Téma: Paliativní medicína, předsmrtný syndrom a myšlenky o umírání - úvahy

30.05.2018 21:09
Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město: Brünn

1542927537_dsc_0032lllk.jpg
1000-2000
Odpovědí na téma: 5
Text: 

Tak, zase jsem něco napsala, originál je ZDE (klikni)   Ještě si to opět musím pročíst, zda tam není nějaký grammar error.

Tak, je tu další post. Cítím, že se musím vrhnout na něco obecně prospěšného. Ne, že bych si snad nepřála, aby mé úvahy o depresi a o věcech, co k ní patří, nebyly prospěšné - koneckonců, proto je píši - avšak v nich odhaluji až příliš sama sebe. A to je jednak ošemetné a pro introverta složité, druhak to může vyznít blbě, sebelítostivě apod.

Proto chci napsat úvahu o něčem jiném. O něčem, u čeho se domnívám, že je potřeba informovat podobně jako o CFS či depresi. O něčem, co je z části stále tabu.

Chci psát o umírání.

I zde asi mírně odhalím sama sebe - mám se smrtí své zkušenosti a hlavně obavy, což vylíčím vzápětí.

Obavy nemám ze své smrti a nemám ani tradiční strach z bolesti. Já se bolesti a své smrti vůbec nebojím. Od mala se bojím smrti mých blízkých. O tom jsem zde již psala ZDE (klikni) , takže to budu psát stručněji - prvním hrůzným zážitkem se smrtí byla smrt a pohřeb mé prababičky. Dále mně umřela v mých 10 babička, 2 roky po ní dědeček. Z obojího jsem měla silné trauma, které trvalo léta, než se otupilo.

Popravdě, odchod mých blízkých je stále jedním z mých strašáků, který mě děsí a který mi způsobuje vtíravé myšlenky.

Jo, by the way, zrovna dnes (30.05.2018) se (30.05.2018) mi zdálo o obou mých babičkách - snad se na mě přišly podívat - tak jsem taková nostalgická a sentimentální.

Smrt - co to je? Je to biologický konec, kdy tělo již není schopno dostatečně pumpovat srdce a prokrvovat mozek, příp. selhávají další životně důležité orgány. Tedy tělo nedokáže dělat životu potřebné činnosti. Je to též duševní odchod, vzdor vírám, duše zkrátka odejde spolu s tělem, ať definitivně, nebo se jen fyzicky přemístí někam jinam.

"Předsmrtný syndrom" - tak nazývám procesy, jenže se dějí těsně před tím, než člověk zemře. Umírající již nemá potřebu sytit své tělo, a tak jí méně, nebo téměř vůbec. Doporučuje se, poslouchat potřeby umírajícího, čili nemá-li již sílu na velké porce, nenuťte ho! Nebojte, že by zemřel hlady. Je to zcela přirozená součást umírání. Tělo to již prostě a jednoduše nepotřebuje, protože se připravuje na odchod. U pití je to však jiné - je třeba nadále dodržovat pitný režim, takže pokud není umírající schopen pít, je třeba mu např. namáčet rty, vložit mu do úst kousek ledu, dát mu do pití brčko apod.

Další velice zajímavou věcí je jev, který se občas stane. Člověk, jenž jednoznačně umírá, náhle den či dva před smrtí probudí v sobě veškeré síly a chová se jako dřív, když byl zdravý. V těchto chvílích si může např. i diktovat, jaké chce jídlo, takže pokud si chce nečekaně vychutnat třeba svíčkovou se šesti, splňte mu to!

Toto se stalo mému dědečkovi - zažila to s ním má maminka. Stalo se to i mně - zažila jsem to se svou babičkou. Náhle byla 2 dny před smrtí aktivní, ačkoliv před tím ležela s třesavkou… vařila, mluvila, byla jakože zdravá… jen měla nebezpečně žlutou pleť a vyschlé rty, ovšem já byla jejím nenadálým "zlepšením" zmatená, a tak jsem ji bohužel nedonutila se napít… (Dodnes se na sebe zlobím)

Mám svou teorii - dle mě je to způsobeno vyloučením nějakého hormonu, možná ten nepořádek v těle, kdy je interní "systém" zcela naruby a téměř nefunkční, způsobí, že se znenadání vyplaví hormon - možná hormon štěstí (? ) - který způsobí chvilkový útlum procesu umírání. Je to dost možná laskavost matky přírody, aby se nám lépe umíralo a abychom se rozloučili s blízkými. Neplatí to ovšem plošně (!! ).

Pokud víme, že nám blízký umírá, je třeba se přepnout do módu pečujícího a doprovázejícího. Vězte, že není nic horšího, než umřít sám, bez opory. Smrt je velká a zásadní věc a obvykle se při velkých a zásadních věcech potřebujeme opřít o naše blízké. Smrt by tedy neměla být výjimkou.

