Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh

08.05.2016 00:25
Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město: Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Odpovědí na téma: 61
Text: 

Čaute všici,

posilnila jsem se jedním škopkem a rozhodla se, že se s vámi zkusím poradit o takovém mém problému, který mi zatím jen mírně (? ) komplikuje život. Ale tuším, že v budoucnu a v nějakým normálním pracovním procesu by mi to mohlo škodit mnohem víc. Trochu se za to stydím, takže nejsem na větvi z toho, že to píši věřejně. Na druhou stranu možná se najde někdo s podobným problémem a nějakou svoji vychytávkou, kterou to zmírnil.

No k věci - obecně se bojím toho, že mi někdo vynadá. Mám div ne paranoidní obavu o to, aby mě někdo nezepsul. Bojím se, že mi něko nadá, nebo mi něco vyčte, či mě poníží a já pak budu mít pocit viny. Je to ve všedních věcech, v běžném dni. Když jdu po ulici, když jedu šalinou a světe div se, i když sedím za notebookem!  Jenže dřív jsem dělala různá preventivní opatření; zpětně směšná a zbytečná - víme: "kdo chce psa bít, ten si hůl najde." Ale aspoň jsem tomu předcházela, v jistých věcech to bylo vlastně dobře. Byla jsem velmi poctivá. Teď prevence vyprchala (téměř), ale strach zůstal. Na to, jak jsem dřív vše hrotila a stresovala se z kravin, tak je vlastně zajímavé necítit takřka nic a nově poznanou lhostejnost si svým způsobem užívám. Tak otupělá jsem nikdy nebyla, ale třeba to patří k vyzrávání.

A teď to, čím si komplikuju život - vždy mezi mé strachy patřily i obavy z telefonování, z otvírání dvěří cizím lidem (vždy ve mně hrklo, když jsem slyšela zvonek), i zvedání telefonů s číslem, co neznám, otevírání mailů. Jak jsem psala, tak v jisté míře se ve mně dřží i obava, když jsem venku - že se mi někdo bude smát, někdo mi nadá - bráním se tomu čuměním do země a denním sněním alt. Ale toto je už opravdu mírnější, oproti dřívějšku, zato telefon a maily zůstaly. A dveře taky alt. No, ale jak nedělám ty preventivní opatření, pak si skutečně koleduji o výčitky či vztek. A nevím, co s tím.

Nejsem schopná zavolat např. zubařovi (ne, nebojím se ho) a objednat se na preventivní prohlídku. Jako vše, do čeho se mi nechce, to odkládám. Vždy začnu předem panikařit a nevím, co mám říkat. A protože jsem tedy přesvědčená o tom, že nevím, co mám říkat a ztrapním se, radši to odložím na neurčito. Psala jsem vyučující z předmětu, kde měla být seminárka do určitýho data… zrovna ten den, kdy se to mělo odevzdávat. Říkala, ať ji kdyžtak napíšem předem, že maily o půlnoci, kdy se to má odevzdávat, nebere. Já ji napsala toho dne asi v 23:53 či tak nějak alt. Očekávala jsem negativní reakci, ale nakonec, když jsem se na to teprv nedávno (předevčírem, myslím) podívala, dala mi šanci seminárku poslat o týden později. To mělo být přesně před měsícem. Teď sbírám odvahu přečíst si druhý mail od ní, kde jsem na rovinu napsala, že jsem očekávala špatnou odezvu, plus své zdravotní problémy (řeším to se školou a zařizuji si něco, jako indivindi studijní plán) ale bojím se o to víc, co mi napsala. Taky nejsem schopná zavolat své oblíbené tetičce, za kterou si chci jet odfrknout a máma mi v tom zrovna moc nepomáhá. (Ale neshazuji to na ni, vím, že ve svých letech bych toho měla být schopná sama).

Jen dodávám, že skutečně zním, jako bych to "chtěla mít rychle za sebou", nebo jako "robot", fakt moták. Nezním jako 22 holka, ale jako kdybych do pěti neuměla napočítat. Když to o sobě víte, o to víc se stydíte, že.  

Jenže jak tak vidím, že se to se mnou táhne, celkově vše hrotím a vnímám spíše emocionálně /ale nejsem žádná labilní trapná hysterka! /, vždy chci, aby se na mě nikdo nezlobil, chci se zavděčit a nechci nikomu ublížit. Takže nevím přesně, jak se oprostit od přílišných emocí, který spousta lidí zdaleka tolik neřeší a zároveň tím najít způsob k vymanění se ze svých směšných strachů? Je mi jasný, že kdybych toto dělala jednou v nějaké práci - neotevřela mail z obavy, či nezvedla telefon - no, to bych to dotáhla leda na pracák.

Dodatek: asi někoho napadne, že si protiřečím, jednou mi je vše jedno a pak napíšu, že vše hrotím. Takže jak to popsat. No, mám vše tak nějak na půl alt. Oproti dřívějšku skutečně necítím zdaleka takový stres a strach. Ale neznamená, že by pořád nebyl a tím, že jsem se odklonila od svého preventivního předcházení mým obávaným potenciálním výčitkám, tak se to teď může stávat skutečně, nikoliv jen v mé obavě. Navíc je to nefér i vůči ostatním, že se třeba neozvu za včas, rozhodím jim jejich věci a ještě se k tomu zcela nepostavím čelem. Ne ze zbabělosti, ale ze strachu a výčitek, že jsem něco zvorala.  

Předem dík za jakoukoliv odpověď alt

Odpovědět
To se mi líbí    To se mi nelíbí   
Stránka otevřena 2658x  | 
Původní název příspěvku před úpravou administrátorem: Fobie z otevírání emailů a telefonování
Váš e-mail: 

Reakce čtenářů

 
08.05.2016 09:32 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Napíšu ti večer, ted tu na mě vrčej, proč ještě sedím na sedačce, ale myslím, že tento problém znám. Je to do určité míry fobie z negativní reakce, z nepřijetí, pravděpodobně i strach se otevřít, strach z interakce a blízkosti. To je na nějakého hlubináře. No, tak tohle asi víš, je to z raného dětství, víc večer. Setkávám se s tím.

 
08.05.2016 10:30 Uživatel: Máša
Věk:  33
1451916129_ma.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Ahoj Rypousice. Hlavu vzhuru, bude lip… jen si myslim, ze je potreba to resit s nekym odbornym… i vzhledem k tomu tvemu ne/spani… jak jsi kdysi psala. aneb vse souvisi se vsim.

Vpodstate jsem to v tvem veku mela podobne… sice emaily mi problem nedelaly, ale telefony a dvere… joo, to znam Ale vekem a zivotnima zkusenostma, a taky s pomoci psychlozky (ac jsem zacala chodit z naprosto jineho duvodu) se to zlepsilo. navic je teda fakt, ze v praci pracuju s lidma a taky musim vyrizovat telefonaty, cimz padem mi nezbyva nic jineho, nez se denodenne trenovat a otrkavat (ac priznavam, ze pokud muzu napsat mail, tak radsi volim tuto moznost).  

Tak doufam, ze to vyresis. protoze by byla skoda, kdybys takto zila dal a ztracela zbytecne cas "nezitim" a obavami. Vsechno ma reseni… nekdy ho nevidime, nebo nevime, jak na to… a pak je lépe se obratit na nekoho, kdo nam muze pomoct. coz bych ti doporucila. Hm 

 
08.05.2016 17:32 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Tyjo, to bych do tebe neřekla, že s tím máš taky svou zkušenost alt Ale jdeš na to moudře - nejlepší je postavit se tomu čelem, hodit se do vody a plavat. Takže chválím! alt

Taky, když musím, udělám to. Chvíli z toho nervím, ale nakonec se sama sobě zasměju, páč to zní prostě směšně, jako by volalo děcko alt. Na druhou stranu musím se taky nějak průměrně prezentovat, mail umím napsat uctivý a slušný, no ale ty telefony… jaaaj.

Ale dřív paranoia byla ještě absurdnější, myslela jsem třeba, že máme doma kamery a někdo mě sleduje, hlavně v koupelně alt Dodnes mám lehce nepříjemný pocity, ať už ze sledování, nebo spíš ukazování si prstem a pomlouvání. Ale přičítám to spíš nedostatku soukromí obecně, o to víc jsem háklivá na to, abych byla taky někdy sama a v duchu zuřím, když se kolem pořád někdo ometá. Musím mít svůj klid. Nejradši bych měla kolem sebe bublinu, diky které bych byla neviditelná, haha alt.

A ano, je třeba s tím něco dělat, hlavní je, že si to uvědomuji a aspoň krapet toužím po změně alt.

 
08.05.2016 18:49 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Tak, Máša vlastěn už napsala vše, je to kontaktní problém, chce to rozklíčovat. Možná, že máš problém s hranicema, možná si přeješ více bezpečí a ochrany, možná více prostoru a vlastní kontroly nad situacemi, možná všechno dohromady, evidentně nepříjemná a nedůvěřivá očekávání. Až se ti na to to někdo podívá, nebudeš muset být tak v ulitě, zdali si bývalé málo chráněné, nebo pčetěžované nebo ještě jiné ne moc šťastné dítě.

 
08.05.2016 18:59 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Ano, je to vše tak nějak dohromady no.

No, asi mě to k tomu ta moje dušoložka směřuje - že říkám pro mě nepříjemné věci, ona mi dává svůj názor, ale narazily jsme právě na to, že je mi jednak v ulitě líp - a to je, je to snazší, že. A že se to dycky snažím zesměšnit a snížit. To dělám nevědomě, vždy to, co je pro mě nepříjemný, shodím a udělám si z toho srandu a posluchač se tomu má zasmát též. Evidentně se ale bavím pouze já, protože mi sdělila, že ji to štve alt. Že nemusím brát ohledy, že se "o sebe dokáže postarat sama". Tedy mohu říkat co chci a nedbát na to, že ji a kohokoliv mohu ranit, či nějak znepokojit. Zrovna nedávno to iritovalo mě samotnou, protože jsem si toto nikdy neuvědomovala a vadí mi, že to bere jako něco, čím si prý protiřečím. Že něco řeknu a vzápětí je to jinak (tedy je to zlehčené). Nikdy jsem si toho nevšimla a snažila jsem se vysvětlit, že to nemá být protiřečení. Též že prý se musím vyznat ve svých pocitech, to jsi mi psala někde i ty. Ale já se v nich vyznám, kdo jinej by mě měl znát líp, než já sama? ! alt To mi vadí, jako argument, protože je podle mě úplně mimo. Vím, co chci, vím, co cítím, jen si s tím nevím rady. Ale je to docela častej kec, ovšem mně přijde neopodstatněný a nesmyslný. Snad lepší, neříkat nic.  

Jo a vždy se začnu usmívat až smát, když říkám ty nepříjemnosti alt Ale beru to jako obrannej mechanismus.

 
08.05.2016 20:45 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Jistě, že je to obranný mechanismus. Mám známou, která se doslova topí v problémech a nejsou to žádné malé problémy, jsou jednak existenční, je přepracovaná, má larvovanou depresi a má velmi vážné zdravotní potíže. A ona vždycky přijde, jak zas něco někde nešlo a pak omdlela a pak ji křísili, no prča.

Ona vlastně říká, jak moc špatně se má, ale nelze to říct až tak naplno, třeba by se neovládla, nebo by si tu tíhu na chvíli připustila a takhle to z ní jde ven, ale zkarikované, aby to unesla. Taky ji bohužel doma učili, že má všechno zvládnout sama a nejlíp, že pomoc je ostuda, jenže ona pomoc potřebuje. Takže hrůza a děs, ale vlastně fakt legrace.  

Je to pak na mě, abych já vyjádřila ty hrozné pocity, ona bude zas ta, kterou to vlastně tak nezasahuje, a ještě to překoná. Žít se musí a hotovo, její oblíbená hláška.  

Tím si od toho všeho udrží odstup.

Je fakt, že já její potíže nevyřeším, můžu jí samozřejmě navrhnout, aby si některé věci líp uspořádala, ale ona je perfekcionistka, takže ona ten výkon podá- to je právě její problém, ale to mě vzdycky se smíchem odbyde, že za mnou nepřišla jako za cvokařem, ale jen tak jako za kámoškou… A pak odejde, trochu to ze sebe dostala, tím se jí mírně ulevilo, ještě mi předvedla, jak to vlastně zvládá i když nezvládá, pomoc odmítne, a já tam plním funkci té znepokojené, co by se na jejím místě asi položila… Připadám si mírně použitě.

 

Na tebe z tohohle platí asi jen něco, Prostě od toho potřebuješ odstup, nejspíš. Jenže pak neprožiješ ty pocity, které u toho opravdu máš a bez nich se skutečně nepohnete. Protože až je prožiješ, tak jak říkal náš šišlavý profesor- vy fe pak  f toho poferete-, ale jen tak nima můžeš projít, poznat je a nechat za sebou. Pochopila jsem to dobře? To víš, mám jen tvůj text, to může být málo.

Vyznat se ve svých pocitech je celoživotní práce. Člověk si zpravidla na začátku vůbec nerozumí. Někdy ani na konci ne.

 
08.05.2016 20:59 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

No vidíš, Plamínku, a já jsem už tak zvrhlá, že jsem se řehtala u té první věty, která je zakončená slovy "no prča" alt. Představuji si další takovou trubku, jako já, pro kterou je vše sranda. Jen mě mrzí, že tak, jak to bereš vážně - místo ní - ty, tak tím pádem to tak hrotí i ta moje? Takže zase jen někoho trápím? Ale to právě nechci. Dokonce je těhotná a všechny ty moje kecy, byť já už se na to dívám s takovým distancem a mým pseudohumorem (že mi nepřipadají strašné), ale oni asi jsou. Zřejmě je to moje povídání smutné a těžké, občas mám dojem, že to bere dramatičtěji, než já. Nechci, aby se tam místo mě složila ona, co já vím, co dělají hormony, když seš v požehnaným stavu. Furt mluvím o rodině, mámě, babičce, bratrech, fotrovi. Samotě a traumatech. Pro matku a znovunastávající ještě navíc, to musí bejt asi peklo; představa malé holky, osamocené, s myšlenkama na sebevraždu, vnitřním bolem a touhou po klidu za každou cenu. Pro mě je to ohromně směšné. Pro ni ne. Ale bohužel o ničem jiném není moc co vyprávět, vše spíše negativní. Byla jsem léta houbou, která nasávala to špatné a vnitřně jí to ničilo. Až teď si všímám těch hezkých a pozitivních věcí, no fakt brzo, heh alt

S tou tvou kámoškou bych si rozuměla, chuděra ale - pokud má tak velký problémy, měla by je skutečně řešit. Já na tom tak zle nejsem. Jen si to neber osobně a neber to jako svůj neúspěch, to je prostě deformace, která má chránit okolí, ne trápit. Tak se tím netrap, prosím alt. Ona v hloubi duše asi ví, že jí chceš pomoci, stejně čuje i to, že jí vlastně pomoci není, páč se tomu brání a už si to ani neuvědomuje.

Ano, pochopila jsi to dobře. Radši si ani nepředstavovat, jak bych to vše znovuprožívala. Ještě, že jsem teď lehce otupělá! alt

Ještě dodávám, že jsem to přožívala až až tehdy a tehdy jsem potřebovala pomoc. Teď si užívám, že se nemusím s ničím crcat, nechci se zatěžovat a ještě znovu to prožívat? Když u toho nejsou ti, kteří by měli být? Jaký to má smysl - minulost již nezměním. Co jsem potřebovala dřív, nepotřebuji už teď a zpětně mi to těžko pomůže. Svou minulost bych nejraději vymazala z paměti a mít to srdce, zavrhnu i své nejbližší.

 
08.05.2016 21:36 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

To si tedy představ, že to všechno znovuprožíváš, protože jinak se nepohnete z místa.  

 

A tato "obrana"nechrání okolí, ta okolí znechucuje, takže se známé už spíš vyhýbám, ale to se u pacientů prostě stává, musí se jim dát důrazně vybrat, co vlastně chtějí, zdali se chtějí léčit, nebo ne. Pokud mají pocit, že by to stejně k ničemu nebylo, což je zase jenom obrana, terapeut jen marní čas, který by mohl věnovat někomu jinému.  

 
08.05.2016 21:46 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Hmm, to mě mrzí, že je to vnímaný negativně. Fakt to má být pro dobro ostatních.

Ale chápu, že je to mrhání časem, toho se taky v mém případě bojím, ale zatím mi nedala vale. Netuším, co bude, až odejde na mateřskou. Pak se rozhodnu, zda to vzdám či ne.

Známá už v tom plave asi až moc. Jediný riziko, který v tom vidím, je to, aby to jednou neexplodovalo. Když i tak má problémy a hapruje jí zdraví, tak aby se jednoho krásnýho dne nezhroutila.

 
08.05.2016 22:53 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Už se stalo. Už se zhroutila, začala jí vynechávat pamět, takže začala větu a najednou nevěděla o čem mluví, to se opakovalo x krát za den, vypadlz jí třeba celé hodiny a jdnání, takže ji chtěli poslat na nějaký ten mozkový scan, já jsem jí těšila, že má nejspíš jen opravdu silnou depresi, ale to mě překvapila, protože se úplně otřásla a řekla, že to radši ten nádor na mozku, než mít nějakou takovouhle trapnost… No, co naděláš.  

No a samozřejmě, že je to negativní. Když za tebou přijde někdo s nějakým problémem a vlastně ti dává najevo, že tomu ani nevěří, ze mu pomůžeš, a že to vlastně ani nic není, co si máš myslet? Tak chce se léčit nebo ne? Co tam vlastně dělá? Proč zdržuje, proč to bojkotuje?  

Pro dobro ostatních? Jak by mohlo. …  Ty máš vyjevit, co doopravdy cítíš. Tím co děláš, se chráníš sama před vlastními ničivými pocity, kterými dokud neprojdeš, tak jsi je nezvládla, jak by z toho mohli mít ostatní něco dobrého. Psycholog tam není aby se bavil.

Pamatuju si, jak mi kdysi choť nedávno zemřelého velmi známého psychologa popisovala přesně tyhle případy, ona se prostě na ty lidi rozčilila. , ze ji zdržují a že tu jsou potřebnější. tak ať se rozmyslí. A většinou to nějak zabralo, ale taky ne vždy. Člověk prostě není vždy ochoten postavit se sám sobě a kopat za sebe.

Dneska tě často pošlou za někým jiným.

 
08.05.2016 23:08 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Hmm, tak paní už se v tom topí až moc, ta se z toho asi nevyhrabe, pokud ji nějakým zázrakem nesvitne. To s tím nádorem, to je fakt už moc.  

Jen si dovolím dovysvětlit to "chránění" - to je asi to, že já a ti, co to také tak mají, berou vše moc osobně a moc do toho motaj emoce. Čili že toho psychouše naproti sobě nebere jen jako kus mluvícího odborníka, ale jako člověka se svými city, které nechce ranit. Třebaže jste asi proti tomu obrnění a nemůžete si brát k srdci útrapy pacientů. Jenže pacient si to může myslet. A proto se snaží chránit. Kor když je přesvědčen, že zraňoval i lidi v běžném životě. Bludnej kruh no a ještě okolím špatně chápanej. To se na to můžu vykašlat teda alt

Jo, myslím, že něco v tom smyslu dává najevo, že tomu ani nevěří, ze mu pomůžeš  mi bylo též řečeno a dost mi trvalo, než jsem to pobrala. Páč takhle myšlený to teda není a nenapadlo by mě, dívat se na to takhle.  

Asi jediný, co vnímám mírně nepříjemně, je to, že mi dochází, že si za vše zas tak sama nemůžu. A já se nechci pořád na někoho zlobit a teď se mi najednou vyjevuje, že bych se zlobit mohla. A oprávněně. Chjo. To jsem se dovědět nechtěla. To přiznávám bez mučení.

A celkově, vyvozuje se něco, co by mě nenapadlo. / Viz to, jak jsme v jedné diskuzi narazily na Douchovou a zbytečný řešení číčovin v partnerskejch vztazích/ Je fajn, že je to nový názor. Ale možná se v tom psychologové někdy až moc babrají a vymyslí něco, co v tom třeba vůbec není. Vše se bere moc vážně.

 

 

 

 
08.05.2016 23:59 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Tak mé známé samozřejmě pomoci je, ale je to na ní. Dokud bude mít pocit, že pomoc je ponižující a že ona musí všechno zvládat, tak se samozřejmě nic nestane, ale ona se zhroutí dokonale.  Talže si hrábne tak, že u toho cvokaře stejně skončí. No a samozřejmě má depresi, a je z toho úplně znechucená.

Šetřit city terapeuta, no, co ti mám na tohle říct, promiň, ale je to kolosální -ovina. Hm, hm.

Nezlob se, ale ty se prostě do toho nejspíš ponořit nechceš, uvedla si, že nechceš působit terapeutovi bolest, ale místo toho ho/ ji zřejmě nasíráš, tak nevím, co je lepší, a nedivím se jí, a tím se tě nechci dotknout. To zas ne, vše s úctou, ale takhle ona nemůže pracovat. A je to to, co se od ní chce?  

Pak že se psychologové ve všem moc hrabou. a vlastně řeší hovadiny, no to by chtělo ale nejdčřív vytáhnout ty pocity stran hovadin a rozklíčovat, co hovadina je a co ne a k tomu se bohužel tedy asi nemáš. Jen spekuluju, zas aby to tady nebyla nějaká moje z prstuvycucanina.

Taky se  ti ale nechce pouštět  do vlastního sledování pocitů ve smyslu, že je možné cítit na ostatní oprávněnou zlost, ale ty ji cítit  asi nechceš, atd. To by bylo nepříjemné, jenže sezení u psychologa nemá být příjemné, tam jd eo něco jiného.

Já myslím, že teď už by ti to mohlo dojít.  

 

 
09.05.2016 00:10 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

ano, asi mi to dochází, protože to ve mně začíná vřít - což je asi správně (? ). Opravdu to dělám s dobrým úmyslem a nikdo si toho neváží. Ani v reálu, ani v poradně. No to se na to fakt můžu vybodnout, když to způsobuje naštvání a nechápačku. Nač tím mrhat. Nechám si to pro jiný. Už jsem toho zbytečně promrhala i tak, chjo, teď bych nejradši bouchla do stolu. Rypouš se zlobí!

Ale můžu si za to sama no. To uznávám.

Plamínku, kdybych pocítila skutečné pocity, který byly dřív, nebo by vycházely z mých špatných zkušeností, tak bych asi dostala infarkt. To by bylo na sprchu sprostých slov, na totální rudo před očima i ve tváři, na totální afekt, při kterým ale vím, že bych dovedla být až nebezpečná a nikomu nedoporučuju, aby mi hrábl na citlivý místo. Taky by to nemusel přežít.

I já se dokážu vzteknout, ale vyhroceně a extrémně. A mám k tomu takový odpor /zažila jsem až moc agrese a díky tomu se jí až přehnaně bráním/ že to nechci sama praktikovat.

Protože vím, jak to bolí a nechci to způsobovat jiným! Ale to asi nikdo nechápe, když je tedy moje "ochrana" k ničemu.

A ještě paradoxně, když jsem byla dřív po tlakem, jakoby ten vztek tolik nebyl. Ale teď mě rozhodí i to, že mi moje zákeřná sestřenice vyčte kravinu, já se jí postavím a u toho mi buší srdce, jako kdybych měla chytit hysterák. Div jsem se nesložila. Ještě, že už je fuč, jinak bych před ní víc ukázala tuto svou slabost.

Prostě dřívější nic se teď projevu přehnaně, v jistém slova smyslu. Lhostejnost je v jiných věcech.

I teď se mi třepou ruce!

PS: už jsem vychladla a omlouvám se, nemyslím to nijak zle. Aspoň mě to vyburcovalo. Nesmažu to, aspoň jsou v tom pravdivý emoce, jen to opravdu není žádnej osobní atak.

