Téma: Jsem omylem na tomto světě - toto je můj příběh žití bez cíle
Uživatel: Rusalka
Věk: 37
Je možné, že je člověk na světě omylem? Že jeho cesta tady měla už dávno skončit, ale nějakou zvrácenou náhodou se tak nestalo?
Často slýchám fráze typu "Život se má prožít a ne přežít", "Člověk má dělat, co ho baví" No jo, ale co když mě vlastně nic nebaví? Odmalička jsem byla taková. Nějak si nedovedu vybavit, že bych kdy chtěla něčím být. Neměla jsem vysněné povolání. Bylo mi to jedno. Celý život nějak proplouvám. Neměla jsem koníčky. Odmalička mě nic nebaví. Sem tam se do něčeho zakousnu, protože to chci zkusit, ale pak mě to přestane bavit, tak s tím seknu.
Lidi se na mě dívají skrz prsty, že žiju jak žiju. Nikam nejezdím, nechodím za kulturou. Vzpomínám si, když mi bylo cca 12-15 let, tak jsme s rodiči navštívili několik českých měst. Jako bylo tam krásně, o tom žádná. Ale časem se mi tyhle věci slily dokupy, takže jsem už nevěděla, kde jsme byli, kde ne, co jsem tam viděla. Nějaký hrad nebo zámek? Asi jo, ale nevím. Slilo se to a přijde mi vše stejné. Od té doby mi přijde cestování zbytečné. Nevidím v tom smysl, když to stejně časem z hlavy vyprchá. Navíc v dnešní době jsou online kamery snad i v pralese, takže když to fakt chci vidět, kouknu na netu. A tak je to se vším.
Co koníčků jsem vyzkoušela, něco ze zvědavosti, něco proto, abych se pak měla o čem v práci s kolegy bavit. Četla jsem, učila se na kytaru, hrála geocaching, jezdila na motorce, kole, koloběžce, inlinech, plavala, chodila po horách, navštívila hudební fesťáky, učila se programovat. Naprostá většina z toho mě časem přestala bavit. Hodně věcí dělám, protože musím. Chodila jsem do školy a učila se, protože jsem musela. Pracuju, protože musím - za něco žít. Ale to ostatní nemusím, tak to nedělám. Jsem dost pasivní a v ničem nevidím smysl. No jsem 37 letá a bez závazků, ale mě ty vztahy ani nikdy nelákaly. Asi je fajn někoho mít, ale když si představím to martýrium kolem, omezení, kompromisy, které neumím a nechci dělat, tak mi to za to asi ani nestojí. Navíc proč taky.
Jediný smysl života je smrt. Narodit se, nějak to tu projít a umřít. Jediná jistota. Po naprosté většině z nás nic nezbyde. No jo, genetická informace. Ale to přenechám jiným. Prostě mi to přijde zbytečné. Jako bych tu nepatřila. S lidmi obecně si moc nerozumím, většina by asi řekla, že jsem mimoň. Asi se rouhám a nevážím si toho, co mám. Ale mě je to tak nějak jedno.
Dnes (02.05.2018) mě málem srazilo auto, nedalo mi přednost, když jsem jela na kole a i když jsem byla chvilku naštvaná, tak teď už je mi to fuk.
(1 člověk)
(0 lidí)
Stránka otevřena 2836x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
kdyz te bavi nic nedelat tak to delej, nemusi kazdeho bavit to stejne
Ahoj. Ani mevíš, jak ti rozumím. Mě je také 37 let a cítím to úplně stejně. Taky mě vše tak nějak vždy omrzelo a nikdy jsem u ničeho nezůstala, protože mě to časem přestalo bavit. Mě ten život taky připadá takový o ničem.
Věk: 90
Město:vesmír
kdyby tvoje cesta skutečně měla skončit tak by skončila. 
co zažíváš tě jen nutí obrátit pozornost směrem k sobě.
být víc sama, být víc se sebou zabývat se tím čím ses ještě nezabývala.
žít jenom ve světě mimo sebe je příliš prázdné a pomíjivé na to aby to mohlo být naplniující. .
uvnitř je to jinak. hledej a objevuj
https://www.youtube.com/watch?v=KW1VcUJCgM0
Mám to podobné. Neměl jsem se narodit a bylo by lepší, kdybych se nenarodil.
Jedinou útěchou je, že život jednou skončí.
Komu se zdá život prázdný a zbytečný, může ho někomu věnovat. Třeba ZDE, nebo se nabídnout některé organizaci v místě bydliště. Věřte, že vás všude přivítají s otevřenou náručí. Všecko je lepší, než se izolovat na netu a nebýt prospěchu ani sobě, ani jiným.
Pokud se straníte lidí, pořád ještě je možnost se nabídnout např. k venčení opuštěných psů v útulcích. Kdo chce, ten svůj život může naplnit a někdo se v pomoci jiným může i najít.
Věk: 44
Město:Přerov
Těžké číst. Dnes (08.05.2018) jsem byla identifikovat sveho milovaného syna na patologii. Bylo mu čerstvých 19let. Pravděpodobně už dále nemohl. Byl sám, bez koníčků a vlastně před nami rodiči stále nekam utíkal. Vzal si život dobrovolně. Já život milovala, po dnešku si říkám, že nebýt dcery, pospicham za ním. Každý by měl zkusit všechny možnosti, než udělá něco nezvratneho.
Milá Rusalko, to co popisuješ zažívá mnoho mladých lidí. Všechno mají, nestrádají hlady, mají oblečení, střechu nad hlavou, zaměstnání vzdělání, ale nějak jim to ke štěstí nestačí. Víš proč? Prostě máš prázdné místo v srdci pro duchovní hodnoty. Může to být pomoc starým, nemocným lidem, může to být pomoc zvířatům, může to být víra v Boha, ta pomáhá mně.
Věk: 46
Já jsem to měl nějak podobně, tomu se říká deprese, myslím, nebo melancholie. Ano, měl jsem údobí, kdy jsem si myslel, že je to následek mého celoživotní žití bez sexu. Teď si myslím, že je to kvůli serotoninu.
Věk: 41
Ahoj,
já se pořád trápím, chci to zabalit. Mám tři děti s jedním mužem. U každého poporodní deprese nebo laktační psychóza. Teď ještě čekám čtvrté díky mě nezodpovědnosti a pozdnímu řešení na gyn. Jsem 27. tt. Nemůžu si dítě nechat. Sama se taky bojím, nebudu mít práci ani se nějak nepřipravuji na mateřství, porod. Manžel mě už odepsal, cinimm nešťastnými všechny z rodiny… Už to se mnou a dolvovali 3x. Tu pomoc a finanční pád…