Umírající si zaslouží láskyplnou péči s maximálním komfortem. S láskou a s co nejméně bolestmi.  

Chápu, že smrt je děsivá - jistě ne jen pro mě. Chápu, že by bylo pohodlnější před ní zavřít oči. Ale myslím, že by vám to svědomí nedarovalo a až byste sami jednou leželi na smrtelné posteli, dohnalo by vás to jako jeden z nejtěžších hříchů. A taky je tu riziko, že by se vám to vrátilo - jak to bývá, co vyšlem, to se nám vrátí. Čili pokud byste nedoprovázeli a neukázali svému okolí, jak se ctí doprovodit umírajícího, může se stát vám přesně totéž - a věřte, že byste to nechtěli.

Dle mě je morální povinností doprovodit své blízké na druhý břeh.   

Samozřejmě ale při tom všem musíte myslet i na sebe - zde bych doporučila hospice, ať stacionární, nebo mobilní, případně agentury domácí péče, návštěvy praktického lékaře, pečovatelek, ošetřovatelek apod.

Bohužel vím - a doslova mě to sejří - že ne vždy jsou tyto služby dostupné, ať finančně nebo kapacitně, což mě hluboce mrzí.

Přesto, pokud to jde, využijte těchto služeb - ať se dělíte o péči i s někým jiným a co víc, s někým zkušeným - zvláště hospice se profilují právě na lidi v terminálním stádiu, na paliativní medicínu, jsou to odborníci na svém místě.

Také, je-li to možné, ventilujte se - pokud to jen trochu jde, nezapomeňte na koníčky, na pokec s kamarády, na hudbu nebo knížku.  

Pozice pečujících/doprovázejících je velmi psychicky náročná a vyčerpávající, a tak je třeba myslet při tom všem i na sebe.

Nabídnu jednu svou úvahu - nevím, zda se dá vytvořit nějaká "ideální doba" na umírání, ale vím, že tam, kde někdo umíral léta, dochází k extrémnímu vyčerpání a tam, kde někdo zemře náhle, zase k šoku.

Proto jsem nesmírně ráda, že moje babičky a dědeček neumřeli náhle, ale ani se netrápili roky. Ne, že bych si nepřála, aby tu byly bývaly dýl… Ale asi to tak bylo lepší - a to jak pro ně, tak pro mě osobně. Zvláště u druhé babičky, která mi zemřela v mých 16 to tak vnímám - byly jsme spolu téměř dokonce (poslední týden), až dva dny před smrtí byla v nemocnici, kde zemřela. De facto jsem ji doprovázela - byť jsme o tom asi ani jedna nevěděly - čili já měla chvilku času s ní ke konci pobýt. A mé tušení mě na odchod připravovalo… Kdyby to bylo hned, asi bych se z toho nevzpamatovala. Zároveň se nemusela léta trápit s vědomím, že zemře - asi ani to bych nezvládla.

Moment smrti - zde dochází k rozličným věcem. Někdo potřebuje, aby u něj byli blízcí až do konce, někdo zase čeká, až odejdou na chvilku pryč a v tu chvíli zemře.

Ať tak, či onak, rozhodně stojí za to být co nejvíce s dotyčným.  

Jak poznáte, že se smrt kvapem blíží? Frekvence dechu se začíná snižovat, člověk zpravidla "nevnímá" resp. tak vypadá, ale je otázkou, zda je tomu skutečně tak (dle mě moc dobře vnímá, jen už nemá sílu reagovat)

Dále dochází k postupnému "vypínání systému" - selhávají životně důležité orgány. Fyzicky dochází často k propadlým očí, pokud jsou otevřené, tak hledí jakoby mimo, špičatí se nos, člověk předpokládám i bledne.

Paliativní léčba - podobně zní název mého postu. Co to vlastně je?  

Je to obor, který se specializuje na lidi v terminálním stádiu, čili na jednoznačně umírající lidi, kterým zbývá několik dnů či měsíců a konvenční léčba jim již život zcela nezachrání. Lze jej ale nadále udržovat kvalitativně na úrovni a o to se právě paliativní medicína snaží - záleží ji na kvalitě života, na kladení malých, ale reálných cílů, na zajištění bezbolestnosti, resp. zajištění snesitelné bolesti, na zajištění dýchání apod. Zkrátka řeší doprovodné jevy nemoci, která je již v terminální fázi. A není to jen rakovina, je to např. ALS, roztroušená skleróza, kómata apod.

Je to velmi podstatný obor, který se sice zaobírá hrozně smutnou životní epizodou, avšak nesmíme před tím zavírat oči - lidé zkrátka umírají a je třeba se o ně řádně postarat.

