Téma: Příběhy na neděli poučné, veselé a k zamyšlení - 1. díl
A máme tady pro milovníky příběhů na neděli pokračování. Děkuji všem za krásné příspěvky. Pluto je rád čte a také píše.
Krabice od bot.
Malé děvčátko připravovalo dárek pro svého tátu. Balilo krabici od bot do velmi drahého zlatého papíru. Papírem nešetřilo a přidalo k balení mnoho různých ozdob a barevných stuh. Přišel k ní otec a zeptal se: „Co to děláš? “, a vyčítavě vysvětloval, kolik papíru vyjde na zmar a kolik to stojí peněz. Malé děvčátko si přitisklo krabici ke svému srdci a se slzami v očích se stáhlo do kouta.
Na druhý den přicupitalo k tátovi, jako malé ptáčátko a dávalo mu zabaleny dárek. „To je pro tebe tati. Tiše zašeptalo. “ Překvapený otec pomalu rozbaloval dárek, zabalen v zlatém papíru, převázán dlouhou zlatou stuhou. Pomalu otevřel krabici a na jeho překvapení byla prázdna. „To jsi promarnila všechen papír a stuhy, abys zabalila prázdnou krabici od bot? ! “
Oči malého děvčátka zalili slzy a přes ně řekla tátovi: „Ale, tati, krabice není prázdna. Vložila jsem do něj milión polibku pro tebe! “
Od té doby má ten samý člověk na pracovním stolu ve své kanceláři krabici od bot. Všichni se diví, proč, když je prázdná. Pokaždé poví: „Krabice od bot není prázdná. Je plná lásky mého děvčátka! “
(5 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 10471x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Řekneš, že píšu hloupost, ale víš co mi vytanulo na mysli, když jsem si příběh přečetla? Netuším proč, ale vzpomněla jsem si na knížku z dětství, Malý Bobeš... nechápu, jakou souvislost s příběhem si můj mozek vymyslel 
Malý Bobeš, byla povinná četba na základce. V knize autor popisuje život pětiletého chlapce z velmi chudé rodiny, jeho zážitky, myšlenky...
MODLITBA = rozhovor s Bohem, naším otcem.
Na duchovním životě, by rozhodně nemělo být nic magického a tajuplného. Bůh hraje s otevřenými kartami, nic neskrývá nedělá se nedosažitelným a slyší kdykoliv k němu voláme. není potřeba používat kouzelné formule, nebo zvláštní intonaci hlasu. Bůh slyší vždy a každého.
Ježíš Kristus řekl -
„Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává a kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! “ (Matouš 7, 7 – 11)
Pavli, moc hezké.
Devět identifikací duchovního člověka
Spiritualita se stává zřejmě populární, nechceme-li říci módní. Mnoho lidí začíná hledat něco, co přesahuje jejich pravidelný život, dokonce i ti, kteří předtím byli zcela materialistického založení. Na zemi se koná velké duchovní probuzení, a tím více a více lidí volá po spiritualitě.
Ale co znamená být duchovním člověkem? Můžeme to jednoznačně popsat?
1. Harmonie mezi slovy a činy
Činy duchovně založených lidí jsou vždy v harmonii se slovy. Mluví o tom, čemu opravdu věří. Jestliže člověk sleduje životy lidí, kteří se sami nazývají duchovními, může dotyčný hned zaznamenat rozdíl mezi jejich slovy a skutky – jestliže kážou o rovnosti, ale sami se nicméně chovají nadřazeně nad druhými. Jestliže vyžadují, aby lidé vedli jednoduchý život, zatímco sami žijí v dobrých domech a nosí drahé oděvy a šperky. Duchovní člověk nemluví o ničem, co by nebylo praktické. Představuje praktičnost ve svých zásadách a slovech.
2. Seberealizace
Člověk musí rozlišovat mezi učencem a duchovním člověkem. Každá osoba s dobrou pamětí si může zapamatovat každé slovo z písma a prokázat vše silou logiky. Učenec vždy předkládá své argumenty, ve kterých se odvolává na jiné studijní materiály nebo písma. Takže duchovní osoba je seberealizovanou osobou, jejíž znalosti se vynořily z nitra. Tak místo „mám znalosti“ má „dostávám znalosti“. Tak se vysvětlení vynořuje přímo z její duše.
3. Mír
Duchovní člověk je ten, jehož duše se sjednotila s Bohem nebo Duchem. Tak může poznat svět z mnoha širokých perspektiv. Jeho mysl dlí v míru jako voda v hloubce moře. Ví, že všechno, co se na světě stane, má nějakou logiku. Díky své intuici může znát příčinu a důsledek. Proto je vždy v klidu a nezneklidňuje se světskými věcmi, které jsou jako vlny na hladině moře.
4. Netečnost k fyzickému zevnějšku.
Spiritualita je doplňkem k materialismu, právě jako Duch doplňuje tělo. Ten, kdo se zaměří na tělo, nemůže se zaměřit na duši. Tak je duchovní člověk netečný ke svému zevnějšku a také k zevnějšku druhých. Neposuzuje člověka podle jeho zevnějšku, ale posuzuje jej podle jeho duše. Zjev není pro něho podstatný. Proto jestliže je osoba oblečena v módním oděvu a je soustředěna na to, aby byla fyzicky atraktivní, má menší šanci stát se duchovní.
5. Bezvýhradně milující
Láska je nejdůležitější vlastností duchovního člověka. Právě jako my všichni milujeme všechno okolo sebe samých, včetně našeho ne právě perfektního těla, tak stejným způsobem se duchovní člověk identifikuje dokonce i s nepřáteli.
6. Rovnost a spravedlnost
Bůh nás stvořil všechny stejné, i když dal každému jinou roli. Člověk dostal materiální hodnoty na lidské bytí na základě potřeb a zabezpečení. Např. prezident národa je daleko více ceněn než obyčejný metař, protože post prezidenta zastává pouze jeden jedinec a na něj je velký počet uchazečů. Zatímco je mnoho metařů, ale méně uchazečů. Oba jsou národem žádáni. Duchovní osoba nikdy neposuzuje lidi na základě jejich náboženství, kasty, ekonomického postavení nebo pozice ve společnosti. Vidí každého stejnýma očima.