 

 
09.05.2016 09:44 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

To je ono, výborně. Ty se u toho cítíš těžce a máš pocit, že ostatní to budou mít stejně. Ale nemají, nebo nemusí mít.  Zdravě ses rozčilila, skutečné pocity. Sláva, at jsou jaké jsou, jsou pravdivé.  

Třesoucích tlapek je mi líto, vím, že trpíš, jenže, ono to jinak nejde, vzhůru na hnojiště, prohrabat. Chápu, jak se ti agrese nelíbí, jak jsi ji prožívala nepříjemně, jak ji nechceš projevit, ale teraput to zvládne. Ona to navíc není jen agrese, je v tom pláč  a bolest. Je bohužel třeba jít do infarktových pocitů, do těch, co se nám nelíbí, ty se sama nechceš zlobit, ale ono to jinak nejde.  

No, pro dnešek by sis měla dát velký koblížek, za to, jak sis dovolila prožít vztek. Vztek je jak divokýv kůň, člověk ho musí osedlat a  zkrotit, ne zahnat do kouta a dělat, že tam není. , protože se ho bojí. To ho pak neosedlá a nebude moc použít, až ho bude potřebovat.

.  

Má li někdo strach z agrese a z jejích dopadů, nechce li mluvit o nepříjemných věcech, protože tím má pocit, že šetří ostatní, nechce si svoje pocity připustit. A paradoxně, čím je ti líp, tím jsi silnější, tím se smí potlačované pocity vzteku najednou více prožít, psychika je mocnější, takže zdá se, že jsi blízko. To je moc dobře. Tak už to pusť, nebo prostě, až to půjde.  

Pak by si trapeutka měla dát velké nealko bublinky, no ačkoliv nevím, jestli zrovna bublinky jsou pro mimino vhodné, ale to bude za vámi velký terapeutický kopec.

Jo a dej si ty koblížky dva. Za mně, já se tu krotím, dám si tvaroh. Tak jsem tě rozčilila  a tak jsi mi to pěkně kultivovaně pověděla, krásné, smekám.  

Tobě se to povede, jednak ti to moc přeju a druhak, už máš našlápnuto.  

 

 
10.05.2016 00:53 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Takže až jí tam vzteky převrátím vzhůru nohama ambulanci, budu moct slavit. Vlastně i ona. Pecka! alt

Netuším, zda jsem na to zcela připravená, ale občas u ní trochu nervím, možná, že mě k tomu sama navádí a nemůže se dočkat rypouší apokalypsy. Ne vždy se chlámu, taky u něčeho reaguji normálně - zpola skrytým hněvem, studem, rozpaky atp. Někdy jsou to fakt šílený historky, to prostě nevymyslíš.  

Ale jinak děkuji, asi jsem to potřebovala a možná je to opravdu jeden z krůčků, jak jednou pořádně rupnout.  No jo, možná  jsou tak zničující, že se jim spíš bráním. Mám nad čím přemýšlet. A též mi nedávno došlo, že ostatní nemusí vnímat a prožívat věci tak, jako já. Jen se to týká prožívání smrti, ne vzteku, ale ono toho bude asi ještě mnohem víc.

Snad jí dám důvod, aby měla co zapíjet třeba Rychlejma špuntama alt

Já si dnes za odměnu koupila dva donutky a čmoudlýho Kozla. Dovolím si sama sebe pochválit, pardon, ale já fakt musím! alt 

Po probdělé noci, kdy jsem dodělávala prezentaci, kterou jsem zaspala minulý týden, jsem rozespalá odprezentovala to, co jsem měla a musela. Zapomněla jsem si výpisky, nebyla jsem vůbec vyspaná, zakoktávala jsem se a do toho mi rychleschnoucím patrem drhnul hlas. Takže jsem nakonec pokašlávala, až oko slzelo. Nakonec mi z toho slzel i nos. /Vždy mi vyschne pusa, když mluvím dýl, ale kdybych měla třeba žvejku a nedejbože se rozvášnila, mohla by skončit třeba na hlavě vyučující. Určitě by měla radost. / No nakonec jsem to se slzavým okem a chraptivým hlasem dokončila a prošlo mi to. Pak jsem šla za fotříkem, který udělal po sto letech dobrý skutek - půjčil mi foťáček, abych zdokumentovala Polsko alt. Na to, že jsme se dlouho neviděli, došlo rychle k "trapnému tichu", ale co už. Beru ho jako nějakýho dávnýho známýho/kamaráda. Zvláštní. Ale pivo měl dobrý. Pak jsem si koupila za odměnu ony donutky a pivíčka (na zejtra mám světlý, abych se nedopouštěla diskriminace, víte jak) a šla zaslouženě spát.

Jo a taky jsem včera rozklikla druhý obávaný mail a… byla jsem velmi mile překvapena! Pančelka je velmi vstřícná. Mám zatím víc štěstí, než rozumu. Snad si to nepokazím. No ještě zavolat tomu zubařovi a tetiččce a bude!

Docela jsem se nachodila, čerpala sluníčko a splnila úkol. Můžu se poplácat po rameni!

No a před spánkem jsem zkoumala půjčenou hračku a vyfotila odměnu, čímž ti trochu záludně opět potrápím chutě, Plamínku! To je za ten vztek! alt

 
10.05.2016 10:29 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

No jo, posunovala jsem tě ke vzteku, to víš, praktikus deformácio, ale tohle já dělat nemám. Hnusný vode mně. . , tak ale mělo to nějaký cíl.

To má dělat především tvoje terapeutka, která to nejspíš dělá a asi dobře. A ten čas, kdy jí budeš chtít pomočit  v ordinaci čalouny, ten se blíží, tak to je super. Ono asi tak nejde o nějaký výbuch, ale právě o to, co ho předchází nebo provází, tam jsou vodítka.

Takže jestli jsi pochopila, že ostatní mají jiné pocity než ty, nebudeš je muset chránit před nepříjemnými věcmi zlehčováním toho, co vyprávíš, v případě že poznáš, že oni to unesou. Teď jde o to to poznat.

 

Jenže to se člověk dokáže, až když pozná sám u sebe, co je to jeho tabu, co je jemu nepříjemné a proč, pak dokáže rozeznat, že druzí to můžou mít jinak a zařídí se. Dokud to neumí, bere to plošně podle sebe.

Jak nám vadí lidi, co klidně hovoří o nepříjemných (pro nás) věcech, jak neohleduplně nevnímají ony tiché signály-o tomhle ne-, jak je pak dobré věci skutečně odlehčit, to je všechno pravda. Tam je tvoje zlehčování namístě, i když to nepůsobí až tak dobře, můžou to být těžké obsahy a protichůdné krycí veselé emoce, to tak nějak dobře nevnímá skoro nikdo, ale lidi to většinou akceptujou jako snahu.

Ale u terapeuta to takhle není, ten je placen od toho, aby přijal věc jako fakt. Ne, že by se člověka nic nedotklo, ale bězný terapeut je spíš (doufám) vyladěný na řešení.  

Jsi šikula, mám z tebe radost. A odpusť profesionální vrtalce, já už budu jako když máslíčka ukrajuje, teď se musíš zotavit před nějakou další zákeřností. A já si dnes dám Dukanův perník.

 
09.05.2016 13:46 Uživatel: Máša
Věk:  33
1451916129_ma.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Jeste jsem to nedocetla do konce. ale na prvni pohled. konecne text bez vysmatych smajliku… to das holka, to das… drzim palce

 
08.05.2016 23:50 Uživatel: Kolda
Věk:  27
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

 

Ahoj,

Nevím jestli, jsem to měl (vlastně ještě mám) stejně jako ty, ale rozhodně mám všechny problémy, které popisuješ a ještě něco navíc.

Já mám asi klasickou sociální fobii.

Teprve poslední rok se mi daří to trochu překonávat, alespoň v té praktické části (emaily, telefony, nakupování, úřady, doktoři). Nejhorší je, že součást toho problému je i tendence se vyhýbat řešení toho problému.

Nevím přesně, co bych poradil, protože člověk tak nějak ví co by měl dělat (vystavovat se situacím, které jsou mu nepříjemné) horší je se k tomu donutit. Jediné co mě napadá je, snažit se to na to tolik nemyslet, co je mi vlastně po tom jestli si o mě někdo myslí, že jsem úplnej retard, hlavně že jsem vyřídil, co jsem potřeboval. Dřív jsem hrozně řešil, co řeknu a co se stane, když tohle a tamto, teď to mám spíš tak prostě tam půjdu/zavolám/napíšu a uvidím.

Zkus k tomu využít tu svojí lhostejnost, o které jsi psala.

 

Rozhodně bych se to snažil vyřešit, dokud je čas a nespoléhal se, že se to časem zlepší.

Mě je teď 27 a mám pocit, že mi totálně ujel vlak a už to nemůžu vrátit zpátky.

 

Taky by mě zajímalo, jestli ti tyhle problémy nějak zasahují i do osobních vztahů (jestli ne tak to nebude zase tak vážné).

 

 

 

 
08.05.2016 23:56 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Jejda, to jsi celý já alt Díky za reakci, kolego sociofobe alt

Ano, oproti dřívějšku už též tolik neřeším, co ostatní řeknou, ale třeba u těch telefonátů a strachu z mailů… no tam se drží pořád. Máš pravdu i v tom, že vím, co s tím. Ale odkládám to, jako vše, do čeho se mi nechce (to už jsem vlastně psala). Nejradši bych, aby to někdo udělal za mě, nebo se to samo nějak vyřešilo, heh alt.

A vzahy? Ty nepěstuji, pokud myslíš partnerské - těch jsem se dobrovolně zřekla. Plus tedy přirozené vyplynutí ze situace no. Ale zvětšiny je to má volba a za tím si stojím. Nehodlám se zatěžovat zbytečnostmi a trápit se. Proboha proč. Můžu svůj čas využít jinak a trápit se něčím, co  dle mě má smysl. A ne něčím, co ho nemá a co považuji za jednu velkou nejistotu. /Nebo ne trápit, ale něco řešit a s něčím se crcat prostě/

A možná doma trochu - nevím, co mluvit a tak se vyhýbám. Když si s někým hned nesednu, už se to nespraví. Ale už mi to neva, stejně by to byly povrchní kecy o ničem. A někteří za to ani nestojí. Ven moc nechodím, ale  respektují to mé kámošky, je to taková má výsada.

Jen mě mrzí, že na střední už to bylo lepší, ty vztahy, ale na vejšce jsem se s nikým neskamarádila. Ale vadilo mi to prvního půl roku, teď už ne alt.

 

 
09.05.2016 01:04 Uživatel: Kolda
Věk:  27
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Vztahy jsem myslel obecně s lidma.

Já mám díky své fobii, problémy se všemy vztahy. I když se mi podaří si udělat kamarády tak si nedokážu to přátelství udržet, protože se jim prostě neozívám a oni si asi myslí, že nemám zájem.

Taky mám tendenci, si lidi držet tak nějak od těla a to si někdo může špatně vyložit.

Člověk je bohužel společenský tvor a k tomu aby mohl nějak rozumě existovat, potřebuje další lidi.

 To že partnerské vztahy nepěstuješ dobrovolně, ti docela závidím.

 
09.05.2016 01:31 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Tak to já mám hrstku svých nejbližších, celkově jsem ten typ na upřímné vztahy s pár lidmi a ne na povrchní pseudokamošení s desítkama lidí. Tím, že si něco držím od základky a kamoška mě má snad až moc ráda alt, máme za sebou spoustu zážitků, tak věřím, že to bude na celý život. Taky se jí neozývám. Pak se zlobí. Ale je trochu moc vyhrocená povaha a já se s ní po delší době nudím. Celkově, sama s zabavím spíš, než s někým - zatím jsem nesplašila nikoho se stejnými zájmy. Ale respektujem se, víme, že se máme rády, myslím, že i když k ní mám výhrady a ona ke mně, tak že o sobě můžem říct, že se berem jako "sestry". Jen škoda, že jsme se různým dozráváním vzdálily a nové zážitky moc nejsou. Já se pak ponořila do knih a do jinýho myšlení, ale ona je pořád ten venkovní, lehce marnivý typ. Když mi v 16 zemřela milovaná babička, přestala jsem chodit ven a začla se vyvíjet jiným směrem. Někdy  mi to vyčítá, že nejsem, jako dřív, ale co už.

Pak kamošky - bývalé spolužačky ze střední. Tam takové hluboké přátelství není, ale docházím na scuky, které jsou relativně často. Nechci se od nich úplně odtrhnout a vím, že kdybych toto přecházela, totálně bych se dostala mimo realitu. To je nebezpečný a nechci to dopustit, nechci se ochudit o ostatní, byť vím, že by mi to nevadilo. Ale byla by to škoda! Totálně samotařit můžu kdykoliv jindy alt Taky jsem ve fázi, kdy mám touhu poznat lidi obecně a přiblížit se jim. Snadněji odvyknu, než navyknu, o to je to pro mě těžší. Vše je vlastně o zvyku a nějakým řádu. Jak vyjedu z kolejí, jsem chvíli mimo, ale pak v tom zůstanu a neva mi to.  

Jo a jedné píšu, když chci, aby mi vyložila sen alt. A jednu mám moc ráda, asi jediná, co je intelektuálně na jiným levelu, ale zároveň dokáže mluvit s každým. Té si tak moc vážím, že ji nechci otravovat. Píšu jí jen, když něco potřebuju do školy a pak se za to stydím.

Na nějaký akce sama nechodím, to by muselo být s kým. Takže jako jediný kontakt zbývá udržování těchto přátelství/kamarádství.

Sama od sebe neumím někoho oslovit, pouze dvě holky (kamošky) ze střední jsem oslovila sama. Jinak musí někdo přijít ke mně, já se bojím a sama to nedokážu. Bojím se odmítnutí. A nevím, co říkat.

Takže jsem vděčná, že se vytvořilo kdysi aspoň něco. Takže mé jediné doporučení je, pakliže máš nějaké kámoše z minulých let, občas s nima někam vyraž. Lepší něco, než nic.

No jo, taky mě k tomu částečně dovedl pocit "ujetého vlaku" - že jsem promarnila takové to ideální období, kdy se člověk učí, jak se chovat před druhým. Navíc moje reálná potřeba kontaktu je minimální, ale touha je. Jen ta ovšem nestačí. Jen dodávám, že to nejsou pouze touhy/potřeby sexuální. K vytváření vztahů patří dle mě 3 věci, potřeby - 1) potřeba střetávat/poznávat se s opačným pohlavím. 2) potřeba sexuálního uspokojení, 3) potřeba soužití a sdílení s protějškem. Vše, z těchto tří věcí mám z hlediska potřeb utlumené, minimální. Ale touhy - sny - jsou. Už od mala alt. Ale tím, že jsem to zcela nevyzkoušela, nemá mi, naštěstí, ani co chybět. A uznávám, i negativní mužské vzory v mé  blízkosti udělaly asi své. Ale mám namyšlené, jak využít svůj čas i jinak, abych jej nepromrhala. A tím poznala i lidi obecně a porozuměla v tom, v čem je nechápu.  

 
10.05.2016 00:33 Uživatel: Kolda
Věk:  27
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

To je dobře, že máš kamarádky, možná ti připadá, že je ani moc nepotřebuješ, ale ono být úplně sám je fakt blbý, i když je člověk samotář.

A se svými problémy se snaž něco dělat čím dřív tím líp. Nechci nějak strašit, ale tvoje obavy že by ti to mohlo komplikovat život, až budeš mít nějakou práci, nejsou neopodstatněné.

 

Tak hodně štěstí

 

 
10.05.2016 20:17 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Přesně tak, vím, že bych to sama asi zvládla, ale co když by mi to jednou chybělo? Proto se jich budu držet a doufám, že máš taky aspoň někoho takovýho, byť jsi tuším psal, že kamarády nemáš.

Taky se člověk musí naučit podporovat sám sebe. Když to nedělají ti, co by měli, nezbývá, než to vzít to svých rukou . Dělat si radost, pochválit se, odměnit se. Ale po zásluze, ne nadbytečně. Neznamyšlenět.

Ano, beru si to k srdci, skutečně by mi to mohlo způsobit větší komplikace, což nechci.

Děkuji a taky přeji hodně štěstí!

 
09.05.2016 19:24 Uživatel: Kecalina
Věk:  45

Město:Prha

Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Rypoušice, to, že tu píšeš svůj příběh je od tebe moc hezké, uvědomuješ si, že je něco, co je třeba změnit, posunout, vylepšít… ikdyž jsi introvert a lidi moc ke svému životunepotřebuješ… moc dobře ti rozumím, sama to mám stejně, jen s tím rozdílem, že už mi dávno není 22. Přesně ale vím, jak se cítíš, když máš něco vyřizovat a vykomunikovávat. Když dovolíš, z pozice mého věku ti ale chci říct jedno. Lidi prostě ke svému životu potřebujeme, potřebujeme komunikovat a právě jakž takž úspěšně řešit i konfliktní situace. stačí malé konfliktíčky, s tím bych po malých krůčcích začala a každý úspěch (to, že jsem se o to pokusila) bych oslavila. Prostě umět se za každý malý úspěch ocenit a neustávat v postupném prolamování hranic… at srdce buší jak chce… mně sama potlačovaná agrese dovedla v mých 25 letech do autoimunitního onemocnění… dnes se mi daří dobře, jelikož na sobě  celé ty roky pracuji. Pro tento typ potíží silně dopourčuji kognitivně behaviorální psychtoerapii, dále pacientské organizace a spolky, bohuže si nevzpomenu na název, je to v Praze a sdružují se tam mladí lidé tvého věku a vzájemně se podporují v tom, aby se ze své ulity, ve které žijí, dostali… je pěkné, že si řekneš, že ti to tak vyhovuje… ano, částečně to člověku vyhovuje, ale částečně ne, to si přiznej. Jsi skvělá, že o sobě umíš mluvit, myslím, že máš docela jasno. jen si ujasni, jak chceš jíét životem dál a jak se vidíš třeba za 5 let… a směruj se k tomu cíli. kdybych na sobě nepracovala, sedím stále doma a stačím si sama se svou rodinou, ale cítila jsem, že to nestačí a takhle to nejde, člověk si musí umět uhájit svá práva, vyjednat konflikt a sbližovat se s druhými lidmi. jsi maldá a začala jsi brzy na sobě pracovat, neustávej, věřím, že to dáš, ale je to dlouhá cesta. na ní si uvědomíš možná, že jsi asi nedostávala bezpodmínečnou lásku jako dítě, že jsi možná byla hodnocená za výkon… atd, atd. je toho hodně, co v nás rodiče zaseli… ale tím nejsme limitovaní, nyní jsme už dospělí a musíme za svůj život převzít odpovědnost sami.

 
10.05.2016 00:11 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Děkuji uctivě za hezké psaníčko alt

Doufám, že se vám daří dobře (to autoimun. onemocnění) a aspoň vidím, že když člověk sám se sebou pracuje, dokáže leccos změnit, či zlepšit. Takže respekt!

V konfliktních situacíh už se učím trochu chodit. A byla a jsem za to na sebe pyšná. Třeba nedávno mě obrovsky zklamal strýc a setřenice (jeho dcera). Zřejmě mají něco za lubem a asi to spěje k tomu, aby mě jednoho dne zbavili dědických práv na barák. Jsem ráda, že i mě samotnou to trklo a tušila jsem, že jejich jednání není moc fér. Taky, že se odmítám scházet se sestřenkou, páč je to hysterický manipulátor a já nechci být jejím dalším leníkem. Mám chuť bojovat o svý právo/práva, důstojnost a ukázat, že nejsem tak naivní a hloupoučká a dám jim najevo, že je to ubohé; zkoušet nekalý praktiky na toho nejslabšího a nejblbějšího.  

Takže se svým způsobem těším na to, až se projevím a poprvé stanovím své hranice alt. Jo a taky až jednou někoho pošlu "do prdele! " .

Mám jasno v tom, kam se chci ubírat, vidím docela jasně sama sebe za 5 let alt. Už proto lehce něco dělám, ale je to na začátku. Nicméně první pidikrůček jsem udělala. Také se chci sbližovat s lidmi a doufám, že budu mít jednou práci, při které poznám hodně lidí, budu jim muset čelit a tím se automaticky naučím lepší komunikaci, pochopení pro ostatní a zároveň se sebou nenechám zametat.

A pravda, částečně mi to nevyhovuje, mám vše tak nějak na půl. Vím, že mi to brání v kontaktu s ostatními a nechci, až jednou budu zpětně rekapitulovat svůj život, mít pocit, že jsem ho neprožila, jak jsem chtěla. Viděla jsem na vlastní oči, jak negativní retrospektiva vypadá a nebylo to vůbec hezké. Navíc to dělal absolutně výborný člověk, nejlaskavější, který si takový trest od svého svědomí nezasloužil. No jak říkávám, špatné vzory, také vzory - nemají se následovat, ale slouží jako varování a jsou důvodem k dělání přesně pravého opaku.

Ještě jednou děkuji a přeji hodně štěstí na cestě, na které jste sice o mnoho dál, než já; ale má dojem, že je to celoživotní záležitost, která skončí až s posledním vydechnutím.  

 
10.05.2016 10:30 Uživatel: Listicka
1518521420_liska_s_krasnym_koziskem.jpg
2000-3000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Rypousice, jsi velice odvazna holka, ktera v tak mladem veku vi, co od zivota chce. Soude podle toho, co pises, jsi si musela leccim projit. Ac ocividne veci neprijemne, te ale posunuly dopredu. Kdybys vyrustala jako v bavlnce, tak rychle bys nedospela a nemela tak vytribene nazory. Takze klobouk dolu.
Nevim, jake jsi si zvolila povolani, ale pokud budes hodne mezi lidmi, naucis se nejen komunikovat, ale stane se z tebe i polovicni psycholog. Prace s lidmi je zajimava ale zaroven i narocna. Tak jako jsou lide ruzni, jsou ruzne jejich nazory, osudy, zivoty. Vlastne ty komunikovat uz umis velice zdatne, akorat asi spis pisemne. Uz je to jen malinky krucek k te mluvene komunikaci, kterou ale jiste za nejaku dobu zvladnes. Zadny uceny z nebe nespad. Mozna staci nejaky retoricky kurz, nebo jen dodat si odvahy a promluvit pred skupinou lidi. Je to jen otazka zvyku. Sama jsem si prosla stejnou fazi, dokonce v cizim jazyce, ale musim rict, ze se to da zvladnout. Chce to jen odvahu a postupovat malymi krucky a dodat si odvahy. Nakonec budes tak komunikativni, ze ti to muze pomoci i v kariere! Naslapnuto na to mas!
Zadny z nas  nevyrizuje neprijemne veci rad. Vzdycky si musis predstavit, co nejhorsiho se ti muze stat, co muzes ocekavat. I ty nejneprijemnejsi zalezitosti se vyridi, za par hodin zjistis, ze to mas za sebou a zivot jde dal. Tak ceho se bat?
Dulezite je na sobe pracovat, coz  ty delas. Jen ti jeste chci doporucit, aby ses snazila ty svoje negativni zazitky z detstvi zpracovat, nedusit jej v sobe. Pokud je nepustis ven, budou te dusit treba i cely zivot. Zazila jsem nekolik tzv. nemilovanych deti, ktere situaci nikdy neresily a s problemy se potykaly po cely zivot, dokonce i ublizovaly svemu okoli (ac treba nechtene). Tak o tom popremyslej.
Good luck!!

 
10.05.2016 20:34 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Díky moc za povzbudivé řádky! další důkaz toho, že všechno jde, když se chce. No to by bylo, abych se neinspirovala těma, co s tím úspěšně bojují .

A je pravda, že není čeho se bát. Kolikrát to vyjde mnohem líp, než by si člověk myslel.

Děkuji za lichotky a na zpracovávní negativ už pracuji, ale to bude vše ještě na hoodně dlouho.

