Téma: Cestování do Chorvatska se 72letým řidičem - je to dobrý nápad nebo ne?

Je to fakt dlouhá cesta a opravdu ten věk má vliv na všechno vč. soustředění. V rámci prevence neštěstí a taky v rámci toho, že lidi jezdí jak hovada (dneska mě 3x předjeli na plné čáře a jednou předjeli na přechodu, ač /nebo právě proto/ jsem měl přidělanou samolepku DÍTĚ V AUTĚ a jel jsem nejvyššší povolenou rychlostí) bych si to dovolil nedoporučit.

Nevím jak by se 72letý unavený člověk vyrovnal s nečekanou událostí na silnici, kterých je nepočítaně a stále více (různé myšky apod.). A to se ani nebavím o tom, že může mít nějakou zdravotní komplikaci, která v tomto věku je relativně běžná (mozková příhoda, infarkt myokardu). Je to ke zvážení, no.  

Vážení, je mně 71 a jezdím pravidelně každý měsíc i přes 1000 km za den. Chce to si cestu rozvrhnout, dopřát si raději více krátkých přestávek, nejíst mnoho a těžká jídla, dostatečně pít čistou vodu, atd. Tak jako v životě, tak i na silnicích je opravdu mnoho bláznů a hazardérů. Nechávám je jet za svým osudem a snažím se jim nepřekážet a nerozčiluji se nad jejich hloupostí.

I když jedu po hlavní silnici, tak se na křiživatce vždy rozhlédnu, protože se mně mnohokrát stalo, že ten na vedlejší to prostě nevěděl, že mám přednost já.

Dokonce během mé dlouhé řidičské kariéry se mně stalo nejméně pětkrát, že při otevřených závorách na železničním přejezdu, mně projel vlak téměř přednosem. Kdybych trval na tom, že mám přednost, co by mně to bylo platné při střetu s kamionem, nebo dokonce lokomotivou.

Přesto jezdím svižně a dosahuji vysoké jízdí průměry bez hazardování.  

Viděl jsem také různých havárií opravdu hodně a nepočítaně i jsem několikrát pomáhal lidem z havarovaných aut. Účastníci těch nehod nikdy nebyli starší řidiči, spíše naopak mladí lidé.

Hlavně, kdybych jezdil s obavami a strachem, určitě bych si nějaký malér přitáhnul.

Kdo cítí obavy, nebo dokonce strach sám řídit, nebo s někým se vést, neměl by nikam jezdit. I strach spolujezdce může nehodu přitáhnout.

Ano, na hodně věcech záleží  = zdravotní stav řídiče,   dopřát si přestávky,   pitný řežim,   jídlo, (pravidelné)   jízdy před cestou u staršího řídiče, …  strach spolucestujícich a pod.

Hmm - no, nevím jak se sousedi rozhodnou.

Jsem také řidič a jezdím od 25 let. Každý se cítí jinak, ale já bych toho šoféra zrovna dvakrát nedoporučoval. Nejdál jsem byl v Dánsku se škoda 130l, ale to jsem měl asi 45 let. Dnes bych se na dalekou cestu zodpovědně nevydal. Dnes jsou silnice pořádně nacpané a opravdu mladí jezdí velmi agresivně a těch bouraček je moc. Prostě NE

Na věku, si myslím, nezáleží. Pokud se 72letý pán cítí po fyzické a psychické stránce velmi dobře, je zkušený řidič a jezdí pravidelně, nevidím problém, proč by nezvládl cestu do Chorvatska. Zajisté pojedete v noci, kdy jsou silnice téměř prázdné. Pokud tvoje sousedka má pochybnosti o svém tchánovi jako řidiči a člověku, tak ať zůstane raději doma.  

Vůbec nejde o věk řidiče, zvlášť pokud to není sváteční šofér, co startuje dvakrát za rok, když je hezky a to frčí na hřbitov do sousední vsi. Ale! Každá riskantní činnost, a to dlouhá cesta je, by měla být zajištěna aspoň tak, že když se jednomu něco stane, druhý ho zastoupí. A je lhostejné, zda je mu třicet nebo sto. Stát se může cokoli a co pak? Jen hlupáci ze sebe dělají machry, chlubí se, co toho ujedou a nejlepší je to prý v noci!   Nikdy v minulosti nebylo tolik křížků na cestách, jako dnes.

