Téma: Po rozchodu se snažím bojovat a přežít

kvuli nejakemu troubovi se zabijet? to bys udelala tu nejvetsi blbost

vis kolik normalnich hodnych kluku ceka na takovou holku jako ty s kterou by radi prozili zbytek zivota, tak nedelej blbosti

Párek má pravdu, ve všem co napsal.

Udělat takovou hovadinu když máš celej krásnej život před sebou.

Co bych já dal zato kdyby mi bylo 20. Takovejch rozchodů ještě zažiješ, ale nebudeš si to už tak hrozně  brát. To je život a stojí za to ho žít. Časem si na to jakou blbost si chtěla udělat, jenom vzpomeneš, zasměješ se tomu a řekneš si " jak já jsem byla pitomá, ještě že jsem to neudělala, vždyť stojí za to žít".

Já vím všechno co říkáte je pravda, racionálně to vím taky. Proto o tom možná ještě píšu, protože racionálně nechci. Ale emocionálně je to horší, a to je to co ve mě teď převládá. Už nedokáži myslet logicky a plnit si povinnosti.  Cítím v sobě už jen prázdnotu, už to budou 4 měsíce. Problém je že můj život před ním nebyl nic moc, ale předtím sem aspoň doufala v lepší zítřky, teď už v nic nedoufám. A to sem paradoxně nikdy nežila sociálnější život než po rozchodu, poznala spoustu nových lidí, pořád sem někde byla a něco dělala, ale o co byl lepší večer, o to hůř mi bylo ráno.  
A on i přesto všechno mi chybí čím dál víc, i když dávno, podle toho, co říkají JEHO přátelé je z něj úplně někdo jinej. Jenže já nikdy neměla pevný zázemí v rodině, (zvlášt co s etýče chlapů) a s ním sem se najednou cítila úplná.   

Ahoj, tak nějak podobně se to teď stalo i mě. Je to špatné... mám to stejně jako ty.. chodím spát ve 3 ráno a vstávám v 1 letos státnicuji a vypadá to tak že mi to ani nevýjde, protože tou mojí "nedocházkou" neudělám předměty :/ takže vím o čem mluvíš.. ale hlavu VZHŮRU -> Bude líp  

Jo a kdyby jsi třeba náhodou chtěl není problém a můžeme úplně v klidu o tom pokecat ) a jeden druhému pomoct.  

Na Annu Kareninu jsem chtěla jít, ale je to asi depresívní, podle toho, co píšeš. Na takové filmy raději nekoukej.

Saro,

i když se Ti to teď zná nemožné, pocity beznaděje zažila velká část z nás, ale nesmíš to nechat zajít tak daleko... Uvidíš, že třea za rok za dva si budeš říkat, že nemělo smysl se kvůli němu tak trápit. Hlavně teď buď hodná k sobě, starej se o sebe jako o bytpst, kterou máš ráda... Choď na procházky, sportovat, mezi přátele, pečuj o sebe, čti, studuj, setkávej se s rosinou, pořiď si pejska... Cokoliv. Je toho plno, co dělá život krásným... A uvidíš, že až se vzchopíš, postupně i nabereš sílu k tomu zamilovat se do někoho jiného...

Samča: 
Možná  je depresivní, ale samotná knížka je opravdu pěkná, a i film ě veelice zaujal, jakým způsobem byl natočen, a to jak zkončil, a o čem byl... člověk zjišťuje, že láska je opravdu to jediný za co stojí  žít...

Víte, všichni mi říkají, vykašli se na to, vystuduj, jako doktorka s tvým vzhledem, chlapy se kolem tebe budou jen motat... snažila sem se to vsugerovat ty první 3 měsíce. Ale dopadlo to tak, že je ze mě troska. Zkoušky předemnou, a já se tenhle semestr nic neučila, nejsem schopná se na nic soustředit. Do školy se vůbec netěším, spíš s ejí vyhýbám, protože jsem se (ano, bohužel mým chováním, že jsem se nnezajímala o školu atd. ) naprosto vyšla z party, už nikdo neřekne, pojd s náma na svařák atd.  

Veverka: 

na procházky chodím, sportuju, (nevím jestli sportem nebo nejezením, a zvracením či obojím sem už zhubla 12 kg), s těma málo přáteli comám se stýkám, chvilku je mi fajn, směju se, ale pak jsem sama  aje to tu zas. Pejska mám, ale mám pocit, že naopak ho zanedbávám. Jako by tím, že když jsem byla s ním, chodili sme všichni 3 na procházku, a ted od mého pejska mám určitý odstup  
Nejhorší je, že včera večer sem konečně došla na způsob jak to udělat, aby to vypadalo jako nehoda (a moc to nebolelo, ale bolest je to nejmenší co mě zajímá) Fyzická bolest je to nejmenší oproti duševní.  Jak sem se včera nad tím počítačem usmívala.  
A jestli to opravdu chci udělat? sama nevím... možná je to 50/50... , je to jak na houpačce...  
Moc mě bolí co udělal, a ještě víc co se z něj teď stalo... Ten blbec, už nechce dodělat ani školu, a to mu k titulu chybí jen odevzdat diplomku. Nikdy nepochopím jak se někdo dokáže ze dne na den změnit  
Ale problém ted je že jak říkám, jedna věco je on.... ale následkem toho jsem posrala školu, odehnala lidi kolem mě... A pocit ve mě? prázdnota a že už je mi to jedno...  