 
24.06.2016 17:40 Uživatel: Jenny
Věk:  19
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Mám to úplně, ale úplně stějně. Neboj, nejsi sama, já jsem na tom doslova stejně … Měj se, mimochodem, měj radost z toho, že jsi férová a přemýšlivá, alespoň na mě tak přesně působíš. J.

 
24.06.2016 17:57 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Děkuji!

A doufám, že se tím moc netrápíš, nezbývá, než na sobě pracovat alt 


Jsem nějaká upovídaná, nebo lépe řečeno upsaná. Často dumám nad mým "morálním dilematem". Co to je? To jsou pochyby o tom, zda jsem se v minulosti zachovala správně: uchovala jsem totiž náklonnost k osobě, která si to vůbec nezasloužila. Zda můj bezpodmínečný přístup a neutuchající city k člověku vpravdě nezdvořilým, ožratým a neschopným byly správné. Další věcí je nevídaně bolestivé uvědomění. Čistě teoreticky bych to nijak prožívat nemusela, ale došlo mi to až neuvěřitelně pozdě. Teprv před pár měsící. A navíc se to kříží s oním morálním dilematem. Když se to nakupí a z toho se rozvětví další menší či větší poznání, bolestivý zapadající články a tak, těžko to zpracovávám a spíše radši blokuji. Musím se sebou zacházet velmi opatrně, aby se všecko neposralo, tak proto… "Uvědomění" i morální dilema mi docvakly po neuvěřitelných 17 letech (! ). Počátek mého konce se začal psát v létě nového milenia. Končil školní rok. Rodiče se rozváděli. Bydlela jsem u babičky. S ní jsem také koupila kytičku učitelce. Té, které se vždy rdilo hrdlo, když jsem došla pozdě. Bylo to často a ne mou vinou. Máma zaspávala… Dostala jsem ve škole první propisku. Dodnes ji mám schovanou. Byla jsem zamilovaná do mého plešatého spolužáka, měla sandálky z reflexího materiálu z kterých jsem byla unešená… Pamatuji si, když mě babička vyzvedávala. Stála před školou, v baloňáku a žlutou taškou Julia Meinla. Dodnes tento sladký obraz vidím v krásné žluté barvě. Patří spolu se zelenou a oranžovou mezi mé nej barvy a vše, co jsem prožila do 6-7 let je zalito právě tou pozitivní, sluníčkovou barvou. Brzy tím narazím na výše psané problémy. Jak je totiž vidno, po pouhých pár letech života už žlutou nevidím v téměř žádných obrazech. Vlastně nevidím žádnou. Proč taky - Julius Meinl už dávno není, z Many jsou Alberty a Delvita s majestátným lvem už je taky fuč. Kovové košíky v samošce v Bástru už též nejsou - pokud vůbec ještě obchod funguje. Lahůdky, v kterých mi babička kupovala vždy zelný salát, který jsem milovala, spolu s cukrárnou, kde mi pro změnu kupovala bramboru, by existovat ještě měly…

Vždy, když jsme dojely na konečnou, šly jsme do obchodů. Byla jsem a jsem pořád na sladké. Taky mi babička neodkázala prakticky nic odmítnout. Takže naše pravidelné nákupy měly pravidelné položky - nejdřív něco sladkého a kyselého ve stánku u zastávky. Pak Mana/Albert - pizza, poličan, sladkosti, samo, že i kinder vajíčko s překvápkem, které jsem vyžadovala mít denně (! ). Pak lahůdky - zelný salát, limonády, nějaká ta dobrůtka, třeba fidorka. Pak drogiška = pěna do koupele. Když jsme místo Berta šly do oné sámošky, vždy jsem si tam koupila skleněnou flaštičku smetany. Doma (u ní) jsem ji rázem vypila - na ex! V trafice jsme ještě vzaly časák Méďu Pusíka a šly do bytu. Do šedého, škaredého paneláku. Do posledního patra. Měla jsem radši větší výtah, i když i tam jsem se občas bála. Až časem se ale u mě naplno projevila občasná klaustrofobie…  Chodbou pokrytou linem - v očích dítěte gigantickou - s charakteristickou vůní jsme doputovaly až do cíle. Když byla ještě pejsková, které otec způsobil raka v žazívacím traktu, slyšely jsme už od výtahu štěkání. Ač jsem se jí jako malá bála, protože mě brala jako nejmenšího člena smečky a dovolovala si; vrčela a brala mi jídlo z ruky, u babičky už jsme spolu vycházely v pohodě. Všechny tři jsme chodily na procházky a doma se mazlily… Tak, i tyto krásné obrazy přeci jen vidím v příjemných barvách. Má to ráz žluté, třebaže už to probíhalo dávno po onom zásadním věku 6-7 let… Jinde - doma, ve škole atp. už ale barvy skutečně nejsou. Jak jsem psala, i u babičky mírně zbledla. Proč? Docházím konečně k dilematu a poznání - protože už jsem nikdy (!!!!! ) nebyla šťastná. Protože jsem s největší pravděpodobností právě tehdy začla pociťovat mé typické prázdno. Protože jsem přestala být milovaná. A to mi, žel bohu, zůstalo… (A co víc, já myslela, že jsem nikdy nebyla šťastná. Až teď vím, že jsem přeci jen někdy byla…) Vždy jsem si myslela, že jsem se s prázdnem a pocitem, že nikam nepatřím, narodila. No, ano, asi už jsem to v sobě měla, to zase jo, ale neprobudilo se to jen tak, z plezíru. Probudilo se to skrz tento přebolestivý impulz. Impulz, který jsem si 17 let neuvědomovala. Proč mi v hlavě zní, že by se na náhrobek/parte mělo napsat "nemilovaná sestra (to především), nemilovaná dcera, jen milovaná vnučka". Už to chápu. A není to moje vina (! ) Ne, já za nic nemůžu. Tolik jsem vždy odsuzovala hlavně kluky, jak jsou labilní a nakřáplejší jako děti víc, než holky. Přišlo mi vždy ubohý, jaký jsou to nuly. Jak začnou "nenávidět rodiče" a nejvíc toho, který nese nejmenší vinu. Vždy mi přišli, jako sebelítostivci, když tvrdí, že jim to zničilo život. Anebo netvrdí, ale projevují to a táhne se to s nimi na několik let, nedejbůh doživotí. Byla jsem pyšná, že já měla mámu i tátu pořád ráda. Že jsem se vlastně nezměnila. Na otce  jsem se těšila, i když na nás dlabal. Přesto jsem ho měla ráda. I když bil před mým zrakem matku. Ano, i přesto jsem ho měla ráda. Mámě jsem se chtěla spíš zavděčit, aby mě taky měla ráda. Prostě jsem měla oba rodiče nadále v úctě. A teď, po tolika letech mi dochází, že i já můžu říct "rodiče/rozvod mi zničil život". I já nakonec patřím mezi tyto ubožáky, kteří svůj bol přetaví v agresi a nenávist. I já jsem jedním z nich, i když jsem holka. Taky mě to poranilo, a to víc, než jsem si kdy myslela. Stydím se to říct, krom jednoho člověka to neví nikdo jiný, ale ano: byla jsem šťastná pouhých skoro 7 let. A to díky "úplné" rodině, i když už to bylo ostrý. Díky otci, který si na mě alespoň tehdy velmi potrpěl. Od té doby to jde strmě dolů. Další věci tomu jen přisadily/přisazují… Už nikdy nebudu šťastná, už to neumím. A hlavně, ta speciální situace, co mi to štěstí přiváděla již nikdy nebude: už nikdy nebudu mít doma oba rodiče. Už nikdy nepocítím lásku svého otce. Už nikdy nebudu šťastná.

Toto je něco za se stydím. Za toto poznání. Zároveň mě to bolí, protože fakt můžu regulérně říct: hej rodičové, můžete za mé neštěstí! Nechci nic na nikoho svádět. Nechci nikoho nenávidět. Ale můžu! To je strašný, prostě strašný… A moc moc těžký.  

Morálním dilematem je právě to, že jsem měla ráda někoho, kdo bil mou vlastní mámu. I za to se stydím a cítím, že je/ bylo to špatně. Na druhou stranu jsem byla dítě a jednala zcela automaticky a intuitivně. Etické hledisko mi sotva co říkalo.

Poslední věcí je můj stud a rozpaky nad tím, že jsem byla šťastná díky někomu, kdo se choval hnusně. A že to trvalo tak kratičkou dobu. Je to správně nebo špatně? Dokázalo to totiž přebít i bratrovo hnusné chování ke mně. Už od mala na mě byl zlý. I v tuto dobu, kdy jsem se cítila šťastná. Je neuvěřitelný, že ta láska byla silnější, než jeho teror a špatná domácí atmosféra.  

Mám hodně co řešit… Další věcí, co mě teď začíná trápit, je klasika: máma a to, že nikdy nepochopí, jak pro mě bylo strašný vyrůstat v teroru vlastního bratra a bez lásky jiného muže. Ona měla otce a slušné sourozence. Asi to nikdy nepochopí. Stejně tak ta bolestivá a nepochopitelná nepodpora v koníčcích. Kdo ví, kde jsem už mohla být…

Taky je mi nevídaně trapně za mé sebevraž. kecy. Tak dlouho, léta (! ) jsem to neměla ani v myšlenkách, ani na jazyku. A teď, díky debilní pseudopsychoterapii to zas přišlo na pořad dne. Jenže už je to fakt trapný. Jen o tom plácám a nic. Sama mám svůj přísný metr: že čím víc se o něčem mluví, tím méně je v tom upřímnosti. Už začínám být jako ti sráči, kterými pohrdám, sebeřezači, demonstrativní idioti a tak. Prostě další trapák. Takže už o tom před nikým živým mluvit nebudu. Možná, že na virtuální papír to někdy ještě upustím, je to fakt neodolatelný. Ale plácat už o tom nebudu. A myslím, že už to stejně nikdo nebere vážně. Ani se nedivím.


Achjo, chce se mi brečet a nevím proč. Už skoro týden myslím intenzivně na babičku. A taky nevím proč. Myslím na to, jak to u ní vonělo. Člověk přišel a cítil jídlo, pohodu, lásku a voňavý peřinky. Měla uklizeno. Už ve dveřích na mě čekala. Hned jsme se objaly. To jsme zopakovaly i když jsem vešla dál. Objímání, pusinkování a hned jsme začly povídat. Vytáhla jsem z batohu discman a mptrojku a usedla ke stolu. Zanedlouho už jsem obědvala. Vždycky jsem se u ní pořádně nacpala. Doslova k prasknutí. Jen ona jedla velmi málo. A přesolovala. Vždycky se za to omlouvala, chuděrka. Dělala vždy jídla jen pro mě - sním jen něco. Věděla, že jím jen mleté a kuřecí. Že miluju omáčky s knedlíkama. A hlavně sladký, nejlépe knedlíčky posypané skořicí a zalitý máslem. Vždy jsem měa připravené to, co jsem byla schopná pozřít a ještě mi to chutnalo. Dodnes mě mrzí, jak jsem vyváděla, když udělala houbovou smaženici, nebo jak se to jmenuje (teď si nevzpomenu). Tvrdila, že to mám přece ráda. "Co?? Od kdy mám ráda houby, proboha? " Ríkala jsem si v duchu… Ne, dodnes je nemám ráda, ale kulajdu i omáčku z hub mám ráda, Ale smaženici? Jak na to přišla? Sjela jsem ji, vyváděla jsem, rozčilovala se. Nakonec jsem to snědla a dodnes na to vzpomínám. Ano, bylo to notně osolené, ale… strašně dobré! Chutnalo mi to. A moc. Překousla jsem i ty houby, co jinak nemusím.  Byly na drobno, tak se to dalo. Vědoma si svého přehnaného vzteku a nevídáné lítosti za něj, plus poznání, že mi to nakonec fakt chutná, okamžitě jsem to babičce pochválila a snažila se tak smýt mé extempore. Stejně jsem vyváděla, když jsem neměla kafé 3 v 1. D. n. e. s. už mi to nestačí, musím mít rozpustné kafe (a v akci! ) ale tehdy mi to stačilo. Když místo pytlíčků s 3, či 2 v 1 bylo v kredenci jen capučíno, mohla jsem vzteky rupnout. Nebohá babička tak musela snášet další vlnu vzteku a nezbývalo, než mi jen bezelstně oznamovat, že tam mám přece to kapučínko… Přitom, jen co jsem otevřela oči, hned jsem spatřila skořicovou hvězdičku. Byl to takový koblížek, který jsem nikde jinde doteď neviděla. Byl výborný, fakt lahodný. Toto si ode mě vůbec nezasloužila, takový chování, achbože… Tak takhle krásně jsem si žila. Měla jsem výbornou snídani, ideálně s oním kafem. Achjo, promiň babi všechny moje výlevy. Budu nadosmrti postupně přicházet na to, jak jsi mi zasáhla do života, jak ses obětovala. Jen pro mě. Bylas jediná, kterou jsem skutečně zajímala. Ostatní se mnou vyjebali. Opravdu jsi o mě pečovala, jako o dceru, spíš než o vnučku. Stála jsem tě tolik peněz, úsilí, emocí. Musela jsi snášet podivnou proměnu syna, který se o svou dceru - ttedy o mě - přestal znenadání absolutně starat (a i o syny). Musela jsi snášet náladovost a nepochopitelnou přezíravost vůči mé osobě od mé mámy. Musela jsi snášet cholerického, psychopatického vnuka - mého bratra - který nás terorizoval. Respektive moje stížnosti na něj, vlastně na všechny doma. Přitom ti taky kdysi chválil ty voňavý peřinky. A zpíval "veselmesel" místo vesel me se…  Rvali jsem se s tím prostředím. Říkala jsi "co se škádlívá, to se rádo mívá". Ale jo, je to taky zmetek, žárlím na něj, ale vlastně jsme se měli rádi. Měla jsi pravdu. A do toho já a moje šílená povaha s šílenými nároky. Tolik jsem tě vyčerpávala. Věděla jsem to už tehdy a teď to vím o to víc. Co budu říkat na smrtelné posteli. To mi utrhne srdce, jak mi dojde v plné míře, co jsi mi obětovala a jak mě to hluboce mrzí. Kdo ví, jestli se kdy doprosím odpuštění. Škoda, že jsi zde nezůstala dýl. Možná bych ti dělala radost. Ale i starost. Vlastně jsem ráda, že nevíš o mém zdraví a jiných komplikacích.  Ale jsem na vš (byť opět přerušneo), s mámou se to zlepšilo oproti dřívějšku o hodně (za těch 7 let). A snad ještě zlepší. Zbyly jsme si; je to naše příležitost, jak k sobě najít cestu a navzájem se ocenit a něco si předávat. Internety jsou d. n. e. s. všude. Z mobilů jsou chodící počítače a foťáky. Každej do toho čumí, nejen děcka. Zase frčí roztrhaný džíny. Pořád miluju Queeny. Pořád jsem moták. Moc mi chybíš, ale strašně. Chci zase to objetí a tu lásku. Ten pocit bezpečí. Tvou vůni. Tvou starost. Chci zase jít v pátek s baťůžkem na nádr a čekat na bus. Vystoupit na rozcestí a naparovat se před dalšími bábinkami. "Podívejte, já jsem předpisová vnučka! " říkala jsem jim svým pohledem, pokud jsem se cestou k tobě setkaly. Chtěla jsem, aby viděly, jak se máme rády. Tys o mě mluvila s půlkou města. O tom, že přijedu. Ze všech jsem znala tak 2 lidi. A já na oplátku procházela pyšně, se vztyčenou hlavou, naplou hrudí a úsměvem v tvém posledním domově (DPS). Jen se kochejte, obdivujte nás a tu naši nehynoucí lásku. Chci cítit to teplo, tu blízkost. Tvou pevnou náruč. Chci se omluvit za vše, co jsem kdy způsobila. Pořád mě z toho bolí srdce. A daří se mi to nadále. Pořád to dělám, pořád lidi vyčerpávám, pořád je od sebe nechtěně odháním. Jen tys se mnou zůstala i přes všechny mé šílené manýry. Doufám, že mi to v srdci a mysli bude stále čnít, že to budu pořád vímat a bude mi to stačit. Až ne, tak se budu chýlit ke svému konci. Ale ten skončí tím, že budem spolu. Takže to bude jen a jen dobrý. Chtěla bych to už teď, ale vím, že to musím ještě vydržet. Ale toho dne, kdy opět ulehnu do tvé náruče, se nemohu upřímně dočkat. Prosím, zjev se mi aspoň ve snu, dodej mi síly a zatlač moje slzy. Chce se mi pro tebe brečet. Jo, tak prej, že to nevím. Vím. Je mi do pláče kvůli tobě. Jsme od sebe moc dlouho a už mi to fakt chybí. Děkuji za všechno. Odpusť mi vše. A opatruj mě. A já se jdu vybrečet… "Sbohem lásko nech mě jít, nech mě jít, bude klid (…) co ti víc můžu dát (…) nech mě jít zas o dům dál… "  


Nenávidím svou rodinu. Tuto větu jsem nikdy říct nechtěla. Ani mě to dřív nenapadalo. Ale teď mě to napadá kdykoliv kdy si vzpomenu, jaká neuvěřitelná banda dementů jsme. Agresoři, sobci, ignoranti, alkoholici, jeden odpornej úchyl, kkti, zkurvený nuly. A ti všichni stvořili mě. To, co jsem, není moje vina. Žeru prášky kvůli těmto sketám. Fanaticky jsem byla zabouchlá do učitele jen kvůli svýmu odpornýmu fotrovi. Ponižovala jsem se jen proto, že jsem hledala tátu. Ten můj už na mě jebal. Jen 6 let se mi věnoval. Jen 6 let jsem byla šťastná. A už nikdy nebudu. To je to prázdno, to nic. Má vnitřní rakovina, která mě zabíjí. Nenadálý zpřetrhání lásky od mýho otce. Díky němu se prázdna a smutku v duši už nikdy nezbavím, už to patří ke mně. Vždy jsem k němu přistupovala bezdomínečně, i k té jeho nádheře (!! ). Žádnej vztek, žádná nenávist, žádnej vzdor. Přitom ona nejen, že ho odvedla (ale to bylo nakonec pro nás všechny dobře) ale ovlivnila ho natolik, že se totálně přestal starat o nás. Divím se, že jí stojí za to být s někým, kdo i ji samotnou bil. Ale vrána k vráně sedá. Ona se nestarala o své děti, takže se k sobě náramně hodí. Jen kouřit, chlastat, natřásat se před sebou a toť vše. Díky, fotře, zničils mi život.

Vídá se se svým bratrem, otcem, kterýho předpokládám hlavně využívá, ale aby se zajímal o mě? O bratry? Chápe to někdo? Takovej kardinální č****k je můj otec? No fuj, je to pič*s. A co způsoboval, krom fyzických šrámů mé mámě a těch duševních nám, dětem? Trápil svou maminku, mou milovanou babičku. Chudinka, s takovým ksindlem se nikdy nesetkala a nevěděla, jak s tím naložit. Znevážil její láskyplnost, místo, aby jí to vrátil, vryl si do paměti jen to, že o něj se žena musí starat a když není po jeho, tak jí dá výchovnou těčku. Trápil a trápí všechny okolo. Ale on sám si žije dobře a v pohodě. To je ale paradox, že? Svědomí ho nedožene ani na smrtelné posteli, tím jsem si jista. Nenávidím tě.

Jeho bratr, můj strejda. Ten zábavnej strejda, kterýho jsem jako děcko snad měla radši, než svého otce. Pohodář, vtipnej, hezkej. Taky ho změnila ženská. Kde je ten fajn strejda? Není, ztratila jsem ho. Aniž bych se o to přičinila. Napsal mi, že jsem se zčásti podílela na baiččiné smrti. Doteď nevím co tím myslel. Ale tím u mě skončil. A jak si žije? Dobře, v pohodě, vysál babičku, když mohl, má děcko se svou velrybou, chodí si na Kometu, kde potká svého zkurveného bratra (mého otce). Opět hezký paradox, no ne?

Co můj jedinej žjící děda? Nic. Taky si nějak žije. Nevím jak, asi dobře. Proti němu nic nemám. Ale nikdy jsem ho jako dědu nebrala. Nikdy se nezajímal, nemluvil se mnou. Je to jen ten pán, co nám chodil opravovat topení a bojler. Ale mým dědou fakt není. Nemám už žádného prarodiče.

A co můj zkurvenej bratr? Pořád stalkuje mámu, chce money. Pořád si chlastá. Žije si, jak si žil vždy. Co na tom, že zabíjel tu nevinnou holku ve mně. Hezký. Kdo je vinen, má se oukey, a oběť trpí a umírá. Díky ti, živote, seš mega spravedlivý. Dál ho komentovat nebudu. Rupla by mi cévka.

A ten druhej? Ten se pořád vytahuje, jak ho máma má radši, než mě. Jak mám postavu dobrou, ale ten obličej mi to kazí. Nikdy nepochopí, co pro mě bylo soužití s naším btratrem. A už vůbec neprohlédne, jak dokážou jeho vlastní slova ranit. Díky, podílel ses na mým dnu, který vyvrcholilo antidepresivama. Ale já na oplátku znám tvé odporné tajemství, za který tě nenávidím. A nepřirovnávej tu hrůzu, který s tebou žije, ke mně. Ta se mnou nemá nic společnýho. Dál si žij ve svým fantazijním světě a mě nech žít. Tys měl nadstandardní vztah s matkou, umíš úplně normálně komunikovat a laškovat se ženskýma. Dělat takový ty směšný, trapný hry a snášet je od ženských. Já ale žádnej normální vztah s normálním mužem v dětství nezažila. Těžko to mohu umět. Ale to nikdy nepochopíš. Vy dva, hnusní zmrdi, jste měli aspoň tu mámu - ženu. Nenávidím vás oba.

Co můj další strejda? Opět, ptám se, kde je můj další hodnej a vtipnej strejda? Už taky není. Opět jsem se o to nepřičinila. Nic jsem mu neudělala. Přesto už jsem i pro něj nic. A co víc, nejvíc mě štve, že se v něm nevyznám. Já nepoznám, co hrál, hraje. Tak moc mě to bolí, mrzí. Vždy když ho vidím, vidím v něm symbol celé naši tragické rodiny, těch ignorantů a zmrdů. Netuším, kdy je to ta vypočítavá krysa. Netuším, zda jí byl vždycky. Netuším, jestli vždy hrál na dvě strany. A jeho jediný potomek, totální psychouš, má sestřenice, to je fakt dílo. Ani v ní se nevyznám. Ta mi vracela mé zážitky s bratrem. Jsou to podobný mrdky. Nevěděla jsem a nevím doteď, jak se v ní vyznat. Jak k ní přistupovat. Taky mě to bolí, taky mě to mrzí.

Vždycky taky ti odporní ksindlové vzbuzují tři extrémní pocity: bolest, lítost a vztek.

A má maminka? Můj jedinej pevnej bod? Ta, na které všechno stojí a padá? Teď je oproti dřívějšku milionová. Ale dřív, jéj. Jak mě ignorovala. Jak upřednostňovala toho prostředního zmetka. Jak byla jedovatá, negativní, závistivá. Jak bylo vyčerpávající čelit jejímu negativismu a všemu, co mi způsobovala.

Tolik jsem toho musela řešit.

I teď v naší současné domácnosti stále přetrvává chabá komunikace. Bratranec, teta. Prostě naše rodinná klasika. Taky mě to mrzí i štve.