Když to řeknu blbě, co se má stát, stane se. Myslím to tak, že třeba jsou situace - např. cestování autem, autobusem do ciziny atd. , kdy přemýšlíme co a jak, abychom minimalizovali rizika nehody, potíží atd. Přitom neštěstí a tragédie se nám může přihodit, jen co vyjdeme z domu, protože tam jí čekáme nejméně. Já například mám velmi špatné zkušenosti na přechodech pro chodce v Praze. Všichni řidiči spěchají nebo jsou nervózní z popojíždění, a tak se snaží projet a prokličkovat šup sem, šup tam. Mnohokrát se mi stalo, že ač jsem na přechodu měla zelenou, vjelo mi tam auto. Takže jsem vždycky obezřetná, protože můžu být pak sice v právu, ale když se mi něco stane, co si na kom "vezmu", že…

No ale i přes opatrnost, jsou to cca 2 týdny a málem jsem tu nebyla. Opět přechod, víceproudá silnice, velká křižovatka, jdu s dcerou, slyšely jsme, že jede nějaké "žihadlo", ale tam kde jsme přecházely se správně zatáčet či otáčet nesmělo a nesmí. No jo, jenže ten inteligent to opravdu a ve vysoké rychlosti otočil a prolítnul to tam, kde jsme přecházely = přes přechod, kde jsme měly zelenou, a nebýt dcery, která mě na poslední chvíli strhla zpátky, tak nevím…bylo štěstí, že se dcera koukla zrovna tím směrem, kde jel ten šílenec.

Takže já třeba, když někdo z mých blízkých nebo známých někam cestuje, nepřemýšlím o tom s obavami, aby se jim nic nestalo, protože jednak se to nedá ovlivnit (můžeme se snažit jak chceme - vždycky se bohužel nějaký nezodpovědný blbec najde) a jednak si myslím, že negativními myšlenkami to navíc můžeme tak akorát přivolat.  

Jinak k todazu, já si myslím, že názor Wolfga je z praktických a bezpečnostních hledisek na místě = v případě potřeby, vzhledem k tomu, že se jedná o takovou dálku, by měli být řidiči dva. Kdyby náhodou něco, aby se mohli vystřídat a nezůstali někde stát s rukama v klíně a otázkou, tak a co teď…

Milá Dany, právě o tom jsem již psal.

Kdo věří, že svět je nepřátelské a nebezpečné místo, plné záludností, číhajících bakterií a nemocí, tak má vzhledem ke své osobě pravdu. Takový se mu bude svět určitě jevit a takové události si určitě do života přitáhne. Na co myslíme, to nám vesmír dopřeje. Žít v obavách a ve strachu, znamená přitahovat si do života nemoci a nešťastné události.

Ten kdo věří, že na světě je krásně a bezpečno, kdo věří, že má nejlepší manželku, či manžela a skvělé děti, lidé i policisté jsou milí a laskaví, ochotní pomoci, tak žije v takovém nádherném prostředí, ať už je kdekoliv, doma nebo na silnici.

Říkejme si: Jsem mladý, zdravý a sympatický a celý život mám ještě před sebou.

A také: Na světě je krásně, Pánbůh nás má rád.

Milý Pane Sovo, já vím, však já také čerpám z mouder Vašich či některých ostatních uživatelů. Podle mého názoru si ale nestačí moudra jen přečíst a formálně osvojit, člověk se s nimi ztotožní až ve chvíli, kdy k nim sám dozraje tak, že jim i upřímně a srdcem i věří. No a já to mám tak, že pokud tu nějaká moudra čtu, pak o nich přemýšlím a ta co jsou mi blízká - ke kterým jsem již také dozrála, používám je též nejen tady, ale i ve svém životě i okolí. Přiznám se, že ještě mi to nejde tak úplně ve všem a v takovém rozsahu, o kterém píšete. Asi bych potřebovala intenzivnější povídání si s lidmi takto moudrými či se spřízněnými dušemi, aby mi některé věci více zapadaly do sebe, více ukázaly tu cestu, jak na to a tak, neboť mám také ještě spoustu otázek k věcem, které s tím, o čem píšete souvisí. Docela je mi líto, že jsem nenarazila na tyto stránky dříve…vlastně jsem na ně narazila až náhodou, když jsem se před cca 3 lety po úmrtí manžela trochu zdravotně (fyzicky) "rozsypala", unavená a vyčerpaná dloholetou péčí o něj. Už také vím, že nemoci pocházejí z emocí, kromě správné životosprávy, životního stylu, myšlení a tak. Ono vlastně souvisí všechno se vším, jedno z druhým, jak to ale všechno dát do takové rovnováhy, aby bylo dobře, opravdu dobře, nevím…