Téma: Naše osobní logické i nelogické nutkání a potřeby - svěřte se

Jak už jsem psala v diskuzi o tankování, tankuji vždy na celé litry a ne jinak. Prostě ty setinky litrů mě iritují a jen se zaokrouhlenou cifrou litrů jsem spokojená.

Mám tušení, že prapůvod tohoto mého nutkání spadá do dob kdy jsem pozorovala tátu jak tankuje a já to prostě dělám také tak. U něj to logiku mělo, neměl palubní počítač, neustále sledoval spotřebu a tankoval vždy i do kanystrů, takže pokud by to nebylo přesné, nebyly přesné ani výpočty.

U mě už to tak není, nic z toho dělat nepotřebuji, spotřebu mi počítá počítač a přesto to nic nemění, zkrátka, když vás bude nějaká ženská zdržovat na benzince, protože pořád docvakává pistolí při tankování, řekněte si, že je to třeba ten cvok co bez celých litrů nebude spokojený a nezoufejte.

Dalším mým odhaleným nutkáním je to jídlo. Naštěstí mě Pančelka ujistila, že v tom vážně nejsem jediná. Doteď mě to nijak netrápilo ani jsem se tím nezabývala a celé roky si toho vlastně nikdo moc nevšiml až předevčírem jsem zjistila, že všechno je jinak, oni si totiž všichni mysleli, že je jenom buzeruju.

Vždycky mám svůj talíř, misku atd. , nikdy nejím z jedné nádoby s jinými a vyžaduji, aby při vaření nikdo nesahal do jídla tímtéž z čeho pak ochutnává. Je to prosté, vezmu lžičku, ochutnám, umyji a nebo vezmu další. Týká se to všech lidí, včetně mě, i když vařím jídlo pouze sobě. Vím bezpečně, že se několika lidí rozhodně neštítím, napiji se s nimi z téže lahve, slenice atd. Vždycky to bylo automatické a vycházelo to i tak, že jsem nemusela vysloveně řešit, že to tak je. Prostě jsem vždy dávala každému vlastní talíře.

Až předevčírem jsem byla nucena o tom popřemýšlet a skutečnost se ukázala. Moji chlapy totiž udělali prejt, zelí, brambory… miluji to jídlo a ví se to o mě, ale přišla jsem až když už gáblovali z jednoho pekáče a já jsem nedokázala vzít svojí lžíci a jíst s nimi. Prostě to nemůžu, musím mít své. Radši jsem odešla než dojedli, protože to byla muka, tak skvělé jídlo a já nemůžu překonat ten divný pocit, že už nemám svoje jídlo.

A když už jsem u toho sdělování… nakonec proč ne, bude ten Nový rok … nikdo nesmí ke mě do "věže", tak říkáme mojí pracovně, příhodně umístněnou v nejvyšším patře.

Nic neskrývám, jen mi náramně vyhovuje, že je to jen moje území. Taková moje oáza, kde můžu zapomenout na celý svět, jako zaklínadlo.

No a nesmím zapomenout na svá zvířátka. Jsem prostě posedlá a je mi celkem jedno jestli "budu mít nové záclony", ale vždy musím mít postaráno dobře o ně. Někdy v budoucnu je v plánu úprava kuchyně, ale momentálně jsem moc spokojená, protože zrovna teď chlapci přistavují králíkárnu a tak kuchyň prostě počká, králíkárna je důležitější.

Tak nějak to se mnou je. Jak to píšu, tak si říkám, že bych spíš byla případ pro psychologa, protože se nejspíš vymykám normálu, ale já jsem takhle moc spokojená, takže si myslím, že je to vlastně právě takhle v pořádku.

Hezké téma.

Jde-li o to jídlo, nechci se ani tak zmínit o tom, že by mi vadilo použít lžičku/lžíci sama po sobě, i když vařím sama sobě, ale spíš mi to připomnělo to, že jsem zjistila, že ať se napiju nebo olíznu lžíci po někom jiném, než s kým se líbám , udělá se mi "koutek" (nebo se tomu říká opar v koutku? ). No, asi ty "společně sdílené" mikroby či co.

Ad nutkání… když někdo někde má třeba skoro prázdnou krabičku se šamponem či sprcháčem zmáčknutou tak, že potom i snadno spadne, já ji prostě "musím" vzít, otevřít a stisknutím na bocích do ní dostat "chybějící" vzduch, nějak mi to jako by vadí, i když o nic nejde.

Jo tak na šampon a vůbec tyhle promáčknuté lahvičky jsem zapomněla

Takže když jsme u toho tankování. já nejsem řidič a ani mě neláká mít auto i řidičák. Je pravdou, že mít auto je luxus a pohodlí. Ale neměnila bych za své kolo a cestování s IDOSEM /integrovaný dopravní systém/    Tak nějak si to cestování mezi lidmi užívám.

