Téma: Jsem osamělá a neumím se bavit - cítím to jako hendikep a jsem z toho v úzkosti

Zmínila jsi internet - tam si jen něco prohlížíš, nebo tam i s někým komunikuješ, třeba na nějakých seznamkách, chatech, diskuzích?

Popravdě mi přijde, že toto už je deprese. Tím myslím tu skutečnou, nejen jak když lidi to slovo používají když jsou přechodně otrávení. Neuvažovala jsi o odborné pomoci? Určitě je co řešit ohledně sebepřijetí, ale mám dojem, že tobě už by neškodilo ani nějaké přechodné umělé zvýšení hladiny serotoninu pomocí léků… pak by se možná některé věci začaly řešit samy, třeba ta komunikace, zájem o něco…

Ahoj, ano, jsem na seznamkách, ráda si píšu.

Ale pokaždé s někým jiným, ne pravidelně s jedním člověkem.

A tedy se na něco zeptám - zkus prosím zachytit, co ti proběhne hlavou jako první odpověď:

Jaký je pro tebe největší rozdíl mezi komunikací na seznamce a v reálu?

Když píšu, tak si můžu předem rozmyslet, co napsat.

Když s někým mluvím, tak člověk řekne první, co přijde na jazyk, což mi moc nejde. A když ano, tak mi to buď přijde jako úplné klišé nebo třeba ošklivá (urážlivá) věc.

Aha. To chápu.

Ze všeho, co jsem četla mi jako tvůj nejsilnější problém připadá to, jak se sebehodnotíš a jak jsi zaměřená na sebehodnocení a autocenzuru. Bojíš se odmítnutí, odsouzení. Otázka je, kde to vzniklo.

Ale to se opravdu asi nedá vyřešit na netu, opravdu myslím, že by ti prospělo si zajít k odborníkovi.

Před tím, než něco napíšu mě zajíma jedna věc. Kolik vážíš?

Nedělej prosím předčasné závěry. Ať je problém, který máš jakýkoliv, jsem si jist, že se dá vyřešit.  

Někdy se připadám jak někde v hororu, kdy na všechno existují prášky. Když jsem ležela v nemocnici, tak mi řekli: nemůžete spát? Máme tabletku. Nemůžete se vykadit? Máme tabletku. Potřebujete se uklidnit? Máme tabletku. Bolí vás něco? Máme tabletku…   Já bych to spíš nejprve řešila s psychologem a snažila se najít tu primární příčinu. Nemáš třeba sociální fobii? To je strach z lidí. Fobie často vznikají ze špatných zážitků, které jsou až traumatické.   Tobě tvůj život možná neuspokojuje, protože bys chtěla mít kamarádky, mít kluka,   užívat si života a chodit mezi lidi. Ale zároven se jich bojíš. Proto si já myslím, že nejsi spokojená.    Ta přílišná samota bez přátel a lidí kolem sebe ti pak leze přes hlavu a pak upadáš do depresí.   To je moje teorie.

Už jsem o tom přemýšlela kdysi dávno - jít k psychologovi.

Ale kdybych to řekla rodičům, tak mě budou mít za slabocha.

A i já bych se měla za slabocha nebo za blázna ještě víc než teď.

Nevím, možná to zkusím.

Děkuji za rady

Rozinka:

jestli ti je 22, tak proč by o tom rodiče museli vědět?  

Mimochodem, neuvažovala jsi o tom, že by ses od rodičů odstěhovala? A zkusila se přestat vidět jejich očima?

My si říkáme všechno. Nemám ráda tajemství, stejně se všechno jednou provalí. Ale víc by to asi vadilo mě než jim, to máš pravdu

Uvažovala, ráda bych, zatím to moc nejde, dokud chodím do školy každý den. Až budu mít práci a vydělávat, tak nějaký podnájem bude víc na dosah. Těším se a bojím zároveň, protože potom budu úplně sama. Takhle mám naše

Rozinko: ono nejde o to, mít před rodiči tajemství, ale třeba o to, mít svoje soukromí. Je naprosto normální, že jsou věci, které si dospělý člověk řeší sám. Cítit se povinován být před někým druhým nepřetržitě a ve všem obnažen také není zdravé, a to i když jde o lidi, kteří se jinak mají rádi.

Dara007: přijde mi, že přestože mě neoslovuješ, reagovala jsi tak trochu na mně, přesněji řečeno na mou poznámku o medikaci. Ráda bych jen na vysvětlenou k tomu něco napsala. Rozhodně si nemyslím, že existuje na všechno nějaká kouzelná pilulka a jestli to tak vyznělo, tak to došlo k omylu. A s nemocnicí tak hroznou zkušenost jako ty nemám, když jsem chtěla alespoň něco na bolest, i o to jsem si musela říct, nikdo mi nic nenabízel, moje spaní a stolice byla všem ukradená. A sama žádným práškům neholduji, k doktorovi mě v podstatě dostane jen rychlá, jinak vše nějak přechodím bez léků.

