Téma: Už mne nemiluje, ale rozejít se se mnou nechce - co bude dál?

Text uživatele: Ahoj,

no ono se říká, že zhruba po těch 2letech přechází zamilovanost a takové to okouzlení v lásku, která už není tolik o té chemii, ale právě nožná o hodnotnějších věcech jako je důvěra, pochopením láska...

Mnozí psychologové a odborníci dokonce rozlišují zamilovanost a lásku, přičemž to druhé je vždy považováno za něco hodnotnějšího.

A hlavně, podle mě je hodně tenká hranice mezi tím, když už jeden druhého nemiluje, ale má rád...

VŹdyť to jsou jen slova... V češtině máme dva různé způsoby vyjádření.. Anličtina používá hlavně jedno, a to jak pro vyznání lásky třeba mamince tak i partnerovi.

A pokud s tebou chce být, nebude to tak zlé z jeho strany...
Jen si myslím, že v tomto případě to neměl vyslovovat, protože Tě zbytečně ranil a způsobil pochybnosti.

Jistě taky už někdy slyšel o tom, jak se vztah po čase proměňuje od poblázěnosti k té hlubší lásce, kde jsme už sice více nohama na zemi, ale zase přináší jiné velké hodnoty.

Zkus mu třeba i něco z toho, co jsem Ti napsala říct, probrat to, zeptat se ho, jhak si představuje budoucnost...A uvidíš, co z něho vyleze...

Text uživatele: To důležité je, co tím, že Tě nemiluje vlastně říká, protože láska má mnoho podob a i když zamilování, takové to první poblouznění odezni, pořád je to láska jen má jiné hodnoty.

Ovšem, když Ti říká, že Tě nemiluje...na mě to působí tak, že k Tobě už nic zásadního necítí a je s Tebou prostě proto, že mu to vyhovuje.
Mnozí lidé jsou ve vztahu, i přestože k partnerovi nic zásadního necítí, protože je to prostě pohodlnější. Jenže pak často nastupuje to, že jednou potkají někoho do koho se zamilují a prostě jdou o dům dál.
Pro mnoho lidí je nepřijatelné být sám.

Osobně bych se ho přímo zeptala, co ke mě cítí, když mě tedy nemiluje, tak z jakého důvodu se mnou je a z toho bych vyvodila závěry.
Láska se nedá vynutit, ta buď je nebo není.
Může být vztah bez lásky, kde postupem času láska vznikne, díky vzájemné opoře, souznění a pochopení, ale přesto vynutit se nedá.

Text uživatele: Samozřejmě že nemůžeš zůstat a mít děti s někým, kdo Tě "asi" nemiluje.
Přece by jsi nechtěla mít děti a žít s někým třeba 20 let, když byste žili vedle sebe jako cizí lidé a stejně byste si časem našli někoho jiného a byli spolu asi jen kvůli dětem (ale spíš byste šli od sebe).

Pochopitelně, že se ve 25 letech jsi schopna zamilovat do někoho jiného a s někým jiným mít kvalitní a plnohodnotný vztah.

Text uživatele: 

Ach joo, je to pořád stejný, bolavý a pro každého a v každém věku. Taky jsem si před pár dny vyslechla od svého přítele po roce a půl naprosto stejnou větu. Ale přes všechny mé zkušenosti bych potřebovala mužské vysvětlení téhle věty, zda jsem pochopila správně. Jsem tedy jen přestupní stanice? Ano nebo ne?  Myslím si, že ano, že je to jen vyčkávací taktika, aby rádoby neranila. Něco jako, jsem ti vděčný za ty chvíle, ale čekám na LÁSKU.

Text uživatele: 

Doporučuji ukončit, nechat přebolet a najít si někoho nového...Jeden rozchod mám za sebou, je to velmi kruté.. bolí to jako blázen. člově dost trpí, ale ve finále zjistí, že třeba udělal dobře.je třeba se s tím vyrovnat.Ale nebuď s člověkem, který ti říká, že tě nemiluje.Chystám se sama na rozchod, první byl jednodušší, tentokrát jsem slaboch a pro to jsem asi i tady..ale vím, že až to přebolí tak budu ráda, za to že ten člověk zmizne z mého života. přeji hodně štěstí a sílu v rozhodování.

Text uživatele: 

Ahoj, tento problém řeším už přes rok. Problém je v tom, že máme děti. Dva kluky ve věku tři roky a deset měsíců. Já ho pořád miluji, ale on ke mě nic necítí a rozhodně se tím netají. Lhát mi prý nechce. Odejít taky ne, kvůli dětem, hypotéce co máme na dům, prostě prý to ani nejde. Jenže já st ím nedokážu žít, že mě můj partner nemiluje, já to prostě nedám. Hrozně mě to týrá a bolí, nedokážu  se ovládat a často vybuchnu, protože už jsem citově vyprahlá a vyčerpaná. Neumím si život bez něj představit, vždy jsem myslela, že je to pro mne ten praví a jediný. A pak z ničeho nic ta zpráva, že mě nemiluje že je se mnou jen kvůli dětem.   Nevím jak z toho ven. Už jsem zoufalá.

Text uživatele: 

Ahoj, zdravím všechny a hlavně uživatelku Lu. Musím říct, že mám stejný problém jako většina tady. Nemám partnera chlapa, ale mám partnerku, mám ženu. Možná mě někdo z Vás teď odsoudí, že je to nechutné a bůh ví jaké, ale jsem s ní teprve rok a náš vztah postrádá tu chemii o které tady byla řeč. Ale chybí mi, chybí mi jako člověk, říká že mě má ráda, podruhé, že mě miluje, ale že by mi to dala najevo se nestalo, nebo spíše nestane. Pak nastane nějaký problém, například řeknu nějaký názor na věc a ona by se se mnou hned nejraději rozcházela, místo, aby jsme to spolu vyřešili... je mi z toho opravdu na nic, ona je první člověk, kterému jsem otevřela celá a nejen z části, řekla jsem si, že už je věk na to, abych měla plnohodnotný vztah, ale ona mě z toho vyvedla. Ted jde náš vztah do kopru a bolí to. Nemám ráda situaci, kdy člověk, kterého milujeme a chceme s ním prožít dlouhý společný život nás odmítá. Pak se člověk cítí tak beznadějně a smutně... Tak Vám všem drží palce, aby jste to zvládli ať už lásku, zamilovanost, nebo rozchody.