Ale pokud bych tankovala, tak zřejmě za ceny jako 500,1000,1500 kč hotově a nebo platit kartou a to bych neřešila kč ani haléře, bylo by to fuk.

No s tím jídlem to docela chápu, jste žena a máte svoje stolování již zažito, asi bych chtěla taky svoji porci na talířek a ne jíst z jednoho a dělit se s několika lidmi. Kdyby to bylo někde pod širákem a z jednoho kotlíku, tak je to něco jiného. tam je to o hladu a stolování jde stranou, jenže doma je to jiné.

Při vaření mi do kuchyně nikdo moc nechodí, protože to je můj taneční prostor a když už někdo příjde a chce ochutnávat, tak si veme svoji lžíci. Většinou navařím, naservíruju a volám ke stolu.

S tou vaší pracovnou to chápu a tak trochu tiše závidím. Myslím, že každý by měl mít možnost kam zapadnout, když má své chvilky nebo si chce jen odpočinout, relaxovat.

Já takovou pracovnu nemám a když chci relaxovat nebo mít klid a chci být sama, tak si vemu své psi a jdu do přírody. To mě nabíjí a hladí po duši. příroda a klid.

Pokud jste vy spokojená tak jak to máte, tak jste vlastně štˇastný člověk a tak to má být. Každý máme něco. Takže myslím, že je to v pořádku.

Přeji hezký zbytek dne

Jít se projít do přírody je moc pěkný a takový očistný. Zvlášť se zvířaty. A je pravda, že dokud jsem jezdila MHD tak jsem toho spousty načetla, takže i to mělo svoje plus.

Zdravím, Veselko, tak jsem se zamyslela a zapátrala v paměti. Takže tankuju za zaokrouhlené koruny, za 500, - zrovna dnes. V poslední době, když vařím, peču, smažím, tak nemám ráda v kuchyni jiné lidi, ani dědečka. Když vařím, jídlo nechutnám, nevím proč. Aby dlabali všichni z jednoho pekáče, to také nemusím, mám ráda svoji porci a jídlo si vychutnávám. Když chci být sama, jdu do pokoje, jak já říkám po "babičce". Nikdy moje babička nebyla z Moravy u nás v Čechách a domeček jsme koupili, když už dávno nebyla naživu, ale měla jsem v tom pokoji její nábytek, který jsme si přestěhovali, už tam dávno není, koupili jsme nový, ale je to stále pokoj u "babičky" a tam se můžu zavřít, lehnout na gauč, koukat z okna a užívat si nic, takové nic, to je pro mně taková očista.

Pavli, to jídlo v nějakým více či méně podobných formách asi máme většina žen, tak to prostě je a mě se líbí, že v tom nejsem tak docela sama.

No a ten pokojík to je myslím moc fajn, máš tam něco co je Ti blízké a příjemné a cítíš se dobře.

Tak Veselko, Jdu se svou kůží na trh: Stejně jako u tebe, běda tomu, kdo naruší Krakonošovo! - tedy mou kajutu. To už si dlouho nikdo nedovolil. Ale chce-li mě někdo dokonale vytočit, ukrojí si druhou patku z chleba a pokud touží po mé mrtvici, ukrojí tu patku ještě hodně ohlodaně! Brrr. A taky mě dostává zubní pasta vymačkaná od prostředka. To napravuju každý den.  

Napadá mě i dětská sekce: Upadne-li dítěti dudlík, matka ho bleskově sebere, ocucá a vrazí ho zpátky do dětské tlamičky… Nebo při krmení dítěte nabere na lžičku nějakou tu tvarohovou šlichtičku, lžičku oblízne ze spodu a vsune dítěti, vytáhne, oblízne do čista, znovu nabere atd. dokud není snědeno. To jsou vrcholné fujtajxly. Upzorňuju, že mi nedělá žádný problém dítě po jídle lžičkou oškrábnout a zblajznout to, co na lžíci ulpělo Prostě mi vadí ta kontaminace dětské pusy dospěláckým slintáním ať je to máma, nebo kdokoli jiný.

A nesnáším zvířata v posteli. A na stole. Je zvláštní, že kočku brzy a spolehlivě odnaučím byť jen naznačovat, že by ráda na stůl, ale začne-li jednou lézt do postele, vše se míjí účinkem. Po nocích pak vypadám, že nenávidím zvířata: dost nevybíravě je odkazuji do patřičných mezí, ale ráno zase dostanou svou dávku žrádla a něhy, která jim přísluší. Podezírám je, že se vyloženě dobře baví na můj účet, protože pokaždé řeším, jestli se zbavit kočky, nebo ustáleného zvyku spát při oknech dokořán.

Napadá mě ještě spousta dalšího, ale pro dnešek dost, jdu zahánět do postelí… dobrou.

