Téma: Divný vztah a zvláštní rozchod, zhroutil se mi svět

Chápu...   a teď se na to podívej zvenku.... tys chtěla do vztahu, chtělas aby se vymezil vůči tobě jako partner, přítel... on by možná rozumově i rád, ale nějak to nešlo, nepočkalas, zatlačila na pilu, jenže tam asi nebyla ta správná chemie, co motá hlavy. On byl v situaci po rozchodu, potřeboval čas, kolik ví jen on... teď jsi dostala šanci ochutnat to z druhé strany, rozchod, tobě se stýská, neumíš si představit, že bys ještě někdy někoho... atd. A teď by přišel tvůj nějaký kamarád a během pár týdnů tě lákal do vztahu a chtěl po tobě to, co tys chtěla po svém "bývalém" příteli. Lekce poznání, řekla bych. Neboj, na světě je zcela určitě ten s nímž to zajiskří... tehle nebylo z obou stran... jak a proč spadl do dalšího vztahu nejde zkoumat, to ví jen ti dva, tak jim to přej. I ty dojdeš ke svým jiskřičkám jakkoli si myslíš, že tohle bylo to pravé...

Ano, to máte asi pravdu. Jen, já jsem se mu vždycky líbila, ještě když jsme spolu nic neměli, říkal zpětně, že měl stochutí mě vždycky políbit,  když jsme někde byli nebo tak. To mě ze začátku nějak nepřitahoval a neimponoval mi.  

Jen je teď těžké smířit se s tím, že on se vlastně díky mě dostal ze vztahu s ní, udělal snad vše proto abych se já zamilovala do něj, a pak mě nechal. Takže vlastně on z toho dostal, mě zase do TOHO dostal, a nechal mě v tom. On si teď užívá a je šťastný a já zase pro změnu jsem sama v depresích, mám se učit na zkoušky a nemůžu, prootže se nedokážu soustředit. (On přece jen po jeho rozchodu měl oporu ve mě, já takhle nemám nikoho, jako měl on) Nechci mu přát nic zlého, i přesto všechno ho nedokáži nenávidět, ale prostě v tomhle se cítím ukřivděná. Já se teď bojím chodit po městě, abychh ho náhodou s ní nepotkala, to bych asi psychicky nezvládla. Už tak je to těžké. Prootže s ním sem poprvé po dlouhé době byla opravdu šťastná. Nejhorší je přemýšlet nad tím, že jsme začli strašně blbě, a kdyby jsme spolu předtím třeba nic neměli, byla bych to v září já do koho by se zamiloval. Ale jako moc to bolí... mám chuť zemřít, a opravdu jsou chvíle kdy mám pocit, že to nedám... Nelituji toho. Půl roku jsem byla opravdu šťastná a užila jsem si to, stálo to za to. Ale teď platím...

ano, je obtížné smířit se s odmítnutím, ale pamatuj, že nikdo se nepostará o tvé štěstí, to ty sama jsi za své štěstí odpovědná. Cítíš se ukřivděná? zbav se toho pocitu, ničemu nepomáhá. Nemáš chuť žít? Jdi do koipelny a teď hned si vylij na hlavu kýbl ledové vody, ať se probereš.... Život nám staví do cesty spousty lidí a vždy proto, že buď my jim nebo oni nám mají něco ukázat, něco přinést, mají v našem životě nějakou úlohu - někdo na 5 minut, jiný na 50 let... tak se smiř s tím, že jste si dali, co jste měli, nezáviď, neskuhrej, žij svůj život, ten jeho už k tomu tvému nepatří. Není jediný důvod, proč bys ho měla nanávidět. A snaž se, aby ani on neměl důvod...  

No o to se snažím. Něco pořád dělat, někam chodit, zabavit se. Problém je, že u všeho na něj stejně pořád myslím. A jak se řekla, jsem  na něj asi teď naštvaná, ale pořád ho mám ráda, (moc) a určitě mu nedělám zle, nebo nepíšu, neříkám hnusný věci. (Spíš naopak celou dobu když sme to spolu řešili jsem hledala chyby jen na sobě) Už jen proot, že jse toho názoru, že člověk nikdy neví co bude v budoucnu, klidně můžem skončit zase spolu, nebo budem od sebe jednou potřebovat nějakou pomoc atd. atd. Je to teď 3 týdny co sem ho viděla na posledy, snažím se teď brát to jakoby zemřel... (bohužel, máme už i společné přátele, takže něco o něm vím... ) 

