Téma: Velká životní změna - jak začít?

Jsem mladej, ale napíšu to tak jak to chci já Prostě. rodinnej baráček někde na okraji města, krásnou manželku a 2 děcka. rodinný auto, dobrou práci a prostě nechci žít ten život kdy člověk musí počítat peníze. Chci aby moje rodina byla šťastná Jooo, sním dál 

jak si napsal,   jsi mlady

casem mozna zjistis ze ani za ty nejvetsi  penize si stesti nekoupis

Já nevím, ale já nikdy neměla potřebu měnit tak  moc. Prostě jsem vše brala jak to leží a běží a největší změna v mém životě byla změna manžela .  

Jinak pokud se potácím v pochybách, strachu a potřebuji popostrčit, tak čtu ty moje "švihlé" knihy, poslouchám " švihlé" videa.  

Tím "švihlé" označuje můj pan domácí vše o myšlenkách, pozitivním žití a tak.  

A potom zjistím, že snažit se cokoli měnit je zbytečné, že ono to přijde samo, to, co má přijít.  

     Pokud víš, že ta změna povede k Tvojí spokojenosti, tak do toho. Myslím, že neúspěch střídá úspěch v životě každého z nás a právě ten vnitřní pocit nás vede k tomu s tím něco dělat.  

    Ale pozor na to, co si přeješ. Já chtěla vždycky kvalitní vztah, rodinu a vytvářet domov, takový klidný přístav. A víš co, já se stala tím přístavem. Mám dobrou práci a pracovní dobu přizpůsobenou potřebám rodiny, můj manžel si to chválí. Odchází do práce, jsem doma, vrací se ze zaměstnání a já už jsem taky doma, jenže po profesní stránce vůbec nerostu, taky chci změnu.  

No, momentálně nechceš děti…a kdy tedy? ve 35, 40? To není zrovna ideální věk na dítě…a ještě první.

   Velká změna v životě je dost individuální pojem. Pro někoho stačí obměnit pár kousků ze šatníku a obarvit hlavu na zeleno a někdo sbalí kufry a jede pracovat do Austrálie.

   ASi to máš o něco složitější, že už máš po škole a pracuješ, tak ta změna nejde tak snadno. Ale co třeba vlastní byt? Pokud máš dobrou a jistou práci, není to od věci. Budeš mít pevný základ, pak už jen totho chlapa, tím se navýší měsíční příjem a bude i na mimčo.

    Já tohle období měla naposled v 15. - od té doby mám jasno s drobnými obměnami cíle. Pro mě to bylo narození (teď už) mého koně, Árčího. Do tě doby jsem byla flákač, gauner a totální hajzlík, který na všechno z vysoka s nějakým takovám matným cílem, že bych chtěla být veterinář. Arturova máma měla laktační psychózu a tak jsem s ním první dny jeho života strávila ve stáji, krmila jsem ho, drbala a dělal společnost, když volal po mámě, která si na něj ani nevzpomněla a když, tak jen aby ho napadla. Překonali jsme to a já získala pocit zodpovědnosti a cíl. Chtěla jsem vyzkoumat jak a proč vzniká laktační psychóza. Odešla jsem z gymplu na střední veterinu a pustila se do zkoumání. Díky svým pracem a zájmu v endokrinologii jsem se dostala na vysokou veterinu. Dnes jsem nucena řešit Árčího nemoc, kterou se opět do podrobna zajímám. Vím, že ho vyléčit bohužel nemůžu, ale existují způsoby, jak se dá nemoc potlačit. A taky už vím, že spousta doktorů ví o této nemoci polovinu věcí, co já a je to mezera na trhu. Dost velká protože jí trpí skoro 2 třetiny koňské populace ve střední Evropě.   Díky Árčímu jsem potkala spoustu lidí, koní a jiných zvířat - potencionální klienty. O víkendu jsem skrze naše podkováře získala nabídku na praxi a možná i práci u velkých zvířat… A podkováři mě loni kontaktovali skrze mou práci o laktační psychóze u koní - po x letech, kdy už na ní nedělám a nikde ji neprezentuji mě našli na internetu.

