Téma: Žádný můj dobrý skutek nezůstane bez trestu

Venco, ano, já jsem Ti radila v Tvém tomto tématu, aby jsi se svěřil rodičům, předpokládala jsem, že Tě vyslechnou a pomohou Ti.  Moc nerozumím tomu, proč Tě má mamka za sobce a zakončila to větou, že už jí je to jedno. Mohl by jsi více přiblížit, co jsi jí řekl, co mamka Tobě atd. ? A co si máme představit pod tímhle: "Konečně jsem se dokopal něco udělat, ale pokud vůbec něco, tak se moje depka akorát zhoršila". Mohl by jsi to prosím Tě více rozepsat?

Ahoj, jakou školu studuješ? Třeba máme společný obor a můžeme dát řeč na odborné téma nebo se ráda poučím v oborech pro mě tajemných. bonami

Ahoj, když jsem sem psal minule, tak mi všichni doporučovali psychologa, nebo si něco přečíst na téma sebedůvěra apod. Ta druhá možnost se mi zdála více proveditelná a jelikož mám poslední dobou dost volného času, tak jsem se dal do čtení, ale moc nového jsem se nedověděl. Takže s teorií asi problém nemám. Nejvíc mě trápí nejspíš to, že jsem na všechno a celý den sám. Právě proto, že se za sebe stydím. Pokusil jsem se s pár lidma bavit ve škole, ale skončil jsem u „jak se máš“. No, ale teď už mě to nebaví. Rozhodl jsem se tedy, že pokud se to brzy nezlepší nebo mě snad vyloučí ze školy, tak bych se zabil. – ani nevim, co z toho je potupnější -. Poslední dobou (od léta) mám špatnou náladu, skoro se nesměju (nemám proč) a máma se mě občas ptala, jestli mi něco není. Tak jsem jí řekl, že si vůbec v ničem nevěřím a už se ani nedokážu koncentrovat ve škole a tak. Tady mi řekla, že se to spraví a ať si z toho nic nedělám apod. No, když jsem jí alenaznačil, že když to tak se mnou půjde dál, že nechci žít (neřekl jsem to přímo), tak na mě vybalila, že mě celá ta léta vychovávala, platila mi jídlo, oblečení a tak. Už ani nevím, co jsem řekl, že na to odpověděla jakoby sarkasticky, že jí to je jedno, ať si dělám co chci. Nevím jestli si myslela, že to nemyslím vážně, nebo jí chci naštvat…
No takže, teď v sobě vidím ještě většího blbce a navíc jsem ublížil mámě…

jinak Bonami: studuju VŠE, ale asi bych tě nedokázal o ničem poučit

Ahoj Venco. I přes to, že to nedopadlo, měl by jsi to říct mámě narovinu a přímo, že to myslíš vážně. To je poměrně častá věc, že si rodiče myslí, že to není až tak horké a pak…Ty bys potřeboval někoho, kdo by Tě vyslechnul a kdo by Ti naslouchal a podle toho Ti pomohl Tě nasměrovat, někoho kdo by to s Tebou všechno probral a probíral, nejen to co Tě trápí teď nebo poslední dobu, ale pěkně od začátku, od Tvého dětství - od doby, kdy si pamatuješ co a jak. Proto jsi dostal tu radu, pokud Ti to samotnému nejde, aby jsi vyhledal toho psychologa. Víš, ony tyhle stavy nepřijdou nikdy jen tak, z čistého nebe. Vždycky to má někde nějaký kořen, nějaký hlubší kořen. Ten aby se našel, je třeba k tomu od Tebe znát spoustu informací, což je na delší povídání a opakovaná sezení.  