Ale znám konkrétní případy, kdy medikace lidem v depresi opravdu pomohla a také znám bohužel případ, kdy neléčená deprese vedla až k sebevraždě. A bohužel, to je teprve horor, který bych k prášku na zácpu fakt neměla tu smělost přirovnávat.

Každopádně žádné prášky tu nikomu nevnucuji. Jen zmiňuji to, že jsou, protože vím o konkrétním případu kdy pomohly. Samotný problém nevyřešily, ale dobře posloužily k tomu, aby dotyčný vůbec měl chuť něco řešit. A následně si i vyřešil.

Čili ten "horor" mi nepřijde až tak na místě…

Rozinko, myslim si, ze sis tu roli introverta a netykavky tak trochu usila sama a ted se v ni vyzivas. Studujes VS, navic v Praze!! Co kdyby ses jednou prestala zabyvat sama sebou nebo internetem a vyrazila se studenty nekam na kafe, do vinarny, na mejdan, projit se po nabrezi, po Staromaku, vyrazit na nejaky koncert, vystavu, do kina? A kdyz ne s nima, tak klidne sama nebo i se sestrenici, sousedkou, znamou. Hlavne si predem nepredepisuj scenar, podle ktereho se vsechno bude odehravat. Moc to vsechno prozivas, a to neni treba.
Cesta uspechu je ta, ktera je nejhrbolatejsi. Kdyz si ji zvolis, parkrat treba zakopnes, ale posunes se dal. Takze zacni presne tam, kde se nejvic bojis!! Jenom tak muzes prekonat sama sebe. Muzes zacit malymi krucky. Treba pojedes domu jinak nez obvykle, pujdes nakoupit jinam nez obvykle, pokecas se sousedem, usmejes se na trafikanta. A hlavne prijdes do skoly a pokecas se spoluzaky. Internet omezis na minimum a zjistis, ze venku kvetou stromy, zpivaji ptaci a milenci se vodi po parcich.
Ale zacit musis sama u sebe! Good luck!!

Děkuji, asi máš pravdu. Je pravda, že dělám věci pořád stejně.

Jen jsem se možná vyjádřila špatně. Já docela dost času trávím mezi lidmi (především ve škole, kde jsem skoro celé dny), jen když jsem mezi nimi, tak třeba během několika hodin kolikrát ani nepromluvím. Připadám si jako stín, který pronásleduje jiné lidi jen, aby nebyl sám. Stejně tak to je kdekoliv jinde. Jako bych neexistovala. Na internetu si tohle možná (nevím jak to říct jinak) kompenzuji.

Protože především na těch seznamkách se cítím trochu… no "chtěná"

Vidis, Rozinko, tak muzes zacit prave tam - kdyz jses casto mezi lidmi, tak se pokus se trochu zviditelnit. Obarvi si vlasy, vem si cervene podkolenky nebo proste jenom placni nejake aktualni tema, na ktere s tebou budou lidi komunikovat! Kazdopadne musis zacit u sebe!

Je dosud neoddělená od rodičů a ostatní svět se jí v jistím smyslu vzdálil. Cítí, že do něj až tak nepatří, že se liší, že si nemá co s ostatními sdělovat. Tedy nemá toho ke sdílení mnoho, ostatníi prožívají a žijí něco jiného, protože stojí někde jinde. Prostě se jí odvyvinuli a ona zůstala trčet.

Otázkou je, jaké jsou její potřeby: chce dospět a mít to, co ostatní, nebo co hýbe ostatními? Nebo si přeje zůstat pasívní, v bezpečí bez kontaktu, který jí ale stejně chybí a spíše dětsky závislá? Obojí už nejde.

To je na odborníka. Pocity bezvýchodnosti má jen z toho, že uvízla.  

Vůbec se netrap, nechod k žádným psychologum ani neber žádné tabletky, to oni tu radi každému. Jsi sikovna mladá slečna a žádný problém v tobě nevezi, každý se občas cítí sám, ale to je normální a nic spatneho na tom není

mys:

na osamělosti a nedostatku radosti ze života, chuti se něčemu věnovat a na špatných pocitech z běžného společenského kontaktu a ze sebe sama opravdu nic normálního není.

Normální je mít nějaké plány, mít přátele, těšit se ze společně stráveného času, mít zájmy, koníčky, mít se na co těšit.

TO je normální.

