Téma: Jak se může naučit plavat dospělý člověk?

nás to učili na základní škole, hodili nás do hloubky. a strčili tam tyč, kdyby sme se topili .  

Pěkná drsňárna 

Takhle z vostra, jo? Tak to bych byla podělaná, já vždycky v koupališti chodím tam, kde se můžu postavit, jak ne, tak plavu zpátky.

Já jsem dřív plavala s kruhem a docela dlouho mně trvalo, než jsem se odvážila bez kruhu, ale pak jsem zkoušela na mělčině trénovat bez kruhu, protože jsem se styděla s kruhem, no a nějak se to podařilo a plavání mně moc baví a minulý rok jsem si po delší době zaplavala, docela jsem se bála, jestli jsem to nezapoměla, naštěstí ne.

Tak zapomenout to myslím nejde  Sama jsem vzpomínala, jak jsem se naučila já, ale nevím…možná jsem na svět připlavala 

Todle jsem taky nedávno řešila…

Na ZŠ jsme taky chodili plavat - na tyč si teda naštěstí nevzpomínám , ale na ta "mokrá vysvědčení" už ano

. nyní plavat umím, pokud tím myslím, že se pohybuji po hladině ze strany na stranu… , ale neumím správně kraul, motýlka…hm a pochopila jsem, že sama to nedám… v mnohých větších městech jsou kurzy plavání jak pro děti, tak pro dospělé, u nás jsou bohužel jen pro děti…(no zvažuji stěhování a pak snad bude i teda ten kurz …a aj já budu umět správně plavat. )…ale myslím, že jako dospělý člověk se to už sám správně nemá šanci naučit. už má příliš naučené některé "pohyby" atp.

A dospělí se spíš už i stydí hledat nějaký kurz. Taky nevím co poradit. Bavili jsme se o tom, ale na nic kloudného jsem nepřišla. Když se nenaučí v dětství, kdy není strach, tak si myslím, že už se těžko bude učit.

však…já jsem v bazénu docela často, tzn. několikrát týdně a začínám zjišťovat, že se i bojím už tu hlavu cpát pod vodu. docela problém snad při všech stylech…ale u prsou to ještě dám, u těch, které si nejsem jista ani normálně pohybem, už pod vodu nejdu. přitom jako malá jsem byla vždycky víc pod vodou než nad ní…teď je tam záhadná obava…

Ale do těch kurzů, jak jsem zjišťovala, chodí docela často i lidi, kteří vodu do té doby viděli jen při mytí , tak si myslím, že tam to skutečně naučí…jen jde spíš o to, že jako dospělý člověk většinou už nic moc nového pochytit nechce. alespoň to je můj pocit … a kupodivu nejsou ani drahé (myslím skupinové, ne individuální! )

to uz si nepamatuju jak

dneska kdybych neumel tak proste vlezu do bazenu tam kde mam vody treba po pas a budu ruzne zkouset, lehnu na vodu a budu trepat rukama jak bych mel zachvat

no, bylo to drsné, a každý z nás se té vody nadýchal . ale plavat umím. Taky nevím jak bych to popsala, možná dívat se kolem sebe jak to dělají ostatní. nebo se chytit kolem krku, někomu kdo plave prsa, a pak se pustit a plavat sám, když zjistím že ta voda fakt nadnáší . myslím že nejhorší je se tím moc zabývat. Já prostě stojím ve vodě a pak natáhnu ruce, a dělám s nimi pohybyod sebe k sobě, a zároven v harmonii dělám to samé s nohama -jako žába . prsty sevřené aby byl větší odpor vody, a hlavně správně dýchat.