Něco Ti řeknu, Ty se strašně podceńuješ. Nemusíš mi věřit, neznáš mě, ale to, že jsi sebral odvahu a mámě to řekl, tak to, že se to nepovedlo neznamená, že jsi ještě větší blbec. Musíš v téhle situaci odlišit Tebe a mámu - Vaše kroky zvlášť a samostatně. Takže hlavně ten svůj sám za sebe. Nejsi blbec, jsi dobrý, že jsi to udělal, že jsi to dokázal. To jak s tou informací naložila mamka je věc druhá (neříkám, že správná). Ale Tvé odhodlání správné bylo a za něj se můžeš na sebe podívat do zrcadla a říci si, že jsi na sebe pyšný, že jsi pyšný na to, že jsi dokázal své trápení a pocity vyslovit nahlas. Chápeš? Vždyť Ty jsi dokázal o tom mluvit. Druhá věc, proč myslíš, že jsi mámě ublížil? Myslíš si to podle toho, co Ti řekla? Já si nemyslím, že jsi mámě ublížil. To že má někdo trápení a neví si s ním rady, to se stane každému, ale to neznamená, že jsme někomu ublížili. Ublížit někomu přece vypadá jinak.  

Ještě Ti řeknu jednu věc. S Tebou je trochu těžké pořízení, některé rady odmítáš. Připadáš mi trochu tvrdohlavý a taky netrpělivý. Píšeš, že pokud se to brzy nezlepší…atd. Njn, jenže si vem, že minule jsi psal, že to trvá cca 1,5 roku (do školy, ze školy, do pokoje a dál nic), tak přece nemůžeš čekat, že za 12 dní, co jsi sem psal poprvé se stanou zázraky. Aby se to v Tvém životě zlepšilo a byla šance to zlepšit, je třeba, aby Těch malých krůčků bylo mnohem víc a snažil si se o ně mnohem déle - dny týdny, měsíce…a aby těch krůčků taky přibývalo. Dobře, zeptal jsi se pár lidí ve škole, jak se mají, tak ale další Tvůj krok nemá být, že Tě to nebaví, ale to, že příště přidáš větu navíc a po týdnu zase další. Rozumíš mi, jak to myslím? A tak by jsi měl postupovat i s jinými dalšími aktivitami.

Svoje dnešní téma jsi nazval: "Žádný můj dobrý skutek nezůstane bez trestu". (Rozumím Ti, jak to myslíš, myslíš to ve vztahu k některým lidem) A co zvířata, máš je rád? Já strašně moc. A víš proč? Ta nikdy nezklamou a každý dobrý skutek Ti mnohonásobně vrátí svojí přízní a oddaností zpět a svým chováním a očima Ti řeknou tolik hezkého a veselého až Tě to tak krásně zahřeje u srdíčka a pohladí na duši. Nebo potřební lidé, nemocní lidé, kteří nemohou být z nějakých důvodů doma, v rodině. Víš jak Ti jsou vděční za každou pomoc, za každé milé slovo? To jsi také dostal minule jako radu.

Zkrátka je víc dobrých skutků, které by jsi mohl udělat a věř, že by jsi byl za ně odměněn, nikoliv potrestán. Co Ty na to?

Venco po pravdě nevím v čem je Tvůj problém, co vlastně hledáš a tak nějak mám pocit, že to asi nevíš ani Ty sám… nebo kdo ví. Vcelku nechápu kontext s názvem tohodle tématu, ale o to ani tolik nejde.

Když píšeš o skutcích, co takhle nějaký prostě udělat, jen tak.

Sama za sebe bych Ti nejradši napsala, víš co tak se zabij, když chceš, nemám ráda uplakánky, co si pořád stěžují na to jak je k nim život nespravedlivý. Je to vysávající. No na druhou stranu si myslím, že je to spíš jen takový výkřik.

Mnohem účinější by dle mého byl ne psycholog, ale psychiatr spolu s psychologem. Každému se může stát, že neví co dál  a neumí si sám poradit, odborná pomoc je pak na místě.

No a do té doby by sis prostě mohl všímat lidí kolem sebe a občas třeba nějaký ten dobrý skutek, když už to máš v názvu, udělat.

Víš co třeba dneska dělal můj kolega, manžel a já?

Kolega přijel na kafe a manžel šel skládat brikety, tak se prostě zvedl a šli jsme je skládat všichni, za chvilku bylo hotovo. Sedli jsme si na to kafe, poklábosili a pak k sousedce přivezli nakáďák dříví, tak jsme se šli zeptat jestli bude stát o naši pomoc a stála.

