Téma: Je mi dvacet let a rodiče mě nechtějí nechat žít můj život - jsem sobecká?

10.05.2015 17:28
Uživatel: Ryii
Věk:  19
Odpovědí na téma: 3
Text: 

Dobrý den

Chci se zeptat na názor nebo něco… Co by mohlo pozměnit můj pohled? Nevím… Jen…

 

Když jsem byla malá, často jsme se s rodičy stěhovaly… Ať to bylo kvůli lidem, nebo kvůli matčinemu zdraví, či je proto, že se jim tam nelíbilo. Matka má chronickyy únavový syndrom, chlamídie, vyoperované ploténky, a malé zhoubné nádory.

Nejsme zrvona nejbohatší a tak otec je velmi často v práci. Bydlely jsme často na vesnicích, protože rodiče jsou antisociální, takže jsem se po čase naučila být samostatná.

Od mala jsem se starala o rodiče a ještě víc, když od nás odešel můj bratr, protože nechtěl dělat ty věci. Jako je sekat dřevo, starat se o zvířata, dělat kafe, dělat celkově to, co přikázaly rodiče.

Před posledním stěhováním, jsem s cítila už hodně osaměla a tak jsem chtěůa zažít lásku… Bohužel byla to jen lež, nic jsem o tom nevěděla a naletěla… Skončila jsem v jedné najaté garáži, kde si ze mě parta kluků udělala sexoualní hračku. Nikomu jsem to neřekla, ani rodičům. Mají svých problému dost a tak jsem jim nechtěla nic přidělávat. Vždy jsem to dělala takhle.

Od te doby, jsem silně nedůvěřivá a tím trpěly i kluci, jež htěli mít se mnou vztah, většinou jsem je odháněla a nebo jsem je prostě odmítla, protože jsem se bála věřit…

Taky s otcem nemám dobrý vztah od doby, kdy se opil a přišel domů dříve než mamka, tehdy byly něco slavit. Bylo mi 12 a já ležela v posteli rdičů. Díky opilosti si mě otec spletl v posteli s mamkou…

Nějak… JE už neberu jako rodiče. Prostě připadám si jako někdo kdo se o ně musí starat. Jenže… Díky tomu všemu jsem sama, je to nejspíše moje chyba, vím to.

Ale přes to všechno se usmívám, moje problémy nikdy nedávám najevo, ostatní se mi svěřují, aniž by je o to požádala. Vidím svět takový jaký je, bez růžovým brejliček o které jsem dávno přišla. Jenže teď… Už nevím co dělat. Bude mi 20 a pořád bydlím s rodičema… Pořád dělám to co mi řeknou…

Bydlíme ve vesnici, kde není ani obhod a město je vzdálené 27km. Jenže nelíbí se mi to, jak je pořám musím poslouchat. Připadám si jako pejsek. Jak vždy rozkážou že chtějí něco sladkého, ať to upeču, že tam něco slyší, běž tam, tam je nepořádek, uklliď to. Ty někam jdeš? Je uklizeno? Je navařeno? Kam jdeš? S kým ta budeš? Dej mi na nich číslo. Buď v tolik a tolik doma. Pokud neuposlehnu  příjdu o věci, které mě spojují s okolním světem a já si nepřipadám tak sama. Tedy o internet, ntb, hudba… Jakékoliv moderní vymoženosti.

Chtěla jsem dál pokračovat ve školách ale bohužel, musela jsme jít pracovat. Otec díky věčné práci si ničí tělo a on sám je teď na dlouhodobé nemocenské. Tak jsem ukončila školu a šla pracovat, abych jim pomohla. Musím jim přispívat 6 000… Beru to, jako bych byla v podnájmu, nejspíše by byl drahží a tak jsem to přijala… Co jiného mi taky zbývá.

Jenže postupně, to už nezvládám. Domov… Nevím co to slovo znamená… Pokud to je místo, kde se cítíme v bezpečí a dobře, tak ho nemám. Nevím co je miovat, co je věřit… Vím jaký je svět, vím jak je krutý… A tak jsem vždy chtěla pomoct ostatním se usmívat, proto se vždy směju a usmívám, i když si ostatní myslí, že jsem nejspíše zhulená. Ale oni se smějou taky, svěří se mi z problémy a já jim na to dám lepší pohled.

