Téma: Říkání ošklivých věcí a kritiky vůči ostatním lidem - také to děláváte?

Myslím si, že je pečlivě důležité zvážit co člověk říká. Než říct něco, co druhého urazí nebo mrzí, pak je určitě lepší mlčet, to je jistá věc.

pečlivé zvážení mi trvá desítky sekund a to bych se ke slovu už nedostal vůbec.

takže jenom vymyslím, co říct a řeknu to…

ale řekl bych, že to daleko víc mrzí mě než je

s tím urážením se mi to stalo vyjímečně… většinou spíš člověk řekne, že jsem blbec… kdežté já bych to nejradši celou noc obrečel (i to už se stalo)

Venco, všechno se naučíš časem, pokud budeš chtít. Někdo má v povaze mírnost, druhý se musí učit ovládat. Pavla

Na to je jediná rada: Pracovat na tom, aby se člověk zbytečně takhle nevytáčel a opravdu vážil slova.

Cholerici nejsou zrovna v oblibě Navíc takový prudký výbuch nadávek nesvědčí zrovna o vysokém sebevědomí a jak píšeš, spíš si někdo řekne, že jsi blbec.

Jenže sebeovládání je na tobě.

A abych tady ze sebe nedělala svatou, tak mně se to taky stává. Ale ne na veřejnosti, jen v kolektivu lidí, které znám a nebo doma v soukromí. Říkm si ale, proč člověk raději neřekne tomu dotyčnému, že mu na něm něco nesedí nebo že s ním nesouhlasí? Proč pak doma sáhodlouze řešíme, co to bylo za vola?

asi jsi to nepochopila, resp. jsem se nevyjádřil přesně.

já se nevytáčím, za celý život jsem v hněvu zvýšil hlas nanejvýš třikrát

já všechno říkám s naprostým klidem, ale občas řeknu něco, co lidi berou jako urážku, přestože to tak není myšleno…

např. : s jedním spolužákem, který neudělal jeden předmět, jsem se o tom bavil a po chvilce jsem bezmyšlenkovitě prohodil, že je to fakt lehké a že to může neudělat jenom blbec. on se samozřejmě ohradil. ale mě v tu chvíli vůbec nenapadlo, že to může vyznít hrubě, prostě jsem přidával informace na pomyslný stůl, protože jinak by on mluvil a já celou dobu jenom přikyvoval…

na druhou stranu když se mě někdo na něco ptá tak nevim co říct.

např. : když se mě ve škole přednášející zeptá na cokoliv, řeknu že nevím, ač už v hlavě mám vymyšlenou odpověď. pak to řekne někdo jiný a přednášející ho pochválí a já si tak v duchu řeknu "měl jsem to říct já"…

Potom bych prostě upustila od hloupého pořekladla, že je lepší říct nějakou blbost než nic. To se prostě na všechny situace nehodí univerzálně.

Jestli ti to vadí, tak se zkus zamyslet nad tím, jestli není lepší říkat věty typu - mně to přišlo dost jednoduché. Než - To by zvládnul každý blbec Myslím, že se to navíc vše pořád točí kolem tvého sebevědomí. Viz to odpovídání přednášejícím.

Jo a nakonec bych dodala, že není třeba se neustále hloubkově analyzovat. Možná jsi to tak nemyslel a chtěl ses jen zeptat, jestli jsi v tom sám nebo jestli melou kraviny i ostatní

Pak si můžeš být jistý, že v tom sám nejsi. Umět volit správná slova je prostě otázka cviku.

samozřejmě, že mi to vadí, protože pak týdny sedím na zadku a říkám si, jak se nejlíp zabít…

což opravdu není ideální

děkuju, dělám co můžu, ale pořád se mi zdá, že to je strašně málo a ostatní dělají mnohem mnohem víc

Lepší dělat aspoň něco než nic. Jediné, co s tím jde dělat, je uvědomovat si to a snažit se to minimalizovat. Nebo aspoň nějak transformovat. Víš, jako lidi jsme se narodili s jistými předpoklady a dispozicemi, němůžeme tedy čekat, že z nás přes noc budou jiní lidé, ač se budeme snažit sebe víc. Důležité je najít to, co nám jde, co nás těší a tam směřovat svou energii. Pak si taky myslím, že je člověk víc v pohodě a ty takzvané chyby, které na sobě pozorujeme, se stáhnou, protože jsme prostě spokojení a tak se i jako spokojení lidé chováme.

Věř tomu, že když se budeš snažit a budeš chtít, tak se ti to podaří.

    Nejlepší je mluvit až jsi tázán. Nechápu co je to za kamaráda, který se urazí po větě : „to může neudělat jen blbec. , . , . , . , "   Zvlášť když je to pravda.   Pravda je pojem relativní, názor druhého je osobní věc.