Téma: Dcera mě obviňuje že jsem jí zničila život a využívá mě

Text uživatele: 

a co resis? konec stop tecka

 

vnoucata hlidej kdy chces ty

penize ji davej kdy chces ty, i kdyz nechapu duvod proc davat dospele dceri penize, at si misto valeni zadku u pc najde dalsi praci kdyz ma malo

 

s takovym vydiranim ze sem byl spatny rodic bych ji hnal ze by se nestacila ani oblect

Text uživatele: 

Je jen na Tobě jaká si nastavíš pravidla a pokud je to tak, že dcera u Tebe odloží děti a jde si po svém, bere peníze atd. a bere to jako samozřejmost, máš možnost to odmítnout. Na Tvém místě bych asi dceři řekla, že je dospělá a je na čase, aby převzala zodpovědnost za svůj život místo vymlouvání se na Tebe a tak pro ni uděláš to nejlepší co můžeš…od teď už nic. Žádné peníze, žádné povinné hlídání dětí atd.

Děti si vezmeš tehdy kdy Ty budeš chtít a na tak dlouho jak budeš chtít, aby sis jich jako babička užila a zase je vrátíš mámě, která se o ně má starat.

 

No a nebo je tu další možnost, že se budeš užírat a nepodnikneš nic.

Tak jak jsem napsala, že je dcera zodpovědná za svůj život, tak totéž samozřejmě platí i pro Tebe.

Text uživatele: 

Dobry den. Nachazite se v nelehke situaci. Mate rada svoji dceru i vnoucata a bojite se, ze ztratite jejich lasku. Jenze mate pravo na svuj zivot. Ta pravidla si musite opravdu nastavit vy sama. Pokud je dcera neprijme, ma smulu ona a ne vy.
Znam nekolik podobnych rodin, kdy rodice podporuji sve deti i vnoucata. Vari, perou, zehli, hlidaji podle potreby a cekaji na zavolani. Zaroven si stezuji, jak maji malo casu pro sebe a jak je pece vycerpava.  Ale proc? Je hezke vnoucata obcas videt ale nemuzete se stat jejich otrokem. Myslete hlavne na sebe. Pokud se to dceri nebude libit, reknete ji, ze mate pravo na svuj odpocinek. Dcera, i kdyz ji mate rada, je sobecka.  Tak budte taky sobecka!!

Text uživatele: 

Dobrý den JS, naprosto Vás chápu. Občas se takové trable přihodí. Píšete, že jste se starala o nemocného manžela, ale nepíšete, zda byl i otcem Vašich dětí. To by možná něco vysvětlovalo. Možná děti trochu trpěly, že jste na ně neměla tolik času, ale při péči o nemocného člověka, tolik času nezbývá. Já se starala 10 let o svého otce až do smrti, a také vím, jak bylo těžké rozdělit čas pro děti, manžela a otce, při tom chodit i do práce, dělat na baráčku a na zahradě. Taky jsem se zde svěřila a dostalo se mi spoustu odpovědí a mně to moc pomohlo, že se našli lidé, kteří mně povzbudili. Každá taková situace je individuální a není na ni jednotný recept. A tak, jako se Váš vztah s dcerou táhne několik let, tak i náprava nebude jen mávnutím proutku. Každá jsme máma v letech, dokonce i jsme už babičky a chceme pro děti a vnoučata to nejlepší. Obrňte se trpělivostí a láskou, zamyslete se i nad sebou, já to udělala také. My jsme ty zkušenější a proto musíme mít rozum i srdce. Víte měla jsem babičku, nevlastní, ale tu nejlepší na světě. Mohla se na mně a na bratra úplně vykašlat, ale neudělala to. Tím mi dala obrovský příklad do života své lásky k rodině a příklad obětavé péče bez slůvka výčitky. Držím Vám palečky a věřím, že vše se děje časem svým. Pavla  

Text uživatele: 

Samozřejmě, že je můj manžel i otcem dětí.

Jeho nemoc byla psychická, maniodeprese. Jeho stav se teď zklidnil, asi i tím, že je v důchodu a odpadla pracovní zátěž.

Dceru jsme bohužel už jako dítě navykli na to, že její problémy jsme řešili my. Prakticky, kdyby nebylo naší intervence, nedodělala by ani střední školu. Teď má i vysokou.

Dcera, když jí bylo 18, mi řekla, že si velice vážila toho, že jsem od táty neodešla. Teď, po psychoterapii mi to vyčítá. Nerozumím tomu.

Psala jsem sem právě proto, abych si přečetla i jiné pohledy a pochopila situaci.

Je sama se 3 dětmi, nemá to vůbec jednoduché, ale byla to její volba.

Text uživatele: 

Jsem stejně starý jako Ty. Kdyby za mnou přišly moje děti, s tím, že jsem jim skurvil život, tak akorát vezmu potěh a jedou svinským krokem z baráku. Oni jse rozhodly, já jsem jim neříkal a nenařizoval koho si mají vzít nebo né. Zasahovat do jejich života bych si nikdy netroufl, ale zrovna tak, že by jeden nebo druhý přišel  s takovou hláškou, jako Tvoje dcera, tak by jela takovým fofrem, že by ani nevěděla kde tesař nechal díru. Ona se rozhodla a Ty jsi teď ta špatná? Něco je špatnýho ve státě Dánském (Hamlet).

