Téma: Miluji hory ale jsem kvůli práci v Praze - co dělat se životem?
Uživatel: není důležité
Věk: 28
Hezký večer všem,
chtěla bych vás poprosit o nestranný názor, radu či pomoc. Nevím, co mám dělat se svým životem a nechci, aby mi proklouznul mezi prsty. Připadá mi, že stojím na křižovatce, chodím už nejméně dva roky pořád dokola a nemůžu se rozhodnout zda doleva či doprava. Čekám nějaké znamení, které by řeklo kudy dál a bohužel nepřichází. Ještě bych asi měla zmínit, že jsem člověk konzervativní a člověk, který nemá rád žádné změny, bojí se jich a rád by žil ve stereotypu. Ten mi vyhovuje. Na druhou stranu je mi jasné, že takto už to dál prostě dlouho nepůjde.
Abych trošku přiblížila svoji situaci. Nejsem Pražák, ale do Prahy jsem šla za prací, protože jsem ji nikde jinde po škole nemohla najít. Práce mě docela baví, nechodím každé ráno s pocitem, že je to za trest. Mám skvělé kolegyně a celkově kolektiv není špatný. Nicméně mě nějak nějak Bůh ví jak nenaplňuje a placená na Prahu je žalostně. Proto jedna z cest na té moji životní křižovatce říká, věnuj se tomu oboru, ve kterém jsi. Makej na sobě, vzdělávej si a zkus si najít práci, která by byla lépe placená, aby si mohla získat nezávislost a vidět budoucnost v jistějších a zářivějších barvách.
Druhou cestu z mé křižovatky bych nazvala šílené dobrodužství a velký krok do neznáma. Má láska jsou hory. Nedokážu popsat pocit, jak se v nich cítím. Ráda se v nich toulám, slézám a vylézám. Cítím se v nich naprosto štastná, spokojená, volná, svobodná, naplněná. Nedokážu to asi správně vyjádřit. Tahle cesta mi našeptává jdi tam, kde je ti dobře, zkus si najít nějakou práci v horách nebo pod nimi, přestěhuj se sama daleko od rodiny, přátelé si najdeš nové, neboj se změny, peněz budeš mít ještě méně než máš teď, ale budeš spokojená a to přeci chceš (aby to nevypadalo, že mi jde jen o peníze, nejde - ať si říká, kdo chce, co chce, jsou k životu potřeba).
Je mi jasné, že ať už ten krok bude doleva nebo doprava, bude to změna nebo vybočení z toho mého stereotypu, který mi svým způsobem dělá dobře. Jenže vím, že takhle to zůstat nemůže a kdo neriskuje, nic nezíská a já nechci se za deset let otočit a vidět, že jsem pořád na té samé křižovatce a otočím se stále dokola. Ještě bych asi dodala, že mám srdce zlomené nenaplněním vztahem, rovněž děti nemám, takže se nemusím až tak dívat doleva doprava. Někdo může nabídnout kup si auto a jezdi do těch hor a budeš mít víceméně oboje. To je také jedna z možností, ale musím se vydat po první cestě a najít lépe placené práci.
Prosím vás o názor. Mám čekat na nějaký úkaz nebo znamení, které by mi řeklo, kam směřovat, abych prostě intuitivně věděla, že dělám správně? Nebo mám zůstat tam, kde jsem, ale šťastná ani lépe finančně zajištěná nebudu, ale budu mít klidný stereotyp?? Nebo mám udělat asi tu největší změnu a jít zatím, co mám ráda a věřte, že toho moc není.
Omlouvám se, asi jsem se potřebovala vypovídat a budu ráda za každou byť třeba i negativní odpověď.
Díky
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 2546x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Správná cesta je ta, kde nám život klade nejvíce překážek. Jestli se chceš na sklonku života ohlédnout a zjistit, že jsi na sobě makala, našla si dobře placenou práci, vidělala prachy, jela na dovču na měsíc do Himalájí a pak zase pracovala a své peníze si vezmeš do hrobu protože nemáš děti ani partnera, vol tuto cestu. Jestli se chceš ohlédnout zpět a zavzpomínat jaké to bylo každé zimní ráno odházet metr a půl čerstvého sněhu, zlobit se, že v tom mrazu nejede bus nebo nestartuje auto, stavět s dětmi sněhuláky a v létě s nimi chodit na borůvky, sednout si na rozkvetlou louku plných kopretin, dívat se na mraky a cítit vůni jehličí, poslechni své srdce. V horách jsou lidé jiní a jsem si téměř jistá, že bys tam našla spřízněnou duši a třeba i na ty děti dojde. Ale hlavně je to něco, coc je Tií blízké, co chceš.