Nikomu jsem nic neudělala. Nikomu jsem neublížila. A přesto se mnou všichni vyjebávali a vyjebávaj. Někteří mě možná nenávidí, nevím, nevyznám se v tom. Myslela jsem, že jsem byla lůzr jen ve škole a doma. Ale bylo to i v širší rodině. A je stále. Vůbec nevím, proč to tak je. Co jsem jako udělala? Proč jsem to schytala já? Proč si všichni žijou a já nikoho nezajímám? Proč, když jsem čestná a slušná? Vzbuzuje to ve mně neuvěřitelný vztek, vnitřní bolest, na kterou jsem dřív netrpěla a chce mi umřít kdykoliv, kdy si na to vzpomenu. To je asi klíč k mým sebevražedným sklonům a k mému vnitřímu smutku. Má posraná rodina, kterou nenávidím.

Všichni se už od mala podíleli na mém rozkladu. Jsem otrokem jejich šílených povah a velikých lidských nedostatků. Opravdu nezbývá věřit, že můj rozum, z nepochopitelného důvodu i občasný optimismus a chuť žít, no a hlavně vědomí, že na tomto krásným světe už víc nebudu, a že ty lidi, těch pár jedinců z naši velké rodiny nechci zklamat, ranit, naopak s nimi chci prožít co nejvíc plnohodnotnýho času… mi pomůže přebíjet to vše, co mi jen náznak vzpomínky na tyto trosky způsobuje (a náznak vzpomínky na to, jak naši rodinu nenávidím) a já budu dál v rámci možností žít.

 
03.08.2016 21:14 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

(Chjo, je to mega dlouhé, kdo nechce, nechť to nečtě, nejde o nic vážného)

Ahojte, přijde mi zbytečné zakládat nové téma, tak to mrksnu sem. Asi se potřebuju hlavně vypsat, ale padne i nějaký dotaz, takže kdybyste mi chtěli poradit, bránit se nebudu alt.

Takže… ani nevím, jak začít. Možná, že to bude chaotické, ale budu se snažit. Začnu nejprv jako (psychologický) expacient, přeci jen mě to nějak zasáhlo. A já to nečekla. Začátek byl - je mi to jedno, něco tam řeknu a zdarec. Ona se bude tvářit soucitně a tím to skončí. Postupem jsem cítila, že to není tak špatný, začla jsem se svým způsobem těšit a neustále mi vyvstávaly miliony příběhů, které bych mohla hodit do placu. I přes můj distanc ve formě snižování mým pseudohumorem, nebo racionalizací a dívání se na moje situace očima zúčastněných, tzn. krom svého pohledu jsem nabízela x dalších pohledů - což jí bylo asi docela k fufínku - jsem začla vnímat postupně asi smysl "léčby" (byť léčebou bych to fakt nenazývala). Dovídala jsem se nové pohledy na oněch x mých pohledů a to mě začlo vlastně víc a víc zasahovat. Od té doby jsem krom vymýšlení toho, co bych tam ještě mohla říct, urputně myslela i na ty nové názory a začla se opět až přehnaně piplat sama v sobě. Pro člověka, který je t. č. (a byl už tehdy) utlumen, nevěnuje se svým koníčkům, nic ho neba je tohle docela těžké a svým způsobem nebezpečné. Navíc jsem vždycky i tam žehrala na to, že se nechci přehnaně piplat sama sebou ani tam, ani v běžném životě. Ale i přes svůj odpor a pocit, že jsem jen další z milionu slabochů jsem tomu podlehla. Moje krásná iluze, která mi dávala pochopení pro ostatní se zničila jako mávnutím proutku. To jsem nečekala. I jí jsem sdělila, že mi v tom mém iluzorním pohledu bylo lépe a že jsem se nic takového dovědět nechtěla. To jsem někde zmínila i zde v diskuzi. Mno, jednoho dne mi předčasně řekla - to abych to zapracovala do svého "harmogoramu" nebo jak řekla alt - že půjde na mateřskou. Zarazilo mě to. Ten den jsem z toho byla docela dost zkleslá. Konečně jsem si na ni zvykla, už jsem to nnebrala tak lhostejně a pak bum, jednoho dne naše středy padnou. Pak jsem na to radši moc nemyslela a doufala, že náš společný čas bude co nejdelší. Ale břicho je si najednou kulatilo nevídanou rychlostí, nebyl to žádnej fejk, ale pro mě docela mrzutá realita (ne, že bych jí  to nepřála, to nee). A vždycky se mi ulevilo, když se o konci ještě nezmiňovala. Uff. Chtěla po mně emoce, ale já na ně vždy jen vzpomínala, občas jsem něco pocítila jen tehdy, když do mě "zaryla", prostě po její, z mého hlediska inzultaci, jsem se občas projevila. Ale jinak nic. Předposlední návštěva ale byla jiná. Moje máma mě tam doprovodila. Byla slušná a já jí asi po víc jak 10 letech viděla plakat. Ta tvrďačka, která je i na můj vkus někdy až příliš chladná se projevila. Byla jsem z toho překvapená a nedokázala jsem na to reagovat. Vidět mámu, kterou jsem bránila i tam a budu jí bránit vždycky, to jsem prostě já. Nedokážu se na ni zlobit, protože vím, co vše si prožila. Byť nepopírám, že mě spousta věcí mrzí a že i ona chybovala. A pak jsem se projevila i já. Když jsem mluvila o fotrovi, o tom, že se svým způsobem stydím, ale že za těch asi 6 let, co jsme spolu byli a kdy on mi projevoval náklonnost a to dokonce větší, než mým bratrům - aspoň někdy jsem se cítila, že jsem v hlavní roli - jsem ho měla ráda. A jak dodala psycholožka: "A máte ho pořád ráda". Nedokázala jsem vyslovit, že ho mám ráda a rozbrečela jsem se. Až po několika vzlycích jsem to dokončila.  

Máma to zvládla se ctí a psycholožka též, jsem na obě pyšná. Po dlouhé době jsem měla pocit, jako bych měla "spojence", mluvila částečně za mě a snažila se mámě pootevřít oči.

Měla jsem dojem, že se prolomily ledy, dyť přišly kýžené emoce. Odteď by ty naše hodiny mohly mít jiný rozměr. Ale ještě při odchodu s mámou se i tahle iluze rozplynula. Příští návštěva měla být má poslední. Ou shit. Tak v nejlepším do skončí, chjo. Zpracovávala jsem tohle osudové sezení a snažila se nemyslet na konec. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Myslela jsem, že mi dá nějakou naději. Za chvíli ale pochopíte, že ani tu jsem nedostala.  

Se slunečnicí v ruce a slovy "ať už se toho zbavím" a že "slunečnice se otáčí za sluncem" jsem jí vrazila na počátku finálního setkání kytku do ruky. Chtěla jsem tam zahrnout poděkování… ale nešlo to. Doufala jsem, že se mi to podaří na konci. Začlo to skvěle, měla jsem pocit, že je to mezi náma jiný, lepší, otevřenější a upřímnější. Ona taková byla vždy, ale já ne. Bylo to takový hezky přátelský. Ach, i teď mám zvlhlé oko. Asi mi tam něco spadlo…

Blížil se nedovratně konec. Snažila se mi sdělit, co bych si měla z toho odnést a pracovat na tom. Vzpomínám si na to tak nějak mlhavě. Pak jsem měla říct já, co mi to dalo, nebo jaký na to mám názor, nebo nevím… prostě něco v tom smyslu. Chtěla jsem toho říct spousty, od mini výtek až po upřímný dík. Ale nešlo to. Od tohohle jsem se odklonila a povídala o tom, že možná budu dobrovolničit v prostředí, kde se to emocemi a lidmi jen hemží. Na to konto mi doporučila, že možná proto bych měla uvažovat nad tím, abych chodila i za tou, co tam bude místo ní. "Ale ve svobodě" - no jo, svoboda, už mě měla prokouklou. Dál jsem to nekomentovala, jen jsem se ujišťovala, kdy že bych se té nové mělla eventuálně ozvat. A pak do přišlo: děkovala mi za to, že jsem jí dovolila nahlédnout do sebe, zase cosi o vnitřním bohatství - opět, mám to v mlze… a že vždy, když uvidí kytaru, vzpomene si na mě. A že občas vykoukne a budu s ní vést vnitřní dialog, pokud si to dobře pamatuji… něco takovýho no… a to byl konec.

Chtěla jsem říct, že jí upřímně děkuju za všechen čas a trpělivost. Ale tím, co řekla, mě dostala. Rozbrečela jsem se. Definitivní konec byl na dosah. Už tam nikdy nepůjdu, žádná středa ve dvě, výjimečně ve tři. Žádný zavírání okna, protože mi vadil hluk. Žádné mé letmé pohledy, abych viděla podezřele vhlké oči, o kterých jsem nevděla, co si mám přesně myslet. Hlavně, že jsem se snažila "chránit". Tak já, která jsem to brala tak lehovážně, jsem se nedokázala vymáčknout. Místo slov jsem brečela. Seděla jsem tam a snažila se to zastavit a něco říct. Nešlo to, čas běžel a já furt řvala. "Já bych chtěla něco říct" - někdy není třeba slov, opáčila… Musela mě popohnat, nemohla jsem tam pořád sedět. Tak jsem to vzdala a zvedla se. Pořád jsem se chtěla vymáčknout, ale nešlo to. S brekem jsme si podaly ruce. Ač se obvykle nedívám do tváře, snažila jsem se odvracet svůj zrak od rukou a naposled se podívat do těch modrých očí. Taky plakaly.

Pak jsem šla vytroubit svůj frňák na hajzl a jako opařená jsem se vypotácela z budovy, která asi 4 měsíce otevírala dveře i mně. Bylo mi divně. Zapálila jsem si a čekala na konci zastávky. Pořád se mi ve vlnách lekly oči. Tam i v šalině. Musela jsem vypadat jak sjetá. Nešlo nevzpomínat a netesknit. Vrátila jsem se dom a celý den probíhal stejně - nárazovitě slzavě.

Nedala mi naději! z toho jsem byla vytřeštěná asi nejvíc. Žádný: "Já se vrátím za pár let". Nic takovýho. Wtf? Asi by mě to trochu uklidnilo a čekala jsem na to jako na spasení. Ale nic. Doteď nevím, zda to znamená, že se nikdy nevrátí a začně někde nějak jinak.  

Pocit ztráty: to jsem nečekala stejjně, jako "nenaději". Vrátila mě to do dob, kdy jsem něco/někoho ztratila. Něco/někoho, na kom mi záleželo. Ať to byla střední škola, ať to byli prarodičové, hlavně moje milovaná babička. Zase jsem o někoho přišla a nikdo jiný nepřišel. Stále ztrácím, ale nic nenacházím. Nečekala jsem, že tohle ve mně pořád je. Bože, tak já si myslím, jak jsem utlumená a že to nejsem já… a přitom pořád vše "beru moc vážně". Pořád. Pocítila jsem blízkost, i když jsem ji celou dobu popírala. Projevila jsem emoce i když jsem jen pacient - zase tomu dávám moc velkou váhu a distanc mezi pacošem a psychologem jsem citově porušila. To bych asi neměla. Ale sama jsem to nečekala. Už 2x se mi zdálo o babičce, že znovuzemřela. Dnes (03.08.2016) má sváteček. V minulém měsíci měla 2 výročí, narozky i úmrtí. Zatím jsem ji nešla ani na hrob. Tolik mi chybí a chtěla bych být s ní. Na hrob ji chodím s železnou pravidelností na dušičky a na Vánoce, kdy je to pro mě jediná smysluplná věc, kterou si nikdy neodpustím splnit. Na výročí tam jdu jednou, páč je to v rozmezí týdnu. Ale zatím jsem se k tomu furt nedokopala . Myslím na ni denně, ale tak hezky smutně. To je příjemné. Ovšem teď na ni myslím déle, nejsou to ty automatické střípky, je too hlubší a mně je po ní moc smutno. Kéž bych se k ní mohla přitulit, cítit její vůni a to teplo, její bříško a pevné objetí.

Kočička: jedna z mých milovaných ocáskovnic se ztratila. Jsou spíše venkovní, jsou tři a já jsem taková nahrádní čičimum. Tahle byla svéráz, bojínek, který nádherněě vrněl a chraptivě mňačel. "Baculka-autíčko, "medvídek s anténkou", a jinými názvy jsem ji častovala. Největší radost mi totiž udělala, když překonala své obavy. Stačilo tak málo, jen s ní mít trpělivost a dávat jí péči. Nečekala jsem to, nebylo to cílem. V prvé řadě jsem se se všema chtěla sblížit, když jsme pro ně byly neznámé. Sem tam nějaký ten úplatek, mazlení, povídání a hraní. Zvykli si. Ale tahleta baculka vkročila do domu jen na pár sekund, museli být otevřené dveře na verandu, celá vyplašená se proběhla a pak zdarec. Jednoho dne jsem šla z verandy a kočka vlítla do vnitř. Zavřela jsem a ona vydržela. A jak si to užívala! Měla si co vynahrazovat Cca rok a půl /z celých asi sedmi let, co tu jsou/ už byla jako její ségry, trávily tu spolu čas, byly schopné všechny tři ležet mi na nohou anebo spolu - v zimě, to sek  sobě extra tulily. A lezly nám do pokoje k postelím. Občas to na ni bylo moc a chvíli byla plašan jako dřív. Ale vždy se dala dohromady, zase nabyla důvěry a byla zde moc ráda. A teď, od soboty, marně dělám "čiči", marně hledím na verandu, marně domlouvám ségrám, aby jí přivedly. Je to ale pár dnů a já pořád věřím, že se vrátí. Třeba se fakt jen zatoulala. Máma je asi skeptičtější, ale já to pořád nechci připustit. Snažím se na to nemyslet, ani fotky jsem si ještě neprohlídla. Věřím, že ji uvidím živou a zdravou. To hlavně kvůli ní jsem brečela, když máma mluvila o stěhování. Kvůli naší ekonomické situaci by to byla blbost a vymluvila jsem jí to, ale tolik pozornosti asi holky nedostaly a mně saotné dělají radost, nedovedu si představit, že bych je opustila. A že by mě opustila má nečekaně vypiplaná baculka, to si nechci představovat už vůbec. Snad se vrátí.

Mám mít pískomilka: ale je mi to lhostejné. Dokonce mám money na tu kytaru. Ale je mi to jedno. Nedokázala jsem jí to říct, když mluvila o tom, že si na mě vzpomene, když ji uvidí… Dřív bych si koupila i nějaký hadry, ale je mi to jedno. Vadí mi, že se něco rozpracovalo, nedokončilo a mně to bere už tak rozhrkanou pozornost a čas. Cítím chvilkové záchvěvy naděje a radosti, ale skončí to vždy na mrtvým bodě, na "ničem". Myslela jsem, že jsem se změnila, ale pořád se citově zaangažovávám a ztráta bolí tak, jako bolela dycky, byť to nedávám najevo - aspoň něco, miluju svůj pokerface. Mám paranoidní obavu, že by nová dušoložka zase odešla, že by i zase ryla a já se dál trápila… že bych se zase nečekaně probudila city… má to smysl? Chybí mi to, že to bylo rozhovor s neutrální a rozumnější osobiu, než co mám kolem sebe. Ale zároveň se bojím, že je to stejně na nic. Nic mě nebaví, vše je mi lhostejné, nic nedodržuju, o nic se nesnažím, na nic se netěším.  

Má to ještě cenu?

 

 
03.08.2016 22:40 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Do háje, už mi to nejde změnit, je tam pár chybiček - i/y, navíc někde chybí i slovo, nebo písmeno… jaj…  

ještě jsem chtěla dodat, že i přes "ztrátu" jsem ráda, že jsme se poznaly. A děkuji.

Jen bych ráda, abych nezhasínala, neztlumovala plamen, jak plynová trouba. Chci konečně najít klíč k čudlíku "on" místo "off". Už to trvá moc dlouho, léta. A každá blbost tomu zasazuje další ránu.

I fyzicky jsem zesláblejší a unavenější, což mě dost štve : -/, byť hlavu potřebuju víc. Ale ta taky stále stávkuje, což mě štve ještě víc.

 

 

 
04.08.2016 13:22 Uživatel: Máša
Věk:  33
1451916129_ma.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Rypousice, megadlouhy text teda. Jen chci vyjadrit, ze te trosku chapu. Taky jsem pred lety chodila k psycholozce, brecela jsem u ni a premyslela nad sebou a tak. Pak mne navedla na to, ze uz to ukoncime a ja se citila silna… ze to zvladnu sama… v den D jsme se loucily, ja slzy v ocich, ale odhodlana. Hned druhy den mne setl stary problem. Nicmene… diky psycholozce jsem se na vsechno dokazala podivat z jineho uhlu pohledu a nutno rict, ze diky tomu novemu uhlu pohledu mi to slo nejak snadneji.

Nedavno jsem ji potkala v uplne jinem meste, nez bych ji cekala a bylo to moc fajn setkani, ac trvalo jen par minutek.  

Bude lip… ne hned… ale s odstupem casu urcite nektere situace pojmes jinak nez doted.

Jen bych ti asi doporucila vyhledat nekoho dalsiho. Vzdyt proc ne… nic na tom neni… Je ocenitelne, kdyz clovek pracuje sam na sobe a neustrne v jednom módu. A prvni krok uz mas za sebou.

Drzim palce

 
04.08.2016 14:08 Uživatel: kavenka
500-1000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Rypoušku, rozumím ti, akorát moc nevím, co napsat, protože toto se prostě děje, to je život. Ženy odchází na mateřskou, stěhují se, mění místa. V životě pořád někoho ztrácíš, to je přirozený kolobeh.

 

A také je přirozená touha mít někoho, kdo nám rozumí, komu můžeme důvěřovat, kdo nás nezradí. A právě to, že bez lítosti odejde z našeho života, po tom, co se mu otevřeme, můžeme chápat  jako tu zradu a to pak tááák bolí.

 

Pak je otázka jak tady toto vše zpracovat do dalšího otevření se někomu jinému, protože i ten nás časem může "zradit".

 
04.08.2016 17:24 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Právě, že jsem to od sebe nečekala, že bych kvůli někomu a ještě cizímu cítila tohle. A nechci cítit dál, vlastně toho se bojím mimo jiné a váhám s tou novou (jinak se mi nechce říkat vše od znova, přemýšlet pořád nad sebou, což dělám i tak, nejvíc mě děsí  čas - zřejmě to všechno na šíleně dlouho a to mi vadí a výsledek je nejistý… atd atd.) Ale spíš jsem  zvědavá a mohla bych porovnávat alt.  

Vlastně to byla vždy má slabší stránka, zachovávám si kamennou tvář a nemám nějak zájem se lidem otevírat, právě proto… že se bojím, že nějakým způsobem zradí, zklamou, odejdou, což snáším těžce a asi pořád budu alt.  

 

 
04.08.2016 18:05 Uživatel: Máša
Věk:  33
1451916129_ma.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Chapu, a je to vcelku i normalni. a myslim si prave, ze ted muzes podumat a s tou novou psycholozkou to zkusit jinak… trebas i bez kamenne tvare… bo uz vis, ze to neni uplne ono… trebas se nakonec i vic otevres, uvolnis a bude to fajn.

Nevim, jak to funguje, ale nemuzes si vyzadat zpravu, ci svuj spis od expsycholozky a dat ho te nove? Aby uz vedela, do ceho jde?

 
04.08.2016 18:24 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

No, ony to maj děvčata fikaně udělaný s founem alt. To číslo, na který reagovala ta původní, předala té nové. Však jsem ty asi dva dny, než ho měla předat, urputně přemýšlela, zda jí  přeci jen nenapsat poděkování ještě v té sms, dyž mi to live nešlo. Ale nechala jsem jí být. Čili ani od ní nic vyžadovat nemohu, nemám jak alt A myslím, že vše o pacošech si asi předaly i tak.

Jinak, já nemám žádnou diagnozu, ani testy nebyly, tedy nevím, co o mně může mít napsané, spíš asi nic alt. Leda, že mám mírnou depresi/nebo do ní směřuji, to tam možná může být, ale jinak nic. To bych buď řekla sama, nebo by to spíš i ta nová odhadla, to asi není překvápko alt

Spíš mi jde o ten životní příběh a desítky minipříběhů, který k tomu patří a který jsem buď nikdy neřekla, nebo ne tak do hloubky či jsem jima zásobovala vzdálenější okolí, ale ti, kteří to měli spíš slyšet, to nikdy neuslyšeli alt

Ale možná bych to mohla pojmout jinak, nevím no… asi by se zas řešil bratr a ryla by mi do mámy… alt

Zarazilo mě zkrátka - páč jsem to nečekala - že mi na spousty mých zážitků vyvstanou nové otazníky, s kterýma si nevím rady - což mi moc nepřidává na náladě a spíš mě to dál zasekává, ale zaseklá už jsem dlouho a takhle už to prostě nejde.

 
04.08.2016 18:38 Uživatel: Máša
Věk:  33
1451916129_ma.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Právě, je čas to rozseknout… a ono bez přemýšlení (nad sebou samou či o jiných, či o chování ve známých situacích) to nepůjde. Už jsi začala, škoda to skončit.

 

Příběhy si tvá psychol. určitě nepsala… ale nějaký spis jistě vedla. i ty máš jistě právo nahlédnout do spisu. Jen se toho dopátrat… Možná i ta nová by to potom dořešila, když by ses jí zeptala, jestli to chce… nebo že ten výpis chceš ty… co já vím (nejsem psycholog )

 

 
04.08.2016 18:46 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Jak jsem tam dopsala, myslím, že si dokumenty o pacošech předaly i tak alt

A ano, asi máš pravdu, mělo by se to dořešit, to mi vlastně děsně vadí, že se něco rozdrbalo, rozpracovalo, v nejlepším to skončilo a já z toho mám velkou hlavu. A sama si s tím nevím rady.

Na druhou stranu mě krom znovupovídání děsí i to, že tohle je nekonečnej příběh, rozrejvání bude pokračovat a já stále nebudu cítit úlevu, jen větší starosti alt. Škoda, že to není rychlejší.

Navíc sama vím, že nejde pořád řešit svou minulost, celej život, i tak se se spoustou věcí budu srovnávat doživotně, to vím a počítám s tím. Jenže přišly nový věci, u kterých jsem to nečekala a já nechci bejt prostě ten ufňukanej slaboch, kterej pořád řeší cosi z minula. Kolik takových je, psychologů, pacientů i lidí, kteří to stejně neřeší. Mám dojem, že se stejně spousta věcí nikdy nevyřeší.

 

 
04.08.2016 19:16 Uživatel: Máša
Věk:  33
1451916129_ma.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Tvůj dojem je správný. spousta věcí se nikdy nevyřeší, ale člověk se je naučí zpracovat jinak než dřív.

Joo, pokud máš problém mnoho let, tak nemůžeš čekat, že se vše vyřeší během třebas roku… to nelze.


Ale chápu, já sama jsem hodně netrpělivý člověk a nejradši bych všecko hned. co bych za to dala

 
04.08.2016 20:28 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Ta nedočkavost je strašná alt Ale stejně tak i vtíravý myšlenky a vidina nekonečnosti : /

Furt jsem se nerozhodla, ale nechci dál ztrácet čas, kterej mi pořád protéká pod prsty : /.

Snad se brzo rozhodnu.


 

O pár týnů později: anžto to sem píšu díky kouzelnému tlačítku "upravit", nezobrazí se to v nových odpovědích. Jsem schválně fikaná, potřebuju se jen vypsat a předpokládám, že si tohohle nikdo nevšimne. Pokud je snad někdo, kdo to četl před tím a přečte si to znovu, pak dodávám, že je to jen další výblitek z mých rozpačitých pocitů, mých nálad (no jo, my ženy), pseudokřivd, rozedřených ran, bojování obdivu s pohrdáním vůči údajným "odborníkům" atp. Tzn. co píšu ted, může být za týden jinak. Tak nad tím jen zakruťte hlavou a mávněte rukou. Dík.