Jít k psychologovi přeci není žádná ostuda. Trpíš úzkostí a depresemi, to může taky recidivovat, kdyby jsi s tím nic nedělala. Ohledně těch tabletek - asi jsem se špatně vyádřila, nebo spíš má reakce byla přehnaná. Nic pro ti nich nemám, jen bych je spíš brala jako poslední možnost, kdyby už nic jiného nezabralo a byla by suicidální krize. Zejména antidepresiva. A pokud prášky, tak nejprve náke anxiolytika.    Jinak, ty vlastně nejsi úplně sama. Jestli chodíš do školy každý den, tak máš kolem sebe spoustu lidí. Třeba jsi introvert, ale pokud se mezi lidmi vyloženě necítíš dobře, k tomu psychologovi bych zašla a snažila bych se pátrat po příčině tvých obav. Možná to má hlubší příčiny kterých si nemusíš být ani vědomá. Třeba z dětství a pod. Zkusila bych si také trochu pomoct nejprve  bilinkama, zkus třeba L-tryptofan s kozlíkem lékařským. Je to přírodní aminokyselina, která se v těle proměnuje na serotinin.

Myšičko, jsem ráda, žes to se zdejší diskuzí nevzdala

Myšlenka je moc pěkná, ale slečna se asi necítí občas sama. Ona je pravděpodobně pořád sama.

Nejde nereagovat na to, že se tu každému radí, ať jde za dušologem: uznávám, že z hlediska četnosti to tu padá velmi často. Ale není to nadarmo. To víš, že spoustu lidí (i mě! ) prvně napadane, že to je na nic. Stačila by spřízněná duše, nejlépe aby se všechno "samo" vyřešilo (nebo někdo za nás), abysme se probudili a byli najednou happy, jako po čtyrech pivech. To je iluze asi většiny podobných nešťastníků, zároveň velmi nebezpečný a hlavně bludný kruh. Postupně dochází k nějaké nevědomé rezignaci; "čas nějak plyne a je mi to fuk. Lidi jsou spokojený, ale já ne. Nevím co s tím a bojím se toho. Tak se na to vykašlu. Chybí kamarádky, ale ani těm původním se radši neozvu - vždyť by to udělaly ony, kdyby po mně tak toužily. Chybí mi chlap, no tak se budu prodírat pofiderníma seznamkama, kde jsou povětšinou kameroví onanisti nebo vyčpělí a znudění postarší fotrové, co by si ještě rádi vrzli. Bojím se větší společnosti a tak radši nikam nechodím, vždyť o mě přeci nikdo nestojí! " a tak bych mohla pokračovat dál a dál.

/To je jako pokus o shrnutí myšlení takovýchto lidí, mezi který bohužel patřím/

Rozinka je jednak jasnej introvert, druhak už se bohužel dostala do té blbé fáze, kdy si sama již těžko pomůže. Samo, že k tomu aspoň kapka vůle patří, bez té se nehne ani s pomocí všech svatých. Stojí, utíká jí čas i život, který unikal už před tím, ale teď si toho všimla. A to prozření je docela bolestivý. No a teď babo raď; co s tím?  

V prvé řadě ti doporučuju ozvat se svým starým kamarádkám, nebo aspoň jedné, která ti  byla nejbližší. Nemusí to bejt hlubokej pokec a všech trápeních, třeba to bude zprvu takové nesmělé a zdvořilostněfrázoidní, ale pokud spolu strávíte víc, než půl hoďku, zjistíte, kolik máte věcí k podrbání .

Vykecáš se, budeš se svou vrstevnicí, poprocházíte se, nebo si někde sednete na jedno. Budeš  mít nový impulz, vyměníš názory s jiným člověkem, než s rodiči a budeš se aspoň chvíli cítit líp. Pokud by to klaplo, udržuj to i nadále. I když to není ta vysněná spřízněná duše, furt lepší, než nic!

Pokud máš chuť přijímat rady, nebyl by nějakej ten psychouš k zahození. Nebudem si nic nalhávat - není to kamarád, není to blízkej ani nevím kdo. To tě ale nesmí odradit! Dostane se ti nového a odborného názoru od úplně neznámého člověka, který tě prostě nemůže odsoudit a pohanit - ty můžeš jedině získat. Už jen tohle je pro začátek dobrý, nebo ne?

Bohužel mě trochu zaráží ta nechuť, osamělost a dokonce pláč. On ti zdejší odborník jistě odpoví - možná by ti do začátku pomohly skutečně nějaký prášky, nevím, aby se to snad časem nezhoršilo.

A to zastávám názor, že ty až v poslední řadě, ale není-li zbytí a skutečně fungují, pak se to musí překousnout. Jen to pokud možno nemít celoživotně.

Podívej, mně nejen, že se nechce vstávat. Mně se nechce ani chystat se do postele Je nějakej úkol, má termín a co udělá bejvalej poctivec? Ignoruje to a vyhýbá se tomu, jak čert kříži Chválím tě, že se ještě snažíš a nakašleš na školu, byť naplnění zlehka opadlo. Myslím, že až si třeba k závěrečným pracem najdeš svoje oblíbený téma a zakousneš se do něj, to tě může nabudit a bude tě bavit aspoň toto. Třeba se to zlepší celkově, ale to není zaručený.