7. Oproštěný od hněvu
Duchovní osoba nikdy nespěchá, není chtivá a ani ji neovládá hněv. Rozhněvaný člověk vždy musí něco dělat, jinak se cítí netrpělivým. Duchovní člověk v každé době zná svou roli v projektu, a dělá to, co je v nejlepším zájmu světa. Je jogínem, který má úplnou kontrolu nad svým tělem, city a myslí.
8. Lidskost
Duchovní člověk je vždy pokorný, v každém člověku vidí Boha nebo pokládá každého za jeho rozšíření. Ví, že je pouze nástrojem v rukou Boha a byl poslán na svět, aby plnil speciální funkce. Nikdy není pyšný.
Sám Ježíš předvedl nutnost lidskosti, když umyl nohy svým učedníkům.
9. Soucit a odpuštění
Duchovní člověk je velmi odpouštějící, ví, že každý bude souzen Bohem podle svých zásluh. Nikoho nestaví na místo Boha a posuzuje člověka podle vlastních norem. I když se někdo k němu nebo k druhé osobě chová špatně, vždy se snaží, aby mu Bůh odpustil. Místo nenávisti k němu, i když jeho chování není ve shodě s jeho přáním nebo není podle písma, má pro něj soucit.
Spiritualita pro každého
Člověk se narodil jako duchovní bytost. Ježíš ve svém prvním kázání řekl: „Je psáno: Člověk není živ nejen z chleba, ale z každého slova, které vychází z úst Boha. “
Zdroj Internet
Rybičko, mám pocit, že moudří lidé, čerpali moudrost hodně z Bible, poněvadž, když zde čtu moudré citáty lidí, ihned si vzpomenu, že je to psáno také v Bibli.
Ovoce Božího ducha je také 9 -
Ovoce
Bůh od nás očekává, že poneseme dobré ovoce. Sami to však nedokážeme, proto nám Ježíš Kristus radí - “Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. ” Jan 15:4
Co je tím dobrým ovocem, jaké by v nás mělo dozrávat?
Bible je vyjmenovává v listu Galatským 5:
“Ovoce Božího Ducha však je 1. láska, 2. radost, 3. pokoj, 4. trpělivost, 5. laskavost, 6. dobrota, 7. věrnost, 8. tichost a 9. sebeovládání…”
Ano, Pavlo máš pravdu. Moudří lidé čerpali z Bible, protože jí znali. Přidávám jedno moudro od Alberta Einsteina: „Bůh existuje pro toho, kdo v něj věří. “ Také řekl: „Bůh nehraje kostky. “ A já ještě říkám, že v každém z nás je Bůh (to jsem zde již psal), a proto jsme všichni bratři a sestry a nedělejme si naschvály.
Je to tak Plutíku. Zase jsem si vzpoměla na J. krista, jak vybízí, aby lidé dělali dobré věci.
"A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte". - Lukáš 6,31
http://www.evangnet.cz/bible?b=L6,31
Z mého pohledu - Ne náboženství, ne Bůh... ale My a naše uvědomění si souvislostí.
PLuto, tajemství se ke mě nedávno dostalo skrz mojí kamarádku. Pan domácí o ní říká, že je "švihlá ", ale myslí to hezky, totéž totiž tvrdí o mě. A co se nestalo? To tajemství jej nadchlo. Viděl ho dvakrát a nahrál si ho do telefonu a tvrdí, že to funguje 
. Což já už dávno vím.
Tohle ted čtu. Krásné.
Krásná kniha, že? Teď mám na mysli tu o andělech.... já ji přečetla jedním dechem....
Jenže já ted všude koukám, jestli taky nějakého nezahlédnu. Ale dostala mě.
Vzhledem k tomu, že žádám o ochranu, tak mě to utvrdilo v tom, že fakt to tak je, že je třeba žádat.
Dokonce se mi ted přihodilo, že mě dost bolela hlava, celou noc, ani lék nezabral. Ráno už jsem prosila o pomoc, aby ze mne tu bolest sejmuli. A... stalo se. Víra je neuvěřitelná
Tajemství je lehké, zábavné a dobré podání chápaní věcí dennodenního života. Jak vlastně vše funguje, ovšem jenom těm, kteří to chtějí přijmout a chápat. Kniha, kterou čteš, mě zaujala a podívám se po ní. Jsem zvědavý pejsek.
„Příběh o očích. “
Bylo jednou jedno slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět. Mělo vrozenou vadu a nikdy nic a nikoho nevidělo. Neměla nikoho ráda, kromě svého chlapce. Byl neustále s ní a ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu řekla, že kdyby mohla někdy uvidět svět, hned by se za něho provdala. Jednoho dne, se po dlouhém čase našel dárce očí pro toto děvče. Těšila se, že konečně uvidí celý svět a také svého milovaného chlapce. Její chlapec se jí po operaci zeptal: „Tak, teď když už vidíš celý svět, provdáš se konečně za mě? “ Dívka se usmála, ale když otevřelo své nové oči a poprvé spatřila svého milovaného chlapce, zůstalo v šoku! Byl slepý… Začala přemýšlet o svém novém životě a nakonec nabídku slepého chlapce na sňatek odmítla! Chlapec odešel smutný pryč. O pár dnů dostala od něho list, napsaný rukou jeho kamaráda. Chlapec jí poděkoval za všechny krásné chvíle, které prožili společně, a na konci listu stálo: „ DEJ PROSÍM POZOR NA MÉ OČI. “
Pluto, tuto dámu znáš? Mě tedy dostala.
Sorbi, právě jsme s mužem zhlédli tu první část, moc zajímavé, díky za odkaz. Pavla
Děkuji Pavli. Mě se to tedy moc líbí.
Hned jsem si rezervovala místo na její přednášku, měla jsem štěstí, ještě jsem to stihla, už je vyprodáno.
Jj... moje kamarádka na ní byla a byla velice nadšená... , a díky ní už jsem také viděla několik videí s paní Adámkovou a líbí se mi. 
Sorbi, už jsem viděla 7 videí s Ivankou Adamcovou a dohledám a zkouknu i další, možná i opakovaně. Opravdu mají slova její slova lidem co říct. Pavla
Já pořád objevuji nové a trošku to porovnávám s tím, co jsem četla a zaplavuje mě spousta otázek... chjo.
...
Sorbiku! Tuto paní neznám, ale díky tvému videu ji poznám. 
za novou informaci.
