Téma: Mluvení na děti ve zdrobnělinách mi vadí

Mocinky dobroučké témátko...  

Ty šeš ale rožtomilé mimi....

Přiznávám, že i mě odjakživa popadá při pohledu na malé dítě touha ho popadnout, mazlit se s ním a dělat na něj nejpodivnější cukrbliky, až se někdy zastydím. Jednou mě dokonce moje kamarádka, která byla svědkem takové situace, při tomto výlevu musela rázně napomenout, abych se začala chovat jako pětadvacetiletá ženská.

Nedávno mě dokonce okřikla jedna maminka na dětském hřišti, když jsem se rozplývala nad její tříměsíční růžovoučkou holčičkou v kočárku: „Proboha mluvte na ní jako člověk…? „

Otázka je, jaký vliv má toto chování na samotné příjemce - tedy děti. Někteří odborníci tvrdí, že jim šišlání pomáhá k dobrému emocionálnímu rozvoji a druzí zas odporují. Dokonce prý pitvoření může narušit budoucí rozvoj řeči, což se zdá být logické.

Měli bychom si tedy výlevy typu „ťuťi ňuňi“ odpustit úplně? Podle mého názoru nemusíme, ale nic se nemá přehánět. U malých miminek to ještě není takový průšvih jako u starších kojenců a batolat, která začínají povídat a napodobují úplně všechno, co vidí a slyší. Proto bychom si měli od jistého věku poupravená slůvka odpustit.

Není na škodu si přečíst třeba tento článek, nebo něco podobného najít, no já osobně bych to dala dědovi přečíst, třeba tím pochopí více. No každopádně ti držím "palečinky"

Mě osobně jako ztělesnění roztomilosti připadají hříbátka, štěňátka, koťátka, jehňátka a další mláďátka. U těch lidských ale zastávám spíše názor "prdy a děti snese člověk jenom vlastní" nepřipadá mi roztomilé ani k sežrání když tříletý chlapeček nešetří vulgárními výrazy, a když si dítě ze třetí třídy chodí zavazovat tkaničky k mamince, mám nutkání profackovat oba dva. Takže co se mě týká, ťuťu ňuňu jen na ty chlupaté. Na děti ne, ať už z výchovných důvodů, a nebo proto, že k tomu prostě nevidím důvod. (Teď možná vypadám maličko jako Herodes, ale tak to není já nemám ani to nejmenší proti slušně vychovaným dětem, a mimina v nejbližším příbuzenstvu mám upřímně ráda... jen nějak nemám pochopení pro takové to "ale ten je taaak loztoumiloučkýýý, jak vyškubává ty kabílky z toho počítače") Co se týká dědečků a babiček, s těma se toho nejspíš moc nenadělá. Oni přece vědí nejlíp jak mají mluvit na dítě, že...  

  Nojo, ale rozpatlaný umíněný zuřivec je trošku extrém.....

když já mám nějak pocit, že v současné době je rozpatlaný umíněný zuřivec více než každé druhé dítě...

   Jojo, buď se rodiče nestarají vůbec, nebo až příliš...... a nejhorší jsou militantní matky!!!

  Já bych to nehrotila, dědu to snad přejde a děti ze zdrobnělin vyrostou. Hádám, že k dospělé vnučce se už tak chovat nebude. Já jsem u pidilidí taky naměkko......

Každý s prckama blbne, u nás to bylo stejné a nakonec to všechny přešlo...

Zdrobněliny bych neřešila, jiné by to bylo se šišláním.

Je to projev lásky a něžnosti k slabšímu. Nelámejte si s tím hlavu. Dítě z toho vyroste a Vy dopřejte svým rodičům pocit opatrovnictví a starostlivosti. Vy už to nepotřebujete, jste odrostlý. Ale vzpomenete si na tyto chvíle, až budete Vy běhat kolem vlastních vnoučat.... Taky budete říkat lůlat a ťuťu a tak dál....

Jsem toho názoru, jako Dagmon. Až budete ve věku vašich staroušků, možná budete jako oni. Jsem babička a když mám kolem sebe tu malou drobotu, nemůžu s nimi mluvit, jako na akedemické půdě, jsou to malí lidičkové, tolik křehcí, že to k nim prostě patří.

Stará známá věc - Rodiče vychovávají, prarodiče rozmazlují. Tak to je zařízeno.

Já na dceru nežvatlala, moje máma ano, ale zase přiměřeně.  

Nenechalo to na ní žádné následky, ať už ve vývoji či výslovnosti.

A pokud je to s mírou, jako ve ve všem, tak proš sity ručičky a nožičky odpouštět. Až jim bude šest, sedm, tak toho budeme litovat, že jsme si ten věk neužili se vším všudy.