Téma: Zvíře je živý tvor a tak je třeba se k němu tak i chovat

Omlouvám se za tak dlouhý přispěvek, snaha zkrátit byla, ale nějak se nepovedla.

Lidi jsou někdy strašně necitlivá hovada. A nejen ke zvířatům. Doufat, že se to někdy změní je marnost nad marnost. Myslím si, že na takovém člověku se podepsala výchova.

Tak to je teda obludnost, Veselko. Nechápu, proč si někdo pořizuje zvíře, když o něj očividně nemá zájem.

Absolutně nechápu, jak přemýšlí člověk, co si koupí potkana a nemá pro něj domeček. A to už vůbec nemluvím o tom, že se ani neobtěžuje zjistit si, jaký domek je pro něj vhodný.

Není to tak těžké. V některých zverimexech mají u zvířátka hned i letáček zdarma, kde je napsané to nejdůležitější.

Očividně je to takovému člověku fuk, protože si myslí, že zvířeti je všechno jedno. Všichni holt nejsme stejně vnímaví, ale při tomhle mě fakt mrazí.

Když zvíře nemluví, neznamená to, že mu nic nevadí. To by měli tetovat v každém zverimexu tomu, kdo si tam jde nějaké zvířátko koupit

Veselko, zase mám husí kůži. Je to hnus. Souhlasím, že lidé a zvířata jsou na různých stupních, ale obávám se, že zvířata jsou na tom prvním protože nám nedělají to, co my jim. Nevhodné prostory už "neřeším" - pokud má zvíře alespoň adekvátní stravu a dostatek vody, ale pokud nevyhovuje ani jedno… To je strašné.

    Já jsem teď strašně na vážkách, jestli svoji práci budu moci dělat. Víš, nedávno jsem četla o ježečkovi, kterému majitelka do jeho pidivýběhu nainstalovala topnou dečku bez jakékoliv podložky a místa, kam by ježeček mohl utéci a odešla. Ježek skončil na veterině na utracení s popoáleninami čtvrtého stupně na nohách (o které přišel), a třetího na celé spodní straně těla. Každý už jsme se asi spálil o hrnec nebo opařil vodou, ale takové zranění a tak citlivých míst (u teď již Tvé potkaní slečny ouška) to musí být tak ukrutná a nepředstavitelná bolest. A těm lidem je to jedno.

    Pořád dokola se ptám proč. Proč jsou lidé tak bezohlední a zlí. Člověk, který se směje takovému utrpení jiného tvora musí být zlý. Proč si pořizují zvířata, když se o ně nechtěj starat? Proč se nesnaží o svcýh zvířatech dozvědět víc, nebo aspˇoň základní potřeby a podmínky… Asi jsem na to přišla. Lidé jsou sobci a oni chtějí zvíře a je jim jedno, jestli zvíře chce je, jestli mu je u nich dobře.

   Jsou extrémy - transplantace orgánů u psů, čištění ledvinných kamenů z leddvin a močovodů králíků, operace v řádech desítek tisíc, které zvířeti prodlouží život, ale nikdo se neptá, za jakou cenu pro něj. Ale lidé chtějí, aby zvíře žilo a tak se operace prostě udělá. Na jednu stranu je pěkné, že ta snaha a možnost je. Na druhou stranu mi takové věci přijdou už na hraně etiky.

   Teď nedávno tady - příspěvek někoho, komu se přestal hodit pes. Přitom byli celí život kámoši - tedy člověk si od psa nechal dělat společnost a teď ho odloží protože jde za lepším… Takové věci nepochopím a asi vždycky mě budou trápit. Nedovedu se s tím smířit.

     A určitě to není jen o velikosti zvířat - byla jsem nedobrovolným svědkem utýrání koně, ačkoliv jsem nabídla, že utracení zaplatím, kamarádka udělá papírování, aby z toho majitel neměl průšvih, že koně nechal tak dlouho strádat. Víš, kde byl problém? Kůň nebyl toho chlapa a on nedokázal přiznat jeho pravé majitelce, že se kůň před půl rokem zranil. A majitelka? Ta se za celé dva roky, kdy tam kůň byl nepřijela podívat a zavolala asi 3x. Víš proč? Rozhodla se, že chce druhé dítě a tak svá zvířata dávala pryč… Dělaly jsme s tou kamarádkou veterinářkou co se dalo, řešily jsme to i přes policii a když se věci začaly dávat do pohybu, kůň "konečně" svůj marný boj vzdal. Nechtěla jsem, aby umřel - nikdy nechci smrt žádného zvířete - ale v momentě, kdy je to pro zvíře vysvobození mám přání jediné - aby to bylo rychlé a bez utrpení.

