitá obava provází každý vztah, záleží čeho se bojíš víc, jestli toho, že mu nebudeš po určité době dobrá, nebo toho, že neustojíš slávu a vše kolem. °°°°°°°°° Taky záleží jak moc to prožívá fešák a jaký má na to názor, někdo zůstane skromný a jinému to stoupne do hlavy. Držím Ti pěsti, štěstí.

Vlastně se bojím obojího… On je zlatý. Nebo teda zatím je. Je dobře vychovaný, žádný namyšlenec, má spoustu přátel i od dětství, kteří na něj nedají dopustit. Samozřejmě, že si užívá úspěchů, ale to je normální. Rozhodně se ale nechová jako nějaká primadona. Vlastně mě pořád ujišťuje jak se mu teď daří i díky mě, protože je šťastný. On vlastně nemá ani tušení, že mě tohle tíží. Asi by se tomu hodně divil…

Já vím, že jiná možnost než že to ustojím nebo ne neexistuje. Vím, že se s tím musím poprat sama. ale potřebovala jsem ty starosti alespoň "vyslovit"…

     Děláš dobře, strach je normální a teprve až na konci zjistíme, že začátek měl vypadat jinak, ale co už. Bude to dobré, uvidíš.

Nějak jsem nepochopil, jestli se chcete mít dobře, nebo chcete onoho úspěšného. Až v tom budete mít jasno, pak se vše nejspíš zjednoduší a život se zlepší.

No chci se mít dobře v tom smyslu, že budu mít normální rodinu s manželem a dětmi, které nebudou strádat nebo čelit posměškům jako já, kvůli tomu, že jsme byli chudí, že jsem nemohla jet nikam na výlet nebo že jsem na vysvědčení nosila učitelkám natrhanou květinu, protože my jsme si kupovanou nemohli dovolit. Ne, že bych já osobně na tom viděla něco špatného, ale ti druzí ano. A to, že jsem chtěla úspěšného? Tak to rozhodně nebylo. Já jsem se prostě do něj zamilovala. A opravdu můžu říct, že to není žádná slast. Mě se samozřejmě líbí tím, jak na sobě pracuje, jo člověk může cestovat, ale každá mince má dvě strany… Já prostě jen hledám způsob, jak mu být správnou partnerkou, aby jsme se cítili oba v pohodě.

Mila Janicko,

pokud je to tak, ze Vas vztah je pevny na obou stranach, mela byste se spis soustredit na vas presun do ciziny. Po boku milujiciho pritele to budete mit o hodne snadnejsi.
Ja se do Vasi situace celkem dokazi vzit, protoze jsem ji sama prozila (ac ne po boku slavneho sportovce). Musite si uvedomit, ze zivot v cizine je naprosto rozdilny v porovnani s tim, na ktery jste zvykla. Nove prostredi, cizi jazyk, jina mentalita - to jsou veci, se kterymi se budete muset poprat. Taky trochu budete bojovat s temi bohatymi "prateli", protoze ti maji specielni mentalitu.
Ve dvou to ale zvladnete. Mozna byste ho mela upozornit na to, ze tak, jak to ted podporujete Vy, budete potrebovat jeho podporu v novem domove. Ale jste mlada, musite se naucit bojovat, zatnout zuby, prekonat prekazky a mate vyhrano. Budu Vam drzet palce. a jeste neco: na vsechny zavistivce se vykaslete.

Děkuju, ano vím, že život v zahraničí a bez rodiny bude asi hodně těžký. Když jsme spolu byli u něj doma a já potkávala všechny ty lidi - já byla zamlklá, prostě mi nešlo se mezi něma uvolnit, až jsem si říkala, co si proboha o mě budou myslet. Ale on vlastně pořád při mě stál, držel za ruku. A pak doma mi říkal, že to chce čas, ale že mi ve všem pomůže - pokud teda zrovna bude doma - většinu času jezdí po zahraničí. Vlastně z jedné strany ani nechci aby mi nějak extra pomáhal. Já jsem totiž celý život byla taková plachá, všeho se hrozně bála. Chtěla bych překonat samu sebe - a říkám si, být pryč a sama je ten nejlepší způsob jak se dokázat starat sama o sebe a být odvážnější. Ještě předtím než jsem ho potkala jsem plánovala, že pojedu pryč. Ikdyž od plánování k uskutečnění je ještě hodně daleko. Nevím, prostě si celý život jen říkám, jak něco nezvládnu… a teď aby toho nebylo málo je přítel sportovec… takže když vím že jde v rámci turnaje na přehlídku nebo prostě nějakou akci, tak mi to není příjemné, protože se bojím, aby tam třeba někoho nepotkal, někoho lépe reprezentativního. Třeba teď na poslední akci kde byla přehlídka, měl hned na to na fb v přátelích 2 modelky co tam předváděly. Já vím, že to nic neznamená. Zvlášť když je takový komunikativní typ, ale prostě mi to není příjemný. Už jsem přemýšlela, že si ho projistotu z fb vymažu, ať mě to zbytečně nedráždí… Protože čím miň člověk ví, tím líp. Vím, že aby se ke mě vždycky rád vracel, musím být pohodová a chápavá k tomu co dělá. Proto před ním dělám, že je všechno ok. Jen se bojím, aby mi někdy neruply nervy…

Ahoj Jano, jednine s cim nesouhlasim je tvuj vyrok: "Protože čím miň člověk ví, tím líp. " Podle mne to dozajista neni pravda. Bud bude vas vztah budovan na duvere a uprimnosti anebo budes odkazana na to, aby sis naveky zakryvala oci pred skutecnosti, ktera se ti nelibi. Kazdopadne neni vhodne v sebe dusit vsechny pocity, riskujes ze najednou muzes v necakane situaci hezky vybuchnout a udelat scenu, jake se dosud uspesne branis. Je to jiste tezke vyrovnat se s fanynkama v pritomnosti sveho pritele. no sama musis zvazit co jsi ochotna respektovat a co uz je moc … vsechno ma svi meze. Drzim ti palce!