Téma: Veselé historky se zvířátky - podělte se

Měli jsme mourovanýho kocoura jménem Eddie, no a Eddie seděl na škarpě a přišla k němu sestra, že si ho pohladí, no a Eddie ji dal packou facku pod oko. Pak jsme ještě pozorovali Eddiho, jak loví myšku, ona se mu myška vždycky v trávě schovala a on ji pak hledal, pak ji našel, zase se mu schovala a tak pořád dokola, a ani nevím, jak to dopadlo.

Pak další kočka honila myš kolem kbelíka, bylo to vtipný pozorovat.

Je moc pěkné pozorovat zvířátka, tomu se nic nevyrovná.

Já jsem ještě chovala křečci a bavilo mě je pozorovat, jak řádí, nebo jak okusují tyčku atd.

No, takže buď byl Eddie "lovec od přírody", nebo si s myškou prostě hráli n aToma a Jerryho  V současnosti máš nějaké zvířátko?  

S tím pozorování máš naprostou pravdu  Když jsem byla malá, tak mě pozorování mých akvarijních rybiček tak moc bavilo, že jsem si o tom dokonce začala psát deník 

V současnosti žádné zvířátko nemám, protože křečkové umřely stářím a to víš, to pak člověk obrečí, kočky už taky nemáme, akorát máme psa, je to takový prdlouš

Jakého věku se ti křečkové dožili? Pamatuji si, že babička taky měla jednoho, ale umřel dost brzo - možná to bylo tím, že ho krmila normálními lidskými jídly, třeba svíčkovou… Chudák.  

Tak to toho křečka zabila, to snad ani není možné krmit křečka jídly pro lidi, to se ani nedivím, že se ten křeček nedožil.

Mý křečkové se dožily vysokého věku, většinou se křečci dožívají dvou let, ale já jsem je tak měla 3,5 roku nebo 2,5roku

Víte, proč se se říká, že někdo skáče radostí metr dvacet? Já to vím zcela přesně, je to totiž podle našeho psího prďoly, budiž mu země lehká.

Jmenoval se Jack a byl to hrdina. Rasou voříšek, velikostí asi tak jezevčík. Neváhal se poprat ani s vlčákem, sousedovic Benem, známým rváčem a výtržníkem. Schytal to pěkně a musel být dvakrát sešit, leč nesl to statečně. Když byl v rekonvalescenci, nechávali jsme ho venku na vodítku, protože byl odjakživa výletník (nebo spíš záletník). Jedoho dne se takhle venčil zcela sám na naší zahradě těsně vedle sousedovi zdi, asi tak 1m20cm vysoké. My jsme zatím doma uklízeli nebo dělali nějaké podobné lidské zbytečnosti. Pak nás naše myšlenka ale přivedla na Jacka, jak se asi chudák venku má? Neschází mu něco? A tak jsme se za ním šli podívat, v očekávání že bude smutně posedávat na zahradě a čekat na naši společnost. Nečekal, společnost si vyrazil hledat sám. První co jsme viděli, byl provaz vodítka, jak visí přes sousedovu zeď. Zatrnulo nám. Představovali jsme si visícího Jacka na druhém konci zdi. Když jsem přes zídku koukli, vodítko se u sousedů houpalo prázdé a Jack zrovna někde vesele konverzoval se sousedovic fenkou. A náš taťka povídá: "Vidíte to, už je mu hej. Skáče si klidně metr dvacet. "

Stačí ještě pár takových vtipných historek a už z toho může být povedená humorná knížka. Znáš knihu Robin od Zdeny Frýbové?   Jestli ne, tak doporučuji - jde o vtipné povídkové vyprávění, které se, samozřejmě, točí kolem jejího nezbedného čtyřnohého mazlíčka 

Muj bracha mel jezevcika. Byli jsme v lete na chalupe, kdyz jezevcik zacal napadat na tlapku, ´kulhal a delas smutne oci. Vsichni jsme ho litovali a mysleli si, ze to pichla vcela. Nedal se chytit. Po nejake dobe, kdy se nam ho konecne podarilo odchytit,   jsme zjistili, ze ma na tlapce mezi polstarky prilepeny bonbon!!!!

Andulky jsou mojí slabostí. Taky jsem si ochočila a zažila plno hezkých chvil. Když odešla, přišla jiná. ale s jinými libůstkami. Nakonec musela do Zverimexu, kde jsme majiteli vysvětlili, proč by měla jít ochočená andulka do voliéry. Asi nám moc nevěřil, ale po pár útocích na děti to i on vzdal.

S papoušky jsou holt příhody veselé i vážné. Dokladem toho byla i kniha, u které si už nevzpomínám název, ale kde její autor popisoval své zkušenosti s povahami papoušků a bylo to opravdu moc pěkné čtení.

Ještě jsem si vzpoměla, jak jsme si na netu pouštěli video ze zoo a na těch stránkách vydával zvuk tučňák a náš pes chodil kolem počítače, pak kolem repráků a hledal, odkud se to ozývá a furt chodil dokola kolem počítače, hejbal hlavou z jedný strany na druhou, to jsme se pobavili a pak jsme to zkoušeli znovu a už na to kašlal no.

Odkud bereš, Racku takové pěkné a legrační obrázky?  

Díky moc. Beru je z týhle stránky, na kterou jsem náhodou narazila a je tam toho hodně moc.

Děkuji Racku. 

Pluto, vůbec není zač a já též děkuji za odkaz, tulhle stránku vidím poprvý, byla jsem se tam podívat a jsou tam moc krásné obrázky.

My máme doma dvě kočky a pejska. Minule jsme byli s našimi kočkami na kávě u naší sestřenky, která má kocoura. Když jsme je pustili z košíku, tak naše kočka Orin se k němu moc neměla, ale její dcera Šejla by se s ním pohrála. Orin, když to viděla, přišla k Šejle a plácla ji pacičkou. Bylo to legrační. Tak jsme se smáli, že dostala výchovní pohlavek od matky, aby se chovala slušně. Takže příště Orin na kávu už nepůjde.

S našimi zvířaty je pořád nějaká legrace. Něco nám schovají a pak to hledáme, nebo když hladíme kočky, pak musíme dvakrát tolik Pluta a ten si to tak užívá, že má hlavu pořád otočenou na kočky, aby si toho dobře všimli „já jsem tady šéf“.  

    No asi budu OT, ale mám syna a občas přijde z venku jako prase, někdy řve jak pavián a když má průser, tož se lísá jako koťátko. Myslíte, že s jiným živočichem bych si užila víc?