    Je to hodně těžké, ale člověk musí pochopit a přijmout, že nezachrání všechna zváířata. Bohužel. Jsem moc ráda, že Ty jsi tak dobrosrdečná a že takové lidi sem tam potkávám. Bohužel je ale stále víc těch, kterým je to jedno a tak můžeme pomoci jen menšině zvířat v nevhodných podmínkách či péči.

   Člověk může poradit, ale v závěru bude stejně přihlížet, jak si to daná osoba dělá dále po svém a zvíře trpí. A já, trubec, si vyberuu povolání, kde tuhle situaci budu řešit dnes a denně a na mém postoji bude záležet moje obživa. Jenže klient, kterému řeknu, že to dělá blbě a jeho zvíře trpí, přestane být klientem… A tím se vlastně kruh uzavírá - veterináři, kteří by tohle měli řešit, drží hubu a krok, prtože konkurecne je obrovská a kdyžkdyž nezavřu oči já, zavře je kolega.

    A to samé v bledě modrém, se děje s dětmi. ten náš svět je na hlavu postavený.

  Díky Veselko, že jsi tak hodná a přeji Ti a Tvým potkyšům hodně štěstí

Když čtu Tvoje řádky Lucy, tak opravdu nemůžu najít ani slova pro to co jsou lidé schopni vědomě udělat! .

Vždy když se něco takového děje, říkám si, že by to měl být zub a zub a to i přestože obvykle vůbec nejsem nijak pomstychtivá. Jenže když někdo vědomě ubližuje tomu kdo se nemůže bránit (a máš pravdu, je vážně jedno jestli jde o zvířata, děti atd.), měl by to zkusit na vlastní kůži.

Jsem hrozně ráda, že ta moje zvířátka mám, dělají mi skutečně spoustu radostí a i když jsou to také někdy starosti, neměnila bych.

Ještě k Torince, protože se ví, že mám Anatáska, tak od sousedů padla i věta, že je mám dát k sobě, aby měli mladé.

To asi nějak odpovídá té mentalitě. Nedám. I když mě na chvilku přepadl i ten pocit, že by měli asi nádherný prcky, oba mohli být prima parťáci atd. , tak jsem to prakticky stejně hned zavrhla.

Když pominu to, že co pak s mladými, tak kromě dalších aspektů hraje i podstatnou roli to, že bych je pak stejně musela dát od sebe a mohli by to odloučení špatně snášet, ale hlavně Anatásek je zvyklý na svůj klid a Torinka po všem co zažila by jej také nemusela přijmout.

Tak je mám oba zvlášť, jeden jak druhý jsou spokojení a tak jsem spokojená i já.

A děkuji všem za vaše reakce.

Přála bych si, aby to úplně nezapadlo a tak i když jsem psala už do tématu o potkaních nemocech a tak napíšu i sem.

Dnes ráno mi Anatásek zemřel. V březnu by mu byly dva roky.

Je mi smutno, protože to byl opravdu kamarád - klidněte se můžete smát, ale kdo potkany zná, tak ví jak moc společenští, přátelští a inteligentní jsou.

Anatásek byl můj první potkánek, než by skončil jako krmení hadům, vzala jsem si ho a on úplně převrátil vše co jsem si do té doby o potkanech myslela.

,

Teď už ho nic nebolí a i když byl jeho život velmi krátký, jsem ráda, že jsem tu část mohla trávit s ním.

Jak už jsem psala, muž mě překvapil, protože ho to jak se cítím trápilo a pořídil mi potkaní slečnu Čiperku.

Na jedné straně jsem se zlobila, nemám čas truchlit, ale straně druhé, jsem za tu potvůrku ráda.

Anatáska mi nenahradí, stejně tak jako ona byl on jedinečný, ale jedno mají společné, i ona je taková hodňoučká a přítulná.

Znovu otvírám tohle "potkaní" téma (já vím, že nejen jejich). Nejspíš se potřebuji aspoň "vykecat".

Torinku už nemám, pochovala jsem ji před vánoci.