Chápu, proč je ti mezi lidmi nepříjemně, jen bych ti moc přála, aby ses již dostala z postpubertálního vztahování pozitiv okolí, který negativně přetransformuješ ke své osobě. Tedy to "oni jsou zadaný, já ne", "oni povídaj o tom a o tom, jen já o tom nic nevím, páč to zrovna neprožívám" atp. Vůbec nejde o to, že ta souloží od 14 a ta už od 12 a měla tolik kluků a zrovna se vídá s dalším. Tohle se sice probírá asi v každým věku, ale aby to bylo primárním a výhradním tématem, to pasuje tak na puberťačky za základky Není možné, abyste neměly kecat i o něčem jiném. Třeba o něčem, co tě zaujalo. O tom, že ti ujel autobus. O tom, že ti ve škole něco zrovna nejde, ale něco jiného tě zas zajímá. Prostě různý více či méně významný blbosti, všední věci, o tom se prostě tlachá Když jsi sama v úplně cizím prostředí, pak to nemá cenu, nedivím se ti, že tě to nebere. Ale když seš se spolužákama, kde máš i někoho s kým se bavíš víc (? ), pak máš trochu větší jistotu, nebo ne?

Jinak, ono sedět jako pecka a jen vnímat, o čem si povídaj "ti druzí", na tom přece není nic špatnýho. Člověk tak zkoumá své okolí a jejich odlišné myšlení a má nad čím přemýšlet dál . Když ti to mluvení zrovna v jistých chvílích nejde, ale není ti to ještě vyloženě nepříjemný, tak se neostýchej jen tak sedět, mlčet a poslouchat. Sem tam se usměješ, jindy se v duchu podivíš, ale nevidím na tom nic špatnýho .

Abys přitáhla pozornost širšího okolí, musíš být v prvé řadě sama v pohodě. Pokud máš ještě trochu sebedisciplíny, dej si za úkol vykonat aspoň v jisté míře nějaký ze svých původních koníčků. Ozvi se kamarádkám/kamošce. Psychologa si najdi, protože v některých věcech to zavání trochu průšvihem - prohlubováním tohoto "ničeho". Od obvoďáka získáš doporučko, nic nebudeš tím pádem platit a nemusíš to vůbec nikomu říkat

Mrzí mě, jak ti je, ale úplně sama to už asi nezmákneš.

Napsala jsi to úplně přesně Stačila by spřízněná duše, tj. někdo jako rodiče, ale nebyli by to oni

S tím psychologem. Já nevím. Chtěla bych to zvládnout sama. Snažím se to změnit sama. Akorát se do toho musím nutit, protože mi spousta věcí nejde a nebaví tak, jak bych si představovala.

Seznamky: Já tam nejsem, abych se s někým setkávala nebo vyspala (přestože mě to už mnohokrát napadlo). Jen si ráda píšu s někým. Navíc jsem dokonce častěji na těch nemravných seznamkách, kde jsem i čekala, že budou samí starší pánové, takže mi to ani moc nevadí. Občas se najde někdo fajn

Máš pravdu i v tom, že se často dívám do minulosti. Jakože je mi líto, že jsem se nesnažila dřív, že jsem si někoho nenašla už dřív, atd.

Závěrečnou práci teď píšu (je to možná i jeden z důvodů, proč píšu tady). Protože mě to šíleně nebaví Ale až to bude za mnou, tak budu zase chodit do školy a budu tam, kde jsem byla třeba loni (2015).

Ještě se vrátím k těm puberťačkám, jak o tom píšeš. Já neříkám, že "to" je to jediné, o čem je řeč. Ale přijde na to pokaždé, když někam jdu. Samozřejmě, jsme dospělí lidé, takže se bavíme o spoustě dalších věcí (já třeba ne, ale většina 22-ti letých ano). Jen, že když se začně mluvit o tomhle, tak mě ubíjí nejen to, že nejsem schopná se zapojit, ale i to téma samotné.

Jinak máš úplnou pravdu. I vy ostatní. Děkuju za rady

No, já to chápu, ale možná by ti odborný popošprtnutí neuškodilo, právě proto, že ty sama ztrácíš chuť a moc tě to neba .  

K seznamkám: rozhodně ti to nevymlouvám, já taky řádím všude možně, podle nálady . Ale na těch nemravných to nejde dlouhodobě, to je jak na základce . Na to nemám nervy. Stejně nemám odvahu se s někým sejít jen tak, ať na procházku, nebo i na něco víc . Ale procvičuju si tak, jako třeba zde, vůbec reagování a psaní s ostatníma. Učím se stát za svým názorem, učím se nevidět rudě, když mi někdo napíše totální shit a tak . Takže pro nás, tichý nenápadníky, jsou tohle takový dobrý cvičení, který se jednou snad překlenou ze světa virtuláního do reálnýho .