Jako doteď to prostě nepochopím, protože podle mě kdyby nic necítil, tak to zjistil tady potom, co jsem byla 3 týdny pryč, ale to on naopak, byl kvůli mě pořád doma, protože jsem mu chyběla... A najednou konec, byl to a je to pro mě šok. Přece jen co s etýče mé rodiny, není to úplně jednoduché... ale s ním sem poprvé byla šťastná a hlavně vnitřně v klidu. Dal mi to, co sem tak dlouho v životě hledala a postrádala, dal mi to co nikdo předtím. Proto mi tak strašně moc chybí...  
Já ale teď už prostě chci ho dostat z hlavy pryč, ne ho tam mít pořád, nejhorší jsou rána, probudit se a uvědomit si to všechno kolem, je to jak facka... Jenže prostě já když mám někoho opravdu ráda a myslela jsem to s ním vážně (opravdu jsem si myslela že bude otcem mých dětí atd. ) nedokáži jen tak zapomenout

Saro a zase po sobě čti... nikdy není chyba jen na jedné straně, ale ona dokonce nemusí být nikde, prostě do sebe zoubky nazapadají, člověk si to nemusí uvědomit hned, odloučení je zvláštní fenomém, protože bývá spojen se steskem, člověk má tendenci vzpomínat a malovat si narůžovo a po návratu nejdřív přichází radost a pak realita a srovnání s tím růžovým... taky je možné, že všechno je jaksi jedlé, tak proč se tomu bránit, ale pak se objeví "lahůdka" a pokud je člověk svobodný a v procesu výběru partnera, tak proč lahůdku odmítat. A věta "jeden nikdy neví" jako odůvodnění toho být slušný a milý? no jo, jeden nikdy neví... naskočila mi husina, tohle je prostě účelové jednání a to nemá s láskou nic společného. Ale nezoufej, je ti 20 a jsi na počátku cesty poznávání a sebepoznávání, dělej věci tak, jak je cítíš aniž bys tím omezovala lidi kolem a nepodmiňuj, žij svůj život, klidně společně s jinými, ale svůj, neřeš jiné jiných, pokud o to nebudeš požádána, nedělej to s očekáváním čehokoli krom dobrého výsledku prot toho, komu pomáháš, pokud bys to vnímala jako výměnný obchod, raděj takovou  pomoc odmítni. NAuč se říkat NE, nejen jiným, ale i sobě, pokud máš pocit, že se chystáš pustit do něčeho, co není úplně čisté, kde cítíš, že kdyby ses svěřila někomu, komu hodně důvěřuješ a jehož pohledu na svět si vážíš, tak by se trochu zamračil...   Jednou se na tvé cestě k tobě připojí někdo, kdo bude ten pravý, mezitím potkáš, poznáš a zažiješ mnoho s těmi, kteří praví nebudou, ale tak to má být, každý člověk ve tvém životě ti dává šanci něco se naučit, něco pochopit a popolézt sám v sobě o kousek výš po té spirále poznání. Není třeba běžet, stačí klidně kríčet, když nerozumíš, na chvíli se zastav a zkoumej sama sebe, Mnohdy nebudeš chápat druhé, dokud nepochopís sebe sama hodně štěstí

To není odůvodnění být slušný a milý... prostě ale já taková sem, nebduu (a nikdy to nedělám), že bych na někoho řvala, urážela ho byla hnusná... to třeba ovšem neznamená, že jsem mu neřekla, že se zachoval pro mě jak hajzl atd. , ale bylo to do očí, celkem v klidu a byli jsme schopní si o tom nějak popovídat... (než třeba, kdybch potom co sem mu celou dobu říkala jakej je v postely atd. , najednou začla vykládat opak, jak je nemožnej, vykládat to všude kolem a takový věci... ) 

Stejně tak, už se snažím uvědomovat, nebo si to už uvědomuji, že můj život je  a bude bez něj, třeba jednou pak budem zase přátelé (to není fráze, viz. jeho vztah s tou bejvalkou(moje kamarádka), byl z toho zničený, ale nechtěl ji odepsat, no rozešli se v červnu, a teď  je říjen, a oni spolu normálně chodí ven, a sou kamarádi, (a to dokonce i přesto že kamarádka ví o tom že ji se mnou čtvrt roku podváděl)(já se s ní vídám taky, je to zároveň i moje spolužačka, třeba tento víkend jsme trávili spolu, víno, filmovej večer, dokonce jsme řešili jeho jakej je v postely atd. ) Jak dodala u tohohle jiná kamarádka, já se u vás tří ničemu nedivím, u vás tří už je možný všechno... (Jenže to je teď ten problém, jeho sem teď na nějakou dobu "odepsala", ale můj život je propojený s jejím, a její je pořád propojený s jeho, a to nemluvím o dalších společných přátelích, který mrzí že s nima nechodím ven, ale nzvládla bych s ekoukat na něho s jeho ynnější přítelkyní.  