Odpovědět
To se mi líbí    To se mi nelíbí   
Stránka otevřena 711x  | 
Původní název příspěvku před úpravou administrátorem: Paliativní medicína - úvaha o umírání
Váš e-mail: 

Reakce čtenářů

 
31.05.2018 19:11 Uživatel: daninka
Věk:  55

Město:Brno

Téma: Paliativní medicína, předsmrtný syndrom a myšlenky o umírání - úvahy
Text uživatele: 

Jen obdivuji, že už v tak mladém věku máš ty úvahy i o tehle věcech tak srovnané. Máš ve všem pravdu, neuměla bych ji tak přesně popsat.

  tak jen maličký postřeh, je to nepochopitelné, taky pro to nemám vysvětlení-a nevím zda je mají odborníci-ale každý blízký člověk, i takový o kterém jsem to slyšela jen z doslechu, se den či dva před smrtí náhle zlepšil, vypadal líp. máhle měl chut k jídlu. Taky nechápu, ale je to tak snad ve sto procentech případů. Proč, jak to příroda zařídiala?

 
31.05.2018 21:57 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1542927537_dsc_0032lllk.jpg
1000-2000
Téma: Paliativní medicína, předsmrtný syndrom a myšlenky o umírání - úvahy
Text uživatele: 

To je mi také záhadou, snad je to opravdu laskavost, aby se umírající rozloučil v dobré formě a aby on sám se aspoň ještě jeden den cítil dobře.

 
31.05.2018 20:35 Uživatel: Pavla
Věk:  66
pavla.gif
4000-5000
Téma: Paliativní medicína, předsmrtný syndrom a myšlenky o umírání - úvahy
Text uživatele: 

ahoj Rypoušice, pěkná úvaha. Myslím si, že dříve lidé byli víc připraveni na umírání a na smrt. Povětšinou byli věřící a věděli, že se vrací k Bohu. Asi se tolik nebránili smrti, ale vzali ji, jako součást života, zatím, než přijdou v platnost Boží zaslíbení… .

 
01.06.2018 20:03 Uživatel: daninka
Věk:  55

Město:Brno

Téma: Paliativní medicína, předsmrtný syndrom a myšlenky o umírání - úvahy
Text uživatele: 

Je to dkutečně pravda, slyšela jsem to tolikrát. Jen uvažuju, zase je to kruté vůči rodině, radují se, že se dědeček, babička atd, atd. tolik zlepšili. a v+tšinou pravě den poté. Nevím, příroda ví co dělá. ale sama jsi to zažila, báš jaký to je. Já u hodně členů rodiny, pokud mi třeba kamarždka vykládala, že její staré mamince se náhle ulenilo. tak jsen spáš věděla-je konec.

 
02.06.2018 01:06 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1542927537_dsc_0032lllk.jpg
1000-2000
Téma: Paliativní medicína, předsmrtný syndrom a myšlenky o umírání - úvahy
Text uživatele: 

Ano, naprosto souhlasím, že je to i kruté - to je ta druhá strana mince. I já si bláhově myslela, že babička je zdravá a ono bylo všechno jinak…

Jo jinak i chřipkové příznaky jsou často v konečné fázi, čili není to skutečná chřipka, ale kolabování orgamisnu - což jsem ale tehdy vůbec netušila…

Kdo ví, jak to vše je, já myslím, že pokud má duše vědomí, tak se to dovíme po smrti a pokud vědomí funguje i těsně před, tak i to by nám to mohlo objasnit.

Možná, že to ti samotní umírající ví, ale neřeknou "hele, dnes (02.06.2018) je mi dobře, ale zítra (03.06.2018) zemřu" - na takovou krutou pravdu by asi byl těžko kdo připraven, takže si myslím, že pokud to vědí, to volí milosrdnou lež a vychutnají si ten jeden - poslední - den v relativní pohodě

Vaše odpověď

 
Reagujete na téma: Paliativní medicína, předsmrtný syndrom a myšlenky o umírání - úvahy
Jméno: Věk:  Pohlaví: 
Datum přidání:
V rámci uchování anonymity prosím neuvádějte skutečné jméno, napište přezdívku.
Bydlím ve městě (nepovinný údaj)
Prosím používejte háčky a čárky nad písmeny. Ostatním se bude Váš text lépe číst. Děkujeme :-)
Kliknutím na imgmanager.gif vložíte obrázek  Kliknutím na link.gif vložíte odkaz na web
Ochrana proti spamu

10 nejnovějších témat v kategorii:

Hlavní nabídka

Statistiky

Jsme na Facebooku

MUDr. Zbyněk Mlčoch Alkoholik.cz Kuřákova plíce.cz Bezplatná právní poradna.cz Psychotesty on-line.cz Příznaky a projevy nemocí Rady a návody Bylinky pro všechny