Se školou to máš jako já Jsem nejaktivnější na netu zrovna při zkouškovým a různých úkolech. Těžká prokrastinace.  

To se ti nedivím, když k tomu nemáme co říct, tak je nám to trochu nepříjemný. Ale vždy se krom tohoto tématu najdou i jiná, případně lze jen přitakávat, nebo úplně nejlíp si z toho druhýho utahovat a brát to ze srandy

Přesto by ti nestranné psychologovy uši a případné rady mohly přijít vhod . Taky teď nově chodím k jedné, bylo mi to fuk, je  mi to fuk částečně pořád. Je mi tak hezky všecko jedno Ale začíná mě to bavit! Zatím jsem se sama nikam neposunula, ale je fajn, že můžeš s někým něco probrat a dostat na to úplně jinej názor.  

Prokrastinace to asi úplně není, já to takhle mám běžně a vždycky všechno důležité stíhám. Je to spíš běžné trávení času, tak jako někdo jiný jde cvičit nebo se dívá na TV nebo tak.

Jinak ještě budu reagovat na předchozí: Svoje bývalé kamarádky jsem sice párkrát kontaktovala, ale jak jsem psala už v původním příspěvku, tak mi přijde, že mezi ně nepatřím a přestože jsme se viděli párkrát, tak jsem si připadala jako klíště na jejich krku.

Na jednu stranu se řada věcí  hodně psychologizuje, třeba běžné věci, jako postupující věk nebo neúspěch byly dřív obecně trochu lépe přijímány, ženy typu Ljuba Hermannová byly brány spíš jako zábavné kuriozity, běžná selhání naznamenala takové katastrofy, ale doba se změnila. Lidi chodí s něčím, na co by v životě být připravení měli, prostě toho nějak míň zvládají a " potřebují pomoc", a to jde o vyložené povrchnosti.

Na druhou stranu, zdrsnily se společenské podmínky, přibylo šikany, mobbingů, úzkostí a osamělosti, protože řada lidí má svoje tempo a není schopná si buď najít odpovídající skupinu, kam by se hodila. Takže v důsledku špatných zkušeností a protože neví jak, svoji situaci nakonec neřeší, nebo ji bagatelizuje a zůstává v mučivých stavech. Někdo má předsudek že  psychický problém je selhání, no to je názor zhruba na stejné úrovni, jako mít ostudu ze zánětu slepého střeva… Takže  takoví se naopak k psychologovi moc nehrnou.  

Každý svého štěstí a tak dále, kdo hledá najde a skoro všechno se dá řešit. Pokud tazatelka najde ve svém okolí někoho, kdo jjí situaci rozebere, nahlídne na ni a dá ji nějakou radu, kterou lze použít, proč chodit k psychologovi. Ovem pokud je jejím problémeme právě nedobrovolná osamělost, těžko na přátele o radu obrátí.

Je to na ní, jak se rozhodne.  

Rozinko: já se přeci jen za toho psychologa stejně přimlouvám. A to zkrátka a jednoduše proto, že znám několik lidí, kterým opravdu radikálně změnil život k lepšímu a kteří se díky němu zbavili problémů, se kterými se před tím potýkali i mnoho let.

Píšeš, že to chceš zvládnout sama - jenže to budeš muset i s tím psychologem. On za tebe nic neudělá. Jen na to s ním nebudeš sama.

A jen na okraj. Mám z diskuze trochu pocit, že se tu pod termín "psycholog" hází do jednoho pytle i "psychiatr". "Magory" léčí psychiatr. Psycholog má v podstatě za úkol věnovat se problémům zdravých lidí. Protože i zdravý člověk může mít psychický problém, který je lepší řešit s někým nezaujatým než s těmi nejbližšími, kteří nemohou být objektivní.

Takhle jsem se doufám nevyjádřila - znám rozdíl mezi psychologem a psychiatrem. Ale i přesto z toho má člověk strach přeci - přirozeně. Někdo, úplně cizí, bude poslouchat ty nejintimnější věci z mého života. Už, když si to představím, mi z toho není dobře. Asi je to předsudek, ale mám to tak nastavené.

Moji rodiče jsou taky introverti, oba dva, taky nemají přátele, ale zase mají jeden druhého (už cca od 17 let nebo tak nějak). Navíc i oni mají dost předsudků, takže já jsem v tomhle po nich. Jen nemám toho druhého, řekla bych. Potom bych se od nich oddělila ihned 

Podívej, teď mě napadlo, že by to pro tebe byl vlastně  začátek něčeho nového. Mohla by ses učit v praxi hovořit o sobě a svých pocitech a vůbec vlastně konverzovat s pomocí odbornýho vedení.  Mluvila bys s někým cizím, což je dost důležitý, protože než někoho poznáme, je pro nás přece cizí . A pokud se nenaučíme aspoň přijatelně jednat s cizíma, pak těžko někoho poznáme a s někým sblížíme.