Ano, máte pravdu, já sama nevím jestli to byla láska z mé strany... nikdy sem neřekla že ho miluju, ale měla jsem ho moc ráda... a prostě mě moc chybí... ale ano, třeba když by se objevil někdo jiný ( a já v to doufám), tak to bude lepší, problém je že i do tohohle mě trvalo se zamilovat 3 měsíce (podotýkám že pro mě zamilovanost nerovná se ještě někoho milovat)

Jinak mluvíte o sebepoznání... já nevím, myslí, že  už jsem sebe trochu poznala... zvlášť tímhle vztahem... vím co chci a to je ten problém... i přeto že mi je "jen" 20.... sem si toho už něco v  životě zažila (rodinné problémy), vím že chci rodinu, děti, to je asi nakonec moje priorita (a prostě i když mi to pár lidí vyčítá, nedokáži před to dát prioritu jako je škola...  studuji medicínu), už mě nějak nebaví studentský život, jako je party a opíjení se, s ním sem se strašně zklidnila a uvědomila si tohle všechno... (samozřejmě školu chci a musím dokončit, už jen kvůli rodině, aji mě baví, bohužel na základě mého vnitřního boje, se na ni teď 2x nesoustředím ) 

Racionálně vím tolik věcí, vím kde je problém u mě, (má rodinná minulost), a proto se snažím se svým životem něco udělat, dostala sem se na školu kam se chtěla, a za rok sem zažila spoustu věcí (ale i sem trpěla), i přesto to byl nejlepší rok v mém životě kterého nelituji, ani toho půl roku s ním... i když vím, jak to dopadlo, kdybych se mohla vrátit, šla bych do toho zase? JO... (změnila bych pak možná mé chování po jeho rozchodu, aby se z toho dostal sám... ale ot je jedno), a určitě, mi tento "vztah" dal tolik věcí a poučení...  

Ale pocitově, se cítím strašně prázdně, na dně, opravdu se mi tím zhroutil svět (byla to vlastně první taková moje láska), a v tomhle ohledu nevím co dělat...  

Jinak Vám chci ještě poděkovat, tohle rozebírá z jíné a nezaujaté strany, od někoho staaršího a zkušenějšího mi celkem pomáhá

Sáro, prázdno uvnitř je dané tím, žes chtěla svůj život zaplnit někým jiným, ale to nejde, nikdo ti život zaplnit nemůže, ty musíš mít uvnitř plno bez těch věcí a impulzů zvenku, partner je bonus navíc. A zamilovanost je stav, který nejde naplánovat, vyčekat si  ho, pozdržet, to je vír hormonů vyplavených v pastřičném pořadí a nesouvisí v podstatě skoro vůbec ani se vzhledem partnera, ani s jeho vzděláním, s tím, jestli je hodný, kolik toho umí... tohle je šaráda přírody, s tím mozek nemá  nic společného na vědomé úrovni. TAkže zamilovaná jsi asi nebyla, spíš bych řekla, že jsi mu byla oporou, protože jsi taky někoho potřebovala, potřebovala jsi být potřebována, nebyla jsi sama, zaplnil tvé "prázdno" evidentně dočasně.   přišel na to dřív než ty, ale pokud by to nebyl on, přišla bys na to dřív nebo později i ty. Někdy hraje roli pocit jistoty, známého a předvídatelného, člověk je zranitelný a nerad se pouští do neznáma. Ano, někdy máme ve 20 odžito víc, než jiní v 50, zkušenosti se sbírají ale člověk se vyvíjí a určitě vnímá jinak jako 20 letý, jinak jako 30, jinak v 70. má to svůj důvod, představ si, že bys na svůj život koukala jako 70 letá babka... brrr, co    Až budeš mít v posteli chvíli čas, vezmi si s sebou 4 dohody, jsou i na netu, ale i v knihkupectví, případně si opatři i 21 dní od Marka Džirasy - možná je to čtení, které ti trochu pomůže ve vnímání světa okolo trochu jinak a méně bolestně