. Tak jsem se Pančelko taky pěkně pobavila.

Mít své místo je prostě k nezaplacení, no a olizování dětských lžiček, to asi není třeba moc komentovat, trpím rovněž, když to vidím.

S těmi zvířaty to máme trochu jinak, mě do postele čistí mohou bez omezení. Ale ono nejde o to jestli smějí nebo nesmějí, prostě jaká jsou pravidla, taková je dodržovat.

Na stůl to ráda nemám a tak to nemají dovoleno, nicméně přiznávám, že jeden stůl jsme jim věnovali. Takže na jeden stůl vlastně chodit smí, ten jejich.

Tak jsem si trochu početl příspěvky, děvčata. Většinou platím kartou, když tankuji, takže neřeším kulaté sumy.  Mám rád pěkné stolování u každého jídla.

Na mé věci a osobní koutek oceňuji, když mi nikdo nic nepřerovnává.  

 Víc mě nenapadá.  

Milá Pančelko. Máme doma zvířátka, a pokud mají čisté packy a momentálně mi v posteli neruší zábavu, tak mi nevadí. Na stůl nechodí.  

Milý Pluto a ostatní, já věděla, že nepostelová zvířátka nezůstanou bez odezvy Prostě nejsem chovatel mazlíčků. Nejsem pejskařka, ale psů jsme měli asi víc, než mnozí. Vždycky jsme k nim přišli, jak slepí k houslím, NIKDY jsme se jich nezbavovali (až na jednoho šlechtice, kterému jsme dopřáli sídlo hodné jeho postavení) a všechny jsme měli rádi. Nejsem kočičkářka, ale kočky jsou u nás na myši a žijí svobodně venku, jen v létě se chodí domů chladit a v zimě hřát. A celoročně nám prokazují laskavost tím, že se s nimi můžeme mazlit - pokud nabydou pocit, že jsme nepochopili, že smíme, vetřou se kdykoli… A právě proto, že se svobodně pohybují 24 hodin denně po celém okrese a tlapky jim čistím pouze desinfekcí při poranění, do postele nesmí…  

Ale protože tohle téma je o těch našich úchylkách a anomáliích, zůstanu u zvířátek (já říkala, Veselko, že toho mám dost co zveřejnit) : Nesnáším líbání zvířat. Může být seberoztomilejší a sebedojemnější a navíc mimino až batole, ale na čumák pusu nedostane. Prostě fůůj! Jenomže to má háček: Vůbec mi nevadí, když mě zvíře oblízne třeba celý obličej. Lhostejno, zda kočka, pes, kůň, velbloud… No pravda, hyena po obědě a krokodýl před obědem by mě asi znervóznili.  

Jejda, našla jsem další anomálii. Asi mám s tím líbáním problém větší, než malý: Líbání a objímání vítací, potažmo loučicí. Odpuzuje mě takové to líbání a objímání pro formu. "Ó, drahá přítelkyně, jak ráda vás opět vidím! " A následuje takový podivný uložení cizích pařátů na moje ramena a navíc celé to divadlo je provázeno "polibkem", kdy se ta cizí tvář mírně smekne po mé a u ucha, zcela do volného prostoru cosi mírně mlaskne. HNUS FIALOVEJ! A většinou je k tomu ještě podaná ruka stylem leklá ryba. BRR! Přeci když chci někoho obejmout a líbnout, tak doopravdy. A když chci pozdravit, tak podám ruku a řeknu dobrý den. To prve popsané mě skutečně uráží. Tak zas příště

Milý Pluto, dost často přemýšlím, proč ty zvířátka v posteli nechci, přestože  - jak píšeš - mají tlapky čisté. Asi jsem na to přišla: Nepřevlíkací kožíšek. A je to jedna z mých dalších "úchylek". Často u nás přespává víc lidí najednou. Na matracích, na sedačce, prostě kdekoli, kde je místo tatami. A je mi jedno, v čem se spí. Má-li kdo chuť spát třeba v monterkách, jeho věc. S jedinou vyjímkou: Ne v posteli. A to ani v posteli pro hosty! Dokonce tu mám i náhradní pyžama, aby to bylo možné provést v kterékoli situaci. Podivnost tohoto mi došla teď, když jsem byla dva dny nemocná, nastěhovala jsem se do obýváku s peřinami z postele (báječně se z toho místa řídí domácnost) a celý čas mi hnízdily kočky na nohách i kolem hlavy a všechno v pohodě. Svěřovala jsem se s tím před pár hodinami mojí mámě. Ta jen kroutila hlavou, proč se nad tím pozastavuju, když je to obsese nejméně čtvrté generace žen v naší rodině… Návdavkem mi připomněla, že v dobách rodinného zimního táboření jsme si podpláceli našeho čuvače, aby spal s námi ve spacáku a spíme-li u milovníků zvířat, nevadí nám spát v postelích, ve kterých běžně "čistotlapky" spávají. Takže tak to máme nejspíš už od třicetileté války

Milá Pančelko.