ODPUŠTĚNÍ
Paní učitelka přišla do třídy a ptala se žáků: „ Chcete se zúčastnit zajímavého pokusu? Týká se života. “ Žáky to zaujalo a souhlasili. Každý žák měl přinést pět kilo brambor a pytlík. Žáci sice nechápali proč, ale donesli vše, jak paní učitelka řekla. „Tak teď na každý brambor napište jméno člověka, kterého nemáte rádi, nebo se na něho zlobíte, či ho z nějakého důvodu nenávidíte. Pak hoďte brambory do pytlíku. “ Někteří žáci měli v pytlíku jen pár brambor, někteří jej měli plný. Pak jim paní učitelka řekla: „Od teďka, budete pytlík s bramborami nosit všude s sebou, do školy, na návštěvu, …zkrátka, budete jej mít stále u sebe. “ Uplynul týden. Jakmile přišla paní učitelka do třídy, začali žáci reptat a naříkat: „ Už jsme unaveni, stále sebou to břemeno tahat, navíc brambory začínají hnít a zapáchat. “ Paní učitelka se usmála: „ Vidíte sami jaké to je, když neodpustíte lidem, které pro něco nemáte rádi. Trestáte potom nejen je, ale i sebe. Nesete potom těžké břemeno. ODPUSTIT, to znamená udělat dobrý skutek i sám pro sebe. “
Pavli, nádhera.
Příběh Země
Jsem Země a mám masku lidské tváře. Já i člověk máme spoustu tváří. Některé bývají hodné, jiné zlé... Jsme jedné krve. Kdysi jsem byla ještě mladá, nebyl na mně žádný život. Byla jsem pustá a prázdná. Začalo mi být samotné smutno. A bylo mi tak smutno, že jsem se rozplakala. Slzy stékaly po mé tváři a pomalu tvořily kaluže, řeky, jezera, moře... Začali vznikat malí tvorečkové, potom větší a větší až se vyvinul člověk. Tak jsme se všichni společně radovali a pomáhali si. Potom mi ale lidé začali ubližovat. Házeli všude odpadky, káceli stromy, znečišťovali řeky a moře... Zabíjeli zvířata, potom i sebe navzájem... A tak se mi těžce dýchá. Kolem mě je smog a šero... Chtěla bych s lidmi zpívat píseň o našem přátelství, ale už si na ní nemohu vzpomenout...
O síle přátelství.
Dva kamarádi se vydali přes poušť. Předtím, se ale pohádali a jeden z nich dostal facku od toho druhého. Dotyčný, aniž by cokoliv řekl, se sehnul a napsal prstem do písku. „Dnes mi můj nejlepší přítel, dal facku. “ Putovali dál. Došli ke krásné oáze s jezírkem a rozhodli se, že se vykoupou. Ten, co dostal facku, se začal topit, ale ten druhý ho zachránil a vytáhl z vody. Když se probral, vytesal do kamene • „Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život. “ Kamarád se jej optal. Když jsem Ti dal facku, napsal jsi do písku a tentokrát jsi to vytesal do kamene. Proč? Odpověděl• „Víš, když mi někdo ublíží, píší to jen do písku, aby vítr tyto řádky ofoukl na znak odpuštění. Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene, aby to zůstalo na věky. Nauč se svůj žal a křivdy psát jen do písku a své štěstí vyrýt do kamene!
ZLO NEEXISTUJE - http://kazdydenzazrak.webnode.cz/news/zlo-neexistuje/
Profesor na univerzitě položil svým studentům otázku:
- Je vše co existuje stvořeno Bohem?
Jeden ze studentů nesměle odpověděl:
- Ano je to stvořeno Bohem
- Stvořil Bůh vše? - zeptal se profesor
- Ano, pane! - Odpověděl student.
- Jestliže Bůh stvořil vše, to znamena ze Bůh stvořil i zlo, které existuje. A díky principu, naše činnost určuje nás samé - Bůh je zlo.
Jak to student uslyšel, ztichl.
Profesor byl sám se sebou spokojený.
Najednou zvedl ruku jiný student:
- Pane profesore mohu Vám položit otázku?
- Samozřejmě, - řekl profesor.
Student se postavil a zeptal se :
- Existuje chlad?
- Co je to za otázku, samozřejmě že ano, tobě nikdy nebylo
chladno? Studenti se zasmáli otázce spolužáka, ale ten pokračoval:
- Ve skutečnosti pane chlad neexistuje, v souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad pouze nepřítomnost tepla. Člověka a předměty můžeme popsat a určit jejich energii na základě přítomnosti, nebo vytvoření tepla, ale nikdy ne na základě přítomnosti či vytvoření chladu. Chlad nemá svou jednotku, v níž ho můžeme měřit. Slovo chlad jsme si vytvořili my lidé, abychom popsali to, co cítíme v nepřítomnosti tepla.
Student pokračoval:
- Pane profesore, existuje tma?
- Samozřejme že existuje - odpověděl profesor.
- Znova nemáte pravdu, tma také neexistuje.
Ve skutečnosti je tma díky tomu, že není přítomné světlo. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá rozložit,
a zkoumat svazek paprsků, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svou jednotku, v níž ji můžeme měřit. Tma je jen pojem,
který si vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.
Následně se mladík zeptal:
- Pane, existuje zlo?
Tentokrát profesor nejistě odpověděl:
- Samozřejmě, vidíme to každý den, brutalita ve vztazích, mezi lidmi, trestné činy, násilí, vše to není nic jiného než projevy zla.
Na to student odpověděl:
- Zlo neexistuje, pane. Zlo je pouze nepřítomnost dobra, tedy Boha. Zlo je výsledkem nepřítomnosti božské lásky v srdci člověka. Zlo přichází tehdy, jako když přichází tma, nebo chlad - tedy v nepřítomnosti světla a tepla a lásky.
Profesor si sedl.
Malá duše a Slunce
Pohádka pro velké, malé děti... - http://empatia.cz/mala-duse-slunce
Byla nebyla jedna Malá duše. A tato Malá duše věděla, že je Světlo, jedním z milionů, miliard Světel, které společně tvoří Universum.
Naše Malá duše, ale chtěla prožít jaké to je být Světlem. A Bůh řekl, že jestliže chce Malá duše poznat Světlo, musí nejprve poznat Tmu. Protože jak bychom poznali, co je nahoře, kdyby nebylo dole? Jak bychom poznali teplé, kdyby nebylo studené, rychlé, kdyby nebylo pomalé?