Momentálně bych nejraději vše vzala zpět. Lituji, že jsem s tím kdy začla. Pro potenciální pacoše: pro své dobro se nebratříčkujte s psychology, nedovolte, aby osobní dojmy přehlušily ten pacientsko-terapeutický vztah. Ušetříte si své nervy, svou hlavu i srdce. Štve mě, že jsem neodhadla negativní účinky. Že jsem od počátku probírala minulost, místo toho, abych řešila přítomnost (výkonnost, soustředění). Že jsem na sebe prozradila příliš a nějakěj cizí člověk bude navždy znát má tajná zákoutí duše. Cítím se, jako bych se obnažila - samou důvěrou a neodhadnutím účinků příliš brzy a přilíš mnoho. Štve mě, co mi vše došlo a kdoví, co ještě dojde. Jak je možné, že se mnou pořád soupeří moje máma, proč pořád vyhrává, proč má navrch? Vždyť jsem její dítě. Nenávidím pocit ponížení a prohry a ona je nade mnou pořád. Asi nevědomě, ale mě to ničí. Nejsem kluk, nemůžu jí dělat obecenstvo. Jen proto, že jsem holka, nade mnou musí pořád vyhrávat a nedopřává mi pomoc v mých touhách a zájmech. Být holka je stigma? V jiných věcech jsem za ni ráda, toleruje, nikam netlačí, svobodu miluju. A vím, že mě má ráda, není to tak, že by mě nenáviděla. Ale v pro mě zásadních věcech jedná naprosto strašně a pro mě destruktivně. Ničí mě to. Dohání k šílenství, slzám i hluboko ukrytým vzpomínkám na dětství, kdy za každou bitku jsem mohla já. Kdy se rozzářila nad bratrem, ale mě měla po chvíli nad hlavu. Blíží se podělaný Vánoce. Zase budem u bratra. Zase bude v záři mužského reflektoru. Zase zvítězí. Budou se navzájem obdivovat. A mně z toho pak hrábne. Tolik mi ty po****** emoce chybí. Chtěla bych zas babičku. To její objetí a hezký slovo. A srandu.  A teta? Ta nebude, to mi t. č. láme srdce. Zase jsem věřila marně jejím slibům. Co na tom, že o tom mluvím 2 roky. Že to potřebuju. Že se o tom snažím mluvit. Stočí to na sebe a já jsem za debila a zase poražená. Zase jsem prožila prázdný prázdniny. No už chápu kořen toho slova. Je mi z toho do pláče. Co bude za rok? Co když už teta nebude moci? Co se zase zkomplikuje? Nebo mi dá zas sliby, sama si odrfkne po svém a mně s tím nepomůže? Dyť by mi to pomohlo na nabrání sil - marný argument. Zasloužím si to za to vše, co jsem prožila s bratrem - marné. Jsem sama a chci být s někým, s kým je mi hezky - marné. Chci si odfrknout od zdejšího domácího ničeho - marný. Slíbila to před cizím člověkem - marný. ??????????????

Na druhou stranu debilní psychologický metody, který asi nespočívají v ničem jiným, než v tom, že se za vším hledá blbé dětství a háže se vina na všechny kolem, jsou pěkně trapný a neprofesionální. Kvůli minulé odbornici jsem háklivá na cokoliv, co se dotýká mé matky. Musela jsem to říct i té nové. Bylo to trapný, já zvyšovala hlas a ona taky. To nenávidím. Ale co se mnou a s útočícím pacientem. Sbližování nebude ani náhodou. Ani o to nestojím. Emoce tam prostě nepatří. Ne v mém případě. Matou mě a přitěžujou. Obtěžujou. Miluju rozum a střízlivý úsudek tam, kde je pro něj místo. Vadilo mi a vadí mi to zpětně víc, že mi předešlá až moc rejpala do máti, znevažovala ji a sdělovala spíš osobní názory. A spousta jiných věcí. Asi měla odejít dřív, než jí hormony zblbly totálně mozek a zkreslily vnímání. Na druhou stranu ta lidskost a mateřskost z ní byla nepopiratelná a čpěla z ní na sto kilometrů, to se mi asi líbilo. Možná až moc. Ani nevím, na koho se vlastně zlobím? A svým způsobem to chybí, i přesto, že mám momentálně na všechny psychology na světě vztek. Těším se, až s tím jednou skončím a můj despekt bude celkový a ne poloviční. Ale zatím nemůžu. Já se nezměním, ani nechci a moje okolí tuplem. Řeším kraviny, které stejně řešení nemají, nemá to tedy smysl. S minulostí se musím srovnat sama, časem a po svém, bez zásahů kohokoliv jinýho, nedejbůh dušologa. Možná mě ještě něco napadně a možná taky ne. Ale je mi líp. Už se mi nechce brečet ani vztekat. Snad se od tohohle brzy odkloním a budu zahlcena jinými a důležitějšími informacemi. Tímhle se už nechci zatěžovat. Už nikdy.


 

Shit, o dalších pár týdnů později. Pořád to není cajk, necítím se dobře. Jsem zděšena ze své příšerné naivity, jak jsem vše brala jinak a ostatní si toho stejně nevážili. Z toho, že jsem viděna pouze periferně. Tak, jako na ulicích a v MHD hledím já. Kdo za to může? Je to moje chyba? Copak já s tím mohla něco dělat? A co teď? To mám žít s tou tíží a zhnusením? Stejně se nic nezmění. Nedávno mi došlo, že jediný, kdo bude litovat a pykat, budu já. Ostatní měli tolik možností se zlepšit. Svědomí je evidentně netíží. Je jedno, že otec promrhal to nejlepší a své děti vyautoval. Po pár vteřinách si nemáme co říct. Hlavně, že mi každou blbost olajkuje na FB, ale proč se jako "muzikant" nepostaral aspoň v tomhle i o mě? Pro mámu budu pořád polovzduch. Kamarádka mě bude pořád nutit do hulení a manipulovat i při blbým psaní či telefonu. Bratr se bude pořád pyšnit, že je upřednostňován. Ten druhej se zas beztak upije. O ostatních příbuzných ani nemluvě. Už chápu (částečně), co znamená  nenávidět svou rodinu či kohokoliv blízkého. Nikdy jsem to neměla a nemám zcela, ale chápu ty důvody a pohnutky, taky je mi ze všech na blití. Hnus. Pokrytectví, ignorace, nic, nezájem. Já tu nejsem. Možná, že až jednou nebudu skutečně, někoho to trkne a změní se. Takhle stejně nic nezmáknu, nemám na to a ani nechci. Chci odpočívat a mít klid. Na všechny a všechno zapomenout. Chci se zas víc usmívat. Chci, aby mi to zas pálilo. Jsem jak po lobotomii. Citově i intelektuálně. Hrůza. Už mě to neba, takhle to nechci. Nechci mít v hlavě obrazy každodenního stresu z původního domova. Co zas bude? Vypadne? Bude zas vyvádět? Kam si mám dát věci, kam můžu vejít? Kam a za kým mám utéct? Kdy a jak to skončí? Zase budu cítit jeho smrad a nenávist. A máminu zoufalost. Bylo toho tolik. Už začínám chápat babičku, když měla v poslední životní fázi depresi. Už chápu, jak ji to bolelo, jak se cítila. Takový hodný člověk, jak se měla chuděrka vypořádat s těmi nespravedlnostmi a katastrofami kolem. Taky zaplatila, ač byla nevinná. Tak to asi chodí. Cítím se, jako skoroleklá ryba, jako bych lapala po dechu, jako bych byla v posledním tažení. Nedávno jsem si prohrabovala věci, kde mám i parte a její dopisy. U toho vždy uroním slzu. Mám tam i své kresby a jiný výtvory ze školy, básničky, výpisy z knihovny, kam se mnou chodila spolužačka, než jsem si udělala kartičku. Tolik jsem toho zvládla, tolik věcí, tolik zájmů jsem měla. Jak mě to bavilo a naplňovalo. Za poslední 4, 3 roky jsem neudělala takřka nic. Není moc co si prohlížet. Zasekla jsem se.  

Bylo toho málo? Copak z tolika kontinuálně a paralelně probíhajících katastrof se mám hned vzpamatovat? Jak by to zvládli jiní? Proč mi každý bere můj milovaný rozum? Pracně, ač zcela automaticky, jsem si vytvořila svoje úvahy, teorie, pochopení. Proč to furt někdo nahlodává? Je to jako výsměch mně samotné. Znevážení mých snah a rozrejvání pevné půdy pod nohama. Někdo se hroutí po 2 letech teroru od "partnera". A já se nezhroutila ani po 20 letech prožívání všech těch špatností od nejbližších. To je dobrý, nebo ne? ! Co po mně všichni chcou? Stejně nikdo nikdy nepochopí to, co jsem prožila já. Ani to nechci. Nechci nic.

A údajná "psychoterapie", omg, ať už si vymyslej nějakej jinej název. Léčí jen doktoři. Pokud je to opravdu o tom, že se mám namáhat jen já, furt něco vymejšlet a čekat na názor, tak to si můžu sednout k zrcadlu a mluvit sama se sebou. Když proběhne vyšetření, vyvodí se z toho nějaký závěry a to se řeší dál. Teda tak to chodí právě u doktorů. Jestli to v tomhle případě neplatí, tak je to pěkně k ničemu. A co ta ostuda u doktorky, až jí dorazí zpráva a tam bude napsaný o 3 generacích alkoholiků, sebevražedných myšlenkách, o rozpačitých výsledcích aj. To mě štve, pacient by to měl podle své vůle předat osobně tak, jako se předávají zprávy z jiných, čistě lékařských pracovišť. Pak za ni přijdu s problémem a ona mě pošle za psychiatrem, ne… Myslela jsem, že to něco napoví o tom, "kdo jsem" a co se mnou dál. Ale kormidlo mám řídit pořád já. A co mám jako laik z toho vypíchnout a řešit???? ! Hmm. A očekávám, že když se něco řekne, tak to platí, což jsem očekávala i u těch testů, který mi byly slibovány už od začátku. Musela jsem si je vyžádat, vyžebrat. Kolikrát jsem zmínila, jak vše beru doslovně a když se něco řekne, tak to platí. Jsem z toho, vlastně ze všeho jen zmatená. No nic, už jsem zase upustila páru, sláva. Nechci, aby ze mě byl jen malej uzlíček věčných nervů.  

Takže pro eventuální psychopacoše: pokud máte kupu svých pevných názorů a přesvědčení a nechcete je podkopávat, hodně bolestivých věcí a cítíte, že to ještě není zhojené a není to na to, aby se znovu otvíralo, nechoďte k nim. Nepomohlo by vám to, ač je to individuální. Ale ze své zkušenosti mohu potvrdit, že ta hrozba tu je, tak si musí každý probrat pro a proti a nejít tam "jen tak", bez jasnýho určení, jako jsem to udělala já. Nevylučuje se ale, že to časem k něčemu bude, v to taky doufám a drží mě to u toho.


 

Rypoušek zvrací své myšlenky po třetí:  

Byl leden, únor… červen, červenec… a je tu říjen. A nic. Nic se nezměnilo. Čas stále plyne. Pomalu, rychle, jak kdy. Zpetně mi připadá, že rychle. Bude další novým rok. Sedmnáctý od nového milenia. To je hustý. Už mi bude 24. Jakto? Dyť nedávno mi bylo čerstvě 15. To jsem jela po druhé v životě do Chorvatska, se školou. Celá rodina se na to musela pomalu složit… socka jela na výlet. S foťákem od otce. Jednorázovým, samozřejmě. Nic víc mi nedal. Taky proč. Babička mi koupila povlečení, její sousedka mi dala příbory. Doteď mám lžičku v hrnečku od kafé. Ten je pro změnu od babičky. S mým jménem. Tam jsem šontala v teniskách, co mi dala má třídní. Poprvé jsem se tam opila. Koupila jsem hrdě "tů smól bírs" a 1 bír vypila + půlka od kamošky (vtipně na slunci, ještě navíc). To byla naposled mojí kamoškou. Po té, co jsem se zlila, se se mnou přestala bavit. Doteď nevím proč. Učitelé na mě řvali. Vyhrožovali, že pojedu dom. Jediná třídní se se mnou šla projít. "Vždyť táta pije víc piv, než já a nic to s ním nedělá? ! " - musela naslouchat mým steskům. Trpělivě, v klidu, se se mnou procházela. Tím to ze mně vyprchávalo. Nekřičela, nenadávala, nevyhrožovala. To mě zklidnilo. Před tím jsem totiž, asi poprvé a  snad naposled, hystericky plakala. Nechtěla jsem jet dom. Nechtěla jsem, aby ty money vyšly nazmar. Měla jediná chladnou hlavu. Byla perfektní. Snažila se mě naučit plavat. Jen jsem se potápěla a plavala pod vodou. Dnes (01.11.2016) bych to kvůli účesu nedala ani takto. Případně styl "na pejska". Tedy hrabat a nějak se držet nad hladinou. Pak jsem se tam sama toulala. Sama jsem si s "dobrdán" či  jaký maj pozdrav, chodila nakupovat. Doteď mám schovaný obal od kapesníčků. Sežrala jsem celou pizzu Margherittu, než jsme jeli dom. Korzovala jsem po pláži, studený větřík vál, slunce zapadalo a nebe bylo zrudlé, jak má líčka… Kecám, jako celej obličej. Spálila jsem se, jak jinak. Hleděla jsem na vlnky mořského živlu, v hlavě mi zněl Krylův Plaváček: "… k hřbetům vln s bílou krajkou… ". To jsme zrovna lodí pluli na nějakej ostrůvek. Na zpáteční cestě domů mi zněly v uších Maškary: " (…) v ledovém jitru, v den po soudné noci, pět slaměných širáků, pět lahví Campari… " To je kouzlo všech písní: narvete jejich obsah na cokoliv, třebaže původní význam je zcela jiný. To miluju. Jako by v tom byl někdo se mnou. Jako by mi rozuměl. A dokonce to říkal za mě. Pecka! Fotky se nikdy nevyvolaly. Babička je nestihla zanést k fotografovi. A já zapomněla foťák při posledním pobytu v jejím bytě vzít. Skončil někde na smetišti. Kdoví, zda něco vyfotil. Doma moje první opití vzali skvěle, ač jsem měla z toho vítr. Tedy babča s mámou. Nedávno mi bylo 16. Byl červen. Já měla narozky. Babička mi dala plyšového medvídka. Měla z toho hroznou radost. Z její radosti jsem i já měla radost. Taky od někoho koupila bílou postel a skříň. Jen pro mě. Nojo, už jsem byla veliká slečna! Blížily se narozky mého milovaného strejdy. Toho, který dával krásné, suché pusinky. Ten, který voněl "old špajzem", který mu jeho sestřenka - má babička - dávala. Ten, který byl vždy tak vtipný, ale zároveň hodný. Ten, před kterým jsem klopila zrak a nemohla se samostatně na něco zeptat. Těšila jsem se, že zažiju pravou vesnickou zábavu. To víte, prasata už se nenosí, zabíjačka v daném městečku je již passé. Ale měly se hrát lidové písně. Bohužel, kapela nebyla pravá,  byly tam i podělané klávesy. Ale ok. , přimhouřím oko a vychutnám si obecné veselí a zpěv moravských klasik. A hle! Teta přišla. Přesně ta, s kterou v současnosti sdílím domácnost. Ještě kouřila. Já už taky. Už jsem přece byla velká holka. Podarovala mi svou bílou Davidoffku, kouřily jsme před sálem, zatímco uvnitř něj jsem posrkávala alkohol. Bylo to fajn! Mně bylo leccos dovoleno, pělo se, pilo se, babča byla fajne a můj strejda jak by smet. Zároveň se mezi tou dobrou zábavou krčila někde uvnitř mě podivná obava. Zdál se mi sen, v kterém babička umírala. Nevyslovila to, ale plakala a já to nějak odtušila. A snažila se mi předat jakési dědictví, tam hmotné a dejme tomu, že tím bylo myšleno to nehmotné (rada či tak). ?? Co to?? Bombardovala jsem mou osobní vykladačku snů. Trochu mě utěšila, ale přesto… bylo to divné. Chtěla jsem jí hned zavolat a říct, že ji mám ráda. Chtěla jsem hned s ní být a objímat ji. Pak přišla ona zábava se strejdou, červen byl v půlce a babča vypadala nadmíru dobře. Oukej, tak to byl jen debilní sen. Přišel červenec. Blížily se její narozky. Těšila se, že uvidí po sto letech ty, které již drahnou dobu neviděla. Já se na ně těšila taky. Byly prázdniny, já byla samozřejmě u ní. Byl její den "d". Chtěla, abych pro ni nechala zahrát píseň. Styděla jsem se, a tak jsem jí jen napovídala u telefonu, když ona zkomolila název interpreta - kvůli mému hrabopisu. Byla dojatá. Upřímně, já tyto situace ráda neměla. Nechtěla jsem, aby plakala. Doteď mě vlastně pláč znervozňuje, ani nevím proč? Snad, že značí smutek? Ale to neplatí vždy. Uvadí mě to snad do rozpaků? Asi ano. Znamená to, že mi vadí, že to nemám pod kontrolou a jako bonus tomu nerozumím? Asi ano. Ať žije selfpsychoterapie! No dobře, sama nevím, jak to vlastně je. To je teď jedno… babičce píseň zahráli, já ji pomuchlovala a víc si nepamatuji. Ještě jsem netušila, že tento týden je náš poslední a že ten drsný sen byl předtuchou. Po dni či dvou, už nevím přesně, mi chtěla u mladých sousedů naproti v baráčku koupit broskve. Šla s prázdnou taškou. A s ní se také vrátila. Byla zpocená, jakási posmutnělá. Co to? No tak sousedi neměli broskve, nevadí. Půjdem tam jindy. A spolu! Dyť by to bylo těžký. Byl večer. Bylo jí divně. Ležela, klepala se. Měla horečku. Od sousedky jsem vyžebrala Panadol. Nezabral. Další den zrušila oslavu a odvolala ty, na které se tak těšila. Mrzelo mě to. Ale nepřemluvila jsem ji. Muselo to znamenat, že jí musí být jóó šoufl. Ale já to nechtěla připouštět. Dyť má jen chřipku. A přece i mně se na tom něco nezdálo. Ač jsem tehdy kouřila výhradně s kamarádkami venku, ale doma ani u ní ne, měla jsem stresem potřebu jít na balkón a fouknout si. Zeptala jsem se jí - k mému údivu svolila. Stáhla jsem dvě za sebou. Byla sobota, v telce hrála vtipně "Horečka sobotní noci", proto nezapomenu, který to byl den. Bylo to divný. Pořád ji sužovala zimnice, horečka, moc nemluvila. ??? Dávala jsem pozor, když šla na záchod. Nevšimla si toho. Její dny se chýlily ke konci. A zbyly jsme si jen my dvě. Krásně nám to ten osud zářidil. Neviděla již své syny, kteří ji stejně moc nenavštěvovali. Neviděla již své dávné kamarádky, které tak dlouho neviděla a po letech konečně měla. Neviděla už ani příbuzné z onoho městečka, kde tehdy bydlela. Zbyla jsem jen já a sousedka. Věděla, že umírá? Přišla neděle. Co to? Zázrak? Otevřu oči a babča řádí u plotny. Je v pořádku!! ? Přesto je nějaká divná. Má divnou barvu a tak suché rty. Ale je přece aktivní, mluví, vaří, vypadá v pořádku. To přeci značí, že je už v zdravá. Nebo ne? Zmátlo mě to. Nedonutila jsem ji, aby se napila. Nepozastavila jsem se nad její podivnou barvou. Nechala jsem se unést iluzí, že je již zdráva. Ručička na hodinách již překlenula poledne. Oběd byl hotov. Donesla mi na stůl žemlovku. Chystala jsem se začít jíst. V tom od linky slyším mé jméno a její poslední kloudnou větu: "já asi spadnu". Co?? Stírá si čelo a najednou leží mezi futrama. Leknu se, bojím se, že je v bezvědomí. Je kupodivu přítomná a sama vypadá udiveně. Kontroluju, zda si neporanila hlavu. V zátylku má jen nevinně vyhlížející červenou skvrnku. Letím za sousedkou, ta zburcuje "pečovatelky". Po chvíli vtrhají do bytu, tuším, dvě dámy. Všímají si, narozdíl ode mně, suchých rtů a chystají mokrou utěrku a pití s brčkem. Ještě před tím jí ale pomohly vstát a ona, podivně předávající, doklouže s horní polovinou těla vzad na sedačku. Má divnej výraz. Je mimo, jakoby nevěděla, co se děje. Příliš nemluví. Vůbec neslyší, že přijde doktor. Vše ji dochází mimořádně opožděně, nebo vůbec. Chválí pití z brčka. Dávám jí na nohy ponožky. To bylo naposled, co jsem u ní byla tak blízko. Nevšimla si, nepoděkovala, neuklidnila mě, že vše bude v pořádku. To bylo divný. Doktor byl na obídku, jen pár metrů od ní. Ale ač byla akutní, neráčil přijít dřív, než se nažere. Nejradši bych mu dala facku. Nakonec mu v duchu dodnes děkuji. Dal nám naši poslední hodinu. Tu úplně poslední. Hodina je fuč, doktor přišel. Bude se volat záchranka. Tato informace doputuje do babiččiného mozku až po několika minutách. Vzpouzí se. A myslí zase na mě. Měla jsem totiž jet s mámou k jedné z tet, kam bych chtěla jet i teď, ale nic z toho ani letos (2016) nebylo. Uklidňovali jsme ji, že je to v cajku, to nevadí. Řekla to tak vystrašeně. Takže její poslední srozumitelná myšlenka přeci jen patřila mně. To je tak krásný. Přijíždí sanitka, daj ji na vozík. Ani nezamává, pořád neví, která bije, vypadá spíš docela spokojeně. Nic jsem jí neřekla, bylo to tak rychlé. Odjela, jako Švejk na Bělehrad. Snad se tak i tvářila, jako on. Dělám hrdinku a nevolám mámě, že to tam přeci nějak zvládnu a babča se určitě vrátí. Volá strýc, že jí mám nachystat věci a sděluje info o ní. Dám je na okraj  křesla… a zandám je. Začnu si prohlížet fotky. Začnu mít nutkání vzít si něco, co mi chtěla výslovně darovat k 18. Nevezmu to, připadala bych si jak zloděj a navíc jsem se přesvědčovala, že se jistě vrátí. Co by si pomyslela, kdyby se dozvěděla, že jsem to vzala? Že jsem počítala s tím, že zemře? To jsem nemohla dopustit. Prohlédla jsem to a nevzala si to. Doteď nevím, co mě k tomu nutilo, ale i přes slib strýce jsem to nakonec nedostala. Bylo to to první, co vzali, když zemřela. Zajímavé, tak jsme oba mysleli na totéž. Snad mě babička v duchu k tomu naváděla? Doteď tomu nutkání nerozumím. Jako by tušila, že ona mi to již nedá a ostatní mi to taky nedají, i když o tom věděli a bylo to její přání. Co už. Šlo mi o tu nehmotnou cenu, nikoliv o šperk, jako takový, ale o to, že to tolik chtěla… Šílená noc, kterou jsem skoro celou probděla, se proměnila v den. Byl divný, zpola prázdný, smutný, tíživý, uff. Hrdinství jsem pověsila na hřebík a  jela domů. Moc si to nepamatuji. Další ráno, prázdno už nebylo poloviční, ale kompletní. No ne, přece neumřela. Píšu s falešnou nadějí otci, byť předtuchu neošálím. Volá mi zpět a potvrzuje ji. "Chtěli jí zvednout tlak, ale srdíčko to nevydrželo". Konec. Opravdu přišel konec. Jen jsem řvala, jak o život. Moje velké, krásné slunce navždy zapadlo. Moje půlka odešla. Část mě je s ní a část mě zde je pryč. Právě tam, u ní. Vidím ji ve snu. Říká, že mě nevidí. Probíhá ten podivný týden absurdních mininadějí, že to ještě není konec, mohl to být omyl. Nebyl, o čemž jsem se přesvědčila na pohřbu. Tam jsem ji viděla. Měla povislou tvář, kapičku krve na rtu, ruce zkřížené. Byla za sklem, kolem bílé svíčky. Místo něčeho hezkýho jsem jen vyhrkla: "ježiš babi, jak to vypadáš! ? " Otec udělal po sto letech dobrý skutek. Nechal mě sědet v první lavici hned první zkraje. Cítila jsem, že to tak má být, bylo to tak symbolické. Pak přišla poslední fáze: zajíždění rakve. To jsem nejvíc plakala. Už odešla i do pece. Už ani její tělo tu nebude. Už tu opravdu není. Opravdu je mrtvá. Po týdnu skoro nejezení jsem něco málo pojedla a popila na trachtě. Dokonce jsem se i usmála. Tolik jsem to vždy odsuzovala, nechápala, proč se "baví" smuteční hosté po té, co absolvují pohřeb. Přišlo mi to nevhodné. A ejhle, najednou jsem to pochopila. Snad, že z člověka to nejhorší opadne, protože prošel zrovna očistným rituálem, kterým se naposled rozloučil s dotyčným nebožtíkem. Byllo horko, neurvalý bratr byl mimořádně slušný, i doma byl asi dva týdny klid - na něj výkon. Pak se vše vrátilo do starých kolejí. Mluvila jsem o babičce, hlásila, jaká je to doba od té doby, co zemřela, nakonec to omezovala na měsíce, až z toho vyšllo pouze hlášení při výročích. Je to sedm neuvěřitelných let. Dušičky jsme již zvládly o víkendu. Opět ukápla slza, při dochodu od hrobu - jako bych od ní nechtěla odcházet. Tak dlouho tam spí. Tolik jsem jí za vše vděčná. Snažím se věřit, že mi to bude stačit na celý život. Díky ní mohu kus toho, co mi dala, předávat zase dál. Je to to nejcennější a nejhezčí, co mám. Bylo mi 19, maturita v kapse. Bylo mi po dvacítce a já najednou zjistila, jaký to je, cítit se fyzicky min. o 20-30 let starší. Přišly teploty, únava. A doma? Už to bylo k nevydržení, musello to skončit. Skončilo. Přišel nový začátek. Záplavu optimismu vystřídala realita a najednou začly vyplouvat skryté problémy. Pořád bych odpočívala. Duševně i fyzicky. Nikam se mi nechce. Vůli mám slabou. Impulzy nepřicházejí. Stimulanty nejsou. Je "nic". Jen jedno, malé, či velké (? ) nic. Občas mám dojem, že chápu ty magory, který jsem vždy odsuzovala - sebeřezače a jiný experty. Ne, řezat se fakt nebudu. Alle už občasně, chvilkově chápu, co znamená, když vás bolí duše. Člověk by si najradši vyrval srdce. Tolik neřešitelných věcí. Tolik zapadajících, bolestivých článků. Tolik bezmoci, zoufalství, nepříjemné vidiny toho, že to tak bude už na věky. Spíš časem se to bude prohlubovat. To nechci. Nelíbí se mi to. Chci být zas v nevědomosti. Bez prázdných frází "odborníků". Bez bolesti. Budou Vánoce, zase to stejné, spíš stres, Snad mi z toho nehrábne, jak po těch minulých. Zas budu za debila, ale máma s bratrem si budou spokojeně vrkat. Nikdy by mě nenapadlo, že za máminu preferenci kluků budu "děkovat" dědovi. Chudák, co ten s tím má co společnýho, už taky dávno spí pod drnem. A přitom jeho extra náklonnost k dceři zformovala matku k tomu, že preferuje společenství kluků a to i u dětí. Hezký. Bože, to je strašný. Kvůli tomuhle bylo a je vše, tak, jak je. A jinak ani nebude. Šílený. Uplyne další rok. Zas propluje mezi prsty? Stále budu vinna, ač jsem nic neudělala? Pořád budu cítit bolest? Pořád budu out i tam, kde bych neměla? A tohle budu říkat i ve 40? Ježiš. Lituji, do jaké rodiny jsem se to narodila. Lituji toho, jakou debilní povahu mám. Lituji, že si toho nikdo neváží a já nemám skoro kde čerpat. Lituju, že jsem tak neschopná, i když mám pořád sny a někde, v hloubi duše, i tu kapku optimismu. Lituji, že jsem kdy začla odkrývat karty mého okolí a přestala je omlouvat a přehlížet jejich pochybení. Přesto, že chci a mám vlastně  pořád, všechny ráda. Je to težký a nechci si stěžovat. Ale s tím vším, co mi dochází. To je fakt hnůj. Těžko se s tím člověk srovná a ještě, pokud to má být se ctí a morálkou. A láskou.


