Téma: Zdvořilost ostatních - je stále méně lidí, co umí naslouchat a nezištně komunikovat

Znám, ale když vidím Tebe a ten Tvůj čumáček roztomilý, tak se hned usměju a jsem zpět v dobré náladě.

Ale jinak se snažím být pořád milý a zbytečně rozhovor neprodlužuju. A jsem hodně trpělivý, tak možná i proto.  

Já jsem taky po většinu času nad věcí, v těchto záležitostech, ale napadlo mě dát to tu jako téma.

Z lidských tváří lze vypozorovat mnoho. Nejsložitější je vypozorovat momentální stav např. u medvědů. Medvědi nemají totiž mimiku.

To máš pravdu, vypadá, že se usmívá a je v pohodě a ejhle, chystá se tě sežrat.  

Naštěstí tohle na Ostravsku řešit nemusíme. Medvědů tady zas tolik nemáme.  

Prosil bych medvědy vynechat.

Z výrazu v tváři se dá vyčíst mnoho. Taky někdy nemám náladu, ale většinou se snažím komunikovat normálně a jen protože já mám třeba špatnou náladu, nevylítnout jak čert z krabičky.

Ono je to celkem jednoduché, úsměv nestojí nic a na… e hodně lidí. Ne tak to byla nadsázka, ale chci říct, že být slušný považuji za normální.

Co už ale nepovažuji za normální, je potřeba některých lidí, snad jen těch s nízkým sebevědomým (u sebevědomých jsem si toho nikdy nevšimla), potřeba zavděčit se všem, nikoho si "nerozházet".

Jinak se mi zdá, že taková ta věčná naštvanost na něco a je jedno o co jde, je takový běžný sport, stejně tak jako stěžovat si na kde co. Aneb kdo není naštvaný a nestěžuje si tak nemá problémy. Je to k pousmání, ale už jsem tohle slyšela mockrát. Takže vyzývám všechny, kažme si ještě víc náladu, ať to stojí cokoliv a stěžujme si, buďme naštvaní, umět žít důležité není.

I takové lidi znám, pokud je potkávám opakovaně a nelze se jim vyhnout nasadím úsměv, nadhodím dotaz ze slušnosti, pak se "vypnu" a jen poslouchám, občas prohodím "fakt? "  "hm"  a "to je strašný". Problém je, pokud se vznese kontrolní otázka

Jinak lidi o kterých vím, že by mne spíš prudili, tak se jim snažím vyhnout a případně se s nimi nestýkat.

Myslím, že se s tím už setkal každý … za mě -  zdvořilost ano, přetvářka ne. Otázka, na kolik se to vždycky daří. Všichni známe situace, kdy je lepší - mlčeti zlato a přesto …

Tak já prý jsem na 1. pohled nepříjemná, prý působím přísně …přitom si myslím, že jsem přátelská až to neni hezký i s cizím člověkem na ulici jsem schopná se zakecat. Jen jsem asi holt často myšlenkama jinde, takže čučim jak puk. . Fakt teda ale je, že každý den chodím pro snídani do stejného obchodu a dostává mě, když prodavačky neodpoví na pozdrav :/

Mám ráda usměvavé lidi a tímto se omlouvám všem, kteří mě někdy potkali a vstávaly jim ze mě vlasy hrůzou na hlavě

Já se taky tvářím jako kakabus normálně, ale jak vidím někoho byť jen známého, tak hned pookřeju a mám pusu od ucha k uchu.

Hele, aspoň si na nás nikdo nedovolí!

Možná píchnu do vosího hnízda, ale přesně taková jste Vy. Totiž jako ti lidé, které vidíte. Stačí, aby Vám něco malého přelétlo přes nos a jste na zabití. Zkuste místo té křečovité sebekontroly a masky, zůstat tak trochu sama se sebou(u svých pocitů) a dovolit si plně pocítit to zklamání a smutek zneudělané zkoušky. Dovolte si být někdy tak "strašná" jako ti okolo. Uvidíte, že to nikomu nebude vadit a pochopíte proč jsou někteří takový jací jsou.  

Díky za názor. No to s tou zkouškou byl příklad, samozřejmě jsem smutná byla, ne ale protivná na někoho kolem, kdo za to nemůže. Těmi protivnými lidmi spíš myslím takové ty do sebe zahleděné morouse, kdyří jsou slaďoučcí jen když od druhého něco potřebují.

Žasnu nad tím, jak tady o veverce píšete jen na základě toho, co jste si od ní přečetl. Ano, písemný projev o člověku lecos napoví, ale netroufla bych si jen na základě nějakého textu psát o někom to, co Vy o ní. Veverka dost pravděpodobně zklamání a smutek prožívala, to ale ještě neznamená, že ho musí dávat najevo lidem okolo. Pro mě jsou pocity - obzvlášt takové jako smutek, lítost nebo zklamání - něco, co dávám opravdu najevo jen před blízkými lidmi. Možná - ale nechci za ni mluvit - to má veverka taky tak.