Určitě bych dokázala naučit, jenže ve vodě … jako když jsem učila syna. Jenže dospělák by se právě styděl se nechat nadnášet rukama od babky 

tak to by asi i blbe vypadalo

ale urcite budou i nejake kurzy pro dospele, i kdyz pochybuju ze to bude v kazdem meste jak pro male decka

i kdyz proc by se dospely nemohl zamichat mezi prcky ze

Komunisti  měli promáknutou tělesnou přípravu. Jestli doufali v naši fyzickou převahu při zdolávání imperialistického agresora nevím, ale nás děti naučili mnohým dovednostem o nichž se těm dnešním ani nesní. A to jsme na tom fyzicky byli mnohem hůř, než Rusové. Ti při službě v armádě běhávali každé ráno v závějích a bez košile. Nás by to zabilo. Tehdejší kurzy čehovšeho stály pakatel, včetně bezmotorového létání a ve čtvrté třídě byly povinné hodiny plavání. Byly ovšem tak zapadlé vesnice, odkud do bazénu bylo daleko, v okolí nebyla voda na koupání a pak  děti neuměly plavat. Kurzy vedli nadšenci, co rádi pracovali s dětmi a přitom je neosahávali.   Účelem, mimo jiné, bylo děti zaměstnat, aby nevymýšlely blbosti.

Naše dítě jsme učili plavat v hluboké vodě. Jsme z kraje žulových lomů, kde hloubka třicet metrů není nic výjimečného. Zpočátku bylo vícenásobné jištění. Nafukovací kolo, rukávy a dozor ne dál, než metr. Dbali jsme na správné pohyby, postupně ubírali zajištění, až se špunt pouštěl sám na hloubku. V těch lomech se naučily plavat celé generace dětí a ještě se nikdo neutopil. Asi proto, že měly zdravý strach z nebezpečí.

I ve vyšším věku to chce mít instruktora a hlavně vstřícného žáka. Učil jsem tchyni jezdit autem v jejích pětapadesáti - a dobrý.

Existuje jistá poučka: nikdy nikdo nikoho nic nenaučí.   Když si postup vezmeme zpětně, vyplývá z něj, že každý se vždycky všechno musí naučit sám

Na ZŠ jsme chodili povinně plavat. Dokonce jsme dostali i diplom, až jsme to uměli

Chodí se ještě stále povinně se ZŠ plavat nebo už ne?

Obě medvíďata se naučila plavat ve škole, takže se chodí. Sice to stojí nějaké peníze, ale do života se jim to hodí.

Jo, jo, pořád je to povinné - do 3. třídy

Tak to je moc dobře. Lepší než aby se pak lidi zbytečně topili.

Já jsem se naučila plavat asi sama. Většinou když něco neumím, tak koukám na ostatní, jak to dělají a pak to zkusím sama Na základce jsme do plavání chodili, ale tam jsme to zkoušeli akorát s destičkou.

Pak jsem se dlouho vodě vyhýbala, protože jsem odmítala chodit někde v plavkách (přišla jsem si jako nahá) a teď už zase plavu, jak jsem říkala, odkoukáním Ale jenom prsa. Kraul neumím - když se o to pokusím, vypadá to srandovně a plavu děsně pomalu a za chvíli už nemůžu

Jinak kurzy pro dospělé jsou, takže bych asi doporučila je. A nebo rybníček a kámoše, co plavat umí. Nebo něčí zahradní bazén

No, tak u nás to bylo docela drsný neb oba moji rodiče jsou dobří plavci a tak mě do vody dost nutili. Pamatuji si, že jsem na táboře po první třídě měla ještě kruh a celkem trauma z hluboké vody, ale bylo nás tam takových víc. Asi tak v osmi letech, buď na tom táboře nebo s našima jsem se jakž takž naučila ( ale neskákala jsem šipky ani nic takového ) a ve třetí třídě mělo být plavání v rámci školy, jak zmiňujete v předchozích příspěvcích. Ale "ušla" jsem mu, protože jsme se na začátku školního roku přestěhovali a v nové škole už měli spolužáci plavání za sebou ( chodili již ve druhé třídě ). Měla jsem tehdy hroznou radost, že mě to takhle minulo

Jinak, plavání jsem pak docela vypilovala a dnes plavu mooooc ráda. Ale např. moje tchýně neumí plavat, ani po tom netouží naučit se - vždy se jen tak smočí, a pak jeden kamarád. Asi je opravdu nejlepší naučit se v dětství, stejně tak jezdit na kole, lyžovat…pak už se k tomu člověk málokdy dokope

doted neumím plavat a je mi 30 let otec když jsem byl malý mě hodil do hloubky a málem mě utopil od té doby mám strašný strach z hloubky a nevlezu do hlubší vody jak po krk. Nedoporučiju styl hodit do vody a plav!

