Téma: Co přivede mladého člověka k myšlenkám na sebevraždu

Myslím, že dneska jsou sice taky dobrá přátelství, ale dost "studená" a myslím, že je omezuje technika. Dřív jsme se kamarádili a viděli se s přáteli a kamarády, povídali si. Když se něco stalo šli jsme za přítelem a probrali jsme to, politovali se, přemlouvali rodiče aby u nás mohla kamarádka spát ptz je smutná a chceme být spolu....co je dnes? ! Pošleme si sms, bo mejlík...jsou tam třeba stejná slova, ale cit tam nikdy nacpat nejde 

To je pravda, je to dnes všecko jinak. Málo citu....ale taky mají dnes o moc větší starosti, práce není, pak chybí ty peníze....všecko souvisí se vším. A každý věk má svoje.

A ještě se všecko děje tak nějak "rychleji".  

Peníze nechybí... ne klukovi, kterýmu je 21, je schopnej bydlet v garsonce s deseti dalšíma kámošema, živit se rohlíkama a luxusní dovolená znamená vyrazit s kámošem stopem po evropě - ty začnou chybět až se zakládáním rodiny, když už člověk neřeší jen sám sebe... Nemáš prachy? Však on ti to pivo někdo koupí... Spíš tahle doba je divná. Všechno je tak strašně uspěchaný, a zároveň se můžeme přetrhnout jak si děláme všechno víc a víc jednodušší, že už se člověk vlastně ani nemusí snažit - už i ten hajzlík se spláchne sám... A když se člověk přestane snažit, jde to s ním do kelu. Tak jako je to se starými lidmi - jakmile přestanou chodit do práce a přestanou se starat o vnoučata, přestanou se i snažit, přestanou mít důvod ráno vstát z postele... stanou se z nich takoví ti co sedí za oknem, pozorujou okolí... a jednoho dne za tím oknem prostě už nesedí. Mladým zkrátka chybí pocit, že jsou potřební. Rodiče okolo nich občas jen tak proběhnou, k udržení přátelství stačí internet... Když s někým chodíte každý pátek do hospody a jednou nepřijdete, všimne si - když ale jeden den nezapnete internet, těžko vás někdo bude shánět. Jednoho dne se zamyslí co by se vlastně stalo kdyby tady nebyli - dospějou k názoru že nic - a hned je to depka jako brno...

A myslíš, že ta tzv. depka dokáže mladého člověka tak zasáhnout, že si chce sáhnout na život? Jak vůbec rozeznat, kdy je to jen mrzutá nálada a beznaděj a kdy už "jde do tuhého? "

Myslím že určitě víc než nějaká absence peněz a vůbec existenční problémy... Teda co se úplného mládí týká - jak už jsou v tom děti, hodnoty se naprosto změněj - ale zatím stačí že se s ním rozejde holka kvůli nejlepšímu kámošovi - z toho by byl špatnej každej - ale on teď zjistí že i když má 500 virtuálních kámošů, nemá komu napsat - a když jim napíše, zrovna nemaj čas... tak začne přemejšlet o tom komu na něm záleží - rodiče nemaj čas, tudíž dospěje k názoru že jim je jen na obtíž, když se přestane ozývat kamarádům, nikdo ho nepostrádá, protože se jim denně ozývá 50 dalších "kamarádů"... myslím že tohle ho může dohnat k tomu že začne uvažovat o tom, co by se změnilo kdyby se zabil - podle mě není nic horšího na lidskou psychiku než když si člověk připadá zbytečnej... zabila by se snad matka, která žije sama s malým dítětem? ne - protože ví, že je potřebná...

Budeš mít asi hodně pravdy, až na ten poslední názor. Ano, znala jsem matku tříletých dvojčátek, která "odešla". Znám taky další, která vzala do náruče své dvě děti a..... raději ani nevzpomínat.

Potom si myslím že už ale jde o nějakou duševní poruchu, ne jen "život nemá cenu, chci se zabít"...

Máš pravdu, trochu jsem to pokakinkala. U jedné vím, že to tak bylo, u druhé jen vím, že byla v zoufalé životní situaci.