 

 

Rypouškovi blitinky po čtvrté:

Pokud zrovna brutálně nezaspím do čtyrech odpoledne, snažím se chodit za dušoložkou co týden. Hned v prvním patře přestávám stačit s dechem a s otevřenou tlamou "na kapra" dofuním do patra druhého. Odbydu si svůj záchodový rituálek a neopomenu na pečlivou kontrolu holubího domu. To víte, když vám geny nadělily široké nozdry, stanou se ze zrcadel a zrcátek vaši nerozluční kamarádi. Kdysi jsem nosívala i střípek zrcátka v kaťatech, abych se mohla vždy ujistit, že mám učesané obočí, vlasy se nekácej a v holubím domě nepřibyl nezvaný host. Záchodový rituál končí nadějí, že vlasy zůstanou tak, jak jsem si je vymodelovala lakem, a můj dech se vrátí do normálu. Zaklepu, samozřejmě minimálně o pět í více minut později. Jo, tak takhle končí chronický plánovač malých tras, který nesnáší nedochvilnost a sám bývá (býval? ) pedanticky dochvilný - pokud ho zrovna nepřemůže únava a totální "nevůle". Plánovač, který ví, že musí mít časovou rezervu, aby ho nestihlo rozčarování a panika při jakékoliv komplikaci, jež by způsobila zdržení a vždy sjíždí přesné časy odjezdů den předem. Plánovač, který si diktuje, že vstane v určený čas, aby se jeho sáhodlouhá příprava vešla do času - opět přesně určeného - odchodu z domu. No co už, asi chci odpočívat omylem i ve věcech, na které jsem si před tím tolik potrpěla. A hlavně nevyjdu, dokud se neujistím, že ty vlasy jsou tak, jak chci… že jsem namalovaná tak akorát, nejsem, jak ze solárka a že ty řasy jsou fakt v pohodě. Neodejdu, dokud budu mít pocit, že se mi chce pořád na malou, což se mi děje už od dětství - než někam jdu, xkrát cvrkám a stejně mám pocit, že jak zaklapnou dveře, tělo se bude dožadovat záchodu, tak, jako mě přepadne žízeň. Představte si, že řešíte takové patálie, no kdo to má stíhat? Do toho vidina přecpané šaliny a paranoidní obava o čumění, o to, zda budu muset přes někoho přelézat a sama sebe se ptát na to, co tomu člověku mám říct. A modlit se, aby vystoupil dřív, než já a ušetřil mě nepříjemného kontaktu. Obava o to, že mě moje periferní vidění přivede do nepříjemností, v podobě nechtěného nevpuštění staršího člověka na mé místo. Bože, je ten člověk starý, či chorý, nebo těhotný či ne? Co mám dělat? Podívám se! Ale ne, nemám odvahu. Dyť to sama nesnáším. Měla jsem se podívat už dávno, když si ten člověk ke mně stoupl. Asi by bylo blbý si najednou vzpomenout po pěti zastávkách, že uvolním milostivě místo, ne? Sleduju ruce. Jsou tam stařecké skvrnky nebo ne? Kouknu na krk a část obličeje. Hmm jemu/jí je tak páďo - dyť by to ho/jí mohlo urazit! Co mám dělat? Zmocňuje se mě panika a já jsem paralyzovaná. Nadávám v duchu sobě i všem kolem. Přeji si, aby někdo z nás už vystoupil. Modlím se, aby mě někdo nevynadal, že jsem nevychovaná. Jednou jsem studem kvůli tomu vystoupila. Ještě, že už nenosím na zádech batoh, to by bylo zase nadávek… Tak, tento těžký vnitřní boj s neznámou a neidentifikovatelně starou osobou prožívám téměř pokaždé, když někam razím. Nedokážu se dívat kolem sebe. Musím hledět na jeden bod a snažit se nemyslet na znervózňující okolí. Pokud vyštrachám z rukávu hodinky a zjistím, že už zase jedu pozdě, zadoufám jen, že to bude ne akademických 15 minut, ale slušných, studentských 5. Občas mi to vyjde…

Po zaklepání na dveře mi to nedá  nevzpomenout si na exdušoložku. Přistihnu se při myšlence, že bych byla docela ráda, kdyby se tam zjevila ona. Asi mi ty její veliký modrý oči přeci jen chybí. Nemohu se tak podivovat nad mačkáním kapesníku a tím divným zjihnutím. "Copak má alergii? Nebo rýmu? To je permanentně nachlazená? Něco jí spadlo do oka? Nebo je to kvůli mně? " snažila jsem se vduchu rozšifrovat tuto zvláštnost. Překvapení se nekoná. Ale jedno příjemné na mě čeká - proklaté okno je vždy poctivě zamachlované a já nemusím dávat očima pokyn k zavření. Usedám na křeslo a zjišťuji, že jsem ještě mírně zadýchaná. Musí to vypadat náramně závažně a efektně. Jako by pro mě začátek hovoru byl dramaticky náročný, div jsem nezatlačovala slzy, nebo nekrotila negativní emoce. Sen každého dušologa. Důvod je však prostý. Jen se mi tam nechce vysvětlovat. Dalším posunem (? ) je i to, že se blbě netlemím. Buď mám ještě na co navázat a dokomentovat, či dovysvětlit nedorozumění nebo se najde jiné téma. Hormony s ní necloumaj, to oceňuji; zdá se víc racionálnější, odměřenější a tvrdší, ale nevím, nakolik se dokážem na sebe navzájem naladit. Začátek byl rozpačitý, na plusové body to tedy nebylo, nadruhou stranu jsem časem zjistila, že dokáže najít docela vyhovující pojmenování i pro věci, které její předchůdkyně, stejně, jako já pojmenovat neuměla. V jiných se zas, oproti předešlé, názory liší. To není jistě špatně. No, mám aspoň z čeho vybírat, i když je to "krapet" matoucí. To vyladění asi nastává/nastane při něčem, s čím chci mít zkušenost a o čem ona sama něco ví, páč si to zkusila. To je fajne. Občas ale dojde k pro mě až udivujícím nedorozuměním, kdy já něco řeknu a je to pochopeno úplně jinak a naopak. Oznámit mi s ledovým, vražedným klidem, že jsme se teda shodly na tom, že máma se mnou soupeří, protože ve mně vidí konkurenci, je vzhledem k citlivosti docela dost bolestivé, drsné. Ale aspoň ji nesnižuje a neříká mi, abych ze sebe udělala kus bratra a začla být sobcem a zmrdem, jako on. Dyť bych to stejně nedokázala a za druhé - vzhledem k pocitu konkurence - by to vyšlo nazmar. Co se jí a její předchůdkyně týče: je to jako u lidí v běžném životě - každý má své pro a proti. Co vím je aspoň to, že "vzplanutí" z mé strany fakt nehrozí a vztah zůstane takový, jaký by měl zřejmě být - bez překročení hranic. A tak to taky chci. Ještě mi to nedá nezauvažovat nad další věcí -  nazývat pouhé hypotézy pravdou, ještě navíc bez skutečného prozkoumání ostatních, což je přirozeně nemožné, je poněkud troufalé. Spatřuji v těch psychologických kecech a vývodech pocit "pravdivosti" v tom, že pacientovi nějak intuitivně sedne nabídnutá možnost, zapadne to do sebe, dává to smysl + soulad obecných poznání v psychologii, tedy oficiálně prezentované a uznávané typy lidí a jejich chování etc. Nevím, jak to srozumitelně popsat, ale já to vnímám tak, že obecně známá charakteristika se nalepí na určitou osobnost, se kterou máme co dočinění a vzhledem k odpozorovaným věcem z průběhu let, kdy jsme se s dotyčným často viděli a sledovali tak jeho vývoj až do dnešních dnů, jsme schopni přijmout tento názor za relativně pravdivý a ucházející. Když člověka obrazně řečeno "štípne" tento nový názor a on i rozumově dojde k vyjádření souhlasu s oním názorem, pak má dojem, že se dozvěděl "pravdu". Těžko se to určuje, pravdivost je z mého pohledu odvislá od reakce, kterou probudí uvnitř pacienta. Zkrátka to najednou dává smysl. Hmm, to jsem tomu asi moc nepomohla. Prostě to sedne, jak zadek na hrnec. Ale není to absolutní pravda. Je jen na mně, co si zvolím a přijmu za své. Taky jsem začla opět uvažovat nad klasickým společenským stereotypem: dávání "druhých šancí". To musím ještě jí osobně dovysvětlit… Musím se nad tím zamyslet už teď. Snad každý se tváří děsně heroicky a zároveň milosrdně, když zarytě tvrdí, jak je třeba dávat šance těm, kteří zklamali. Hmm, aha. A jako co? Dyť je to každýho věc, každej si k tomu musí dojít sám a není to v žádném případě povinnost. Dle mého je totiž možná někdy lepší za včasu odplevit své okolí, než se jednou divit a žehrat na ostatní. Jsem tvrdá, v tomto asi nebývale, ač jsem jinak milius. Je to jednoduché, mám tolik neblahých zkušeností a o lidech vím své. Rozhodně však ne jen to negativní, jak by se mohlo zdát. Jen už moc dobře vím, že někteří jsou nenapravitelní. Na  to někdo nepřijde za celý život… můžu se tak ochránit. Hlavní je, že já to nedělám nijak okatě, drsně, zjevně. Nedokážu se upřímně na někoho zlobit a nést to  v sobě pořád, kor, když jde o příbuzné. Tam je mi to naopak mimořádně líto; vždyť nás pojí vzpomínky, společná historie, společná krev. Ať je člověk sebevětší idiot, jak jde o vlastní krev, převládá to přírozené pouto. A to se nepřetrhne nikdy. I kdybych si to přála. Tak, jako bych si přála říct "ten člověk je pro mě mrtvej". Kecala bych… Tolik jsem myslela a myslím v dobrém na ty, co mě zklamali, že mi připadá absolutně nemístné mi povídat něco o druhých šancech, když je mám stejně ráda. I přesto, že bych nemusela. A možná ani neměla. Ale nejde to…Někdy těch zklamání a druhých šancí už možná bylo příliš, což je další důvod k tomu dát stopku… Jen se holt, když se to pokazí, už nemám potřebu víc otevírat, naopak se na sebe zlobím za to, jak jsem byla naivní  a znovu naletěla… Já to v sobě nosím, jako jasnou věc "tady už ne! ", ale nedám to prakticky najevo. Chovám se vždy nadmíru slušně a bohužel spontánně (i když to asi není správné slovo, jiné a výstižnější mě ale nenapadá. Když se zaseknu, tak to moc spontánní není, že) Čili když nevím, co říkat, tak to nevím a neříkám nic. Když se hovor navodí a já mám o čem mluvit, mluvím. Když je sranda, tak se směju. Když mi ten člověk lže, nepoznám to. Když mnou manipuluje, nepoznám to. Jedu v režimu, jaký nastaví on a nedokážu rozklíčovat podezřelé věci, kteří ostatní hned vidí. Směje se? směje! Tak se asi baví a já se taky ráda pobavím. Mluví hezky, je na mě ten člověk milý? Ano, tak mě má asi rád a nevisí nad tím žádná manipulace nebo dokonce pohrdání mou osobou… Říká tak rozhodně nějaký věci? Pak to asi bude pravda! A já si to v tu chvíli myslím… Prostě jedu podle tónu a výrazu. Když se to týká neznámých lidí, tak neumím vůbec adekvátně reagovat, nechápu, proč ten smích, proč se tváří, jak se tváří, proč říká to, co říká a co mám říkat já, proč to vlastně říká mně, co s tím mám dělat a jak mám jednat…? Abych totálně nepřetrhla nit - vadí mi, že ti, co se cítí podvedeni, ukřivdění atp. (a je jedno, nakolik se to jeví oprávněné) jsou naoko velmi umravněnou společností nuceni, aby nakonec oni sami cítili pomalu vinu za to, že jsou tak "krutí"… Třebaže to zdaleka nemají vyřešené a mají v sobě jakýsi dluh, a tím dluhem je právě přijatelné řešení oné patálie s tím, kdo jej zklamal. Je lhostejno, zda to v jeho podání znamená "spravedlivý trest", výčitky svědomí nebo promluvení si o tomto problému a následné uzavření, ať by byl výsledek jakýkoliv. Ten dluh tu je a člověk se pak cítí nepochopen a ještě tlačen do kouta. Pokud někdo není zapšklý a pomstychtivý zmetek, tak ho taková zklamání bolí, nikoliv, že by byl zlý a nenáviděl. Taky mám jednu jednoduchou, automatickou věc; mě osobne trochu mrzí, ale možná někdy není špatná, nevím. Je to prosté: když si s někým hned nesednu, už se s ním nikdy nesblížím. Prostě to nejde. I Kdybych chtěla. Přirozená selekce. A pokud s někým přetrhám kontakty, nedokážu se při setkání na něj naladit a drhne to, a to i u velmi blízkých. Což je docela blbý. Je docela nebezpečný zcela odvykat, pak to jde ztěží nebo vůbec…  

Jinak výčitky svědomí jsou velmi důležitou věcí, která nám našeptává, že jsme asi někde přestřelili a neměli bychom to opakovat. Naopak, máme poučit a příště to zkusit jinak. Škoda, že jim víc nenasloucháme. Na druhou stranu, pokud někdo není pako, jako já a má na to mluvit s lidmi, co ho zklamali přesně o tom zklámání, dávejte důrazně, ale laskavě najevo, že tohle dobře nebylo. Každý tomu svědomí hned nenaslouchá a nedokáže si vydedukovat, že je ho jednání asi nebylo úplně košer. Takové je zapotřebí upozornit na jejich chybu. Možná se nakonec poučí. A možná taky ne…

A já budu teď zas a znova dumat nad tím, proč ve mně vlastní máma vidí konkurenci. To je strašný. Když vám dojde, že vše, co jste si dávali za vinu, bylo dokonale absurdní, zasáhne vás to. Když vám dojde, že s váma doma vlastně zametali, nebo vás min. ignorovali de facto všichni - prohloubí to ránu. No, jen aby nezačala hnisat… vzhledem k tomu, jak mi dochází, že obhajovat se před vlastním rodičem je něco naprosto šíleného, stejně, jako snaha se zavděčit + neustálá hrozba přepnutí z režimu: má dcera, polovnučka - na režím: konkurence, soupeřka - s rozehráním zbytečné a úsměvné hry o pozornost, kterou jsem dřív vůbec nechápala, je bolestivost tohoto poznání větší a větší. Nicméně co ji posledních pár let pozoruji, mám dojem, že ji to asi taky docvakává a v jistých věcech se pravděpodobně snaží mi něco vynahradit. Jen škoda, že mou vysněnou odpočinkovou "dovolenou" u úžasné tetičky mi nesplnila. Sil mi ubývá a já je tam nenabrala, ač jsem tolik chtěla. A ten pocit zakotvení, který jsem tam chtěla chvilkově nasát, taky nepřišel. Příval pozitivní energie a chuť k něčemu taky nepřišly. A má křehoučká tetička někde tam v horách, kde "přicházejí dýl"a neznají "šufan", vaří stále na kachlových kamnech; jen prý ta sousedovic kravička, od níž jsem pila jako dítě poprvé a zatím naposled neupravené mlíko, už je pryč… Snad se mi myšlenka na pobyt u nich zase nevrátí, přesně v minulou zimu a předminulé léto jsem na to měla nutkavé myšlenky, což je jedna z nejhorších a neodbytných věcí, jakou jsem kdy zažila a už ji nikdy nechcu. Potřebuju jen pár věcí: klid, pohodu, permanentní přísun prosté náklonnosti, bez prudkých změn, pomoct mi ve věcech, v kterých tápu já a já na oplátku nabízím sebe a svou slepou věrnost. Potřebuju radost, srandu, občas společnou věc, odpočinek u hodných lidí…Vřelost a upřímnost, nikoliv chlad. Žádnou agresi a hněv, žádné nepříjemné zvuky, které mě rozčilují. Žádné změny, které nemám ráda. A mé zájmy? Ty se stejně scvrkly jen na sluchátkování, bez hudby nedám ani ránu. Aspoň, že ty slechy mám. Kytaru jsem si stále nekoupila a centropen nebo vodovky jsem nevzala do rukou, ani nepamatuju… Projít se s foťákem se mi samotné taky nechce… Přitom bych chtěla navštívit spoustu krásných míst a ne nutně dalekých. Po letech nezpěvu bych chtěla znovu zkusit zpívat, ale stydím se. Úplně v hrdle cítím, jak to chce ven. Kdysi mě vylekal bratr a od té doby nezpívám… Nevím, jestli to umím, ale dělalo mi to dobře. Zpívaly jsme s babičkou venku, na procházkách lidovky. Když jsem k ní přijela, hned jsem se zavřela do pokoje, pustila přepálené Queeny od otce a pěla a pěla… dětským angličtinem… Pak jsem při této mé zvyklosti byla náhle přistižena a od té doby hrdlo utichlo… A chybí mi to… Kytara? Už můžu mít elektrickou, prý nic moc, ale pro začátek by to stačilo. Pořád jsem si pro ni nedojela. A ta klasická mi zapadá prachem…


 

 

