Téma: Thank you - merci - danke - jak na poděkování reagujete vy?

Nějak mě nenapadá, proč by "není zač" mělo být trapné.

Nejčastěji na poděkování odpovídám tradičně - není zač, nemáš za co.

Vyjímečněji - rádo se stalo… pokud to tak je.

No a sem tam, je-li důvod - máš proč.

Mám to jak Veselka…říkám : není zač, rádo se stalo, občas - jsem ráda, že ti to pomohlo.

Taky mě zajímá, proč by to mělo být trapné. Prozradíš nám to?  

Jedu si podle své hlavy, toto fau paux mě netrápí

Když někdo řekne děkuji, tak odpovím: "no taky je za co, safra! ". To snad není fau paux

musis jim rikat za dekuji si nic nekoupim

   Nemyslela jsem, trapné, ale spíš krok vedle, prostě mimo. Já jsem cizím, kteří se zeptali na cestu, čas a pod. odpovídala „prosím"  Lidem které znám a poděkují, jsem říkala to „není zač"  a včera jsem se dozvěděla, že je to špatně a mám říkat  „rádo se stalo"  Že tím dávám najevo radost z pomoci a necítím to jako obtěžování. Tož tak, nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšela.

Když mi někdo poděkuje, tak většinou řeknu není zač, nebo jen jo jo.

Většinou "není zač" nebo "prosím" - toto však jen cizím. Mě přijde říkat "prosím" blízkým jako by mě to obtěžovalo, co jsem pro ně udělal, proto je pro mě lepší "není zač". nevím proč by to mělo být špatně - ono to víceméně je i takové "rádo se stalo" protože tím "není zač" naznačuješ, že se vlastně nic nestalo a nestálo to toho dotyčného žádné usílí, bay mu bylo takto děkováno.

Alespoň tak to chápu já.

Faux paux to podlě mě určitě není. Prostě jde o určitá ustálená spojení v jazyce, která se vžila. Když řekneme:,, Není zač", dáváme tím jakoby najevo svou skromnost, že vlastně ani nestojí za řeč to, jak jsme danému člověku pomohli či ho jinak pozitivně obohatili.

Není za co/zač, rádo se stalo, prosím (ovšem vhodným tónem) … Vše je vhodné.

Nebo někdy lidé děkují ve chvílích, kdy je naopak na místě jim poděkovat, což jsem mnohokrát zažila z obou stran, od sebe směrem k nim i naopak. To pak jeden poděkuje a druhý řekne něco ve smyslu:,, To já děkuju…".

No, hlavně že stále máme za co děkovat, to je důkaz, že na světě pořád není tak zle.

Záleží vlastně od situace, proč nebo zač mi někdo, poděkuje. Používám: rádo se stalo, také děkuji, to je v pořádku, rád jsem to udělal.

Já třeba používám "Za málo"

Jak kdy, podle situace.

Slovo prosím nepoužívám ani v kontaktu k cizím lidem. Přijde mi to povýšené a pyšné… Jako bych tím dávala najevo, že to zase nebyla taková samozřejmost vyhovět, pomoci. I když někdy nás to stojí úsilí a není samozřejmé pomoci, přece jen slovo prosím neřeknu.  

Takže já použiji " není zač " či  "za málo ". A s úsměvem.  

Mám ráda lidi a tak vyhovět mi nečiní problém, pokud je to v mých silách.  

   Tak já dnes vešla do jedné secesní budovy a nevěděla kam. Ujal se mne portýr v livreji a zeptal se co potřebuji. Velice mile mne navedl na schodiště, já poděkovala a on s jemnou úklonou řekl „prosím". Nepřišlo mi to povýšené, ani chladné, naopak velmi sympatické.

Zajímavé téma, velmi zajímavé. Dosud mě nenapadlo, že může být problém, jak reagovat, když nám někdo poděkuje.

U nás doma jsem se naučil od babičky, která vždy, když jí někdo děkoval, říkala: „Rádo se stalo. “, nebo když jsem děkoval třeba za oběd: „Jsem ráda, že ti chutnalo. “ Babička při tom měla takový milý tón hlasu, myslela to velmi upřímně a bylo znát, že jí uznání těší.

Někde jsem ještě jako malý odposlouchal: „Bylo mě potěšením vám pomoci. “ Existují ještě další varianty, podle situace, avšak podobné. Od malička teda používám věty v podobném smyslu, které jsem odposlouchal od rodičů a prarodičů.

Odpovědi by měly, aspoň myslím, vyjadřovat vždy radost z toho, že jsem mohl něčím pomoci.

Nedávno jsem v televizi v nějakém filmu opět slyšel v dabovaném rozhovoru ono: „Nemáte zač“. Tahá to za uši, a trochu mně to připomíná takovou falešnou skromnost. Zajímalo by mě, co bylo v anglickém originále filmu.