Protože pořád píšeš, že tě to nebaví s kámoškama, že rodiče se mají, ale ty nemáš k sobě nikoho, že váháš i s tím psychologem, protože ti to není příjemný atp atp… Jako by ti to nebylo příjemné nijak a s nikým   (Bez urážky).

Nikdy tam neřekneš nic, co bys nechtěla. Volba je vždy na tobě. A ta je na tobě i teď - jde o to, zda se skutečně chceš někam posunout anebo nemáš chuť s tím bojovat. Čímdál víc mám pocit, že na to chuť tolik nemáš, což je na takový mladý děvče trochu škoda

Děkuju za rady

Asi jsem to potřebovala slyšet i od někoho jiného.

Psycholog se rozhodně nevěnuje pouze zdravým lidem, naopak většinu poruch osobnosti právě řeší psycholog, neurózy atd, nikoli psychiatr. Tedy měl by.  A že to tedy sakra problémy jsou  a nikoli potíže zdravých llidí.

Ovšem z jedné strany se mu do práce motá kouč, ten se snaží o ty snažší případy, ale většinou nepozná, co je snazší a z druhé psychiatr, který si udělal někde nějaký kurz, třeba KBT a teď dělá všechno možné. Ale někteří jsou dobří.

Psychiatr by se měl primárně věnovat nemocem, kde jsou patrné orgánové změny a předepisuje léky.

Plamínek, děkuji za vysvětlení, nicméně lidí, kteří během svého života vyhledali pomoc psychologa znám několik a rozhodně by se dali označit za zdravé. Z toho vycházím a také z toho, že takto mi to laicky zjednodušeně vysvětlil kamarád psycholog.

A popravdě i to, že neuróza je "porucha osobnosti" je pro mě novinka a popravdě se docela divím, protože i nejzákladnější definice praví, že porucha osobnosti je závažnější než porucha neurotická.  

Ale pravděpodobně jsi v tomto oboru víc vzdělána nebo v něm pracuješ, ale i tak je zjevné, že asi ani vy psychologové a psychitři a psychoterapeuti nejste zajedno v tom, co děláte a s kým.

Já opravdu znám i psychology, kteří řeší se zdravými lidmi vcelku normální problémy, jako jsou mindráky, problémy ve vztazích a tak. Pro leckoho jinak zdravého je i tohle "sakra problém" protože zásadně ovlivňuje kvalitu jejich života. A jsou to opravdu "jen" psychologové, neříkají si ani kouči, ani nemají psychiatrické vzdělání.

Neuróza není porucha osobnosti, napsala jsem,  že psycholog řeší poruchy osobnosti, neurózy aj, bylo to o výčtu jeho aktivit, nikoli, že se to rovná, ačkoliv to tak mohlo vyznít.

Jak píšu jako prase, kontroluju hlavně interpunkci a překlepy pak význam semtam uniká, jo. Poruchy osobnosti byly dříve nazvány psychopatiemi a prohlašovány za neléčitelné, dnes (04.04.2016) je tomu jinak, ale velká část z nich je stále velmi těžko ovlivnitelná.

Je pochopitelné, že co člověk, to názor, co odborník, to jiný pohled. Existuje vlmi široká škála škol a pohledů a zastánci hlubinných terapií se neshodnou s moderními směry, které řeší tady a teď,  např. řada psychiatrů se shlídla v KBT a uplatnují ji pak leckdy všude, což nepůsobí zrovna rozumně.  

Ale snad žádný psycholog si nebude říkat kouč, to je stejné, jako kdyby se doktor tituloval jako léčitel. I když možné je vše.

Rozinko, takovym malym voditkem by ti mohl byt i "small talk" - precti si o tom neco. Najdes tam navod, pravidla a i priklady.

Zdravím Rypousice . No já chci jen říct, že na osamělosti nevidím nic zlého. Každý jsme osamělý, ve skutečnosti, někdo to skrývá za naučenou maskou a vesele se baví. Ten kdo si na nic nehraje, tak se nechyta, jistě. Ale existuje spousta aktivit pro takové lidi. Kino, procházky po horách, … Občas člověk zajde i do společnosti, a jenom naslouchá. Je to příjemný a milý život. Mi přijde mnohem milejsi než se ztriskat každý víkend a s někým vyspat. Jistě, může se říct, že k mládí snad ulety patří, ale pak toho později stejně člověk lituje. Nezavíratse doma, zajímat se o svoje koníčky a semtam někam zajít i mezi lidi, navázat na stará přátelství ze školy, to jsou skvělé tipy jak píše Rypousice. Každý máme svoji spřízněnou duši, můžeš ji potkat kdykoli, jen musíš porad věřit a nevzdavat se nikdy ani za nic. Pokud spadnes (02.04.2016) až na dno, dobře, stane se, ale vždycky se oprasim, zvednu a jdu dál a věřím, že to jednou bude všechno dobré. To se mi vyplácí.