"Blijeme s rypouškem" po páté: "Zeď, která nás obklopovala, padla" sledovala jsem onehdy se zvrhlým úsměvem mého milovaného Spalovače mrtvol. A tato věta mi zní stále v uších. Zeď, která mě obklopuje, sice nepadla, ale omítka se začíná drolit. Jen ne u mě. Zdí tentokrát nemyslím něco, co obepíná mě, ale něco, co obepíná jinou osobnost. Něco, co ho bude navždy činit ne zcela jasně identifikovatelným a pojmenovatelným. Přesto se konečně něco klube. Psala jsem, že když to (názor "odborníka") člověka štípne a uvnitř něj to vyvolá reakci, dá se to označit jako relativní pravda. To se stalo a zároveň to polechtalo mé ego - můj dojem nebyl mylný. Ovšem pro mě je ještě důležitější to, že to vysvětluje i můj pocit nebezpečí, extrémního ohrožení. Jako bych viděla od mala obnažené zlo - v celé své syrové podstatě (kráse fakt ne). Ne nadarmo jsem o něm mluvila, jako "o tom zlým". V našich genech opravdu proudí něco moc ošklivého. Hmm, to je hustý. Kámoška i já jsme o něm tak mluvily, ale pořád to byl jen laický dojem. Potěšilo mě to - konečně to někdo jinej, krom mě, taky pojmenoval, byť to není stoprocentní, přirozeně. Zároveň mě to děsí: Jednak to, že mé pocity nebyly liché, druhak i můj ještě větší vděk za to, že jsme to všichni přežili. Byla jsem jediná, která to cítila až tak silně. Ostatní si to neuvědomují. Nebo si to nechtějí přiznat. To, že jsem čekala s uchem na dveřích a okem vpitým do kukátka na mámu, až uslyším její klusání, dává o to větší smysl. Stejně, jako pocit, že nepřijde jen tak ledajaká máma. Přijde bezpečí. A jídlo. Když tam nebyla, nebo když usla, bezpečně jsem se necítila. Zase jsem byla sama. Sama proti "zlu". Proti bratrovi. Psychopatovi (ve smyslu neempatický člověk, sobec, lhář a nepřiznávač viny. Bohužel v současné době se tento pojem chápe všelijak). A alkoholikovi. Vražedná kombinace. Já to v něm spustila, spolu s bratrem. Špatný vzor v otci a mámina preference prostředního bratra dokonali své. Chudák máma, ani o tom neví. Asi to nikdy nepochopí. Připadá mi to neuvěřitelné. Všichni jsme byli v divné situaci a každý ji čelil jinak. A já tu mámu v tomhle obdivuju. Jen tak nějaká by to bez újmy nezvládla. Některá by se z toho složila, jiná by ho dávno vyrazila. To jsem si sice děsně přála, ale zároveň to svědčí o tom, jak to pro ni bylo těžký - přetrhnout tu pupeční šňůru. Chápu, čeho se asi bála. I já se toho bojím - bude z něj bezďák? Upije se? Ale to, že má doma magora těžko mohla vidět naplno -  je to prostě máma. Návod, jak takovéto lidi vychovávat asi neexistuje. Kor když oni sami jsou nespolupracující. Navíc musí bejt děsivý uvědomovat si, co člověku roste zpod rukou za zvíře. Tak, jako babička trpěla za svého nezdárného syna. Já bych to nesnesla… Snad se naše genové zlo vymýtí a zmizne ze světa. Obdivuju vlastně nás všechny, jak jsme to zvládli. I když nás to poranilo, ale každého jinak. I přesto, že mi nejen tato situace spíš žiivot zkomplikovala a mnoho věcí mě pochopitelně štve. Tak kvůli tomuhle dementovi jsem si neříkala o nic. Nechtěla jsem, aby se na mě máma dívala, jako bych za vše mohla já. Neříkala jsem si ani o základní potřeby. Hlavně s botama byl furt problém. A já ji to z předvýčitek a předempociťování viny neříkala. Nechávala jsem mu žrádlo. Aby nevyváděl. Myla po něm nádobí. Dávala hrníčky a talíře do prostřed stolu, aby do nich nefláknul. Každý den byla v hrůze a nejistotě. Na druhou stranu ho v jistých věcech chápu. Jsme si v něčem děsivě podobní. I on špatně snášel frustraci. Řešil ji agresivně. Já depresivně. Taky se identifikuje s vyfetovaným vystřeleným mozkem. S Cobainem. A jeho oblíbené "Jeremy"  od Pearl Jam brutálně vystihuje jeho samotného. On je taky takový král Jeremy, paranoidní, bez dostatečného citu a péče. Sám proti všem. S nenávistí ke všem. Jen by se, narozdíl od něj, asi nezastřelil. Spíš by zabil ty okolo. Oni za vše můžou. Já, bratr, máma. I když, kdysi probodával své fotografie. Možná se taky někdy nenáviděl, třeba kdysi věděl, jaká je zrůda. Teď už na to má příliš málo schopných mozkových buněk. I mně mozek stávkuje, tak trochu degeneruje. Taky jen ležím a poslouchám hudbu. Jen ne v reprácích, já to ráda ve sluchátkách. Tak se ventiluju. Mate mě rozčilování. Dávám ho pryč pomocí slov a melodií jiných. Asi to tak měl taky. Taky mluvili za něj. Taky u toho ležel. Případně prováděl stereotypní pohyby. Skončila jsem, jako on. Chápu, jak jsme ho dráždili. To malý prase, nejen, že mu vzalo pozornost (i když já ji houby dostala) ale ještě mu zavazí doma. Vymaštěná ženská. Ženy jsou přece zlo a je třeba je nenávidět. Taky neměl soukromí. Já taky a nemám ho tolik ani teď. Taky potřebuju svůj klid. On taky. Taky potřebuju nadměrnou péči a cit. On taky. Kdybysme se nenarodili, mohli jsme tu mít novýho Einsteina. Já otcovo chování nešablonuju. On jo. Přijal to za své. A co ten buzerant? Bože, máma je z něho hotová. Taky mu bral pozornost. I mně. Působil ne moc mužně. Na mě taky. Žárlil na něj. Já taky. Taky mu bral prostor. Musel s ním být v jednom pokoji. Já taky. Měl před očima pořád toho zženštilýho zmetka, kterej mu zničil život - v jeho pojetí. Já vlastně taky. A co máma? Ta zlá ženská mu přece taky zkazila život - porodila dva nenáviděné sourozence. Ona přece může za jeho neštěstí. "Hmm, ty ženský jsou fakt krávy. Nedivím se, že je otec tak nenávidí. Nezaslouží si nic jiného, než chování jako k věcem. Měly by jen prát, vařit, mrd*t a být doma. Sloužit. A do ničeho nekafrat. Nemlít ty svoje sr*čky. Nemít svý posraný nálady. Jsou fakt p**e. Děvky." Tak, takhle si představuji jeho smýšlení. A svým způsobem ho chápu. Ani nevím proč. A vědět to nechci. Přesto ji potřeboval. Já ji potřebuju taky. Je to jediná jistota, jediný člověk, který mi zbyl. Občas chápu, co ho na mámě, krom těchto věcí a jeho vlastní zlé povahy, provokovalo. I mě dokáže přivádět k šílenství. Ale dokážu to přebíjet obrovským respektem před tím, co si prožila a chápáním toho, že zřejmě vždy dělala, co bylo v jejích silách a spousta jejího špatného chování vůči mně je/byla nevědomá. Plus sluchátková ventilace. A má zoufalá snaha předcházet konfliktům… Přesto to bolí a bolelo. Nejvíc mě mrzí malá podpora v koníčcích, vždy jsem si říkala, času je dost… Nechtěla jsem cítit vinu za to, že bych z ní tahala love… ale když si vezmu, že jsem jako dítě/puberták mohla využít času i mladistvého elánu pro něco, v čem jsem momentálně mohla být úplně na jiné úrovni, už me to začíná mrzet… byť optimismus mě neopouští, jednou si to vynahradím… Jen nevím, zda ve mně ten talent ještě je, pokud ve mně byl. Ale asi ve mně vždy viděla toho opilého otce, jak se tam kroutí v křesle brnkajíc své cance, a tak ji to radši přecházelo… co na tom, že já za to nemůžu. Dyť by na mě naopak mohla být pyšná, nechápu tu obrácenou logiku. Asi by byla tehdy radši, kdybych byla hubenější a neměla ty tlusté prsty. Položertem jí říkám, že s tím, jak vypadám teďko, musí být nadmíru spokojená (jsem mírně podvyživená). Čertí se, naopak i jí už to přijde moc. I ty prsty mi zhubly, jen ukazováček je furt macatej (přišlo to samo, tak praštěná zas nejsem, abych držela diety). Ve skutečnosti jsem tlustá nikdy nebyla. Jediné, co mi k mému údivu vždy pochválí, jsou fotky. "Jo, ty to máš asi v oku". Ale když jsem se ji snažila kreslit, vždycky mě dokonale odrovnala nevhodnými komentáři… Kdo ví, možná si ten brach neměl s kým povídat o chemii a jiných věcech, co ho kdysi dávno zajímali. Kdo by nerezignoval… A t. č. jsem trochu jako on. Občas mám smýšlení, jako on. Občas ho chápu. Jen doufám, že ve mně to zlo není. A jsem opravdu ráda, že můj instinktivní dojem potenciálního nebezpečí nelhal. Správně jsem to detekovala. Takovýhle lidi dokážou bez svědomí spáchat i hodně špatné věci. Mohl nám ublížit mnohem víc a já to tušiila. Hustý. Můj strach byl oprávněný. Huráá, můžu svou domnělou slabost přetavit ve správný čuch. Hezký, moc hezký. Šikovnej rypoušek. Jen mě děsí, že tak činil na svých nejbližších. I když i to je pro ně typické. Takže na mě byl hnusnej on. Máma si taky v něčem dovolí. Druhej bratr taky ví, jak jsem slabá. Sestřenice je tak někde na hranici, takže jsem po téhle anabázi musela snášet něco mezi mámou, manipulátorskou kámoškou a bratrem v mladším a ženském provedení. Pecka. Co víc si přát. Pořád se dívat na magory. Tolik příbuzných mě zklamalo. Jak se může někdo změnit v negativním smyslu? ! Snad mě to nepostihne taky, docela z toho mám respekt. Příbuzní jsou nejdůležitější, partner by neměl nikdy měnit osobnosti. Případně nějaká dramatická životní situace. To značí velikou slabost těch, kteří se nechají změnit. Ubožáci. Pořád jsou to jen cizí lidi, který nikdy zcela nepoznáme. Babička bojovala s démonem, s kterým jsem ji ani já nedokázala pomoct. Otec neměl nikdy být otcem, protože je bezohledný a neschopný. A taky výpitek. A já blbka se na něj vždy těšila a měla ho ráda. Pořád jsem musela něčemu čelit, něco řešit. A budu nadoživotí. Aspoň se neunudím. To je dobrý. Takže můj mini coming out v trochu jiném smyslu: nejsem teplá, ani transka, ani nic. Ale můžu říct - žila jsem s psychopatem. Ukázkovým. Jen mě štve, že na takový magory se člověk dívá fascinovaně v telce, rád si o nich přečte, rád pronikne do jejich myšlení. Taky s chutí sleduju dokumenty, hlavně o vrazích. A nejvíc mě zajímá dětství, tehdejší alarmující projevy osobnosti a celková povaha. Vždy si na toho zmrda vzpomenu. A někteří idioti jsou schopni takové kripli obhajovat. A litovat. Ale když s tím žijete, víte, že to je něco otřesnýho a pro normální soužití nepoužitelného. To ani zapálení "odborníci" nikdy nepochopí, jaký to s nima je. Pokud s nimi nežili. Láska je krásná. Myslím, že ji mám dostatek, možná až přemíru. Jen to asi není vidět. A ani ta moje láska nedokázala nikoho změnit. Když je pozdě, je prostě pozdě. Věřte nebo ne, každý se změnit - v tom pozitivním smyslu - nedá. Možná ani já ne. Pořád v hloubi duše doufám, že si vlastnoručně prostřelím palici. Těším se na to. Je to ve mně od mala, je to můj osud. Možná tak zaplatím  za vše, co jsem svým narozením zvorala; to bude takovej bonus. Jen to mě k tomu nežene, mám to prostě v sobě. Zcela přirozeně. Ano, zničila jsem bratrovi život. Novej Einstein má už dávno mrtvej mozek. Ano, dala jsem negativní příležitost mámě - aby projevila drsný konkurenční boj, a vůbec to méně hezké, co v ní je. Ano, zatěžovala jsem babičku po citové i ekonomické stránce. Dost možná jsem v něčem hodně špatným inspirovala i toho druhého bratra "hodného". Ano, neměla jsem se narodit. Ale když už se tak stalo, snad toho využiju nějak pozitivně. To ostatně chci. Nic jiného mi ani nezbývá. Jen doufám, že to zlé, co máma s otcem předali bratrovi není i ve mně a že se to ve mně nikdy nespustí. Snad. Radši moje tradiční melancholie a snaha ostatní netrápit a "chránit" je, dávat to dobré ze sebe a doufat, že to špatné ve mně třeba ani není… A tu slavnou agresi opravdu nemám v plánu přijímat. To bych musela nadávat pořád. Denně tisíckrát. Byla bych nakonec, jako on. Taky mi vadí kde co. Třískání příborů, mlaskání, mluvení s plnou pusou. Štve mě, když přijde strýc. Když je narušen můj klid. Když není splněn můj požadavek, to se ve mně mísí všechno možné. Taky vše musí být hned. Když ne, jsem nervózní. Nesnáším, když je narušen můj "harmonogram". Stejně tak přetvářku, a to, že někdo klidně využije toho, že já nic nepoznám a přelstí mě. Když využije mé naivity. Nesnáším změnu tónu hlasu na hnusný, div ne naštvaný. Nerada se bojím a nechci se už nikdy bát, tak, jako jsem se bála jeho. Nenávidím konflikty. Tolik jsem se nazlobila a nastresovala - prostě už se zlobit nechci. A stejně se furt rozčiluju. Vadí mi lidi na ulici, v šalině. To bych musela všem nadávat, ať nečumí. Ať nežerou. Ať mě nepomlouvaj. Ať mi daj pokoj. Nejradši bych je praštila, když čumí moc. Nenávidím, když mě někdo ponižuje. Stejně tak, když mi někdo odporuje. Tolik šovinistickejch prasat nade mnou bylo a tolik holek si na mě pohonilo ego. Svině. Nenávidím debilní a nesmyslné argumenty. Nenávidím vnucování čehokoliv. Nenávidím nenávist. Nenávidím povrchnost a sobectví. Nenávidím zneužívání dobra. Nenávidím přílišný pánbíčkáře, kteří mávaj ježíškem po každé, když neví, co říct. Omezenci. Nenávidím stádovost a hloupost. Miluju rovnost a osobní svobodu. Nikdo není víc, ani míň. Tak to mám odjakživa a jiná být neumím a ani nechci. A mimořádně něco nerespektuju a nepřijímám, ale sama vyžaduju po ostatních. Byť vím, že se mi to asi stejně zcela nesplní. Přesto chci, aby ostatní ke mně byli slušní a jednali na férovku. Na tom nic nehodlám měnit a tečka.


 

Byl krásný den. Neděle, město bylo poloprázdné, jemný svěží vítr se dral pod tenký šátek. Už je březen… to to letí. Mělo by mi být líp. Bylo. Ale už není. Pojebané prášky můžu hodit do koše. Stejně, jako sebe. Nejradši bych se zmačkala, jako bezbranný papír a hodila se něka pryč, do luftu. No kurva, proč to je zas takhle? Nevím. Sluníčko už nezabírá. Zase mám horší dny. V rukou toho moc neudržím. Jsou tak zesláblé. Takovéto fyzicky horší dny s sebou bohužel zákonitě nesou i horší mysl. Nevím, zda jsem si před spaním čistila zuby. Nevím, kdy mi zase bude lépe. Nevím, kdy se ve mně zase probudí to pozitivnější já. Své staré já teď sbírám a dávám dohromady. Alespoň má typická zarputilost dává tušit, že něco ze mně ještě zbylo a tedy naděje na postupné zlepšení tu je. Dnes (12.03.2017) jsem se asi po sté přesvědčila o ignorantsví svých blízkých. Pro tetu budu asi vždy hypochondr. Nic na mně není vidět = nic mi přeci není. Nějaký teploty, to je k smíchu. Co teprv ta brutální únava. Co na tom, že mi ta únava zlotřile bere krásné dny. Většinu jich prospím. A je mi líto, že jsem si jich neužila. A že ani vůle pak není. Je to prostě silnější. A to je pro mě, snaživou a sveřepou rypoušici, těžko snesitelné. Něco má na vrch a já vyhraji jen občas. Ale ještě se nevzdávám. Snad… Přesto jsem dnes (12.03.2017) myslela na "nesnesitelnou těžkost bytí". Na to, jak se za sebe, za svojí existenci stydím. Jak jsem směšná a zbytečná. Že vše mé utrpení bylo marné. Byla jsem sama v minovém poli. A sama jsem stále. A patrně nadále budu. Zase jsem se rouhala životu. Ač striktně nevěřící, běželo mi pořád hlavou přání, aby si mě pánbůh sám vzal. Aby mi s tím pomohl, aby mě osvobodil. Jsem tak zbabělá, že ani tu sebevraždu asi sama zatím nezvládnu. A proto bych potřebovala, aby to osud zařídil za mě. Abych zemřela co nejdřív a zcela přirozeně. Abych ulehla k věčnému spánku hned vedle své babičky. Abychom zase byly spolu. Aby se kruh uzavřel. Svou prašivou a směšnou existenci bych tak završila, a to bez svého úsilí. Vál by na nás jemný vítr, tak, jako dnes (12.03.2017). Před hrobem by se rozléhalo tíživé ticho. Uši by zaléhaly. Ale né ty moje. Moje vnitřní, odporná bolest, moje nesloužící tělo, moje rouhačská duše prožraná převelkým prázdnem by již nebyla. Nic bych již nikdy necítila… To převelké prázdno, které mě vytrvale doprovází od dětství, je moji vnitřní rakovinou. Občas to zaleze, aby se to vzápětí rozvětvilo. Je to nebezpečné a nekontrolovatelné. Bojím se, že mně to skutečně jednou zabije. Když ne teď, tak jindy. Jak mě to mrzí, jak se za sebe stydím. Je to paradox: přeji si nežít, ale je mi za to zároveň hanba. Nechci se vzdát.  A co teprv ti, kdož jsou skutečně nemocní, ale chtěli by žít. Bože, kéž bych mohla darovat svůj život. Nejsem přeci takový ubožák, abych si sáhla na život. Abych přivolávala smrt. Abych totálně znevažovala dar jménem život. Taková přece nejsem. Tak to přeci není správně. Ach jo. Vzdychám a mé rozpolcené já se zmítá v boji a neví, co chce. Věřím, že si vybere správně: život. Nikoliv smrt. Ani skutečně, ani v myšlenkách. Zase vrní mobil. Ten můj je vypnutý. Je to mámin mobil. Bratr zase chce money. Ten č*rák zkurvenej. Proč jsem mu v afektu nepropíchla srdce. Psala jsem, že by se kruh uzavřel. Tohle je jeho počátek. Strašák, co tu pořád číhá. Asi to tak bude celý život. A máma se mnou stejně nenaváže spojení. Co na tom, že ten zmrd je vinen. Přesto pykám já. A ona to neví. I když to říkám. Potřebuji její laskavost. Přesto mi ji nedává. Takže proč mi je ouvej? Aha, já to vlastně vím: je to totiž stále to samé. Bratr, máma, nepochopení, nic, prázdno. Pořád jsem sama. Něco ve mně zase umřelo. Umírá každým (na duši) špatným dnem. Stojím zase na rozcestí. A nevím, kam jít. Dál, zpátky. Nebo tam, kam patřím. Domů. Pryč z tohoto světa. Nevím. Sama jsem zvědavá, jak se rozhodnu. Život pro mě vždy byl a bude "utrpení" (no jo, zase se stydím za své rouhání, ale alespoň nelžu) ovšem pozvolným skomíráním skutečně nevím, jak to dopadne. Můj geniální epitaf "osud už mi rubáš ušil, kdo by to byl tušil" se snad nenaplní. Na druhou stranu, pokud mi bude 90, tak to už by se to nějak tušit mohlo, že. Tak abych to stihla, dokud to má smysl. Anebo radši ne? …


Týden minul a mně je stále podivně. Hlavně na těle. Musím psát sem. V tomto jsem ztratila důvěru k dušoložce. Profesní deformace v plné kráse, zřejmě. Kolikrát jsem se čertila a dávala na odiv, že pojem "psychosomatika" mi připadá, jako termín znevažující subjektivní - v mém případě ale i objektivní, byť nevyjasněné - potíže. Moje zlatá, stříbrná, bronzová, měděná a nvm jaká internistka mi prokázala nevídanou úctu - ke mně, jako k pacientovi nemocenému na těle i duchu. Stále to bere, jako dvě odlišné věci. Neklesla jsem v jejích očích ke kolonce "blázen". Díky bohu za ni. Bodlo mi to, když jsem to mimořádně potřebovala. Hned v den, kdy se mi udělalo brutálně šoufl. Asi z těch posraných prášků, co stejně nezabíraj a ještě dělaj bordel v těle. Měla jsem to nechat na sluníčko, achjo. Na druhou stranu, bála jsem se, že už bych to sama nezvládla (a že mi trvalo, než jsem si to připustila! ) a nevěděla, kam až by to bez jejich zásahu dospělo. Snad to bude časem lepší. Kupodivu, i já bych občas potřebovala vymluvit se z toho, co mi způsobuje mé zdraví. Nezdá se to, ale je toho docela dost. Tím největším problémem je studium, ale není prakticky dne, kdy by se ta únava neozvala. A to i když mám lepší dny s přívaly energie a překonáváním se. Záměrně se neúčastním žádných diskuzí na tato témata, nechci do toho zabřednout, nechci, aby mě to natolik ovládlo a bylo to mým jediným tématem. To ale neznamená, že mě to občas netíží natolik, že to potřebuje ventilaci… V počátcích zběsilého pátrání s kolegou gůglem jsem procházela snad všemi vyčtenými nemocemi a dokázala dokonale překládat lék. zprávy. Když jsem svou nejistou diagnozu konečně přijala, pátrání byl konec. Zprávám ale rozumím dodnes a beru též jako pozitivum i to, že jsem se dověděla o mechanismech různých chorob a našla chvály hodné stránky pro různě těžce nemocné lidi. Mám o ně delší dobu zájem a tyto informace pro mě byly rozhodně užitečné. Bylo to pro mě i znamením, abych se vrhla reálně k pomoci přesně takovýmto lidem. Ale na kýžených místech se na mě vybodly, tak se mé přání odsouvá na neurčito. Poslední pokus, co vypadal velmi slibně, jsem bohužel totálně zachrněla. No jo, zase ta proradná únava. Kdo ví, zda budou ještě svolní k jinému setkání. Bojím se, že asi ne… Velmi mě to mrzí. Jo, přesně tohle mi kazí dny. Dlouhý, hluboký spánek. Neprožité dny. Časté odpočívání. Pecka. Je mi 23, mám za sebou tolik psychicky náročných situací/lidí, sama jsem z víc jak poloviny brutální, rozený melancholik. (Tzn velmi smutný člověk, který cítí prázdno, má takovou černou díru v duši, prožívá vše uvnitř, a to nejen za sebe, ale i za ostatní.) Část mě je ale naštěstí zcela opačná; střelená, veselá, "situačně extrovertní", upovídaná a vášnivá. Tak trochu schizofrenní povaha a koneckonců, rozdvojenost je patrná i v mých vnitřních pocitech a touhách - chci nežít, ale i žít atp… A ještě musím řešit fyzické zdraví. Prostě mě to momentálně natolik irituje, že se z toho potřebuji vyblinkat. Označit další polomrákoty za psychosomatiku, i když jsme si to pak vyříkaly, mno… prostě mě to odradilo. Opakovalo se to už po xté. Pro ně budou i mé teploty vždy z hlavy… Jenže vzhledem k tomu, že to není vůbec nic příjemného a ještě s vidinou nevyléčení v nejbližší době, jsem jako pacient velmi háklivá na tyto vývody. Beru to, jako nerespektování, zneuctění. Stačilo, že minulá exdušoložka perlila s tím, že chrapot či kašel se projevuje při povídání o něčem špatným. Uch! ?? Nereagovala jsem, ale docela mě to štvalo. Nezřídka demonstrovaná přepobožnost tomu nasazovala korunu a vzbuzovala nedůvěru. Krom výpadů na mou matku, z kterých jsem se ještě zcela nevzpamatovala, toto vnímám, jako největší faux-pass a chybu, které by se měla pro dobro všech pro příště vyvarovat. I přesto, že jsem ji měla velmi ráda a nepopírám blízkost po lidské stránce - která mi doteď nesmírně chybí a taky nepopírám, že na ni velmi často myslím - ani u ní jsem se radši svým zdravím nezaobírala. A nová je bohužel v tomto taky passé. Nakonec i to, jak mi je teď podivně i na duši (což by měla spíš zvědět) se asi dozví zas až za několik týdnů : D. To jsem prostě já. Vše mi trvá a snažím se v prvé řadě bojovat sama. Tak jsem na to taky zvyklá. Už několik dnů mi nějak nevládne levá ruka. Jsem pololevák, nechtějte vědět, co vše s levou dělám! O to nepříjemnější to pro mě je. Totiž, je nějak podivně zesláblá. Onehdy jsem ovšem ulehla s ještě podivnějším pálením na hrudi, zádech, což přecházelo opět na onu inkriminovanou ručku, resp. paži; někdy vlnu pálení završila bolest. Vůbe nevím, co to je. Nikdy se mi to nestalo. Může to být prkotina a hlavně doufám, že to samo odezní. Uvažuji, že ruka může být ovlivněná prášky. U hrudníku netuším, asi to může být blbost stejně, jako něco vážnějšího. Jenže se šíleně stydím a nevím, za kým jít. Za internistkou půjdu asi někdy za měsíc. Praktická není moc příjemná. Ach jo, snad to přejde a já to zase zmíním, až už bude po tom a výsledky řeknou, co to zase bylo. Jsem teď též extrémně vyčerpaná mými oblíbenými, no jak to říct… "střevními chřipkami" dejme tomu. Pecka. Blbé je, že každá maličkost se projeví v unaveným těle extrémně - je to znásobené a vyčerpávající. A proto vlastně píšu. Protože mě to strašně, ale nehorázně štve (velmi jemně řečeno) a doufám, že už to bude jen lepší a nebudu se muset ztrapňovat popisováním nových příznaků - vždyť jsem u psychiatričky, tak to asi bude od hlavičky, nee? Bojím se, že i pro doktory budu odepsaná. Dochází mi mimojiné, že i já mám své limity. Prvně jsem si uvědomila ty duševní. Prostě už nemůžu, někdy fakt ne, už jsem ze všeho moc unavená. Ano, světe div se, rypoušice s pokerfacem a nevyslovenými (či spíš nevyslyšenými) potřebami má své limity. Opět - trvalo mi, než mi to došlo. Zase to zavání prohrou. Ou, to já nerada! Ale lhala bych sama sobě. Prostě je to tak. Ano, mám své limity a ano, někdy fakt nemůžu. Tak! Sláva. Připadám si jako homouš, co se přizná ke své orientaci (sorry teplíci). A druhý coming out - zřejmě i mé tělo má své limity. Kdo ví, co s ním je teď. Ale někdy mě to natolik štve, že mi to vlastně přilévá olej do ohně - tedy do první části přiznání. Čili do mé smutné dušičky. Takže jo, já, která jsem za léta ohleduplností k ostatním stvořila vnější rypoušici, co nic nepotřebuje a nevyžaduje s vnitřní rypoušicí, která má nalomené srdce a prázdnou duši, mám své limity. A svá trápení. Přiznávám to aspoň sobě. Možná to někdy přiznám i "veřejnosti". Mmch. vidíte to zmíněné schizofrenní chování? Toto je další část… Nakonec ani fyzicky na mně není nic vidět - jsem za to ráda - to však neznamená, že mi nemůže být velmi nedobře. Mám d. n. e. s. (ty automat. datumy mě taky štvou! ) 37,8 (už přes 3 roky, grrr!!! ), jsem grogy, hej, prostě mi je ouvej. Potřebovala jsem si na to postěžovat. Věřím, že za pár dnů už bude líp. Musí!  

