Téma: Přítelkyně nemyslí na naši společnou budoucnost a sestěhování - nevím co jednou bude

Ahoj, jste mladí a není kam spěchat, trochu mě překvapuje, že tě to tak bere. Je jí 22, to je ještě zpola dítě… nech jí jet na Erasmus, z toho může mít celoživotní zážitek - a co bude po tom, to se teprv uvidí. Není třeba hned malovat čerta na zeď.

Užívejte si volnosti a mládí a až přijde ten správný čas, tak se sestěhujete. Ona takové myšlenky asi ještě nemá  a není se moc co divit. Lepší poznat za včas svět, pokud to sama chce, než hned ustrnout, o což asi teď ani nestojí. A "budování hnízda" už je docela závazná věc…

Zakladem dobreho vztahu je komunikace. Takze si o tom, co te trapu, promluvte.

Nesnaz se ji vlastnit. Tim ji spis odradis.

Vzdyt spolu muzete zacit bydlet az po erasmu.

Kdy jindy na erasmus než v 22, dokud nemá práci, děti, závazky? Vlastně po ní tak trochu chceš, aby si takovýhle zážitek kvůli tobě odpustila tak jako jednou pro vždy, protože až vypadne ze studentského života, těžko se k něčemu takovému, jako je ereamus, bude vracet.

Pochybuji, že s tím něco zmůžeš.

Mně ve dvaceti můj kluk řekl, že jestli ještě půjdu na vysokou, kam jsem ještě chtěla, tak se se mnou rozejde - protože na mě čekat nebude. Nakonec to dopadlo jinak, rozešli jsme se ještě dřív než jsem se na vysokou dostala - ale pamatuju, jaký to bylo. Pokud jde o věc, u které tušíš, že buď ji uděláš v daný čas nebo ji už pravděpodobně neuděláš vůbec, tak jakýkoliv odpor partnera - ba dokonce i jen to, že tě partner vyloženě nechce podpořit či ti to nepřeje, je pro ten vztah docela takový umrtvující. Bylo mi tenkrát totiž jasný, že kdybych tu vysokou vzdala jen proto, že páníčkovi se nechce čekat než dostuduju, tak mu to možná budu celý život vyčítat. A sobě taky.  

Takže můj názor je, že když jí v tom budš jakkoliv bránit, obrátí se to dřív nebo později proti tobě.  

Bránit jí v tom nebudu, samozřejmně že nebudu… jen si zkrátka nedokážu půlrok nebo rok bez ní moc představit… mám také strach, že pod vlivem nějakého frajera podlehne chtíči a samotě a bude mezi námi konec. Né že bych jí nevěřil, ale vím co s člověkem dokáže udělat takovéhle odloučení, je to prostě jedno k druhému, ale to je teď asi jedno, jen mám teď takové tmavé představy. Je to ještě daleko, ale hlavně jsem s ní prostě měl v plánu jít někam do podnájmu, protože sám budu brzy muset a sám žít nechci. No přinejhorším budu muset vydržet a doufat…

Bacha, abys "milovat" nezačal zaměňovat s "vlastnit".

Umět žít chvíli sám pokládám za docela zdravé. Člověk by měl umět být sám se sebou a být spokojený. Kdo to svede, je jako jedle, o niž se lze opřít. Kdo to nesvede, je jako břečťan, co hledá, okolo koho se omotat.

Hádej, co je pro ženskou pro život přitažlivější?

A ty si myslíš, že kdyby nikam neodjela a byla by jen zavřená s tebou doma (záměrně jdu do extrému), že byste spolu byli šťastně až do smrti, že by se už nikdy nepodívala na žádného chlapa a nikdy by nikam nejela? Myslím, že v takovém vztahu by se každý začal brzy dusit.

Ty své přítelkyni vůbec nevěříš. Dej jí důvěru, dej jí volnost.

Buď spolu budetem nebo ne, nikdy nevíš, ale trápit se už předem, je nesmysl.

A teď bydlíš kde a s kým? Já myslela, že sám někde v podnájmu…? Ale dle všeho snad s rodiči? Myslím, že samostatné bydlení by ti prospělo a možná bys i dospěl.

V 25 letech chceš něco budovat?

Ok, vybuduješ dům do dvou let, bude Ti 27 a pak co?

Co byste dělali dalších 10, 20, 30, 50 nebo více let?

Na důchodcovské řeči jsi ješte mladý a ona ještě víc.

Před tím než něco začneš budovat bys měl jít do světa nabrat zkušenosti a rozhled.

Buď jí oporou, to je nejdůležitější. Přítelkyně má příležitost a ty bys jí to měl přát a stát za ní.

Pokud ji opravdu máš tolik rád, tak to pochopíš a budeš pro ni chtít to nejlepší. Neupínej se na ni tolik. Osamostatni se.  

Nemáte kam spěchat. Nemusíš jen tak "čekat" až ona se vrátí a až spolu budete bydlet. Najdi si taky způsob jak na sobě zapracovat. Užívej život, buď s přáteli, najdi si nějakou zálibu a buď s ní jak často budeš moci. Nemusíš bydlet sám, jdi do pronájmu s kamarádem.  

Uvidíš, ten odstup Vám pomůže a budete si navzájem sami sebe více vážit a budete si vzácnější.

Já řešila podobné dilema. Uvažovala jsem nad VŠ a přítel již pracovat. Velmi mě podpořil a stále při mě stojí. Ačkoliv ještě 4 roky na VŠ strávím, zvládáme to.