Ahojky

No já myslím, že je rozdíl, mezi samotou a osaměním. Resp. čistě já osobně to tak rozděluju, protože samota mě provází životem neustále, ale zaplaťbohu pocit osamění mě ještě nesmetl. Myslím, že ten je docela zaručenou konečnou. Vnímám to jako stav, kdy člověk už naprosto jednak rezignuje a za druhé, a to především - ztratí jak reálně spřízněné, nebo aspoń krapet blízké lidi, tak i tento jev samotný se mu dostane do hlavy a duše. Celého ho prožere.  

Možná jsem to nevysvětlila nejlíp, ale snad to trochu napoví, co si pod tím představuji

Nicméně je to jen můj názor, nemůžu mluvit za všechny, asi to každý vidí jinak

Jinak nevím, jistě, spousta lidí předstírá, ale to jsou takoví ti divadelnící, kteří potřebují naoko působit exkluzivně, ale ve skutečnosti na nich nic moc není. Jen ukazují umělý peří.

Taky každý mladý, i když to platí možná i pro lidi obecně, má svůj styl žití. Taky mi neimponuje každotýdenní chlastání, ale pro někoho je to životní styl. Někdo se vybouří a pak je z něj podpantoflák, někdo to má celý život a hraje si na bohéma.  

Ale pokud je člověk total sám, pak ho ani ty procházky nebaví, teda někoho jo, ale někdo  chce s někým třeba přitom povídat, a tak když nechce trpět samomluvou,  má to docela blbý

Ale souhlas se zbytkem, trochu udržovat stará kamarádství, člověk nikdy neví, kdy se tak dostane do situace, kdy ho to i bude bavit. No a jindy bude jen pozorně naslouchat a analyzovat

Myško, osamělost si nevybíráme, osamělost je nedostatek vztahů, narozdíl od zvolené samoty. A nedostatek vztahů  umí potrápit, to není o nějakém kinu nebo trávení času.

Jestli se tak dobře žije tobě, jsi asi výjimka, případně sis to zvolila, to tu teď tešit nebudu, spíš možná nevnímáš rozdíl. Absence vztahu a vzájemnosti, pokud je nedobrovolná, trápí obecně všechny lidi, pokuď tedy netrpí disociální poruchou. , tedy řečeno  postaru -anetickou psychopatií. No trpí, tihle lidi trpí spíš prázdnotou a nudou, vztahy je nezajímají a ze své poruchy si nic nedělají.

Pardon, text jsem omylem napsala sem, ale reakce směřovala jinam.

Dala jsem to tam, kam to patří, takže tu bude přebývat toto, sorry!

Ahoj Rozinko, možná by Ti mohl pomoci Human Design. Myslím si, že jsi tzv. Manifestor a pocit, že jsi tak nějak sama, se k tomu váže. HD Ti ale vysvětlí, proč se tak cítíš a jak tyhle věii změnit nebo využít ke svému růstu a pohodě. Nebudu se tu o HD více rozepisovat, kdyžtak si to najdi, vykládat ho umí třeba Jakub Střítěžský.

Ano, to by Rozince "určitě" pomohlo, být o několik tisíc korun lehčí…

S úsměvem se jsem mrkla, o co že to vlastně jde.

Na pobavení o. k. ! . Na vymytí hlavy je to ovšem dosti smutné.

Je o tom málo info (obecně na netu), těch pár jejich povšechných keců jsou jen snůškou různých názorů, který nejsou světoborný, ani originální, natož odborný.

Ale pokud za to někdo vyhodí tři litry, nebo kolik a cítí se pak fajn, budiž mu přáno. Jen to není žádný kýžený odborný vedení, spíš směska koučo-ezo-astro-šamanů.

Můžu se ještě zeptat, jestli byste měli tip na nějakého dobrého ověřeného psychologa?

Trochu jsem nad tím přemýšlela a ty částky, na které jsem narazila na jejich stránkách… no, už bych fakt chtěla mít jisotu kvality

Když zajdeš za obvoďákem a dá ti doporučení, tak nemusíš nic cálovat

Hlavně se nestyď, řekni, že máš třeba problémy ve škole a zkusíš se poradit s psychologem - měl by ti to dát bez keců

A odkud jsi? Ajo - sorry, vidím, že z Prahy, tak tam bohužel nikoho neznám, snad se někdo ještě ozve tady

Ale to pak budu mít napsané v kartě, ne?

Jaj, tak to nevím, však i kdyby ses někdy šla přeregistrovat k jinému doktorovi, tak kartu bys viděla jen ty a on. To není žádná ostuda.

Fakt nestojí za to vyhazovat moře peněz, když to můžeš mít zdarma

Ale opravdu nevím, doktor je psychiatr, ne psycholog, spíš u psychiatra bych očekávala zápis v kartě.