No je to zmetek, ale možná si na  něj neměla zatlačit, Já svoji holku taky nemiloval a přesto jsme spolu chodili, bylo mě s ní moc dobře a ona do mě byla blázen. Trvalo to pár měsíců a já si uvědomil, že tak dokonalou ženu jsem ještě nikdy neměl a beznadějně se do ní zabouch a bylo to mez náma dokonalý, jenže.. o pár měsíců jsem začal cítí z její strany, že něco není ok. Nestále jsem se ptal co se děje až mi to řekla. Přestala mě mít ráda jako přítele, ale spíš jsem pro ní byl kamarád. Sice se semnou nechtěla rozejít, něchtěla přijít o mě, protože hodnějšího chlapa jako já těžko najde. Ale já se nedokázal s tím smířít, že mě němá ráda a chodit s ní, takže jsem se s ní nakonec rozešel já... pak jsme si asi po 2 týdnech napsali a já se jen zeptal jestli ji chybím a ona mi řekl ne..

Nevím co se musí člověku v hlavě přesypat, aby dokázal během chvíle takto změnit názor..

Ahoj Lolku, budu tady zároveň reagovat i na tvůj příspěvek, co jsi psal u Ena...  

Zaprvé... možná s tím "tlačením" máš pravdu, ovšem na druhou stranu, po 3 měsících chtít jen slyšet, ano, považuji tě za svou partnerku (i když prakticky mmin. podvědomě to tak bylo, jinak by se mnou neplánoval děti), není zase tak přehnaný nárok, nechtěla jsem po něm slyšet slovo miluji tě (to bych nedokázala říct ani já, na to bylo pořád moc brzo... ), ano já sem se do něj taky zamilovala po až 3 měsících... nebyla to láska na první pohled... víš... ze začátku... nebyl můj typ vzhledově, (ať už oblečením atd. ), dále to že mu bylo 28 a ještě neměl dostudované a neměl ani práci atd. byli další věci, prostě ani náhodou, bych si vživotě ho nepředstavila jako mého partnera... ale pak... se člověk zamiluje a i teď 2 měsíce po rozchodu, je jeho vzhled pro mě "ideál krásy", jeho oblečení je "nejkrásnější", na jeho (ne)úspěchy ve škole a v práci mám stomilion výmluv, proč on to tak á a že za to vlastně nemůže... (i když teď si ho snažím odčerňovat jak jen to jde... ) 
Víš, ale tím, že ani ne po 14 dnech skončil v postely s nějakou servírkou, dokazuje svoje... chtěla bych v budoucnu takovýho chlapa, co dokáže podvádět? (a neudělal to jen jednou se mnou, zde už tuplem platí, udělá jednou, udělá vždycky), kterýmu je 28 a v životě nic neudělal? nemá pořádně žádné cíle?  

A máš pravdu fascinující je, jak se z MÁM TĚ MOC RÁD A NECHCI TĚ ZTRATIT, na... ale jo mám tě rád ale JEN jako kamarádku(u mě tahle zěna proběhla za 2!! dny... ) nejhorší je vědět, že já pro něj taky byla "dokonalá"... ale prostě začli sme strašně blbě, tím poměrem... (kdyby potkal v září mě, asi by se zamiloval do mě, ale to by se zase nelíbil mě, protože tenhle milenecký pocit sem měla až po 3 měsících)..

Ale zase si říkám, po to všem, co má za sebou... nesedí mě ta ta jeho náhlá zamilovanost za 3 dny... co rychle začíná rychle končí... (a podle mě... když se člověk zamilováváv postupně, jak jsi to napsal i ty, je to pak úplně o něčem jiném)... nechci mu přát nic zlého, ale prostě není "fér" to že on si užívá, má s e ským obejmout, s  kým spát, komu se svěřit, s kým trávit čas  a já se trápím...

Víš, ono se to nezdá, ale ty máš psychicky aspoň tu výhodu... že si se rozešel ty... i když, ona "nic" necítí.. takže jí je to tky celkem jedno... jako když za 2 týdny ti napíše jestli už je to ok... (když já jemu řekla, že měl pravdu, že bude lepší se nevídat, tak jeho odpověd, dobře je to tvoje rozhodnutí respektuji ho, tak až se z TOHO DOSTANEŠ!!! , tak se můžem zase sejít, mě opravdu "pobavila"... ) nejhorší je, že on sice ví jak to bolí, když tě někkdo nechá, ale je rozdíl být na to sám jako já teď, narozdíl od toho, kdy on v té době měl mě, každej den sme byli spolu, spali spolu, věděl že někomu na něm záleží, má s kým být, to dělá strašně moc...  