No a protože bylo za chvilku všechno uklizené, tak jsme si společně poseděli a do začátku do konce jsme měli prima odpoledne.

Co tím chci říct je to, že přátelé ani dobrá nálada nejsou automatické a i když se často říká to, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, není to tak vždycky pravda a když chce člověk být šťastný musí prostě proto něco udělat a nebýt líný.

Já Vš sociální práci a absolutně nerozumím výpočetní technice, práce s počítačem je metoda pokus omyl, nepamatuji si minulý krok a stále tápu a nechápu. Včera jsem ovšem byla na úžasné přednášce, jmenovala se sociální politika. Moc mi záleží na vztazích mezi lidmi, lidé jsou pro mě důležitější než zisk a přednášející měl podobný názor. Asi to také neměl a nemá v životě lehké, ale dal mi důvod dál pokračovat ve studiu. Ještě v pátek jsem měla pocit, že všech těch průšvihů a malérů a šíleností v práci mám dost. Ale bylo i hůř, to když jsem se hroutila a. našla jsem stránky moje starosti. Děsí mě kolik lidí uvažuje o tom, jak skončit se životem. Pár příspěvků jsem si přečetla a těší mě, že mi na ně odpovídáte, povídání pomáhá, dává životu smysl.  A  mám v rukávu tajné eso, ale to prozradím jindy 

Dany+Veselka: Je to tak, tvrdohlavý jsem, nechci si nic udělat, ale ani nikomu jinému. Chci jen, aby mě někdo ne jen pochopil, ale chápal! Psychologové jsou placení, aby lidi pochopili, ale chápat je nikdy nebudou. Na to člověka někdo musí znát dlouho a někdy ani to nestačí. Proto jsem k tomu skeptický, za to se omlouvám. A netrpělivý? To proto, že chci být normální, dokud jsem mladý. Ostatní v tomhle věku (jak by to mělo být) se baví, mají kamarády, chodí pařit, chodí sportovat, chodí balit holky, smějou se. Já ne, a je mi to líto. Vždyť VŠ mají být nejlepší léta mého života. K čemu mi bude, být šťastný v důchodu. To všichni budou mít spoustu fotek, spoustu vzpomínek i výčitek. Já ne. Je to jako bych tuhle kapitolu mého života prostě překočil. Jako bych vůbec neexistoval…

Venco! Ty v předchozím tématu píšeš, že nechceš jít k psychologovi, protože by sis připadal jako blázen. A teď nám tu píšeš, že se chceš zabít? To Ti přijde normální, chtít si vzít život? Není už teda lepší k tomu terapeutovi zajít?

Nečekej, že Tě v životě někdo bude chápat tak, jak si budeš přát. To prostě nejde. Můžeš s lidmi ale sdílet svoje myšlenky, radosti i starosti, a tak třeba zjistíš, že Ti je někdo přeci jen blíž, než si myslíš. Ne, že všichni jsou veselí a bez problémů, ale že každý z nás něco překonává, každý z nás má nějaké smutky.

Dany to napsala moc hezky, přemýšlej nad tím.

Sdílet s lidmi svoje radosti a starosti je právě ten problém. To já neumím. I kdybych se přemohl, tak se o moje záležitosti nikdo nezajímá…

No a dnes našel jsem psychologa docela blízko u mě, ale nevím jestli tam půjdu. Docela rád bych si pomohl sám…

Fakt? Našel sis psychologa? To je super. I kdybys tam nešel nebo se Ti třeba nějak nezdál, nevzdej to hned napoprvé a zkus to znovu.

No, aby sis pomohl sám, musel by ses donutit začít něco dělat. Ale když budeš mít na všechno důvod, že to nejde nebo se Ti nechce, neumíš to, je Ti to trapný, není to přesně to "ono", představoval sis  to jinak, je to k ničemu, tohle Tobě určitě nepomůže atd. atd. tak se nikdy nikam nepohneš.

