Téma: Zvládání emocí - jinak se cítit a jinak se tvářit

Ahoj Baruš ,

já myslím, že i když se člověk zařekne, že se nebude rozčilovat, zcela to nejde nikdy. Spíš že se bude snažit nenervovat se věcmi, které nejsou v jeho moci a nemůže je změnit, což si myslím, že je celoživotní úkol pro nás všechny. Celkově to mám jako Ty - mám ráda lidi, kteří dokáží projevit emoce a zároveň se i ovládat a taky mi vadí přetvářka.

Bez emoci to nejde, patri to k cloveku. Jinak je to kamen - a to uz neco vypovida.

je to míněno tak, že nikoli bez emocí, ale bez negativních emocí... jde to, ale je to fuška... málokdo to má zvládnuté... Jsou lidé, kteří pociťují zlost, ale jsou i tací, kteří místo toho pociťují lítost - třeba nad nepochopením. Potlačovat emoce je problematické a má to důsledky - neblahé - na toho, kdo to dělá, emoce je spíš potřeba zpracovat do podoby, kdy nejsou negativní.

Přesně, Baruš. Mě by snad praskla lebka, kdybych měla v sobě držet zlost, já jsem typ, co se musí-když už je to  moc, vykřičet. A nejsem typ, co potřebuje "obecenstvo", to vůbec. Když mám tu "potřebu", řvu do 4 zdí proto, že to ze sebe potřebuju dostat. Proto nechápu ty, co to mají tak, že se vnitřně užírají nebo dokonce (nevím, jakým způsobem.. )zuří tak nějak " v sobě", to nepochopím.

Ne, že vybuchuju pokaždé, když mě něco naštve-to néééé. Ale až už se to nahromadí a nebo se mě velice citlivě buď dotýká a nebo jde o něco, co hrozně nemám ráda, tak pokud se nemusím ovládat, lítají hromy blesky, k tomu pár neslušných výrazů a za chvíli je klid. Jsem sice temperamentní, ale ne zas rapl na hlavu. Jen to ze mě musí prostě ven. Nebo se asp. z něčeho někdy vykecat, kdy nezávidím většině chlapů, co to tak nemají nebo jsou vychováni v tom duchu, že jsou přece chlapi a dát najevo emoce je "nepatřičné"(?? )a jak to pak dopadá, že... mají daleko větší pakárnu, než my, co se z toho vykecáme, když máme teda nějaké trápení, nemyslím teď, když nás popadne vztek.

Já se Leni směju, skoro se vidím.... taky se mi stane, že bouchnu jak piliňáky. Spíš ale umím dát najevo nelibost v klidu. Pokud to vztáhnu na manžela, tak to je přesně to, co nesnáší a vybuchne on. Můj klid ho vytáčí do běla : - ))). V běžném životě, nebo pracovně.... to je jiné. Ale ne tak, že bych nedokázala říct, že se mi něco nelíbí. Nehraju si, jak je všechno ok a nejsem za každou cenu samý úsměv (a za rohem vypouštět páru).

Slovo „zlobit se“ jsem skutečně, již dávno, vymazal ze svého slovníku. Dá se ovládnout emoce „zlobit se“! Může mě něco mrzet, ale nač se mám nad něčím, nebo pro něco, někoho zlobit? Vyřeším tím snad něco? Prospěje to mému zdraví? Posune mě to v životě dál? Budu snad bohatší? Nad věcmi a lidmi, které nemůžu změnit, nebo ovlivnit se přece nebudu zlobit. Může mně to jenom na krátko zamrzet, kvůli dotyčnému člověku, protože on tím škodí sám sobě. Naštěstí mám svoji dutou vrbu, které se můžu vypovídat a opřít se o ní. Nebo vše můžu napsat na papír, který pak spálím a nikomu tím neublížím.

 Emoce člověka.

Kladné – Záporné.

Radost – Smutek.

Smích – Pláč.

Láska – Strach. ( Hněv. )

„Hněv se nikdy nepřekoná hněvem, ale láskou. “

Přeji všem slunce v duši a úsměv v tváři. Hezkou neděli.

Jak zvládat svůj hněv. Zde.

http://www.celostnimedicina.cz/jak-zvladat-svuj-hnev.htm

Jo, Pluťásku, takhle si to říct umíme, my lidi..... všichni víme, že rozčilování a podobně, je k ničemu.

... a že to, že nás někdo naštve, je prý náš problém, že se kv. tomu čílíme, ale...... poručte si vždy, že.. ?

Každopádně, ve virtualitě jde všecko... Já ale i tak upřednostňuju spontánní projev.

Pluto, pravdivá slova. Je fakt, že pokaždé se člověk neubrání a projeví i hněv, ale opravdu vím, že pokud něco řeknu ve hněvu, okamžitě je mi fyzicky špatně, jako když ze mně vyjde život a jsem, jak vyždímaný hadr a unavená. To je pro mně impuls víc kontrolovat, co říkám. Mně se líbilo vždycky na pokecu, když se povídají i nesmysly, jako když si vyčistím hlavu, zasměju se od srdce, možná někdo myslí, že to pro starou bábu není, ale mně se po tom stýská.