Je špatné chtít, aby ostatní byly šťastní? Je špatné, chtít svůj život? Jestli ne, proč tedy mi rodiče, babička a ostatní říkají, že jsem sobecká, když se chci odstěhovat…

Skončila jsem v práci, protože se chci stěhovat, alespoň k babičce do Ostravy, kde to sice zničí mé zdraví, které na tom není dobře ale já musím být zdrava, protože dojíždění z vesnice mi komplikuje si najít lepší práci, než za 8 000 měsíčně. Nová práce se hledá ale těžko. Otec mi dal ultimátum. Týden abych si našla další práci. Nechce moje vysvětlení. Ať jim řeknu cokoliv, nikdy to neberou a nebraly z mého pohledu, vídí jen svýma očima.

Je opravdu špatné se odstěhvat? Vždy jsem tam byla a dělala to, protože to jsou rodiče, daly mi život… I když stojí za pěkný kulový. Vždy to může být přeci horší ne?

Často se ptám proč? Proč žiju? Proč si mě udělaly, když jsou ze mě nešťastní, když jim pořád něco vadí, když jsem tak neposlušná, když si ničeho nevažím…

Nevím co dělat. Hledám si práci, snažím se nemyslet na klec ve které žiju, na to, že nejspíše nikdy nepoznám "milovat" na to, co se děje okolo mě, na faleš všech lidí… Už nevím… Co dělat?

A… Ano… nejspíše bych měla zajít k psychiatrovy, jelikož jsem se dneska opět pořezala a hlouběji než kdy dřív, když mě otec chtěl zmlátit, jak to dělával, když jsem byla malá a já neposlechla, když jsem slyšela hádku rodičů a já nemohla nic dlat, protože to bylo kvůli mě… Protože na vše kašlu, na vše mám čas…

A tak prosím… Stačí mi jen názor… Co mám dělat? Nebylo by po prvé, kdybych se pokusila o sebevraždu ale… Není to příliš sobecké vůči ostatním? Vím jaká je bolest… Nechci i jim ji dopřát… Chci jí před ní ochránit… Jenže moje oči začínají být slepé a já nevidím jiné řešení.  

Děkuji za vše ^-^

Odpovědět
To se mi líbí    To se mi nelíbí   
Stránka otevřena 1167x  | 
Původní název příspěvku před úpravou administrátorem: Co mám dělat, když smrt se mi zdá jediným řešením...
Váš e-mail: 

Reakce čtenářů

 
10.05.2015 17:35 Uživatel: Pavla
Věk:  66
pavla.gif
4000-5000
Téma: Je mi dvacet let a rodiče mě nechtějí nechat žít můj život - jsem sobecká?
Text uživatele: 

Na oce podat trestní oznámení za zneužití a zajít si k psychiatrovi.

Možná, kdbys dla rodíčům čísla na ty kluky, co jsi s nimi byla v garáži, nemuselo se odehrát to, co se stalo. Je ti 20,  dáváš rodičům 6 tisíc, tak se osamostati, dražší podnájem platit nebudeš, ale žij si svůj život. Hodně štěstí.

 
10.05.2015 18:33 Uživatel: QAdama
Věk:  38

Město:Praha

Téma: Je mi dvacet let a rodiče mě nechtějí nechat žít můj život - jsem sobecká?
Text uživatele: 

To, že Ti lidé kolem Tebe říkají, že jsi sobecká já vnímám jako obraz jejich sobeckosti.

Už samotný akt toho, že Ti to říkají, chápu jako projev nárokování. A nárokování vnímám jako sobeckost.

Znáš rčení „zloděj křičí chyťte zloděje“?

To je to samé co prožíváš. Sobci křičí, že jsi sobecká. A proč to dělají? Protože se bojí, že přijdou o sluhu?

 

Já jako rodič přeji svému dítěti to nejlepší. A to nejlepší pro něj je to, co ono bude svobodně chtít. Mojí morální povinností je podporovat ho v tom a ne odrazovat a už vůbec ne zavazovat a omezovat.

 

Člověk je jedinec a jako jedinec máš právo na svůj svobodný život. (Dokonce to máš garantováno i ústavou.)

