Téma: Chci si najít bohatého muže - jsem kvůli tomu špatný člověk?

Chci si najít bohatého muže. Jsem špatný člověk?

Dobrý den, ráda bych se s Vámi podělila o něco, co mě v poslední době nebývale trápí. Procházím si náročným životním obdobím. Studuji vysokou školu, obor, který mě velmi baví a naplňuje a ráda bych se mu věnovala i v budoucnu. Bohužel má rodina je ve velmi špatné finanční situaci a nikdy nebylo možné, aby mě jakkoli finančně podporovala. Doposud jsem vše díky svému úsilí zvládala sama pomocí nejrůznějších brigád, vystřídala jsem nespočet prací, bohužel, kvůli škole je pro mě téměř nemožné zůstat někde delší dobu a zvládat společně se školou to, co se po mně chce. Momentálně, se toho na mě sneslo tolik (hlavně ve škole – povinná neplacená praxe, apod.), že začínám mít strach, že už to prostě nezvládnu.

Velmi často (už téměř každý večer, v podstatě vždy, když jsem sama) mě trápí úzkostné stavy. Několik hodin v kuse brečím nebo tupě koukám do zdi a lituji se. Vždycky se pak ale uklidním, ujistím sama sebe, že všechno se dá zvládnout, jedu dál a ještě se stíhám na všechny kolem sebe usmívat a dělat jakože nic. Že jsem prostě úplně v pořádku. Nejbližší přátele o mně samozřejmě mají starost a snaží se mi pomáhat, jak to jen jde, hlavně psychicky. Každá debata ale nakonec sklouzne k tomu, že bych si měla najít stálého přítele, který mi bude pomáhat jak psychicky, tak třeba i finančně. Což je něco, co samozřejmě moc dobře vím. Bohužel, nejsem schopná najít si někoho, s kým bych byla spokojená. Zatím jsem s nikým moc dlouhou dobu nevydržela. A to si nemyslím, že mám příliš vysoké nároky. Jen mám pocit, že s přítelem si na ramena přibírám jenom větší zátěž.

Moje blízká přítelkyně se před zhruba dvěma lety začala úplnou náhodou vídat s jedním velmi bohatým mužem. Ze začátku ten vztah nebrala nijak vážně. Obzvlášť, když věděla, že je ten muž ženatý a dokonce ji zpočátku ani nenapadlo, že by jí mohl jednou živit. Alespoň tak to říkávala a říká do dnes (14.02.2017). Později jí však koupil byt, auto, živil jí a ona si tak v klidu mohla dodělat školu a nabírat zkušenosti a praxi po cestě za vlastní kariérou.

Všichni lidé v jejím okolí jí za to velmi tvrdě odsuzovali. V podstatě i já. Že je zlatokopka, a že my v našich životech toho rozhodně dokážeme víc. Dnes (14.02.2017) vím, že konkrétně z mé strany šlo pouze o závist. Záviděla jsem jí klid, jakého ve svém životě dosáhla. Klid, díky kterému se mohla a může věnovat svým koníčkům, snům, studiu. A že může naplno žít.

Vzhledem k tomu, že je pro mě – člověku v mé situaci, vcelku nemožné přijít do kontaktu s někým z vyšších sociálních vrstev, začala jsem hledat způsoby, jak se k někomu takovému dostat. Zpočátku to bylo spíš jen tak ze zvědavosti a převážně, když jsem prokrastinovala během zkouškového, nebrala jsem to nijak vážně. Až jsem objevila určitý typ netradičních seznamek. Na internetu jich lze najít celkem velké množství a na jedné z nich jsem se zaregistrovala (konkrétně na jednom českém seznamovacím webu).

Pořád jsem to nebrala nijak vážně a po delší době jsem na to dokonce i zapomněla, protože se toho na mě opět hrozně moc nahrnulo. Až jsem jednou úplnou náhodou otevřela starou emailovou adresu ještě z dětství, přes který si občas dopisuju se starými přáteli, a našla zde neuvěřitelné množství nabídek, ze jmenované seznamky. Opravdu mě to zaskočilo a překvapilo zároveň. Svému profilu na těchto stránkách jsem věnovala minimum času a vím, že jsem musela i nějakou dobu čekat na schválení a během té doby mi to snad úplně vypadlo z hlavy.

A prostě se nějak stalo, že jsem na nabídky začala odepisovat…. Bylo to docela zábavné a vzrušující. Rozhodně zábavnější než do noci koukat na seriály, (nebo do zdi, když jsem trpěla nespavostí) a svým způsobem mi to i zvyšovalo sebevědomí. A mimo jiné jsem měla alespoň ten nicotný pocit, že žiju a že ve svém životě něco prožívám…  A právě tato úvaha mě donutila, kývnout u jednoho z můžu na schůzku. Psaní s ním bylo nejzábavnější a nejnapínavější. Často jsem se při psaní s ním smála nahlas. A řekla jsem si, že to prostě zkusím, že žiju jenom jednou, a že když to bude špatný, prostě odejdu, ze seznamky se odhlásím a problém bude vyřešen.

Domluvili jsme se tedy, že zajdeme v Praze do kavárny, kterou jsem vybrala já, na super rychlé kafe. Napsala jsem mu, že mám toho ten den ještě hrozně moc na práci, abych si nechala otevřená vrátka. Za což jsem si děkovala v okamžiku, kdy jsem toho muže poprvé uviděla. Byl o mnoho let starší než já. Což jsem věděla, ještě před tím než jsem se na schůzku dostavila, ale jeho vzhled mě hrozně překvapil. Negativně.  Měla jsem chuť se omluvit a utéct ještě před tím, než spolu prohodíme jediné slovo. A proklínala jsem se za to, že jsem něco takového vůbec udělala. Muž byl však velmi milý a galantní, a když mi přisunul židli a vyzval mě velmi zdvořile, ať se posadím, bylo mi velmi zatěžko ho odmítnout. Chvíli jsme si povídali, byl velmi milý, klidný a sympatický, a ten hrozivý první dojem pozvolna ustupoval. Za nedlouho jsme se stejně rozloučili, on prý musel nakonec ještě něco zařídit, ale když odcházel, řekl mi, že by mě stejně zase co nejdřív rád viděl. A od té doby si tak nějak píšeme. Někdy několik hodin v kuse, někdy obden. Vůbec na mě netlačí, což by mě stejně akorát vylekalo, takže ty konverzace řídím převážně já. Ale na základě toho mám velmi černé myšlenky sama o sobě…

Kdybych dovolila, aby se mezi námi opravdu něco stalo, znamenalo by to, že bych využila člověka? A to i za předpokladu, že bychom se do sebe doopravdy zamilovali?? A je vůbec reálná láska přes vysoký věkový rozdíl? Je možné milovat i přesto, že na začátku existovala tak zásadní podmínka? Přemýšlím o tom, že se s ním alespoň ještě jednou sejdu. A třeba se z toho něco vyvine.