 

 
18.08.2016 08:37 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Do žádného spisu se obvkle nenahlédá, protože není. existují poznámkya uvahy, spíše osobního rázu, ale ty jsou pro klienta obvykle nesrozumitelné.

Samozřejmě, je to kus od kusu, pokud jde o zprávu, tak tam je cosi popsáno, ale většina diagnóz se překrývá, a ono ani nejde o to mít nějakou jasnou diagnózu, ale pochopit, co klientem hýbe. Třeba pocit nechtěnosti, určité hraniční problémy, vymězit se, vejít se do času, odloučit se a rozloučit atd, upřednostňování jednoho sourozence před druhým, určitá citová nedostupnost matky a tím představa, že takhle funguje i zbytek " dospělých" osob, z toho vyplývající lehká sociofobie, silná introverze, depresívní ladění atd. Je to vjem situace, prostředí, ne diagnóza.

Tedy v drtivé většině případů.

 

 

 
18.08.2016 10:58 Uživatel: Máša
Věk:  33
1451916129_ma.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Diky za objasneni. ikdyz asi tak nejak jsem to s tim spisem myslela.

 

Jinak je az fascinujici (svym zpusobem) jak mnoho nas ovlivnuji zazitky v detstvi… vztah rodicu k detem. rodicu k sobe navzajem… vztah mezi sourozenci atp.

 

 
18.08.2016 12:55 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Určují skoro všechno. Samozřejmě, že člověk není tabula rasa, ale nějaký se narodí, do nějakého prostředí a pak se to tam sejde anebo ne. Takže pak z výsledků skládáš dohromady, co se vlastně stalo, co tak asi se v budoucnu stát může, když přihlídneš k věku, k míře a rozsahu základního průseru, k ochotě a odvaze se postavit věcem, které se dají ovlivnit (a že je jich dost) a taky k míře inteligence, protože bez ní to nejde.

A Rypoušík je chytré děvče, začala včas, tam jsou šance velké. Ze všeho se vyhrabe a stane se modelkou pro Victoria Secret.

 

 
18.08.2016 17:13 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

 Haha, to je můj životní sen, šlapat mola pro Victoria's Secret alt

A ano Mášo, taky se tomu divím, dřív jsem to tak nevnímala. A připadá mi to naprosto strašné. Stačí tak málo… Proto se musí rodiče snažit, jinak i nevědomě, ale přece způsobí spoustu zbytečných problémů… A čím dospělejší, tím víc to člověku dochází a piple sv tom (mně by to docházelo pomaleji, ale i tak, i bez současné "péče"). Zlom vlastně nastal po přestěhování, to byl první "spouštěč" - aha, tak všechno mé utrpení bylo marné, skvělý. A moje ochrany zbytečný, páč oni to brali asi líp, než já.

A ještě děsivější je, jak hluboce to ty jedince ovlivní a kolik je to práce, ale nelze to prostě řešit celý život, pak by člověk působil jak slaboch, ale blbý je, že za to vlastně nemůže…  

A měla nějaký poznámky, ta nová tam něco četla a ptala se mě a pak jsem to rozváděla, takhle jsme začly. Testy ale přeci jen budou alt. Ona o tom už mluvila zezačátku párkrát a furt nic a tím, že to nakousla, tak mám pocit, že to prostě musí být, že to k tomu přeci patří. Jen se bojím, pokud tam bude IQ test, páč mi nejdou takový ty logický věci s těma symbolama a takový kraviny. Matika mi taky nejde. Nevím proč se to dělá takhle… to přece nevypovídá o skutečné inteligenci. i když je to jen má představa, třeba to není tak hrozný a jsou tam i jiný věci, než tyhle úlohy.  

Plamínek - to je opět výstižné, taky si myslím, že je to asi reakce na okolí a ne diagnoza, ale kdož ví.  

 
18.08.2016 17:43 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Pro IQ test nevidím důvod, proč. Jestli v životě uspěješ, nerozhodujou analytické schopnosti. To ti dají spíš Rorschacha, to se dává vždy, něco asi budeš doplňovat atd. To není nic proti ničemu. A kromě toho, srdíčko, ty jsi geniální, tak neplaš.

Já se seberozvojem zabývám, tedy tím svým, celý život, nejenže to není ztráta času, ale je to jak, řekl John Cleese, neuvěřitelný výlet do báječné země cvoků, jedna u nejvíce obohacujích zkušeností.  

Tuhle knihu od Cleese a Skynnera jsem po x letech díky Kávence vytáhla z knihovny. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mě kdysi ovlivnila.

 
18.08.2016 18:03 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Tak to mě uklidnilo, snad nebude alt. A dík alt

Tak to je nejdůležitější, že ti to hodně dává a baví tě to, takže se rozvíjej a čti! alt

Mě vždycky lákalo spíš zkoumat okolí, což vlastně dělám od mala. Ani ne sebestředně sebe (a navíc se znám), ale okolí, abych mohla sama sebe chránit a chápat je. Říkám tomu "zpětná analýza" - hlavně tedy u těch, co zná už léta a pozorovala jsem je a uvažuji, co z toho, co jsem vypozorovala by mohlo být "ohrožující" a nakolik to v nich pořád je či není.

Takže mě nikdy zatím čtení psycho knih nelákalo, teda jednou jsem si půjčila něcoo agresi… ale vrátila to nepřečtené, jako vše, co si v poslední době půjčím alt. Kdybych měla kapacitu a měla možnost studovat psychologii, určitě by to nebylo, abych poznala sebe, ale opět - abych poznala a pochopila okolí.

A čím víc lidí o něčem básní, tím spíš to nikdy neprečtu alt Proto nečtu Shakespeara, nečetla jsem Babičku, odmítám se dívat na Duškovic 4 dohody, prostě jak to dělá každej a ještě mi to nutí, tak mě to otráví. Navíc nepotřebuju takovéhle pofidérní motivace, já si na vše musím přijít sama a motivovat se po svém. A inspirativní lidi vyhledávám a mám své takové oblíbence a přišla jsem si na ně sama alt

 

 

 
18.08.2016 18:31 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Připomínáš mi strýce Františka ze Saturnina. Nevnucujte mi žádné poznatkjky, jakože Pasteur, Nobel a tito na něco přišli. Já sám… a dělnící z jeho chemické fabričky opuštěli houfně provoz, aby dali přednost bezpečnější práci v nedaleké továrně na třaskaviny.

No a co. Dobrý. Tady to lajnování způsobuje odpor. Ani to vlastně lajnování být nemusí, tak znáš to, je to jak se snoby, není na ně spolehnutí, věc, kterou chválí, může být i dobrá.

Jen chci podotknout, pokud nepoznáš sebe, okolí spíše nepochopíš, ale neva. Co bych ti strhávala šupiny, žejo, buď spadnou, nebo ne, nebo se já pletu.  Všecko je možný.

 
18.08.2016 18:42 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Teda, vždyť ty sama ve spoustě věcech vzdoruješ a děláš po svém alt. Já vím, to je můj kritizovaný, asi mylný názor… i tvé kolegyni přišlo mé přesvědčení o tom, že se znám, směšné. A nepopírám, že to třeba není pravda - jenže opět, kdyžtak si na ni přijdu sama a ne, že mi každý psycholog bude trvdit, že se mýlím. Jen čekám, kdy s tím začne ta nová alt alt

A taky nepopírám, že je mi to někdy na škodu, kdo ví, třeba ten Shakespeare je fakt výjimečnej, ale já se radši budu tetelit s Puškinem, Stendhalem, Spalovačem mrtvol nebo Petrolejovými lampami… poslední dvě jsou i výborně zfilmované. "Co abych tě drahá oběsil"alt 

Prostě když to dělá stádečko, třeba že to nejsou jen hloupý lidi, pak vzdoruji. A mám to fakt od mala, kdy jsem si to ani neuvědomala, patří to prostě ke mně.

V jiných věcech jsem zase striktně konzervativní.  

A myslím, že jsem dobrý pozorovatel a vnimám i maličkosti, co ostatní přehlíží.

 
18.08.2016 19:14 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Ale vždyť jo, to byl spíš vtípek a upozornění na druhou stranu potřeb, to nebyl nějaký šťouch.

. A to víš, že vzdoruju. Mně by se šiklo vedení jak sůl. Kdyby mě tak chtěl někdo vést k prosperitě a dohlédl by na mě…

Dneska (18.08.2016) jsem našla svoji zástěrku na záchod, co jsem měla do první třídy. Vlastně jen ručníček, spodní strana ohrnutá dopředu a prošitá na bocích a uprostřed, aby vznikly dvě kapsičky, na mýdlo a už nevím co, asi hajzlpapír, a z pentle závěs kolem krku. Jenže, kdo si mě dneska (18.08.2016) vezme a dohlédne na mně?

 

No, asi to budu muset nechat sama na sobě. Kdyby mě tak chtěl někdo kazit a rozmazlovat a přikázal by mi, abych jedla koblihy a já bych musela poslechnout, no jak jinak, že.  Není vyhnutí. Autorita je autorita. A já bych mu uvěřila, že je to pro mě dobré a spolehla  bych se na to, jak já bych si to užila.

A pak teda běhala v parku, asi, no nevadí.

Je hezké být veden a cítit se, že se můžu spolehnout. To je ta základní důvěra. Je to moc hezký.

Jejda, tak ted jdu opravdu cvičit. spolehnu se na sebe, že je to pro ěm dobré. Je.

 
18.08.2016 19:43 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Tak to já bych tě klidně dovedla ke koblihové zkaženosti, dnes (18.08.2016) opět rohlíček s ořechovou náplní a koblížek alt alt to je otázka manipulace, v tom sice nevynikám, ale nějak bych to vymňoukla.

Zástěrku si nech na památku malýho Plamínka, ale dnes (18.08.2016) už se asi musíš vést bohužel, nebo bohudík, sama alt alt. Ale vedení, asistence důležitá je, stačí od jedné osoby, to snesou i vzdorovači, protože je to potřeba alt A když není, tak to podle toho vypadá alt 

Pro cvičení máš pádné argumenty, samopřesvědčení funguje, takže hurá do bodýčka, čelenku do vlasů a pustit Dádu! Jejda, to měl bejt čertík, tak to musím vybrat ze zdejší nabídky:  

 
18.08.2016 20:18 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Dádu! Tak tu nesleduju, já mám ráda počítání ve stylu passion4profession (youtube), hodně věcí jsem si nahrála sama, hlavně dřepy proti zdi a bradla. Dala dohromady zvuk, pauzy, počítání, rozpis podle třeba finessblender k nahlédnutí tamtéž a jedu. odcvičím a hotovo.

A budu mít tyč. Hurá.

 
18.08.2016 20:28 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Podle toho, že vypadá dnes (18.08.2016) jak vosková figurína s postavou sraženýho lachtana, tak ta už asi stejně docvičila  

Ale gratulace k tyči, takže manža (slovník z emimina) bude mít o představení postaráno . Ale ne, bývala spolužačka to dělá, stojí to fakt hodně modřin a dřiny, není to taková legrace, jak to vypadá, teda předpokládám, že to máš pro účely něčeho, jako je "pole dance" po domácku .  

 

 
18.08.2016 21:32 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Pole fitness. Je to dřina, s dance to nemá nic společného. Tak uvidíme.

 
18.08.2016 18:16 Uživatel: Máša
Věk:  33
1451916129_ma.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Ja zcela chapu, taky jsem determinovana prostredim, ve kterem jsem vyrustala. S necim se peru lepe, s necim hure… Rypousice se zacina prat drive nezli ja, tak drzim palce

 
05.08.2016 14:21 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Tak jsem právě doklikala "chodila jsem k vaší předchůdkyni a chtěla bych v tom pokračovat". Nějak jsem nevěděla, co napsat .

Tak snad se domluvíme, snad si sednem a snad to k něčemu bude, páč už je to fakt neúnosný. Nechci si být sama sobě nepřítelem a musím se nakopnout, aspoň kvůli škole. Všechno zanedbávám. Dnes (05.08.2016) na mě dopadl i stesk z číči a řádně jsem ji oplakala a budu asi ještě dlouho. Přesto věřím v zázrak a návrat. Jsem ráda, že se dokázala usazovat i doma, což jí nikdy před tím nešlo. Měla si hodně co vynahrazovat. Jen škoda, že si toho neužila víc… ale třeba ještě užije…

Díky všem za popostrky!

 

 

 
06.08.2016 23:07 Uživatel: kavenka
500-1000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

A já ti dám další postrk a dokonce tak, že sis se zpětnou platností poradila sama sobě 

Pročítám nějaká starší témata a zde píšeš 2.4.2016 :

 

Pokud máš chuť přijímat rady, nebyl by nějakej ten psychouš k zahození. Nebudem si nic nalhávat - není to kamarád, není to blízkej ani nevím kdo. To tě ale nesmí odradit! Dostane se ti nového a odborného názoru od úplně neznámého člověka, který tě prostě nemůže odsoudit a pohanit - ty můžeš jedině získat. Už jen tohle je pro začátek dobrý, nebo ne?  alt

 

 Pěkné, že. A není nad to poradit si i sama sobě  

 

 
06.08.2016 23:24 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

 Mazané! alt Konečně mě dnes (06.08.2016) něco rozesmálo! alt

Díky a vlastně máš pravdu alt… nebo teda já, ale to zní divně alt

V pondělí se domluvíme, sice to bude formou mého neoblíbeného telefonátu, takže první dojem z mé strany bude asi zajímavej, haha alt. Ale potřebuju to… přiznávám to nerada, bojuje ve mně taková ta hrdost a pocit, že jsem slaboch a jak je možné, že si nedokážu pomoct sama, když jsem to dřív uměla… ale vím, že se to může nečekaně zlomit a to bych už sama fakt nezvládla, když si nedokážu pomoct ani teď. Snad si sednem, to bude nejdůležitější. Ta moje "ex" byla taková miloučká a citlivoučká, tak jsem zvědavá, co bude tohle za číslo alt

 
06.08.2016 23:37 Uživatel: kavenka
500-1000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Prý co bude tohle za číslo  Teď jsi rozesmála zase ty mě.  A to víš, že nejsi slaboch a hrdost někam zahoď  , teď ti k ničemu není 

 
18.08.2016 03:52 Uživatel: Rypoušice
Věk:  25

Město:Brünn

1525386003_shironekovrr.jpg
1000-2000
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Čaute, už nevím, jak to mám řešit a i když jsem přemýšlela nad soukromým psaním, tak to nakonec napíšu veřejně. Pokud ale někdo nabyde dojmu, že jsem totální idiot a trotl, nebude daleko od pravdy. To už ani o sobě nemůžu říct jemné "jsem moták" alt. Zkrátka, moje mail "fobie" trvá a dál si komplikuju život. A týká se to něčeho, v čem tápu tak, jako ve všem, ale ve skutečnosti mi na tom záleží. Tedy školy. Krom emocionální stimulace, kterou stejně prakticky nemám, potřebuji i tu intelektuální, kterou ovšem též nedostatečně dělám. Přesto doufám, že se konečně zlepším a  aspoň v tomhle se zajedu, tak, jako dřív.  

Takže, po 18 dnech jsem konečně mrkla do našeho systému. Ještě potřebuji nějaké zkoušky, na jednu jsem se přihlásila, konečně, je až v září. Další věc je ta, že mám dodělat pár úkolů a pak vykonat zkoušku z jednoho předmětu. Doktorandka byla hodně ochotná (mám něco jako indivindi stud. plán). Jenže já ji jednou napsala, že je pošlu později. Jejda já už si to ani moc nepammatuju… prostě odklad, ale ještě v pohodě. Jenže jsem souhlasila i s termínem, ale opět, odklad, ok. Pak bylo datum ofiko zkoušky, ale to měl být jeden z těch datumů, u kterých jsem tušila, že se chýlí čas ke konci s naší psycholožkou. Bohužel, napsala jsem jí popravdě, že se mi to nehodí z tohoto důvodu (neumím si vymýšlet a i tak už je to pěkně trapný) a nebyla jsem schopná doteď otevřít její odpověď. Nakonec jsem jí napsala, že bych test domluvila přes to středisko, co pomáhá "indisponovaným". I vůči nim je mi trapně. Taky mě sežerou, pokud si domluvíme scuka co a jak dál… U té zkoušející asi nebude odpověď tak negativní, jak myslím, ale je mi strašně trapně. Čekala jsem, že mi vyčiní, ale žádný nový mail nemám. Takže bych se jí ráda ozvala sama, napravila to a konečně to dotáhla do konce. Musí si myslet, že mi šibe alt. Btw nakonec z "hodiny" sešlo, takže jsem přišla o obě věci…  

Pak mám už zapsanou známku z jednoho předmětu, měla jsem do 30. dodat ještě něco. Nedodala a opět, žádný mail k mému údivu. Chci to též dodělat, ale opět - nevím, co jí napsat, pokud se mnou ještě má trpělivost.

Už nevím, jakk si mám pomoct, tohle mi dycky dělalo problém, neurčitý data. Vždy jsem to odkládala (i v normálním stavu) páč jsem nevěděla, co a jak mám dělat a vymyslet a hlavně jsem byla přesvědčená o tom, že mi do toho něco vleze a já to nestihnu. (mylná domněnka).  

Jinak jsem byla ale mega poctivá, taková ta pilná včelka, známky úměrné mně (žádná sláva), nejsem šprtík a praktická stránka je dobrodružnější, ale poctivě jsem vše dodržovala a připravovala se. A plnila úkoly do konkrétních termínů.

Fakt nevím, co s tím, je mi hrozně trapně, snad už není nikdo, kdo by ve 23 jednal jak děcko. Mrzelo mě i u psycholožky, že mě podsouvala spíš ty koníčky, v dobrém úmyslu (teda nenaplněná music touha), ale občas jsem dala jasně najevo, že mi na škole i přes komplikace záleží. Na druhou stranu jsem se styděla, když na to přišlla řeč - za tu svou neschopnost a ani jsem si o podporu radši neříkala. Je to ale skutečně to jediné, na čem mi ještě trochu záleží. Vůbec nevím, proč tak blbnu, chybí mi to. A snad nejsem tak hloupá a věřím, že bych měla co nabídnout.

Kvůli tomu jsem si přibrala nový obor, šla začouzená z opíkání buřtů potajmu na přijímačky, ještě cidery mi šplouchaly v žaludku. Mámě ani nikomu jsem to neřekla, nechtěla jsem dělat nikomu ani sobě iluze, bylo to překvápko, které kdyby nevyšelo - nevadí, kdyby ano - byla by to mega motivace. K mému údivu jsem se tam ale dostala a i když to zní absurdně, snad mě větší zápřah donutí k lepší práci. A s pomocí a jistými úlevami bych to mohla zvládnout vzdor únavě, teplotám i současné "terapii", která mě spíš trápí, ale nemůžu se z toho vymanit, to bych dopadla ještě hůř… bludnej kruh, fakt dík. Sorry, jsem naštvaná na celej svět, byť zlobit se můžu leda na sebe.

Jsem ale ráda, že jsem to konečně aspoň trochu otevřela (tu naši stránku) a že nic není snad ztraceno. Pro mě je to pozitivní mini krok, ale bojím se, co mám dělat alt. A nevím, komu mám říct, abych se hanbou nepropadla. A je to přesně to, co jsem psala v úvodu - je to ode mě nefér, že někomu rozhodím jejich věci a nepostavím se k tomu čelem - ne kvůlu zbabělosti, ale obav z toho, že jsem něco zvorala. To udělat někdo mě, tak pěním.

Promiňte za směšnej dotaz, ale vím, že bych to zas odložila na neurčito a podělala úplně všechno.

Pac a pusu, R. Y. P.

 

 

 

 

 
18.08.2016 05:14 Uživatel: Leoš
Věk:  34
0-100
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Pro nevhodnost (vulgarita, napadání apod.) byl příspěvek smazán správcem webu.  

 
18.08.2016 14:45 Uživatel: Plamínek
364.jpg
Téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Text uživatele: 

Jsi dezorganizovaná. Zvyklá, že ti hranice lajnuje okolí. Na druhou stranu tito ale musí lézt na nervy, tedy to lajnování. Taky to vypadá, že se obáváš reakcí na svou osobu.

Asi jako, já tu tak nějak neurčitě jsem a nejsem a tohle dělám a nedělám, a co vlastně mám dělat, aby co, ? Aby věci dopadly? Aby byl se mnou někdo spokojený? Abych byla spokojená já? Ty hranice ti dělají problémy. … rozumím tomu správně? Ještě něco dodej. klidně v SZ.

Vaše odpověď

 
Reagujete na téma: Fobie z otevírání emailů a telefonování - můj příběh
Jméno: Věk:  Pohlaví: 
Datum přidání:
V rámci uchování anonymity prosím neuvádějte skutečné jméno, napište přezdívku.
Bydlím ve městě (nepovinný údaj)
Prosím používejte háčky a čárky nad písmeny. Ostatním se bude Váš text lépe číst. Děkujeme :-)
Kliknutím na imgmanager.gif vložíte obrázek  Kliknutím na link.gif vložíte odkaz na web
Ochrana proti spamu

10 nejnovějších témat v kategorii:

Hlavní nabídka

Jsme na Facebooku

MUDr. Zbyněk Mlčoch Alkoholik.cz Kuřákova plíce.cz Bezplatná právní poradna.cz Psychotesty on-line.cz Příznaky a projevy nemocí Rady a návody Bylinky pro všechny