Víš, trochu mě děsí tahle hektická doba... ano sice studuji medicinu, ale co je špatného na tom, chtít a mít ve 20 vztah, chtít se starat o toho druhého a myslet si že je to napořád... než si jen vypočítavě užívat na party? to ě nebaví

Ale mi to zvládnem, a ti 2 ještě uvidí

No abych teď pravdu řekl, tak jsem se skoro zděsil, že si tu píšu sám ze sebou. Já to měl úplně stejně jako ty. Ona taky nebyla žádná modelka a začlo to jen poměrem, ale poznal jsem ji lépe a i přesto, že nechodila oblékáná dle mých představ, nechovala se dle mých představ a v podstatě já bych nikdy takovou holku nehledal, uviděl jsem její vnitřní kouzlo a neskutečně se do ní zabouch a to prostě trvalo nějaký čas. Oba jsme nato šly z opačného konce, ale nakonec to vyšlo a chodili jsme spolu a bylo to super! Já ji taky nepřeju nic zlýho, ale prostě sama musí v životě zažít zklamání a až pak teprve pozná jak jsem se cítil já. To se nedá pospat někomu, kdo to nikdy nezažil.

My se teď nevídáme a ani ji vidět nechci a věřím, že ji ani nechybím, prostě má kolem sebe mraky kamarádů, tak proč truchlit pro jednoho, co ji už nebavil, když má kolem sebe dalších 10.

Toho tvýho nechápu, v takovém věku by měl vědět co chce a takhle se na tebe vybodnout o o tom si můžu myslet jen to, že tě celou dobu jen využíval. Sice mu s tebou bylo fajn, ale asi to s tebou nemyslel vážně. Nelze přestat milovat za 2 dny..

Tohle bylo porvé, co jsem se s holkou rozešel já. Náš vztah bylo pro mě už jen jedno velké trápení a jí to bylo úplně jedno. Jí stačilo, že má po ruce někoho, na koho se může se vším obrátit a jakmile pomůže.  tak mě odpálkovala ať jdu pryč a že chce jít spát atd... ač se slzama v očích, ale ukončil jsme to s ní..

Jasně uvidíš, že jendou ještě doleze, jak moje, tak ten tvůj, ale já říkám, člověk si má vážit toho koho má, protože takového člověka už v životě nikdy potkat nemusí

Tady by měli ještě vymslet seznamku

Víš, v tomhle Tě strašně obdivuju, že jsi to dokázal takhle ukončit... Já to původně chtěla udělat taky, po měsíci jeho rozchodu s bejvalkou, že mu řeknu fajn nevíš, tak až budeš vědět, tak dej vědět (jenže v té době by byl sám, mmožná by si uvědomil co ztratil, věděl by že mě nemá jistou a dolezl by a vážil si to co má... ale to je to známí co by bylo kdyby... co člověka trápí mnohem víc pak), ale já byla narozdíl od tebe byla slabá... (paradoxně bych to udělala, nebýt toho že sem měla strach že by se vrátil k té bejvalce... teď už vím že to bylo nemožný) V tomhle ty máš navrh, já ze sebe jen udělala blbce, já jsem mu bezmezně veřila a on mě odkopl, kdežto ty jsi jí ukázal, že takhle ne, že se sebou nenecháš mávat...

S tím jestli doleze... jo moc bych si to přála jako satisfakci... neříkám že teď, teď je ve fázi hlubokého zamilování... nevidí, neslyší... ale tak dávám tomu tak půl roku, než by mohl "prokouknout" přece jen já i moje kamarádka (=jeho expřítelkyně) studujeme medicínu, a on si teď nabrnkl nějakou servírku (která s ním v té postely zkončila hned první den, i mě a jemu to trvalo 3 týdny, než začal poměr), jelikož si o té holce myslím svý, a on k tomu není žádný terno (jak sem napsala 28 let, doted byl bez prace, bydli u rodičů atd. ) uvidíme jak dlouho mu(jim) to vydrží... on je totiž celkem lenoch a celkem bezcílný člověk, to sme jak já tak jeho ex, kompenzovali my dvě (sposuta plánů do budoucnosti atd. ), anebo mu to naopak bude vyhovavat, bude se s ní cítit víc jak chlap, a stane s ez něj (trochu už je)chlap, jehož největší cíl je jít každý den po práci do hospody, a takovýho bych já zase nechtěla... A podle toho co píšeš ty, si ta tvá po nějaké době taky uvědomí co v tobě měla, jakou jsi pro ni byl oporou a jak jí to chybí... že nějaký partošky kolem už jsou nuda atd. Ale my dva už budem v té době určitě někde jinde, věřím tomu, musím tomu věřit, přece s e kvůli nějakýmu "blbcovi" nebudu trápit celý život...  