Saro, teď říkáš, že láska je to jediné, za co stojí za to žít. Ale láska má mnoho podob. Jestli myslíš partnerskou a myslím, že myslíš, tak s tebou nemohu souhlasit. Naučila jsem se žít bez partnerské lásky a jde to. Člověk si zvykne. Kdybych si myslela, že nejdůležitější na světě je partnerská láska, tak už dávno nežiju. To je zřejmě důvod, proč nechceš žít. V tvém věku jsem si taky myslela, že láska muže a ženy je důležitá, ale na smrt jsem nepomýšlela kvůli neúspěchu v lásce. Nebo možná ano, ale už si to nepamatuji. Je to dávno. Od pomyšlení k činu je daleko.

Sáro, snaž se to vydržet, jako říkal Dušek v Pelíškách "vydržať", když držel dva konce drátů a vydržíš bez lásky. To je jen  v romantických filmech Láska to nejdůležitější. Ale tak to není. Krásná je i láska k bližnímu nebo ke zvířeti nebo ke koníčkům. A za to stojí život žít.

Samča: na tom určitě něco je, přesně o takových věcech momentálně uvažuju (taky mám teď podobně neveselé období jako Sara), na druhou stranu mi nepřipadá rozumné se od partnerské lásky takhle odstřihnout, to by byla velká škoda. Spíš se na to asi neupínat, realizovat se i jinak, pomáhat ostatním, lidem, zvířatům, přírodě, prostě světu, soustředit se na přátele, ale pořád mít otevřené i ty dveře pro někoho, kdo nám bude nejblíž. A myslím si, že ani Ty jsi je úplně nezavřela, i když to tak znělo.

Sara: Jako první to chce přestat uvažovat (a tedy i mluvit) o tom člověku, který už prostě nebude součástí Tvého života (nebo alespoň ne teď a ne v té podobě jako předtím). Nezabývej se tím kde a s kým teď je, to už Ti může být jedno. Důležité je se soustředit na svůj život. Mám to stejné jako píšeš, když jsem s kamarády, je to prima, směju se, pak jsem sám (zvlášť ráno) a nenacházím důvod vstát z postele (práce + splácení hypotéky mi ale nakonec vždy jako důvod zaberou . Ale buďme rádi za ty klidnější a radostnější chvíle, nepochybně jich bude přibývat. A pak se objeví někdo jiný, díky komu už na minulost ani nevzdechneš. Věřím tomu. Máš psa, to Ti závidím, toho bych moc rád, ale kvůli práci by se jedině musel venčit sám, takže žádného nemám. Psovi na člověku záleží vždycky, ať má jakoukoli náladu (člověk). Už jen pohled na něj Ti jistěí zlepší náladu.

Myslet na konec svého života, na to je čas vždycky. Lepší je myslet na to co je teď a pokud zrovna není veselo, myslet na ty chvilky, kdy se cítíš dobře (s přáteli, hudbou, knížkou, sportující apod. ). I pro mě je láska smyslem života a i když to zatím nevyšlo tak jak bych si představoval, člověk nabere zkušenosti a udělá si lepší představu o tom, co je důležité, co vlastně chce. A jak psala Samča, láska má mnoho podob.

Takže hlavu vzhůru, lepší zítřky čekají

To co popisujes už vypadá, jako tezsi forma deprese. To ale asi sama víš. Dneska (25.03.2018) se s dedepre léčí spoustu lidí i celebrit. NejakeNejake antidepresivum případně anxiolytikum do začátku by ti pomohlo. Nejlepe by bylo, zajit si k dobremu psychiatrovi, popovidat a vzit si od něj nějaký zobani, prezit 14 dnu a pak se udělá líp. Vím o čem mluvim. U mě těžký úraz nastartoval takovou kaskadu ran, že jsem taky mela jeste mám co dělat to ustat. Kdyz jsem se dostala z úrazu, zivot byl fajn. Přišel rozchod s dlouholetým přitelem, 6,5 roku života v haji. Psa, kterého jsme meli místo ditete vidím jednou za týden a to jsem rada. Jako bonus jsem od živoa dostala vážnou nemoc tatínka, ktery je mojí celoživotní oporou. Ale bojuju. Ty bojuj taky! Už treba jen kvůli tvému pejskovi, který tě potrebuje a urcite tě miluje. Verim ti, ze to zvládneš, treba i s berlickou v podobe pilulek. Drž se kočko. Das to!

MajklB: můžem si klidně napsat, i když pochybuju že mě to pomůže, já už to zkoušela... ale třeba to pomůže aspoň tobě : můj mail: sarah.mont@seznam.cz

Anjel - je to tažké, ale treba dufat a verit že tá bolest prejde - zažil som to a viem že to nebolo lahké - chcel som umriet za každu cenu, aj teraz cítím ešte tie muká, tu bolest, ale as po rokoch to nezmizne len to človek flekuje s myšlinkami že je povšetkom, -pálím sviečky a verím že Anjel-i, - mi ukážu cestu. Mám vela myšlienok a je to dlhé teraz idem - tak zatial ahoj nabuduce. -no pritom všetci si myslia v mojom okolí že som štastný a že už to mám za sebou. Anjel