Taky mám tendence litovat, že mám hluboko do kapsy a nemůžu si dovolit to a to a známý říká: "No a co - peníze si do hrobu nevezmeš…". Víš proč ty peníze nemám? Splnila jsem si sen a koupila jsem si koně, na kterého jsem celý život čekala. Narodilo se snad přímo pro mě hříbátko, které jsem si vypiplala a teď je nakonec můj. A vrhla jsem se do toho po hlavě. Samozřejmě jsem vše před tím promyslela, ale teď je stejně všechno jinak…a mnohem lepší 
Nejsem rozmazlený nezodpovědný fracek, který se do všeho vrhne bez rozmyšlení a jednou přítáhl domů koně a nastavil ruku, aby rodiče platili (samozřejmě nepopírám, že mi na něj taťka něco přispívá), ale tentokrát jsem poslechla své srdce. A jediné čeho dnes lituji je, že jsem tak strašně pochybovala, jestli je dobré rozhodnutí Árčího koupit. Každá chvíle s ním mě už milionkrát přesvědčila, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života. A taky zatím to nejtěžší.
Být Tebou, šla bych do svého snu a pak si dál můžeš žít v stereotypu, co Ti hory dovolí
A není náhodou ta nespokojenost znamení? Právě to Tě má varovat před tím abys ten život prožila a né přežila. Je jedno kde začneš, hlavně začni. Pro začátek si vezmi měsíc dovolené a můžej ji strávit brigádou v Alpách, nebo jinde na horách. Nebo hledej na horách lásku, lidi tam maj k sobě daleko a přesto tak blízko. , . , . , Hodně štěstí.
Jj…. já mít Tvůj věk, tak bych šla též za hlasem svého srdce a to pro mě hory také jsou. Jsi svobodná, nic Tě nedrží zůstávat na místě, kde nejsi spokojená…být Tebou, tak bych si našla práci v rakouských Alpách. Z naší rodiny tam šly pracovat tři mladé ženy, jsou v krásném horském prostředí, výborně placené a velice spokojené. Moc Ti držím palce, ať se rozhodneš pro Tebe správně. 
Věk: 28
Děkuji vám všem za reakce. Věřte, že pro mě hrozně těžké se nebát a jít do toho. Říkala jsem si, že začnu pomalými kroky a do roka a do dne být tam, kde si sním. Třeba se za ten rok něco stane, co mi potvrdí, že dělám správně. Tzn. budu jezdit do hor častěji alespon jednou za měsíc, budu se snažit hledat praci popř. bydlení na horách. atd…
Určitě se snaž. Věci se většinou nedějí jen tak z ničeho nic. Jeslti je to tvůj sen, jdi si za ním. A pakliže to pro tebe bude dobré, určitě se Ti to splní Věřím tomu a držím Ti palce!
Věk: 28
Ahoj voslíku,
díky za odpověď. píšeš, jestli je to tvůj sen. netuším, zda je a nebo ne …jen vím, že jsem v horách sama sebou, že jsem v nich sama se sebou spokojená.
Jak jsem psala, je to pro mě krok do velkého neznáma a přiznávám, že se ho bojím. Taky jsem psala, že bych chtěla do hor častěji. už jen to, že bych jela sama (nemám s kým), že bych celou cestu řídila (nikdy jsem neřídila tak daleko) jsou pro mě veliké výzvy a už jen tohle překonat a vidět, že se někam posouvám, by mě hrozně pomohlo.
Teď budu znít asi jako 15letá puberťačka, ale přiznám se, že když se vrátím z hor, tak brečím v noci pod peřinou. A to jenom kvůli tomu, že se mi stýská…
A ještě pochybuješ, zda je to Tvůj sen? Otázka spíš je, zda hory spíš nejsou kouskem Tebe…
Neváhala bych - pokoukej poé práci, kde přesně by se Ti zamlouvalo přebývat a najdi si tam nějaké bydlení. A víš jak nádherně Ti potom bude až vše sama zvládneš?
Držím Ti palce, ať se vše vyrýsuje podle Tvých představ. A neboj se - když člověk opravdu něco chce, splní se to…
Věk: 28
Lucy, pochybuji. vždy, když tam delší dobu nejsem, tak si říkám, že dokážu žít bez hor celkem v pohodě, ale jakmile tam jedu, jsem v tom zase až po uši. Takže nevím, jestli je to chvilkové pomatení mysli nebo životní sen. Určitě na tom budu makat, ale jak píšu, bojím se té pro mě velké změny. Díky za tak milou odpověď…
Není za co. od toho tu jsme a vím jak se cítíš
Nemám ráda lidi, kteří pořád koukají za plot a přemýšlí co by ještě chtěli dalšího, aby byli ještě spokojenější a když to mají, hnedle chtějí něco jiného. To ale Tvůj případ rozhodně není. Ano bez hor dokážeš přežívat, protože Ti nic jiného nezbývá, ale až tam budeš, budeš žít.
Chápu Tvůj strach a nejistotu. Asi je to přirozené. Ale říkám si, že je vždycky lepší to zkusit - pak dostaneš svou odpověď, ale dokud budeš sedět zavřená ve měste v bytě a přemítat, na nic nepřijdeš 
Uvidíš - třeba Tě hned první zimu omrzí odhazovat ten sníh a nosit dříví a pomažeš zpět do města k ústřednímu topení a bude Tě hřát pocit, že sis splnila něco, po čem tak dlouho toužilas.