Text uživatele: 

Ta psychoterapie by mě fakt zajímala. jen jestli si panenka trochu nevymejšlí. Možná, i když ne možná, já bych to udělala… bych jí řekla, že půjdu na tu terapii také, abychom  na problému mohli pracovat společně.

 

Protože, psycholog může říct co je příčinou nějakého problému, ale taky. a to je proč se na terapie chodí. pomáhá s jejich řešením, vyrovnáním se apod.

 

Osobně si myslím, že buď na žádnou terapii nechodí a nebo o ní jako takové lže.

 

Text uživatele: 

U jejího psychoterapeuta jsem byla, moc mě nenechal mluvit, jenom mi nakonec řekl, že mám poslední možnost, jak získat zpět dceru.

Teď chodí k někomu jinému, . Navrhovala jsem společné sezení u psychologa, který ji srovnal v období puberty (útěky z domu, experimenty s drogami). Tam, přesto, že bylo všechno domluveno, nakonec nešla. Psycholog byl srozuměn s tím, že nám bude dělat moderátora, aby se všechno vyříkalo.

Pro mě je nejhorší, že v situaci, kdy opravdu nemůžu, začne vyčítat. Dokonce si před facebook hledala babičku pro děti.

Teď se mi zdá trochu vyrovannější, ale chovám se podle jejích požadavků

Dělám to jenom pro ty menší děti, nejstarší vnučka už o nás moc nestojí.

Dcera praktikuje naprosto volnou výchovu, takže u nás jsou nastavená jiná pravidla a to už se té  starší nelíbí. Pokud je u nás delší dobu, je bezvadná.

Přemýšlela jsem i o tom, že bych oslovila jejího terapeuta s požadavkem o společné sezení, ale s tím musí souhlasit dcera.

Text uživatele: 

Aha, tak to byl zřejmě skutečně odborník na svém místě, když místo naslouchání a společné "práci" má takhle jasno.

Tak se mi zdá, že by dcera místo psychoterapie potřebovala tu šokovou, profackovat, aby se probrala.

Je to zkrátka na Tobě, aby sis její chování nenechala líbit, protože jak to vidím tak po dobrém to nejde.

Jo a to, že u Tebe doma platí Tvoje pravidla, je v naprostém pořádku. mělo by to platit nejen pro vnoučata, ale i pro dceru.

Text uživatele: 

chovam se podle jejich pozadavku

 

to je snad vtip ne, ale celkem spatny, nebo presneji smutny, kdyz se rodic boji sveho decka

Text uživatele: 

Dcera si zničila život sama (tím, že neodešla od partnera, který si jí nevážil a bil ji) a zatrpkle si to vyzlívá na Vás. Nevím jestli byste si měla nechat takové chování líbit, nu. Já vím, že ji máte ráda, ale nemělo by to být neomezené.

Text uživatele: 

Každý jsme tady na tomto světě zodpovědný pouze za svůj život  a  jaké si to uděláme, takové to máme.

 

Milá JS,   je Ti teprve 64 let, Tvůj život se ještě zdaleka nechýlí ke konci a máš právo si ho žít a užívat podle svých představ a ne, jak Ti ho někdo linkuje. Tvoje dcera díky svému přístupu k Tobě, si Tvoji pomoc nezaslouží, a už vůbec ne úplně automaticky tu finanční. Pomoci jí můžeš s hlídáním dětí, ale to také jen tehdy, když už to není nad Tvé síly.

Jsme tady proto, obychom druhým pomáhali, ale také mysleli i na sebe a půl života tak zbytečně neprotrpěli.

Text uživatele: 

Přesně jak tu říká Avatárek. Ostatní prominou nechtělo se mi to celé číst.

Za všechno co se jí stalo si může sama. Ona si zmršila život a ona za to musí nést následky. Není nic proti tomu když ji občas pohlídáte děti. Ok ale dávat jí peníze, být tu pro ní 24 hodin deně to je nesmysl. Podobný problém, řeší moje babička, má celý den děti na krku a jejich máma je v práci do večera, protože na děti kašle a žije jen svou kariérou. Babička ji omlouvá a druhou stranou si stěžuje mojí mamce, ale nic proti tomu nedudělá. Rovněž její chování nechápu.

Říkáte žene to do extrému…Pokud vyhrožuje že si něco udělá a podobně. Klidně ji na to řekněte "Tak o tom pořád nemluv a udělej to." Žádný člověk, který tím jen vyhrožuje to neudělá. Mohl bych tu pokračovat dále, ale to by nemělo smysl. Pokud si o tom semnou budete chtít promluvit napište mi do soukromých zpráv.

Přeji hezký zbytek dne.