Až na to že ta bolest a ztráta někoho, komu jsem na světě věřila nejvíc se těžko překonává... slovy možná pocitově hůře...

Co se týče seznamky tu, myslím si že by mohla být celkem fajn, i když neříkám, že po rozchodumě taky nenapadlo takový to první, někoho si najdu však on uvidí... tak prostě věřím na osus a karmu... a prostě jít třeba na internet, s plánem a teď si někoho najdu, většinou moc nevyjde... prostě buď někde někoho potkáš, nebo se nějak dáte náhodou do řeči atd. a pak se to časem nějak vykrystalizuje, přesně tam a u koho bys to vůbec nečekal...

Jééé opět jako by is mi mluvila z duše taky mě přepadají myšlenky si honem rychle někoho najít a to není z hecu, ale spíš ze strachu ze samoty a že teď jsem sám dá se říci pořád a je to velmi deprimující. Ale každý je nějaký a já vím, že nato nemám vlézt někam na seznamku a začít nabalovat. Já vždycky přišel k ženský jak slepý k houslím a k té poslední tak, že jsme na sebe prostě zbyli na baru a dali se do řeči.. No co ti mám povídat, prostě jak vystřižené z amerického filmu Samořjemně kdysi byly nějaký pokusy to zkoušet přes net, ale když tam člověk nedá fotky bavoráka v garáži, jachtu v karibiku a svoji profilovou fotku vyfocenou na Hawaii, tak mu žádná holka sama od sebe nenapíše (tohle němělo být nic proti tobě) a já nato prostě nemám hubu začít někomu tlačit klíny do hlavy. Já si musím s někým padnout na první pohled do oka a následně do noty

Kdepak taky jsem slaboch, kdybych byl silný, tak bych ji odpokpl a nebrečel jak malej kluk. Já se s ní rozešel protože jsem se s ní poslední dobou hodně trápil. Prostě jsem si vybral zda se nadále trápit  s ní a to kdoví jak dlouho a nebo se trápit bez ní, což časem přejde.. Už to je nějaký čas, co nejsme spolu  a nenašla by se jediná hodinu ve dnu, co bych na ní aspoň jednou nepomyslel, Byla prostě částí mého života..

Ano i já bych si asi nepřál nic víc, kdyby přišla a řekla, že byla úplně blbá a že toho moc lituje a objali jsme se, ale zas na druhou stranu po takové zkušenosti nevím jak bych se zachoval. Když mě v životě jednou zklame nějaký člověk, má důvěra k němu je v háji a já bych  se strašně bál, že by se pak jednou mohlo stát to stejné a spálit se dvakrát o stejný kamna udělá jen vůl.

Já ti rozumím, je mi jasné, že ti vadí, že to byl lenoch, že chodil do hospody a kdoví co ještě, ale mozku prostě neporučíš a když se člověk do někoho zabouchne, tak to přehlíží..

Já jsem trošku podobný jak ten tvůj, já si svou drahou hýčkal jak jen šlo a dával ji úplně všechno, co jsem mohl. Věnoval jsem ji téměř všechen svůj volný čas, uvařil, nakoupil, donesl přinesl, pomohl s věcma do školy a stejně je to málo, aby si mě vážila a přestal jsem ji bavit jako hračka dítěti.

Jasně všechno jednou přejde i kamarádi a začnne ji to chybět, to já moc dobře vím a když jsem ji to řekl, že ji moje opora jednou bude chybět, tak se ještě urazila

A neveř, že ten tvůj ex je záláskovanej, zamilovat se trvá nějaký čas. Možná jen má pěknou stíhačku, co si drží ho zuby nechty a dělá všechno podle ní.