Zhruba v polovině roku se jí udělali čtyři nádorky, nijak ji to neobtěžovalo a po tom všem, co si prožila a také kvůli riziku při narkóze a jejímu věku, jsem se rozhodla, že to nechám být. Byla čilá a prostě pohoda. Vše se zdálo v zásadě v pořádku a vypadalo to, že prostě s klidem dožije i s nimi.

Jenže v prosinci se to dramaticky změnilo, během pár dnů nádory vyrostly do obřích rozměrů, dva se spojili v jeden ohromný a já řešila dilema, co s tím, protože takhle to už nebylo k žití, nebyla bolestivá, ale měla velký problém s pohybem.

Na straně druhé, měla stále dobrý apetit, zájem o svět kolem sebe a tak jsem se rozhodla ještě dát jí šanci na další život.

Doktor mě ujistil, že opravdu bolesti nemá a dostane i dostatek analgetik, aby ani po operaci bolesti neměla. Zároveň mě upozornil na velmi reálnou možnost, že operaci nemusí přežít. Jenže nechat ji uspat nebo to ještě zkusit… Když neměla bolesti, nebylo co ztratit.

Domluvili jsme se nejdřív na operaci toho největšího, který jí hlavně bránil v pohybu a Torinka předčila všechna očekávání, operaci nejen přežila, ale i po ní byla velmi vitální.

Baštila, pila, vše se zdálo v pořádku, celý večer i noc. Bohužel nad ránem usnula a už se neprobudila.

Nelituji operace, jsem ráda, že jsem to zkusila a když nic jiného, tak Torinka měla ještě pár hodin zase relativně normální den a pak prostě usnula.

Jediné z čeho jsem na rozpacích je zda jsem jí neměla nechat operaci udělat hned jak jsem nádory zjistila. Jednoznačnou odpověď si neumím po téhle zkušenosti dát. Protože na straně jedné si stále myslím, že někdy je lepší nechat dožít, ale na straně druhé, když vím, jak krásně Torinka po operaci reagovala, je fakt, že mohla mít větší šanci na přežití.

V každém případě to nezměním, jen si tak říkám, že asi úplně jednoznačná odpověď není. Alespoň ne pro mě, protože svou roli hraje i věk, aktivita atd.

Nicméně, co mě trápí aktuálně je Čiperka. Z pátku na sobotu jí postihl vestibulární syndrom. Samozřejmě jsem hned v noci jela na veterinu a v sobotu pak znovu ke specialistce na hlodavce.

Dostala ATB, kortikoidy a vitamíny, ale prognóza je zatím nejasná.

Možná zánět v uchu, možná to byla mrtvička, možná je to "něco" na mozku, zatím se to neví. Vlastně nevím, co je horší, jestli znát diagnozu nebo si moct udržovat naději, že možná to není ta nejhorší…

Všechna vyšetření byla zatím neprůkazná.

Čiperka je do jisté míry aktivní, ale zároveň zmatená, protože nezvládá chodit. Jakmile se pokusí o "nezajištěný" pohyb, ihned se přetáčí jako vrtulka.

Jinak stále výborně jí, pije, když jí dobře držím, tak se umyje, chytne si do paciček oblíbenou baštu aj. Většinu času jí nosím, zdá se, že jí to uklidňuje a mám i větší kontrolu nad její motorikou. Teď zrovna spokojeně chrupe.

Občas jí musím na pár hodin dát do přepravky a i když jsem ji důkladně vystala, aby si mohla udělat pohodlí v zajištěné poloze, tak se jí to příliš nelíbí, pořád se snaží lézt, no prostě je to na prd.

Vlastně čekám to nejhorší, ale připravená na to nejsem a i když bych za jiných okolností takovou možnost nebrala, tak teď doufám, že je to snad "jen" mrtvička, protože z možných diagnóz se tahle zdá nejméně zlá.

Podle všeho je na nějaké soudy ještě brzo, její stav je konstantní, ani se nezhoršuje, ani nezlepšuje. Možná, že je to dobře, nevím. Tak bych si přála jí pomoct, ale nevím jak. Jen podávám léky, zítra (25.02.2016) jí vyzvednu homeo, co jsem vyčetla na potkaním webu, že může také pomoct a pak se uvidí.

Tak té moje prdelince držte pěsti, potřebujeme to obě.