Text uživatele: 

Dobrý den JS, víte, Vaše dcera odešla mladá z domova, byla pryč od rodičů a začala si dělat podle své vůle. Je kus pravdy, že si za svůj zpackaný život může sama, ale myslím, že Vám jde o váš vzájemný vztah a jde Vám o budoucnost vnoučat. Proto píšu, jak píšu. Je velice lehké odsoudit druhého, odkopnout druhého a říct mu, je to tvoje vina. Ale daleko těžší je odpustit a podat pomocnou ruku. Je to Vaše dítě, je tam citové pouto, jak od Vás, tak od dcery. Ona se chová, takto, neví, jak se má chovat jinak. Jedině s trpělivostí a s láskou ji můžete pomoci. Chápu, že jste vyčerpaná, protože v našem věku tolik fyzických sil nemáme, ale máme čas přemýšlet, jak nejednat ukvapeně.  Již nám mnoho času nezbývá, škoda jej nevyužít pro dobro rodiny, i když se sebezapřením. Já se o to snažím také a nakonec začínám vidět výsledky. Tady je spousta témat, spousta citátů, jen je převést do praxe. Myslím, si, že dcera potřebuje lásku,  to její chování je volání o pomoc. Měla partnera, který jí tu lásku nedával, tak ji hledá. Kde jinde by ji měla najít než u mámy. Držím Vám palečky. Pavla 

Dávám zde jeden citát, co je ve zdejším tématu od Pluta.  

Text uživatele: 

Mámo- jsi smutná? to znám. I já jsem dceři " pomáhala" jak se dalo. Vytvářela si problémy všeude kam šlápla- PO mně chtěla jen peníze - Její dítě bylo od narození u mně- kluk je moje další dítě. I syna  jsem kbvůli ní zanedbávala- On si ve všem poradil!

Ale teď už nemám co dát- žárlí na mně že její dítě jde nejdříve    za mnou a jí něchce nic říc¨t. Je to smutné- napsala mi že jsem zlá- že kluka proti ní navádím- ale ona se o něj do 20 ti let nezajímala a teď by mu ráda  RADILA ale ON to nechce- a špatná jsem JÁ

Bydlíme od sebe přes ulici a nevidíme se VŮBEC- tolik slzí snad na světe ani není co já jsem jich vyplakala- Je mo 67 jsem v invalidním důchodu- a lékaři jen stále, že musím mít klid. Onakdyž se napije se chce hádat a tak píše večer  ESM  já pak celou noc jsem na nervy.

Takhle je někdy život krutý- je toho víc k povídání, ale to bych tu zabrala celou diskusi.

jestli bys chtěla napsal na meilík- dej prostřednictvím této stránky vědět- podělíme se o bíolest a SNAD nám to uleví- kde žiješ. zdravím a pevné nervy  H

Text uživatele: 

"harobed", pokud se zaregistrujete, můžete si s "JS" napsat neveřejný vzkaz a sdělit si tak mejlovou adresu. Pavla

Text uživatele: 

nenašla jsem, kde napsat soukromou zprávu.

Děkuji za radu

Text uživatele: 

JS, když si u mé odpovědi kliknete na mé jméno, tak naskočí moje stránka a tam si vyberete, jaký vzkaz napsat, je tam nabídka a vy zvolíte, jak chcete zprávu psát. Pavla 

Text uživatele: Děkuji za reakci, nechci psát víc informací takhle veřejně. Pokud je možnost přes e-mail, budu ráda. Sdělená bolest je poloviční bolest. Nevím ale, jak předat emailovou adresu, aby se k ní nedostal někdo jiný. Pokud víš, jak email předat napiš.

Text uživatele: 

JS a Harobed, já si myslím, že obě máte společné jedno. Dokud Vaše dcery budou vědět, že jim vždycky nějak pomůžete, tak se prostě nenaučí mít odpovědnost a být samostatné. Já vím, že to myslíte dobře a v dobré víře, ale Vaše dcery si prostě potřebují natlouct ústa, aby pochopily…Uvědomte si jednu věc, až tu na ten svůj život zůstanou jednou samy, budou to muset zvládnout tak jako tak.

Oběma bych Vám poradila, byť chápu, že Vás to bude vnitřně trápit, pokud se k Vám Vaše dcery nechovají s respektem a úctou, přerušte s nimi kontakt. Řekněte jim, že až se naučí k Vám chovat, pak mohou za Vámi přijít, zavolat Vám nebo psát Vám sms atd. Ale také to pak musíte dodržet, aby viděly, že to myslíte vážně. Z počátku budou zaskočené, ale pak si řeknou: "Aha, něco je špatně…" Přeci jen to již nejsou žádné pubeťačky.

Text uživatele: 

ODPOVĚĎ   paní  JS-   

vím jak se cítíte-       tak podobně je to se mnou, asi to tak neumím podat- jako vy. Jsem stále ve stresu. Prosím napiště mi Váš e- meil- popovídáme, ale nechci veřejně-

Text uživatele: 

Nedávno jsem četla na internetu příhodný článek k tomuto tématu. Je sice o synovi, ne o dceři, ale myslím, že je blízko Vaši situaci. http://www.pronaladu.cz/az-se-mi-jednou-narodi-syn-pribeh-k-zamysleni/