Je fajn, když si tady člověk může o tom s někým ppkecat, jinak bych tu zas seděl sám a přemýšlela užíral se. Samozřejmě me už přepadla i myšlenka, jestli jsem udělal dobře, že jsem to ukončil, že co kdyby já nevím co... ale pak si zase musím v hlavě překrát další věci, které mě na ní vadily, které jsem celou dobu přehlížel v opojení láskou a vždy dojdu k tomu stejnému, že jsem pro ní dělal maximum jakož milující chlap a ona si toho přestala vážit a mít mě ráda, tudiž rozchod byla správná věc.  

A klído zas písej, vážně mi to dost pomáchá

Mě to taky moc pomáhá si o tom takhle psát... než na to být sama...

Víš, já ho sice mám pořád moc ráda (přece jen, když to s někým myslím vážně a na nic si nehraju), tak to prostě nemůže přejít ze dne na den (jak u něj, jeden den chce s enou být a druhej... sem mu ukradená), a  stím jetlije zamilovanej... on sám mě za ty 3 dny  sní řekl, že se zamilovávvá, áji moc rád a moc mu na ní záleží (víc než na mě... ), takže věřím že je zamilovanej(pro mě ale slovo zamilovat se nerovná MILOVAT), to je zase taková ta láska co rychle přijde  apak rychle odejde, teda aspoň  podle mě... každopádně, asi kdyby teďka přišel, tak srdcem bych ho pořád brala všema deseti, ale rozumem? už nikdy... podváděl (a podvádět bude), a i kdyby ne... a i kdyby byl ten nejlepší nejužasnější člověk na světě, měl miliony, karieru a ja nevím co všechno... tak nebude už nikdy mít jednu dulezitou vec MOU DUVERU, a tu mou budoucí partner mít musí, to je podmínka...

To s tou hospodou, zase on tam nechodil pořád, a když tak se mnou a kamarádama, což bylo ale často, vzhledem k tmu že byli prázdniny... spíš mě vadila ta jeho bezcílnost, neschopnost hledat si práci... ví já, nebo aji ta jheo bejvalka bysme ho do něčeho v životě udlat a dokázat "dokopali" o čemž si myslím že ta jeho servírka nedokáže, a on bude inklinovat k tomu být v hospodě častěji... ačastěji...  

A rozhodně, nejsi slaboch... protože ty jsi to myslel vážně, měl ji opravdu rád, ale i přesto jsi se sebou nenechal zametat... to chce odvahu dobroovolně se vzdát člověka, kterého máme rádi...  

Jinak taky není dne, hodiny, snad ani minuty, kdy bych na něj nemyslela... hnedráno, vzbudím se, první 3 sekundy vše v pohodě a pak jak facka si vzpomenu na něj, na to všechno, co bylo a je mě tak zle, že se dokážu sotva vyhrabat z postele... chci aby to byl zlí sen a nebo radši zemřít než to pořád prožívat dokola...

A musíš i ty zapomenout na co by bylo kdyby... to nemá cenu... jasně bylo by to jiný... třeba i já bych s ním byla doteď ale očivivdně nebyl ten pravej a vybarvil se aspoň dost brzo, než abych to jednou zjistila v manželství  s dětma a on by došel, promin zamiloval sem se jinde, odcházím...

Jen můžu si říkat všechno tohle, ale k čemu to je? Stejně jsem  a cítím se sama... tak moc bych si přála objetí, porozumnění... vzbudit se do toho hnusného dne, ale přišel by mě tak krásný, protože je někdo, pro koho stojí za to žít, mít sice hrznje den ve škole ale pak tomu někomu zavolat jak bylo, a cítit tu něčí blízkost... víš v tomhle má trošku strach že nebude nikdo jako on, já bych nemohla mít někoho, kdo se t neozve každej den, kdo  s tebou prostě nesdílí život...  

Zvlášť teď je ta samota horší o to, že přijdou Vánoce a já bych tak strašně ráda si s někým užívala tenhle čas, jela někam na výlet, dala si svařák atd. atd. a místo toho mě zůstanou doma jen oči pro pláč... a plno školy, zkouškový a není tu on, není tu nikdo kdo by mi pomohl a podpořil mě  v tom... Ale on to všechno bude mít... má všechno... má i když to řeknu takhle i ten blbej sex, kterej mě taky chybí... ale prostě nepjdu do baru a nevyspím se tam s prvním... prostě na to já nejsu...

Já ti naprosto rozumím. Cítím to úplně stejně i moje srdce by ji bralo všemi 10 ti zpět, ale rozum by řekl, nemám zájem.. mám to pořád, já se třeba probudím v 5 ráno a jak říkáš, do 5 vteřin mi proletí hlavou a já už nedokážu usnout. S tou duvěrou je to teď už těžké, já také potřebuji člověka, kterému mohu důvěřovat, ale důvěřuj ji po tomhle..