    Omlouvám se za román, ale jen jsem tím chtěla ukázat, jak strašně spletitý život je a že na začátku může být úplna drobnost, která to všechno spustí. Mě na mou dráhu lékaře vyslala nedostatečná z "přírodovědy" protože jsem před 15 lety zaměnila "kidney" (ledvinu) za "liver" (játra) a to ještě z ndostatečné znalosti jazyka ne protože bych nevěděla co je co. Bylo mi trapně, že mě učitelka má za hlupáka a vypracovala jsem dlouhatánský referát, víceméně průřez anatomií. A zjistila jsem, jak je organismus strašně zajímavá "věc" a že bych mu chtěla rozumět a umět ho léčit. Od té doby já mám svůj cíl, za kterým si jdu. Lehké to nebylo - naši o veterině slyšet nechtěli a to nemluvím o tom, když jsem jim v 18 řekla, že Árčího koupím ať se jim to líbí nebo ne. Dneska už všichni vidí, že medina by pro mě nebyla (ač mě lákala ta endokrinologie) a že Árčí byl a je to nejlepší v životě, co mě mohlo potkat a mám víceméně plnou podporu.

   Myslím, že na začátek bude stačit úplná drobnost, abys svému "osudu" vykročila naproti. Třeba začni chodit na nějaký sport nebo kroužek, kde potkáš lidi, nové situace a hlavně tu výzvu, která Ti udá směr a cíl Tvého života.

  Tak vzhůru do díla! Omlouvám se za zdržení mým sáhodlouhým příspěvkem

První odstavec -    Ale já za to nemůžu. Anebo ne aspoň úplně.

Jenže Tvoje pohlavní buňky se neustále obnovují, tak je v závěru jedno, jestli je Ti 20 nebo 80. Ženy si je nosí celý život s sebou a při každé ráně do břicha, poskočení atd se několik vajíček poškodí a i sama o sobě stárnou. A čím je žena starší, tím je poškozených vajíček víc a tím větší šance, že bude oplodněno právě poškozené vajíčko. Po biologické stránce je ideální věk na zplození potomstva pro ženu kolem 20 let…

    A druhá stránka je to, že si rodiče dítě zrovna neužije. Naši nás s bráchou měli hned po škole, takže s náma jezdili na kole, lyžovat, k moři a ještě teď jsou "aktivní". Spolužákovi na gymplu umřel tatínek (bylo nám 12 nebo 13 let) a bylo to pro něj hodně hodně težký. Tatínek byl sice starý, ale člověk tak nějak "nepočítá" a ani nechce přemýšlet o tom, že tu rodiče jednou nebudou - obzvlášť jako dítě ne.

    Je to takový můj idealistický názor no Já sama skončím školu skoro ve 26 a budu muset nahnat nějakou praxi a prašule než se zašiju na několik let na mateřskou (mateřské), takže se těmto svým příspěvkům jednou zasměju. Každopádně po 30 dítě nechci a přes to vlak nejede.

sorbonos švihlé knihy čtu taky a ty mě ještě víc ujištují v tom, že bych měla něco změnit…je fakt, že  bych chtěla být sama svým pánem a něco (v něčem) podniknout, ale s prací hned seknout nemůžu :-/ Julie díky, to jsem si taky přála (vztah) a zjištuji, že všechny mé kamarádky co mají děti a starají se o rodinu (jsou věčně u plotny, uklízí, vaří) a manžel někde v tahu. jsou strašně sami na všechno a spokojené také moc nejsou…

    Manžel v tahu mi neva, spíš si říkám jestli být dobrá matka, nebo dobrá v práci a jít za růstem a uznáním, jako ženská nemůžu mít oboje.