Pokud půjdeš za obvo´dákem, tak to budeš mít napsané v kartě a psychologa ti vybere on, tedy většinou tě za někým konktétním pošle. Pokud chceš doporučení, podívej se na hodnocení na Známý lékař, tam najdeš řadu hodnocení různých doktorů. můžeš taky zajít na RIAPS, vypovědět co a jak, ale tam vím, že vlastně bývaly stížnosti, protože posílali na Palatu a nebývali pacienti až tak spokojení, možná by stačilo začít s někým spíše levnějším, my posíláme do Říčan na TA, ale je to na zvážení. Asi by ti transakční analýza stačila, zkus vygooglit.

Tak jo, podívám se.

Děkuji

Rypoušnice: Tobě teké

Kamarádka myslím chodila k tomuto:

http://www.psycholog-holcner.cz/

V kartě nic neměla, s obvoďákem to vůbec neřešila.

Zajímavé, jungovsky orientovaný přístup, pohyby očí, hlubinné zaměření. To je trošku jak s kanónem na vrabce, ale  proč ne, to člověk častokrát neodhadne. Rozinko, pokud by sis vybrala tohoto odborníka, napiš, jak jsi byla spokojená, jak se dařilo. To bych zas poděkovala já.

No, kanón na vrabce, kamarádka tehdy neměla zdaleka takové problémy jako Rozinka, jen tak nějak nebyla spokojená se sebou, ale ve všech životních oblastech - tj. vztahy, práce, zábava - fungovala naprosto v pohodě.  

Opět si nerozumíme, nechme to být.  

Rozinko, pokud by Tě ten Tvůj Human Design zajímal, tak se Ti na něj můžu podívat sama a zdarma. Kdyžtak mě kontaktuj na vlio@email.cz">evlio@email.cz.

Omg Nejsou klienti?

Mám dojem, že Human Design vydesignoval nějakej Human Waste, kterej se nechal zblbnout kecama a shitama od transcendentálních a vyvolených poslů pravdy.

Vymývání mozků je, želbohu, věčným a asi nezničitelným fenomenem, a to nejen této doby. Lidi, co hledají, ale nic necítí a stejně neprocitnou - myslím jako upřímná víra v nějakou entitu, vyšší bytost, cokoliv, co patří do duchovna - jsou jen rádi, že jim někdo zdánlivě ukáže cestu, učiní je úspěšnými, duhově pozitivními… a takovýto pak zvrací své poznatky na své okolí, aby ukázali, že "oni už ví". A rádi by o tom další poinformovali. Ve skutečnosti jsou jen rádi, že jim někdo vlezl - za pořádný prachy - do ánusu, pochválil je, no aby ne, že… a hlavně získají dojem, že někam patří. A ještě se cítí výjimečně, intelektuálně a spirituálně na jiné vlně, kterou s ním sdílí úzká komunita lidí.

Uff, ještě, že vím, že nic necítím.

Rozinko, není to s tebou tak špatné, jak si myslíš. Jsi přemýšlivá a asi zodpovědnější nežli tví vrstevníci. Sezení na internetu ale lidi odcizuje, společenské kontakty v reálu to nenahradí. Zkus si poručit, že se půjdeš programově někam bavit (se spolužáky, se známýma atd.), nebo i sama - zaplavat si, zaběhat, na výstavu, do kina. Úplně všude se dá seznámit a ten "tvůj "nějde na tebe čeká a potkáš ho, až to budeš nejmíň očekávat. Možná ti na večírcíchc budou připadat ostatní trochu chvílema jako bezstarostní mimoňi, ale není to tak. Osobní trápení se nevyhne nikomu. jen se nesmíš podceňovat. Ty nemáš důvod, jsi chytrá, studuješ, máš rodinu, jen ti vázne umění navazovat kamarádství a vztahy. Přenes se přes to, čím častěji budeš chodit "ven", tím lépe se naučíš umění  "v tom chodit". Doma pak neplakej na sebou, ale zasměj se nad nima, řekni si - jsou to ještě trotlíci. Jestli to to nepomůže, a tvoje nálada se nezlepší, zajdi si popovídat k psychologovi. Klidně přes obvoďáka, není to žádná ostuda a konzultace pak máš zadarmo. Jako studentce se ti jistě pár ušetřených stovek za soukromého psychologa bude hodit. Vypovídáš se ze všeho, co bys nesvěřila ani rodičům. Psycholog léky nepředepisuje, ale nějaké řešení určitě najdete. Špatná nálada až depresívní stavy jsou jenom odrazem chybné chemie mozku, to vše se dá napravit. Netrap se, každý den večer si najdi jednu pozitivní věc, která se ten den přihodila, i kdyby ti to připadalo jako zanedbatelná maličkost. Nehledej ty negativní. , hlavně ne na sobě .

Mně pomohlo až najít si v Praze při studiu pomoc psychologa