já se učila plavat v povinném plavání na základce a to tím způsobem, že nás naházeli do vody a dělej co umíš, hrozný zážitek. V dospělosti bych si asi vzala nějakého trenéra.

mám stejnou zkušenost s učením plavání. Nevím myslím, že v dospělosti hodně vítězí stud, ale klidně bych si trenéra vzala

radím z vlastní zkušenosti učila jsem se plavat asiv 25 letech. doma mi k ničemu nevedli, jelikož to sami neuměli taky. Radila bych především parťáka na psychiku - kamaráda, co dovede dobře plavat a nebude se stydět za to, že jde s někým, kdo to neumí. Učitel je sice dobrá věc, ale chce to i toho kámoše. Začala jsem tak, že mi plavčík nafouk mega kruh a sám se ho nejdřív držel, že jsem viděla, že se netopí. pravda je, že jsem se učila rovnou v pětimetrové hloubce. Nejdřív na suchu naučit se pohyby zvlášt ruce, zvlášt nohy no a pak zkoušet všechno dohromady - ideální pokusit se lehnout břichem na nějakou židli bez opěradla. Ve vodě pak s kruhem a dělat to samé. Strach pomůže odstranit ten kruh, žádnou jinou funkci nemá, protože když člověk dělá to samé, prostě se utopit nemůže.

No a pak postupně ten kruh ufukovat. U mě působilo na psychiku jen to, že jsem ho měla na sobě i když byl úplně vyfouknutý. A jen mi ho sundali, vyděsila jsem se tak že jsem se div neutopila. Myslím si ale, že co mi nikdo neřekl a je to důležité je, aby neplavci věděli, že v podstatě pokud budou dělat pomalé pohyby, dá se říci nohama jakékloliv, a aspon přibližné rukama, půjdou vždycky nad hladinu. IDeální je, když to plavací kamarád tomu druhému ukáže. A pak samozřejmě, ten co se učí, musí chtít. Tak at se to povede

Mě učil plavat děda. Nejdříve na suchu pohyby které budu dělat ve vodě (klasicky plavání - prsa) a pak do vody. Zprvu s nafukovacími rukávky jsem zkoušela ty pohyby. Pak bez rukávků mě děda držel  pod tělem a já to zkoušela a pak už to šlo nějak samo. V plavání mě nenaučili skoro nic, dělali jsme tam jen blbosti. Pamatuju si, jak trenér chtěl, abych skočila ze skokánku, já se bála - on mě tam hodil a tehdy jsem si rozbila hlavu, protože mě hodil nějak že jsem se celá zkroutila a narazila na beton… Takže špatné zážitky…

Já se naučila v 10 letech u moře. Sůl nadnáší a šlo to samo. Předtím na koupališti katastrofa. Polykání, topení, .

A co takhle nafouknout velký kruh, udělat do něj malou dírku a jít plavat??                                                   NÉ dělám si srandu.

  Učit se plavat není žádná ostuda, tak někoho popros ať jde s tebou a třeba tě ve vodě přidržuje jen za ruce. Parkrát to zkus a ono to půjde.

Já se učila plavat v první třídě, způsobem podobným tomu, jak už tu bylo napsáno. Akorát nás do vody neházeli, ale slezli jsme sami, pak jsme se tedy museli pustit. Pouze ta tyč nebyla jako bidlo na odstrkování těch, co se nepustí, ale naopak jako pomoc, abychom se nebáli. Fungovalo to.

Po dvacítce jsem učila plavat mojí mamku, protože ta to neuměla a bála se.

Přesvědčila jsem jí, že mi může věřit a šli jsme do mělké vody, kde sama stačila. Já stála, resp. popocházela pak a mamka se mi položila před ruce a plavala. Když si byla jistější, tak jsem ruce dala níž a zase jsem je zvedla, když bylo třeba, až přešel strach a začala plavat úplně sama.

Je to jen o strachu, na plavání (udržet se nad vodou a dostat se z bodu A do bodu nic obtížného, kromě vlastního strachu, není.