Malá duše pochopila, že chce-li poznat, čím skutečně je, musí poznat také pravý opak.
"Je to veliký dar, " řekl Bůh, "protože bez něho byste nemohli poznat, jaké věci skutečně jsou. "
A tak se Malá duše vydala na dobrodružství. A její dobrodružství je možná podobné tomu, které prožíváme všichni.
Vzpomeňme si na sebe, kdy jsme si vybírali tento život. Přáli jsme si prožít něco pro své pochopení, pro svůj posun dál. Věděli jsme, že jsme všichni krásná světýlka a proto jsme si uvědomili, že pokud máme splnit svůj úkol, potřebujeme pomocníky. Kde je ale vzít mezi všemi těmi světly?
Pokud se rozhodnu, že se chci učit odpouštět - komu ale odpustit?
"V tu chvíli vystoupila ze zástupu Přátelská duše. "Netrap se, Malá duše, " řekla Přátelská duše, "já Ti pomohu. "
"Opravdu? " rozzářila se Malá duše. "Ale jak? "
"Jednoduše se stanu někým, komu bys mohla odpustit! "
"To bys udělala? "
"S radostí! " zašveholila Přátelská duše. "Mohu vstoupit do tvého příštího života a udělat Ti něco, co bys mi pak mohla odpustit. "
"A proč bys to ty, taková naprosto dokonalá bytost, udělala? "
"To je snadné, " řekla Přátelská duše. "Udělala bych to, protože Tě miluji. "
"Já vstoupím do Tvého příštího života a budu ´ta špatná´. Provedu Ti něco opravdu hrozného a Ty pak můžeš zažít sebe sama jako odpuštění. Mám na srdci jen jednu věc, o kterou bych Tě na oplátku chtěla požádat. "
"Ve chvíli, kdy na Tebe zaútočím a srazím Tě na kolena, ve chvíli, kdy Ti provedu to nejhorší, co si dokážeš představit - přesně v tom okamžiku... "
"Ano? " přerušila ji Malá duše, "Co... ? "
Přátelská duše teď už jen šeptala.
"... vzpomeň si, kdo opravdu jsem. "
"Ach ano, " vykřikla Malá duše, "slibuji! Vždy si tě budu pamatovat takovou, jaká jsi právě teď a právě tady! "
A tak se dušičky domluvily. Malá duše vstoupila do nového života a radovala se z toho, že je Světlem, které je tak jedinečné, a že je částí jedinečnosti zvané odpuštění.
A Malá duše dychtivě čekala na příležitost prožít sebe sama, jako Odpuštění a děkovat každé duši, která jí to umožnila.
A kdykoliv se Malá duše v novém životě setkala s nějakou novou duší, ať už jí toto setkání přineslo potěšení nebo zármutek - a zejména, když přinášela smutek - vzpomněla si Malá duše na to, co řekl Bůh.
"Nikdy nezapomeňte, poslal jsem vám jen samé anděly. "
Rozpomeňme se na to, o čem je skutečně život a milujme všechny bez rozdílu - všichni jsme světýlka
Pavli... to je tak krásnýýýý... 
... a pravdivý...
Luxusní .
NASLOUCHAJÍCÍM
Co vzkazují andělé všem, kteří chtějí naslouchat…
Milí naslouchající,
dostali jste dar života na krásné planetě Zemi.
Země má pro vás vše, co potřebujete, abyste žiliv hojnosti, radosti a zdraví. Pokud budete se všemi dary, které vám Země nabízí, nakládat k vlastnímu prospěchu i ku prospěchu celku, jehož jste součástí, bude váš život plný radosti, zdraví a spokojenosti.
Jste tu na Zemi hosté. Nic vám nepatří, vše máte pouze k tomu, abyste zde mohli žít. Když jste sem přišli, nic, kromě vlastního života, jste neměli a až přijde chvíle vašeho odchodu, odnesete si sebou pouze zkušenosti, které jste zde získali. Chovejte se ke všemu a ke všem jako hosté, kteří přijímají pohostinnost hostitele a kteří projevují vděčnost za chvíle strávené na tak báječném místě, jako je místo, na kterém zrovna jste.
Snažte se využít každé příležitosti k vlastnímu rozvoji a k pomoci rozvíjet se druhým.
Děkujte každé ráno za první nadechnutí do začínajícího dne. Prožijte každý den tak, jako by to byl jediný den, který máte k dispozici. Děkujte každému, koho potkáte a s kým si vyměníte třeba jen pozdrav. Chovejte se k ostatním tak, jak si přejete, aby se oni chovali k vám. Přejte všem to nejlepší, co přejete sobě. Nikomu a ničemu neubližujte a nenechte si ubližovat.
Važte si svého zdraví a vezměte za něj plnouo dpovědnost. Věřte si a budujte svou víru v sebe na vědomí vlastní hodnoty. Až si vybudujete vědomí vlastní hodnoty, potom budete vidět i hodnotu ostatních. Hledejte v sobě světlo a lásku a věřte, že jen to, cov sobě skutečně máte, to se k vám vrací od ostatních.
Myslete srdcem, konejte rozumem a žijte s trvalým pocitem vděku za vše, co vám život přináší.
Nalézejte si čas na spočinutí v klidu sami se sebou, udržujte světlo a lásku ve svých srdcích a naslouchejte šustění našich křídel.
K d y ž r o d i č e z e s t á r n o u
Moje drahé děti – moje dítě..
Naučil jsem tě tolika věcem... Dobře jíst, pěkně se oblékat... jak se postavit k životu... Hodně z toho všeho je výsledkem velkého úsilí a vytrvalosti, které jsme oba museli vynaložit.
A kdyby jsem v některém okamžiku ztratil niť našeho rozhovoru a nebo by jsem zapomněl, o čem jsme mluvili, dopřej mi čas, abych si vzpomněl. A když to nedokážu, nebuď nervózní. Určitě to nebylo důležité. Pro mě bylo důležitější být s tebou a chtěl jsem, aby jsi mě jen poslouchal.
A když jednoho dne nebudu chtít jíst, nenuť mě. Vím velmi dobře, kdy to potřebuji a kdy ne.
A když mi moje unavené nohy už nedovolí jít... podej mi tvoji přátelskou ruku tak, jak jsem to dělával já s tebou, když jsi dělal první kroky.