Nejen, že je to na internetu anonymní. Ono je to dokonce bezpečnější anonymně. Páč snadno vznikne takové to "my si myslíme a držíme spolu protože jsme top a nejlepší kamarádi a Ty nám to tady kazíš a nikdo, ale nikdo Tě nemá rád" a když se přidá takových padesát  "virtuálních kamarádů", kteří mají pocit, že tvoří partu proti jednomu. Co mu zbývá? TO JE SÍLA! No tak musí ubrat a pokud to myslel upřímně má depku jistou! a ZÁLEŽÍ JEN NA ZKUŠENOSTECH JESTLI SE Z TOHO SÁM VYHRABE!  A co řeknou ti virtuální kamarádi co spoolu drží? No nic. To přece nic nebylo, to byla jen sranda...

Milá Chiquito, souhlas s tebou, máš můj obdiv, na svůj věk jsi mimořádně vnímavá....
S tím snažením je to svatá pravda, otec říkal, že za komančů nebylo nic k sehnání, lidi museli pořád něco řešit a to je zaměstnalo, takže neměli čas myslet na blbosti a taky si byli nuceni víc pomáhat /já pomůžu sousedovi se zahradou, on mě s elektřinou atp. / Myslím, že dnešní lidi to mají v mnoha ohledech jednoduší, ale na druhou stranu jim chybí na dřívější soudržnost. Když zapnou tv, slyší jen o problémech a tragédiích, v práci nejistota....já si to pro sebe vyřešila tak, že tv prakticky ignoruji, když tak jen nějaké dvd /pečlivě vybrané/, udržuji přátelství, která se mnohokrát osvědčila, čtu jen hodnotné knihy, které mě někam "posunou" a zásadně odmítám rozhovory o politice, to by mě akorát nasměrovalo ke skoku z okna....

Zajímavý a pravdivý postřeh.Také v zaměstnání se děje dnes taková věc, že když je člověk mladý a plný sil, tak se dočká plácání po ramenou a uznání. Později když už tolik sil nemá a je starší, stává se překážkou a je nepotřebným..

Řekla bych budgie, že tohle dávají často najevo těm starším mladí. Ne třeba nadřízení, ale z řad spolupracovníků, kolegů. Nemají úctu ke zkušenostem, natož k člověku.

Myslím, čistě teoreticky odhaduji, že je to ten dnešní cynismus. Mladý člověk potřebuje dělat věci doopravdy a ne aby neustále narážel na nezájem, výsměch a agresi. Musí se sám tvářit, že je in, ale jeho srdce mluví jinak. Tam kde si lidé pomáhají a vyznávají hodnoty soudržnosti, tam je víc naděje.

Jsem mladý člověk a trápí mě takovýhle kreténi na internetu co se mě ptaj na to co mě trápí. :);)

Je fajn, že se směješ... ještě nevíš nic o tom, co trápení je. Přeju Ti to, stejně budeš taky jednou "kretén"

Otázka ještě je, jestli jím teprve bude...

Můj názor je, že na sebevraždy myslí jen mladí lidé z dysfunkčních, emočně chladných rodin. Ten kdo má v rodičích zastání a pochopení, ten se jim může svěřit a vše překoná.

Máte podobné pocity? Opravdu mě to zajímá.

To si nemyslím... Možná je to větší "brzdou", když ten člověk ví, že by tím ublížil rodičům - ale nemyslím si že by to bylo zárukou jakéhosi "štěstí"... 99% lidí v pubertálním věku (a dost často až do doby než mají vlastní děti) mají pocit, že jim rodiče nerozumí - nezávisle na tom, jestli je jejich rodiče zboňují nebo ignorují... Každý z nás si jistě vzpomene na situaci, kdy naši rodiče udělali něco z lásky, a my bysme to samé udělali v případě našich dětí, ale nám to tehdy připadalo jako ten nejhorší podraz (třeba v sedmnácti zákaz jít pařit až do rána, přestože tam bude ten kluk co se mi líbí a tu mrchu co ho chce taky rodiče pustí klidně na jak dlouho bude chtít) - samozřejmě pokud je člověk v pohodě, do rána tohle "rozdejchá" - jen chci říct že v tomhle věku se mezi "dítětem" a rodiči vytvoří jakási bariéra. Člověk který zcela vážně uvažuje o sebevraždě se tím nechlubí, můžeme ho mít přímo před očima a dokud se o to nepokusí, v životě by nás nenapadlo že něco takového chystal...