Já jsem si taky myslela, že mě nikdo nechápe, že neumím komunikovat s lidmi, že nikoho nezajímám, že je život moc složitej a tak nějak asi není pro mě - ale jednoho dne jsem si řekla, že takhle teda ne! A už se nebudu litovat a vymýšlet hloupý důvody a budu s tím něco dělat. Když nezačneš, budeš se pořád motat v kruhu. Pokud ale začneš (zkusíš třeba toho psychologa), potom začneš zjišťovat, že to není tak beznadějné a začneš hledat, co je pro tebe hodné a že nejsi úplný budižkničema.

Já své psycholožce nejprve poslala email, protože mi bylo úplně proti srsti jí volat.

Držím Ti palce. To zvládneš. Musíš jen chtít!

A jak ses donutila ty?

Já psychologa beru opravdu až jako poslední možnost.

V pátek jsem ve škole poznal jednoho kluka, který by na tom mohl být podobně jako já (taky vypadá na samotáře). Hráli jsme spolu šachy, seděli vedle sebe na přednáškách a tak. Tak snad jsem na správné cestě.

Byla jsem na tom celkem blbě, než mě můj bývalý poslal do háje, že se akorát lituju a nic nedělám. Sejně mi ale  pomohl a donutil mě jít k psycholožce. To byl první krok. Ta první mi byla k ničemu, druhá byla trochu lepší, třetí byla skvělá. Ta mě přivedla k tomu, že za to, jak svůj život prožiju, si můžu já sama a je na mě, jak se rozhodnu. Že se nemusím bát, protože strach je k ničemu a akorát nás ničí.

Pořád dokola jsem si říkala, že to má cenu a že to nevzdám, že nebudu s. ačka a nepodělám se z toho. Taky mi moc pomohl tenhle web. Je tu spousta lidí, kteří zažívají podobné a horší věci a žijí. Nevzdávají to. A navíc mě to tady baví, protože jsou tu zajímavé diskuze.

No a jestli ty jsi oslovil nějakého spolužáka, který je ti nejspíš podobný nebo má podobné zájmy, tak to je jenom dobře. Pomaličku třeba najdete k sobě cestu a třeba se podělíte jednou i o svá trápení.

Odpovídala jsem před chvílí na jiném místě, četla si další řádky, měla jsem kamaráda, který byl stále často sám, na gymplu (spolu jsme byli tým), na vysoké také nezapadl mezi vrstevníky, z práce byl odejit, a vzal si život. Asi se narodil do špatné doby, ale právě proto mi chybí. Protože byl přesně ten komu se říká přítel. Byla jsem si nedávno povídat s jednou paní, položila mi otázku, jestli mám nějakoho, na koho se mohu obrátit s prosbou o pomoc. A já si uvědomila, že nemám. Tak ti posílám alespoň pár řádků…s nadějí.

Chápu, že je to tvrdé.

Chápu, že by to bylo tvrdé i pro lidi v mém okolí.

Ale zase ty chápej, čím si tvůj přítel musel projít. A každý uneseme jenom určité množství bolesti. Sám to dobře vím.

Jestli máš nějaké eso, tak sem s ním.

Ahoj, asi toho na mého přítele bylo moc… ale umřít není řešení. Z mnoha různých důvodů budu muset asi skončit se studiem, zhroutil se mi svět, poslední dva dny jsem probrečela, ale dnes jsem se zdravě naštvala. Nestudovala jsem pro diplom, ale informace, které mi přednášející dávali. Holt se vrhnu na samostudium… A co se týká toho esa v rukávu, pročítala jsem si předcházející příspěvky a mám pocit, že i tobě už alespoň občas bleskne jiskřička naděje na lepší časy. Takže, když jsi mi psal že děkuješ, ale na energie a karty nevěříš, vyložený zákaz v tvých slovech jsem nenašla. A tak jsem poslala pozitivní energii do jedné klávesy ve tvém počítači. A podle textů ji občas používáš. Tak snad bude aspoň trošku pomáhat. Bonami