Já vím, že jsem sebral odvahu a rozešel se, ale věř mi, že je to teď pro mě ještě horší, než kdyby se ona rozešla semnou. Každý den přemýšlím, jestli jsem neudělal blbost a nebylo prostě jiné řešení, ikdyž vím, že to teď nestálo za nic, tak pořád to v té hlavě mám a říkám si, jaké by to asi bylo, kdyby jsem se  sní nerozešel. Prostě člověk nikdy neví, nikdy to není dokonalé a je úplně normální, že jendou je to nahoře a jedno zase dole, ale když už mi pak sama řekla, že ji to přešlo, tak snad jsem udělal správně..

No právě ta samota je peklo a samozřejmě i já se s ní tešil na spousty věcí, jako vánoce, nějaký výlet a v nepslední  řadě jsem s ní chtěl jet v  létě na dovolenou někam... Teď vůbec nevím co bude... už jsem měl vymyšlený dárek pro ní na vánoce, za chvíli silvetsr a já nemám kam jít..  jo bylo  to krásný, mě to takhle fungovalo téměř rok, každý ráno mě přišla krásná sms a každý večer to stejné. Přes den samozřejmě taky... prostě jsem viděl, že mám pro koho žít a když jsem ráno rozlepil oko a vzal do ruky telefon, tak jsem věděl, že mě na něm čeká něco hezkého a někdo na mě myslí... jo taky jsem nikdy nevyhledával takový ty rychlovky na jeden večer, jendou se stalo a já zjistil, že mě to zato nestojí, protože milovat se s člověkem, kterého máš neskutečně ráda je něco krásnýho a s nějakou rychlovkou na jeden veče se to nedá srovnavat..

Víš, prostě je konec a myse s tím musíme smířit, i když si přejem opak... jen já pořřád nevím jak se s tím smířit.... ten pocitje hroznej rve mi srdce.... mám chuť nebýt.... nebo někam odjet, prostě pryč od toho všeho.. jak já se sem v létě domů těšila kvůli němu a teď na mě tady všechno padá a tak moc chci aby byl konec... víš, ale osud je osud co má být stanese... když máme být spolu, tak jednou budem (ovšem potom všem co ví už i moje rodina by mě asi vydědila, přijít domů zase s ním)... ale pořád mám ty naděje... že si to do půl roku uvědomí, že tím jak sme blbě začali, sme potřebovali pauzu.. nikdy nevíš co bude v budoucnu... ale na tohle prostě musíme zapomenout, když sme ji nestáli za to, aby za nás bojovali a nechali nás jen tak odejít (a můj si do 14 dnů našel náhradu)

Snažím se myslet do budoucnosti. Ale je to těžký. Je mi 20 a mám pocit, že nadosmrti už budu sama, že mě žádnej chlap chtít nebude, že ho ani nemám kde potkat... že mě prostě ujel vlak... tohle jsou mé pocity... tak moc mi chybí, .. už i teď u toho zase brečím... a ta představa žeon je s ní, štastnej, užívá si náručí a spí s ní... to co byllo dřív se mnou je mučící...

Přesně tak, zatím co my tu sedíme, tak oni se smějí a žíjí svůj život na plno. Tohle je vážně nespravedlivé... No tak ani já nevím, kdyby náhodu si to rozmylela, jak by se na ní u mě doma dívali.. Ale nepovídej, vy holky máte obrovskou výhoud, nemusítě se téměř moc snažit a vždycky za váma nějaký sám doleze. Otázka však, co má v hlavě, nato si už musíš přijít sama.  

Tak to já teď nemyslím na nic, ač bych měl. Mám v hlavě takový zmatek, že všechno jde mimo mě a to by němělo. Nedokážu se na nic soustředit a to pro studujícího člověka není zrovna nejlepší.

Sáro a Lolku... dali jste se dohromady?  

Snad žádná jiná diskuse mne takto nestrhla k hltavému čtení, jako to vaše notování 

Saro mám za sebou teď něco podobného. Akorát mně už je 36 pritelovi 38 let a do dnes nevím důvod rozchodu vše klapalo. Odmlčel se napsal že si mně zamiloval a že neví proč to tak dopadlo. Lolek je spravnej kluk moc hezky jsi to napsal. Saro jsi mladá slečna a věř, že správného kluka potkáš. Přeji hodně štěstí