A když ti jednoho dne řeknu, že už nechci žít, že už by jsem najraději umřel, nenafukuj se. Jednoho dne pochopíš, že to není vůbec kvůli tobě, ani kvůli tvé či mé lásce. Snaž se pochopit, že v mém věku se už těžko žije a dny staroby jsou už jen trápením.
Jednoho dne pochopíš, že i navzdory mým omylům a chybám jsem vždy chtěl to nejlepší pro tebe a snažil jsem se připravit ti cestu, po které máš kráčet.
Nesmíš býť smutný, znechucený, bezmocný, když mě budeš vidět takového. Budu rád, když budeš stát po mém boku. Snaž se mě pochopit a pomoz mi tak, jak jsem já pomáhal tobě, když jsi začínal žít.
Nyní, děti moje, je řada na vás, aby jste mě provázely na mojí těžké cestě. Pomozte mi projít moji cestu až do konce s láskou a především s vaší trpělivostí. Já vám to zaplatím svým úsměvem a nekonečnou láskou, kterou jsem vás vždy měl rád.
Mám vás rád, děti moje.
Váš otec, vaše matka....
Mysleme na všechny otce, matky, babičky a dědečky, kteří potřebují více lásky, více pomoci, aby mohli přejít na druhý břeh...
Krásné, Dany. A plně realistické.
Dany, to je svatá pravda.
Krásne Dany. Kolikrát si to říkám, když mě nabublá moje 80 letá maminka, kerá bydlí vedle mě. Jenže dala mi lásku jako dítěti a já ji ted stejně jako dítěti ji musím vracet.
Jako děti se rodíme a někdy jako děti umíráme, i když tak nevypadáme.
Sorbi, i maminky někdy potřebují vzít do náruče a potřebují pochovat. - Pavla
Pravidla pro matky dospělých dcer:
1/ Berte svou dceru jako hotovou bytost a nesnažte se ji nijak měnit ani dodatečně vychovávat.
2/ Věřte jejím úsudkům a nekomentujte její volbu partnera ani výchovu dětí (zvláště ne krtiticky)
3/ Pomáhejte jí podle svých sil, i když s ní nesouhlasíte. A neříkejte: já Tě varovala!
4/ Chvalte, chvalte chvalte (a obdivujte) ji. Ať si to zaslouží nebo ne.
5/ V pravou chvíli uvařte její oblíbené jídlo, nebo upečte dort a podávejte kapesníky.
Pravidla pro dospělé dcery:
1/ Berte svou matku jako hotovou bytost, nepodezřívejte ji z předčasné demence a nesnažte se ji
měnit.
2/ Věřte jejím úsudkům a nekomentujte její volbu známých a život s partnerem (ať je to a nebo není
otec.
3/ Pomáhejte jí podle svých sil, i když s ní nesouhlasíte. I maminky potřebují někdy pochovat.
4/ Chvalte, chvalte, chvalte (a obdivujte) ji. Ať si to zaslouží nebo ne.
5/ V pravou chvíli ji vytáhněte na kosmetiku nebo dovolenou a podávejte kapeníky.
Sorbi, můj děda říká: „Kůň je jednou hříbětem, ale člověk je dvakrát dítětem. " Někdy je to boj..... 
Přesně, boj je to slovo.
Jenže at chceme či ne, i na nás to stáří jednou zaklepe a budeme sbírat nudle z halenek místo z talíře a zapomínat a bůhví co ještě.
Svět je odrazem našeho nitra.
Nic není náhoda. Když se nám něco přihodí, tak jsme na to zralí, sami jsme k tomu ať vědomě či nevědomě nějakým způsobem dospěli. Když dáme do souvislosti vnější nitro a své nitro, dostaneme plnou skutečnost.
Pokud se v našem nitru vyskytují rozpory, budeme přicházet do životních situací, které tyto rozpory posilňují. Jestliže si sebe nevážíme (holdujeme kouření, alkoholu, drogám, jsme závislí na lécích, stresujeme se, hádáme se s partnerem/kou), často používáme věty typu „nemám na sebe čas, nikdo mi nerozumí, nemůžu, nejde to apod. “, okolí bude naše chabé sebevědomí podkopávat. Tím, že toto vše do okolí vyzařujeme, proto přitahujeme lidi podobného typu a tím i různé negativní situace. Okolí se nám tímto dokonale přizpůsobuje.
Naopak, pokud si sami sebe vážíme, máme pochopení pro druhé, jsme tolerantní a snažíme se být v harmonii, přitahujeme do našeho života též sebevědomé přátele, kteří naši sebeúctu podporují.
Jestli-že máme psychické zábrany při sebeprosazování, dáváme najevo svůj strach, obavy apod. můžeme očekávat, že lidé v okolí to neulehčí. Strach a obavy nás budou provázet.
Pokud nedokážeme mít potěšení ze svého těla (jsme tlustí či chudí, máme akné nebo jiné vyrážky atd. ) přitáhneme partnery, kteří na nás budou i dále nacházet chyby a tím upevňovat náš pocit ošklivosti a méněcennosti. Pokud jsme plní vnitřního neklidu, s největší pravděpodobnosti se nám nepodaří žít a pracovat v klidném prostředí a brzy zjistíme, že nás práce nebaví atd.
Všechny negativní situace, které nás potkávají, však podporují šanci k zamyšlení, k poohlédnutí do hloubky svého nitra a ke změně. Změníme-li se, změní se i svět kolem vás.
Takže ať vás příště okradou, nabouráte, nebudete si rozumět s partnerem/kou, v práci budete mít problémy, neuděláte nějakou zkoušku, děti vás budou zlobit, budete stále častěji pociťovat stresy, bolesti žaludku, žlučníku, zad, různé alergie či jiné obtížné problémy opět se zamilujete do šíleného žárlivce, zjistíte, že váš partner-ka je konfliktní, tak se pokuste zklidnit a nahlédnout do svého nitra.
CESTA TOLTÉKŮ - HLEDÁNÍ VIZE - SUSAN GREGGDívka celý den bloudila po lesích, hnal jí vztek a její srdce
svíral smutek. Vydala se najít vizi, proč by ji měli hledat jen
chlapci? Teď, když slunce zapadlo, se jí začínal zmocňovat
stra
Tiše se posadila pod strom a poslouchala. Jindy ji vedl vítr,
ale její vztek hlas větru umlčel. Listy se pomalu začaly
pohybovat, proto vstala a naslouchala. Vydala se za větrem.