Proč nechceš zvířata v posteli, je tvoje rozhodnutí. S námi pejskové nespí. Měl bych málo místa v posteli. Paní Plutová jim dovolí do postele přijít jenom ráno, když si je vědomá, že mají tlapičky čisté.

To jsem psala proto, abys Pluto, neměl pocit, že mám něco proti zvířátkům a mazlíčkům.

A paní Plutová je velmi rozumná panička. V podstatě si to u tebe nenápadně žehlím po svém prvním zvířátkovém příspěvku

Já si nedělám domněnky.

Mám zvlášné pocity a to zo svojích snov. Mám dospele deti, vnúčata, manželku. V poslednej dobe mám zvláštne eroticke sny že má orálne uspokojuje muž. ten sen je natoľko  živy že mám orgazmus, prebudím sa na to že som polepeny od semena, musim sa osprchovať a prezliecť pyžamo, alebo sa mi sníva že masturbujem pred mužom ten sa na mňa pozerá kým sa neodbavím pri tom cítim ako ejakulujem, niekedy sa pred vyvrcholením prebudím a orgazmus prejde nevyvrcholím. Vo sne nie sú konkretné osoby sú to neznáme osoby. Pripada mi to divne, muži ma nepriťahovali ani nevzrušujú. Prečo mám homosexuálne sny. Tiež má niekto take alebo podobne sny a nie je homosexuál?

Zas som mal ten sen, že som si vyhonil pred neznámim, ale ten sa pridal a honil si zároveň až sme sa obidvaja odbavili. Zobudil som sa keď som ejakuloval. Neviem čo robiť ako sa takých snov zbaviť. Normálne mám nutkanie pred niekým si vyhoniť, ale kto by bol zvedavý na dedka ktory si honí žížalu.

Začínam pochybovať o svojej orientácii. Po to2kých rokov sa môže z hetero stať homosexuál. Vždy ma vzrušovali aj vzrušujú ženy. Muži ma nevzrušovali ani nevzrušujú, ale mokré sny sa opakuju. Nejde v nich ani o sex z mužom iba ta predstava vyhoniť si pred mužom ma začína vzrušovaťAke to môže byť masturbovať pred chlapom, či používa taku techniku masturbovania ako ja alebo ak si to robia iny.

Tie sny sa stále opakovali, manželke som sa hanbil zdôveriť. Cítil som však potrebu to niekomu povedať. Rozhodol som si pohovoriť z dobrým kamarátom. Povedal som o svojích snoch aj o tom že by som to chcel skúsiť. čo si o tom všedkom myslí. Povedal že ako pubertiak z kamarátmi nebolo nič výnimočné ak si niektory pred nimi vyhonil, neraz sa stalo že ak jeden začal ďalšíi sa pridali, dokonca mali súťaž kto ďalej dostrekne. Bolo to samozrejme, nerobili z toho vedu. v našej partií sme nemali také súťaže, možno niekde v podvedomí práve to mi chýbalo. spýtal som sa čo by mi teda navrhol. Ak ľa trápi len to tak si vyhoň predomnov, mne to nevadí, pripomenie mi to mladosť, nerátaj však že tiež si vyhoním, aj by som ale moja potencia nani nič moc. U mňa chvála bohu potencia dobré slúži aj moja stara mi vraví že ani ako mlady som nemal taky apetit ako teraz. Cítil som sa divne a pripadal mito aj trápne ale skúsil som to. Predviedol som sa pred ním, myslel som si že sa mi uľaví. Zostal som sám zo seba podráždený. Spýtal sa ma ako, už je ti lepšie, Vyšiel som z pravdou von, že nie cítim sa oveľa horšie, mám pocit viny a neviem prečo. To nič zo začiatku som aj ja mal take pocity ako ty, potom však prešli, ak chceš môžeš si to zopakovať, možno pocit viny prejde, aspoň mňa po druhom raze prešlo. Pripadalo mi to že mi navrhol aj duhý pokus. Po čase som si to zopakoval. Pocit viny sa naozaj vytratil.Skúsil som to ešte raz, Chcel somto skúsiť ešte raz, rovno som mu povedal že mám chuť si vyhoniť v jeho prítomnosti. Nič nevravel prišiel, stalo sa. Tie sny skončili aj chuť sa pred niekym urobiť. Ak sa náhodou srtetneme nekomentuje to ako by sa nič nestalo to sa mi na ňom ači. Raz mi povedal ak budeš chcieť pripomenúť si mladosť kľudne zavolaj. Aj dedkovia su niekedy ako puberťáci.