 

Rodiče mají povinnost se o Tebe starat a poskytnout Ti mentální připravenost do života. V této roli selhává dost rodičů. Nebojím se říct na plnou hubu: evidentně v tom selhali i Tvoji, když prožíváš to co píšeš.

 

A kdo dal právo člověku, že si z někoho druhého může udělat otroka? Kdysi to tak bylo, aby lidé přežili, že se děti starali o své rodiče a prarodiče. Ale rodiče a prarodiče těm dětem nedali jen život, ale i přípravu, statky. Chci tím říct, že ti rodiče se snažili, aby si u svých dětí zasloužili jejich péči na stáří.

 

Mnoho rodičů si dnes myslí, že když pro své děti nic neudělá, tak stejně má právo si je nárokovat. Ale nemá.

 

 

Ty máš právo na svůj život a nejsi svým rodičům vůbec NIC dlužná. Můžeš je jen odměnit, pokud si to zaslouží. Ale samotným faktem, že jsou to tví rodiče si to ještě nezasluhují. Rodiče musí pro děti udělat víc. Mnohem víc, aby si zasloužili pozornost svých dětí.  

 

A neboj se. Lásku poznáš. Jsi teprve na začátku svého života. Ješté se toho uděje víc, než jsi doteď zažila.

 
10.05.2015 20:31 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Je mi dvacet let a rodiče mě nechtějí nechat žít můj život - jsem sobecká?
Text uživatele: 

Zajdi za dobrým psychologem, který dělá základní poradenství, tj. vyslechne tě, poradí ti a doporučí terapii, nebo jak vůbec postupovat. Ze své zkušenosti mohu doporučit třeba Jeronýma Klimeše, spoustě lidí pomáhá i to, že je věřící. Ale samozřejmě, je jich víc. Nutně poptřebuješ začít s problémem něco dělat, chybí ti podpora a sebepoškozuješ se, abys ulevila vnitřní bolesti. ˇŘeš to, co nejdřív.  

Klimeše najdeš na stránkách, klimes. eu, ale pokud by se ti něchtělo do Prahy, jistě najdeš ve svém regionu někoho taky dobrého. Ale řeš to. Tohle si, holka zlatá, nezasloužíš. a je ti dvacet, budeš s tím mít spoustu práce, takže je čas to začít léčit.

 

Vaše odpověď

 
Reagujete na téma: Je mi dvacet let a rodiče mě nechtějí nechat žít můj život - jsem sobecká?
Jméno: Věk:  Pohlaví: 
Datum přidání:
V rámci uchování anonymity prosím neuvádějte skutečné jméno, napište přezdívku.
Bydlím ve městě (nepovinný údaj)
Prosím používejte háčky a čárky nad písmeny. Ostatním se bude Váš text lépe číst. Děkujeme :-)
Kliknutím na imgmanager.gif vložíte obrázek  Kliknutím na link.gif vložíte odkaz na web
Ochrana proti spamu

10 nejnovějších témat v kategorii:

Téma
Odpovědí Otevřeno Datum přidání
(Autor)
Jsem Harry - co vy na to? 6 344x
Klidná bezbolestná sebevražda - postup, jak na to? 5 934x
Nemám důvod žít, ani pro koho žít 4 610x
Rakovina tlustého střeva s metastázami ve 23 letech - sebevražda 11 672x
Darování orgánů sebevraha - nabídka 2 655x
Jak koupit ostrov a založit vlastní stát - už mám dost vězení 7 850x
Jak se zabít kvůli šikaně od okolí 4 543x
Sebevražda přejezením - lepší než jiné bolestivé způsoby sebevraždy 2 493x
Sebevražda ve dvou - hledám někoho, kdo se chce zabít a bojí se sám 27 1518x
Sebevražda kvůli transsexualitě, genderové dysforie - vypadám jako chlap a mám prý nosit sukni! 1 542x
Zobrazit všechna témata v této kategorii

Hlavní nabídka

Statistiky

Jsme na Facebooku

MUDr. Zbyněk Mlčoch Alkoholik.cz Kuřákova plíce.cz Bezplatná právní poradna.cz Psychotesty on-line.cz Příznaky a projevy nemocí Rady a návody Bylinky pro všechny