Ve vzduchu byla cítit vlahá vůně vody. Za pár okamžiků stanula
u potůčku. Poděkovala větru a ponořila ruce do chladivé
vody, aby uhasila žízeň. Když vzhlédla, uviděla za sebou stát
malého koloucha. Jejich pohledy se na okamžik setkaly,
ale kolouch vzápětí odběhl za matkou.
Dívka překročila potok a nasytila se ostružinami a oříšky.
Bylo to na sklonku léta, kdy země oplývá mnoha plody.
Na hledání cesty domů bylo pozdě, šla tedy dál, dokud nedorazila
na překrásnou mýtinu. Měsíc ji zaplavoval mihotavým světlem.
Dívka se rozběhla doprostřed mýtiny, kde se roztančila
a dala se do zpěvu. Zapomněla na celý svět, tančila, dokud
neklesla na zem vyčerpáním. Upadla do hlubokého spánku,
ale pořád slyšela hlasy, které ji chtěly probudit. Konečně se
probrala.
Když otevřela oči, svět vypadal úplně jinak. Pokusila se
pohnout nohama, ale zjistila, že to nejde. Pak se na sebe
podívala a vykřikla. Její dětské tělo pokrývala zbrázděná
stará kůra, z rukou se staly větvě a nohy jí vrostly hluboko
do země. Stala se stromem, starým, sukovitým stromem.
„Co se to se mnou stalo? Co jste provedli s mým tělem? “
Vzduchem se rozléhal smích.
„To není vůbec žádná legrace, vraťte mi mé tělo! “
„Ne tak zhurta, milé dítě, počkej, dívej se a poslouchej.
Naučíš se mnoho věcí, “ odpověděl jí vítr.
Dívka uposlechla radu větru a utišila se. V klidu naslouchala
a zvědavě se rozhlížela. Když pohlédla dovnitř svého
nového těla, uzřela jen samou laskavost, lásku a nekonečnou
trpělivost. Nebylo kam spěchat; roční období se střídají bez
ohledu na to, co udělá. Ve svých větvích hostila mnoho rodin;
žili tam ptáci, malá veverka a celé kolonie mravenců.
Vítr ji neustále laskal a zem jí skýtala vše, čeho jí bylo třeba.
Žila v míru a v jednotě se vším, co ji obklopovalo. Nadechla se
a oddala se tomu pocitu klidu, který jí zaplavoval srdce.
Najednou byla plná moudrosti, jen netušila, odkud se vzala.
Hlasy teď byly tišší, ale když se zaposlouchala,
ještě stále je slyšela.
„Kdo jste? “ zeptala se dívka.
„Jsme tví předkové, milé dítě. Jsme strážci prastarých tajemství.
Uchováváme veškerou moudrost světa po všechny věky. "
„Kde jste? “
„Jsme všude kolem, milé dítě. “
Dívka ztichla, rázem všemu porozuměla. „Vy jste stromy,
které ke mně promlouvají, viďte? “
„Ano, je to tak. Jsme mlčenliví svědkové všeho, co se na
zemi odehrává od počátku věků. Naše kořeny sahají hluboko
a protkávají celou zem. Odedávna jsme strážci vědění.
V dávných dobách to stvoření vašeho rodu věděla a uctívala
nás. V časech radosti se s námi přicházeli podělit o své štěstí.
Žehnali našemu duchu za to, že proteplujeme jejich domovy
a ohříváme jejich pokrmy.
Někteří duchové stromů k tvému lidu promlouvali v řezbách
Stály jsme před vašimi vesnicemi jako vysoké totemy
a střežily jsme ducha jejich národa, ale vaši lidé už zapomněli.
Myslíte si, že jsme pouhé stromy. Zapomínáte, že nám vděčíte
za svůj život. Tvoříme vzduch, který dýcháte a usměrňujeme
větry, aby po zemi roznášely déšť a osvěžovaly vzduch.
Jsme šťastní, že jsi mezi nás konečně zavítala, maličká.
Jsme vděční, že nám někdo z vašeho rodu opět naslouchá. “
Dívka cítila, jak jí žilami proudí míza a věděla, že slova,
která právě vyslechla, jsou pravdivá. Stromy jsou vševidoucí
a vševědoucí. Vše chápou s láskou a své vědění vidí v jasném
a čirém světle. Strom přijímá okamžik transformace s radostí
— člověk tomuto okamžiku říká smrt a obává se ho.
Dívka se ztratila ve svém novém světě a její duše se zaradovala
Poslední, co slyšela, byl hlas, který k ní promlouval těmito slovy:
„Nauč ostatní, jak s námi mluvit, nauč ostatní
poznat naši lásku. Sdílej s nimi dar, který jsi dostala. “
Když se probudila, ležela na mýtině a dívala se na hvězdy.
Protáhla ruce a poznala, že se vrátila do svého starého
těla. Nejdřív posmutněla, ale vzápětí zaslechla mumlání
hlasů. Rozběhla se k nejbližšímu stromu a pevně ho objala.
Otevřela své srdce a rázem byla se stromem jedno tělo a duše.
Již nikdy se nebude dívat na svět jako dřív.
Na druhý den snadno našla cestu domů; stromy ji vedly.
Matka se sice zlobila, ale když viděla, že se jí dcera vrací,
velmi se jí ulevilo. Chystala se dcerku pokárat, ale vtom uviděla
její oči. Změnily se; již to nebyly oči malé dívky. Její dcera
byla naplněna moudrostí sahající daleko za její věk.
Matka dceru mlčky dovedla doprostřed vsi. Dívka si sedla
na okraj studně a čekala. Pomalu, jeden po druhém, se k ní
začali trousit vesničané. Vyprávěla jim o své vizi. Vzala do
ruky kousek dřeva a poděkovala stromu, že se stal palivem
pro jejich oheň, který je zahřeje a uvaří jim krmi.
Pak zavedla nejmenší děti k nejbližšímu stromu a učila je,
jak mají naslouchat. Řekla jim, aby se postavily zády ke stromu
a požádaly strom o jeho moudrost. Pak se měly několikrát
zhluboka nadechnout a zavolat do čtyř stran čtyři živly.