Teď už můj Árčí se narodil, když mi bylo 15. Byla jsem nezodpovědnej praštenej puberťák a nic mi nebylo svatý. Odjakživa jsem chtěla koně, ale bydleli jsme v Praze a kůň není zrovna levná sranda a hlavně nikdo nemohl tušit, že by mě za měsíc nepřestal bavit. Proto jsem koně nikdy nedostala a jen snila. Když se blížili Árčího třetí narozeniny začal se pomalu projevovat jako hřebec a byl stanoven termín kastrace. Když mi jako maličký, jednodenní hříbátko, zbitý od mámy tenkrát spinkal na nohou, slíbila jsem mu, že bude můj a kastrovat ho nenechám. Půl roku jsem to přemítala tam a zpět, mluvila s milion lidma, přateli, příbuznými, kamarády, majiteli koní, psů a všeho možného. Ti řikali to, jiní zase ono. Mozek mi říkal ne, ale srdce chtělo… Bylo mi 18, skončilo mi jakési životní pojištění a za ty peníze jsem si Árčího koupila. Já, holka z města, rodina matfyzáků a vědců, s minimálními zkušenostmi s koňmi a vůbec zvířaty, ale za to s velikým přáním a vlastně i slibem, jsem si koupila mladého hřebce, který vůbec nic neuměl (stejně jako já). Máma se to dozvěděla v den, kdy jsem si ho dovezla a táta o 3 měsíce pozdějí, kdy jsem na něm dojela, aby taťka viděl, že jsem sama dovedla Árčího obsednout a vycvičit a že ho zvládnu.
Nebylo a není to vždycky lehké. Čím byl Árčí starší tím byl ostřejší a přestávala jsem ho zvládat. Nebýt kamaráda, asi by vše dopadlo jinak. Ale věřím, že to byl osud a moje přesvědčení, které nám poslalo toho zlatého kluka do cesty a on mě naučil o koních strašně moc a ukázal nám cestu. Jsou to starosti (třeba dnes ten můj opičák rozbil přepážku mezi ním a sousedním koněm), je to dost peněz, ale neumím si to představit jinak. A hlavně bych nechtěla. V zimě v létě sedím v autobuse za Árčím. A víš co? Jsme strašně ráda, že mi koně naši nikdy nekoupili a vlastně i Árčího v podstatě nedovolili, že jsem si na toho pravého koně musela počkat a sama si ho vybojovat a jít úplně do neznámého. Za 14 dní pojedeme první Hubertovu jízdu s několika dalšími cizími koňmi a strašně se na ni těším. A těším se na ten pocit až budu večer po ní usínat. Skoro 23 let jsem záviděla lidem, kteří mají svého koně a tuhle akci mohli zažít. Koukala jsem na ně ze země a snila, jak to jednou pojedu se svým koněm.
Promiň, že se tady tak strašně rozepisuju o Árčím, ale mně při rozhodování pomohla obzvlšť jedna kamarádka, která si doma podobně "vydupala" psa a teď je ohromně šťastná a její rodiče fenku milují (tedy vlastně už dvě fenky )
chtěla jsem Ti tím jen dodat impuls a ukázet, že jsem taky relativně dlouho žila "spokojeně" bez něčeho, co je dnes kousek mě. Když to shrnu - dokud to nezkusíš, nemůžeš vědět o co přicházíš Ještě jednou pardon za román. Moc Ti fandím
Věk: 28
Smekám před tvou odvahou, silnou vůlí a nebojácností.
Díky za podporu a optimistiky pohled na věc. Řekla jsem si, že se v listopadu do hor vrátím, jenom vyčerpat poslední dovolenou … poprvé sama, takže spíš to vidím na nějaké touláni na horských loukách, ale budu vědet, jak na tom jsem atd.
Hezke pozdravy tobe i koníkovi
Člověk bude pořád pochybovat - o sobě, o svých rozhodnutích a především o krocích do neznáma. Jenže nikdy se nedozvíš, jak by to bylo, když to nezkusíš. A protože jsi inteligentní a určitě šikovná, dokážeš si spočítat, co všechno budeš muset podniknout. Určitě to není tak velký risk, aby se Ti pak třeba stalo, že skončíš na mizině.
Málo lidem, kteří něco dokázali nebo uskutečnili své sny se stalo, že by se jednoho dne ráno probudili a tradá bylo to tady!
Jestli se na horách cítíš dobře, snaž se co nejvíc, abys tam mohla zakotvit Samozřejmě se může stát cokoli, to nikdo předem neví, ale důležité je mít pocit, že jsi se snažila a dala do toho upřímně vše. Třeba Tě ta cesta do hor zavede úplně jinam. Ale vadilo by to, když budeš šťastná a budeš cítit, že tvůj život má smysl?
Neboj se. Strach strašně svazuje a činí lidi nešťastnými. Znám to moc dobře. Bát se je k ničemu, musíme bojovat. I když to budou jen naše maličkaté, osobní bitvičky, nesmíme je předem vzdávat.
Zkus si třeba představit, že se opravdu jednoho dne probudíš a budou na tebe koukat hory, ty hory, které tak miluješ a je Ti v nich dobře. A ty se probudíš s vědomím, že jsi do toho šla sama, se svými silami a hlavně naplno. A teď to máš! Nebyl by to super pocit?