Pak měly tiše stát a nechat do sebe proudit energii stromu.
Za pár okamžiků, pokud se skutečně otevřely, ucítily jemné
pohupování. Když houpání ustalo, mohly splynout se
stromem a vidět svět jeho očima. Kladla jim na srdce,
aby stromu nezapomínaly vzdát díky a aby k němu
vždy přistupovaly s pokorou a láskou.
Pak zavedla nejstarší vesničany k nejstaršímu stromu na
kraji vesnice. Pronesla požehnání a seznámila je s duchem
stromu. Lidé se pod ním po léta shromažďovali k poradám;
nyní pochopili proč. Vzdali mu za to díky. Pak se šťastní a veselí
posadili, připravení k rozhovoru se svým novým přítelem.
Když toho večera dívka usínala, pohlédla na větve nesoucí
střechu jejího domu a poděkovala jim. Modlila se, aby se lidé
jednoho dne naučili rozmlouvat se stromy. Usmívala se, protože
věděla, že se ve spánku setká s duchem stromů. Všem,
kteří o to stáli, bude připomínat, jaký dar jim stromy dávají.
R ♥ R
------------------------------------------------------------------------- http://www.caduceus/
FACEBOOK:
autor foto: Bob Novák/Širomil-Zhmotnělé světlo 2
Na sociální síti Facebook publikovala Renata R. © http://www.facebook.com/pages/Probuzen%C3%AD-2012-Awakening-2012-/331005513586287
Tuto verzi je možné dále SDÍLET na všech sociálních sítích. KOPÍROVÁNÍ v nezkrácené a neupravené podobě je povoleno pokud bude připojena celá tato poznámka včetně všech zdrojů i s aktivními odkazy
Mamička, ocko, už dosť!!! -
Detstvo je vraj najkrajší úsek života. Je to naozaj vždy tak? Deti to možno vidia inak. Skúste si zrekapitulovať váš jediný deň. Možno budete prekvapení, čo všetko im dokážete vyčítať.
Čo najčastejšie počúvajú naše deti?
Nelietaj, pohni sa, pomaly, dojedz to, vyčisti si zuby, nezašpiň sa, si špinavý, buď ticho, čo som ti hovoril, čo som ti hovorila, ospravedlň sa, pozdrav, nemotaj sa stále okolo mňa, choď sa hrať, nevyrušuj, nebehaj, nech sa nespotíš, dávaj pozor, aby si nespadol, hovorila som ti, že spadneš, tvoja chyba, nedávaš nikdy pozor, to nezvládneš, si príliš malý, urobím to ja, na to si príliš veľký, choď spať, vstávaj, urobíš to neskôr, mám veľa práce, hraj sa sám, prikry sa, nechoď na slnko, buď na slnku, nehovor s plnými ústami!
Šikanujeme ich od malička?
Skúste si predstaviť, ako by ste reagovali, keby sa na vás obrátil niekto 37 - krát za deň tónom rozkazovacím, 32 ráz tónom dohovárajúcim, a aspoň 50 - krát tónom obviňujúcim.
Tieto údaje vôbec nie sú prehnané, psychológovia zistili, že práve takéto sú priemerné čísla u takzvaných frustrujúcich rodičov. Ich deti majú tú najlepšiu šancu, že z nich raz budú neurotici alebo budú takto šikanovať niekoho ďalšieho.
Kurz rodičovstva?
Na riadenie auta potrebujeme špeciálny kurz. Na výchovu detí zatiaľ taký neexistuje. Ideálne rodičovstvo však nikto nedostal do daru. Musíme sa mu učiť.
Mali by sme vedieť, že našu premenlivú náladu, choroby, konflikty, nepokoj, kopy nevyriešených problémov, si dieťa nesie do života ako vak s otravnými látkami a bude ho nechtiac vnášať všade, kam príde a otravovať dušu sebe i ostatným.
Psychiatrička Mudr. Ľubica Braunová radí rodičom:
"Spomeňte si, čo vám prekážalo, keď ste boli malí a nerobte to svojim deťom. "
Aký slovník by chceli naše deti počuť?
Mám ťa rád, mám ťa rada, si krásny, som šťastná, že ťa mám, porozprávajme sa o tebe, nájdeme si spolu trochu času, ako ti je, si smutný, máš strach, prečo sa ti nechce, si milý, rozprávaj mi, čo si vyskúšal, si šťastný, veľmi sa mi páči keď sa smeješ, môžeš plakať, ak chceš, si nespokojný, čo ťa trápi, čo ťa nahnevalo, môžeš povedať všetko, čo chceš, verím ti, páčim sa ti, kedy sa ti nepáčim, počúvam ťa, si zamilovaný, čo si o tom myslíš, je skvelé byť s tebou, mám chuť ťa počúvať, kedy sa cítiš veľmi nešťastný, páčiš sa mi taký, aký si, je krásne, keď sme spolu, povedz mi, ak sa mýlim.
Rodičovská Linka istoty.
Aj rodičia majú právo sa poradiť. Detský svet prináša množstvo otázok a problémov. U detí sa môžu vyskytnúť poruchy učenia, potreba pomôcť pri voľbe ďalšieho štúdia, ale aj náhle zlyhania a krízy, do ktorých sa dieťa často nedostáva vlastným pričinením. Dospelý si tiež potrebuje občas overiť výchovné postupy, získať informácie a spolu s odborníkom hľadať najoptimálnejšie riešenia problému pre dieťa.
Starý indián vyprávěl vnukovi o věčném boji dvou vlků v nás.
Jeden se jmenuje ZLO a nese v sobě hněv, závist, žárlivost, smutek, chtivost, aroganci, lež, faleš, pýchu.
Druhý se jmenuje DOBRO a v něm najdeme radost, mír, lásku, naději, vyrovnonost, pokoru, laskavost, velkorysost, soucit a víru.
Chlapec se zamyslel a ptal se starce: "Řekni mi prosím, který z vlků vyhraje? "
A moudrý indián odpověděl: "TEN, KTERÉHO VÍC KRMÍŠ.. "
Připoměla jsi mi jedno téma, Trinity. Indiánská pohádka pro děti a dospělé bez konce.
Jéééé, to jsem nevěděla, že už to tady je.... a když jsme u těch vlků... miluji tahle zvířata, nedokážu říct proč, ale kdybych si měla vybrat, jaké zvíře bych chtěla být, nebyl byto ani pes, ani kůň, ani nic jiného, byl by to vlk. Kdybych ted volila svůj nick (Trinity byl okamžitý nápad, nepřemýšlela jsem nad tím, plácla jsem první, co mě napadlo), tak by to byla asi vlčice
Takhle by ti to taky slušelo...
Při slově TRinity se mi vybaví Dexter.
Doufám, že nick nemá souvislost .
ne ne, je to jméno hlavní hrdinky z Matrixu
Aha, tak tohle neznám. Tedy, nedívala jsem se, nenadchlo mě to.
A jéje... a to já myslela, že jde o tri niti v.... 
teda Barčo, Trinity jedině s tvrdým... 
myslím tím tvrdý y na konci což mění význam... ale pobavilas..
taky není nikde psáno, že to nezměním.... aspoň bych zapadla mezi místní zvěřinec... a s tebou bych se potkávala v lese.... popřemýšlím o tom, že bych byla vlčice Trinity, aby bylo jasné, že jsem to já?
Vlčice Trinity. Ten nápad se mi líbí. Už sa na to těším. 
Běž do profilu a jednoduše to změň, myslím, že to jde a lidi si zase zvyknou. Na čas by to mohlo být Triniti - Vlčice, později odstraníš to první... za pokus to stojí, ne?
To se taky já můžu přejmenovat na Neo a budeme se potkávat v Matrixu...
Mimochodem, nechci vám brát radost, ale vlčice je již registrovaný nick...
to si mě nepotěšil.... medvěde.... ty se bojíš, že tě někde v lese jako vlčice potkám, že? a budeš se muset dělit o rajon....
Příběh RODINY
Byla jednou jedna stará, vetchá žena, které zrovna zemřel milovaný manžel.
Odešla tedy bydlet k synovi a jeho manželce a dceři.
Den za dnem se jí zhoršoval zrak a přestávala slyšet.
Ruce se jí třásly tak, že hrášek z jejího talíře se rozběhl po celé podlaze
a polévka se vylila na podlahu. Syna a snachu nepořádek, který dělala,
velice zlobil, a jednoho dne si řekl, že už toho bylo dost.
Nachystali pro stařenku v koutě u skříně malý stolek a ona musela
od té doby na tomto místě jídat sama.
Dívala se na ně s uslzenýma očima přes celý pokoj, ale oni jí nevěnovali během
jídla pozornost, leda snad jí vynadá, když náhodou upustila příbor.
Jednoho večera před jídlem si dcerka hrála se stavebnicí.
, Co stavíš? ' ptal se jí otec se zájmem. Stavím malý stolek pro tebe a maminku,
abyste u něj mohli jednou jíst, až budete staří, ' odvětila holčička.
Do otce s matkou jakoby po té větě udeřil blesk.
V tu chvíli pochopili a začali plakat. Uvědomili si, co způsobili.
Ten večer se stařenka vrátila při večeři na svoje místo u jejich stolu
a od té doby znovu jídávala s nimi. Když něco utrousila na zem nebo
když jí spadla vidlička, nikomu to již nevadilo.
V tomto příběhu nejsou rodiče zlými lidmi. Oni pouze potřebovali zažehnout svíčku soucitu
kniha - Mnich, který prodal své ferrari
D Í T Ě
_________________________________________________________________
Jednou ráno se probudilo malé děťátko. Nemělo nic kolem sebe, bylo úplně samo na louce a nevědělo, co si má počít. Koukalo se kolem sebe a hledalo něco nebo někoho, kdo by mu poradil, co má dělat, kdo by mu řekl kdo vůbec je. Ale nikde nikdo nebyl a děťátko začalo plakat. Najednou na jeho tvář dopadly sluneční paprsky a děťátko se začalo smát. Začalo chápat, kdo je a najedenou vědělo, co má dělat.
Pomalu si stouplo na nohy a rozeběhlo se po louce. Utíkalo, jak nejrychleji mu to jeho malé nožičky dovolily. Doběhlo do lesa, kde potkalo jelena. Jelene, prosím, řekni mi, kde bych mohlo najít sovu? Slušně požádalo o radu. Jelen mu ukázal, kudy má jít a děťátko, které už bylo docela velké dítě, utíkalo dál. Konečně našlo strom, ve kterém měla bydlet moudrá sova. Sovo, sovo. To jsem já, volala jsi mě. Zavolalo dítě. Sova koukla ze stromu a usmála se. Ano, vítej u mě. Myslím, že už víš všechno, co potřebuješ vědět. Jen jediné ti musím ukázat, cestu do světa lidí. Musíš přejít spousty kopců, hor a údolí, půjdeš křovím, trním, ale i krásnou přírodou. Cestou budeš bojovat o vlastní život a budeš litovat, že jsi opustilo tenhle les. A když konečně přijdeš do světa lidí, zjistíš, že ta cesta, kterou jsi absolvovalo, byla to nejlepší, co tě ve světě lid může potkat. Ale ty do světa lidí musíš. Musíš ukázat lidem, co jsi. Poznáš, ke komu máš jít a komu se máš vyhýbat, ale každý si tě aspoň trošku zaslouží, tak už běž nebo se tě lidé nedočkají, utíkej. Řekla sova a dítě se rozeběhlo na cestu.
Stalo se, jak sova řekla. Dítě přesně vědělo, u koho se má zdržet, jak dlouho a komu se má raději vyhýbat. Všichni lidé ho vítali s otevřenou náručí, a když je opouštělo hořce plakali. Ale dítě v každém příbytku kousek sebe nechalo, takže světem lidí se rozléhal smích. Mezitím dítě zestárlo a usadilo se v jednom domečku v horách. Lidé se smáli, stařeček také. Věděl, že svůj úkol splnil. U dobrých lidí zůstávala stařečkova duše dlouho, pořád zůstává a od těch špatných raději utíká a hledá hodné lidi.
I když už je stařeček starý, nikdy nezemře a vždycky bude bdít a hlídat svoji duši, která je roztroušená po celém světě. A kdyby už byla jeho duše moc unavená a nemohla by být u lidí, stařeček usne a ráno se probudí jako děťátko na louce daleko od světa lidí. To ale lidé nepostřehnou, nikdy se totiž nestane, aby stařeček zmizel úplně. A kdo to vlastně je, ten hodný stařeček? Lidé mu říkají Štěstí 
