Téma: Šikana - udělala ze mě zrůdu plnou nenávisti
Uživatel:
Věk: 13
Zdravím,
je mi třináct let a už od třetí třídy se potýkám s šikanou. Začalo to celkem nevinně, jen nějakými malými posměšky od spolužáků až to přerostlo v opravdovou psychickou šikanu. Spolužáci se mi posmívali kvůli tomu, že mi nešla matematika, přidala se k nim i učitelka a vždycky věděla, jak mě znemožnit u tabule. Pak se mi posmívali i kvůli jiným věcem, prostě kvůli všemu, co jsem řekla a já byla úplně bezradná a dokonce se bála chodit do školy. Jde o to, že by to nebylo nic tak strašného, ale jak se to nashromáždělo a bylo to deset posměšků/týden, bylo to naráz něco hrozného.
Když jsem byla v páté třídě, už to bylo nesnesitelné, jelikož si na mě zasedla nová třídní učitelka a já se rozhodla s tím něco dělat, tak jsem zašla za školní psycholožkou, která zrovna nastoupila.
Bohužel, ani ta mi nepomohla. Prostě si jen vždycky vyslechla, co mě trápí a pak už jsem musela jít, jediný její větší zákrok byl ten, že se těm děckám, co mě šikanovaly nejvíc, snažila domluvit a samozřejmě, že to nepomohlo.
Naštěstí, na konci té páté třídy odešlo hodně děcek, s nimi i pár těch, co mě šikanovaly a taky ta třídní. S tím ale nastoupil do školy nový kluk, který se přidal k těm šikanérům, co tam zůstali a začalo to samozřejmě zase nanovo. Posmívali se mi kvůli tomu, že jsem křesťanka a ještě kvůli mnoha dalším věcem, nejhorší bylo, když jsem se rozbrečela nebo na ně nedejbože křičela, to z toho měli ještě větší srandu. Byla jsem malé dítě, nechápala jsem to, řekla bych, že mi to úplně zničilo dětství a sebevědomí a po těch letech jsem byla jen taková troska.
Věděli o tom rodiče, učitelé, všichni a nikdo s tím nedokázal nic udělat a psycholožce jsem už nevěřila. (Protože když jsem si jí stěžovala o té třídní, tak jí to všechno vyžvanila, ale to je jiný příběh.)
Někdy v sedmé třídě jsem si o té šikaně stěžovala na svůj blog, jenže jinej spolužák na ten blog přišel, ukázal to těm šikanérům a strhla se v komentářích obrovská hádka. Nakonec jsem si to s nimi sice ne tak úplně vyříkala, protože oni mi tam jenom nadávali, ale něco se tím vyřešilo, po té hádce na můj blog přestali chodit a dělali, že mě jako neotravují, ale pravda byla stejně jinde, jelikož se mi stejně občas posmívají (dodnes), ale už to není tak hrozné, protože už vím svoje a jakž-takž se bráním.
Můj problém je ale jinde. Kdykoliv do té třídy jdu, kdykoliv vidím ty hajzly, mám chuť jim něco udělat, nenávidím je. Už to není jejich problém se mnou. Už je to můj problém s nimi a uvědomuji si, že jsem tohle neměla nikdy dopustit. Za to, co mi celou dobu dělali, to ve mě rostlo a já musím žít v téhle nenávisti. Někde jsem četla, že nenávist nejvíce poškozuje toho, kdo nenávidí a ten pak nemůže být nikdy šťastný. Musím uznat, že je to pravda. Nebyl den, kdybych přišla do té školy a řekla si, že to byl dobrej den a to jen kvůli tomu, že tam jsou oni. Jenom jeden z těch kluků projde a už cítím tu hroznou nenávist, musím si v duchu představovat jak je mlátím nebo tak něco, abych tu věc alespoň na chvíli potlačila. Ta nenávist mnou úplně prostupuje, nenávidím jejich hlasy, jejich obličeje, nenávidím všechno, co s nimi souvisí, ale jenom mě to vnitřně užírá, ničí mě to. Nevíte někdo náhodou, co s tím? Nechci se utápět v nenávisti…
Co mám dělat? Jak se jí mám zbavit? Prosím, poraďte.
Yukana
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 2865x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Myšlenky na pomstu dovedou člověka ovládat až k nepříčetnosti. Píšeš, že jsi křesťanka, jistě znáš modlitbu "Otče náš, odpusť nám viny, jako i my odpouštíme".
Oč vlastně při odpuštění jde? Jde o rozhodnutí již dál netrpět, nevyžívat se v nenávisti a zlobě,
vzdát se touhy nadále zraňovat druhé a zároveň se také vzdát touhy zraňovat sebe pro to, co se odehrálo v minulosti.
Odpuštění je guma, kterou můžeme vymazat bolestnou minulost.
Ahoj,
nezní to moc vesele, mrzí mne, čím sis prošla…
Každá vyjímečnost, ať dobrá nebo špatná přitahuje pozornost - ať dobrou nebo špatnou.
Nepíšeš nic moc podrobného o těch začátcích - důvodech, proč se do tebe strefovali, matika určitě taky nešla kdekomu, z těch tupců a nikdo do nich nekopal.
Myslím si, že to, co cítíš, je víc než přirozený - roky takový bezdůvodný buzerace a ubližování v tobě musely nechat nenávist, není to nic divnýho, ani blbýho. Je to pochopitelná reakce.
Je dobře, že si uvědomuješ, že ti to samotný škodí - paradoxně teď, když už od nich máš jakžtakž pokoj.
Moje rada je, neházet všechny psychology do jednoho pytle, jako v jiných zaměstnáních - jsou lepší i horší.
Na tvém místě bych se svěřila někomu z nich - ale hlavně ho použila jako osobu, která by ti zprostředkovala setkání s lidmi, který trápí něco podobnýho jako tebe, lidi, s kterýma by sis mohla pokecat, chápala bys je a oni tebe. Není k tomu potřeba nijaký extra super terapeut, ona už v tý dynamice skupiny jako takový, je hrozně velká síla - mám na mysli skupinovou terapii, i individuální (jen ty a psycholog) by určitě měla smysl, ale já bych byla pro tu skupinovou. Nedusit to v sobě, jít s tím ven, ale v "bezpečí" - tzn. mezi lidmi, kteří tě pochopí, podpoří a prožili si něco podobnýho…
Co nějaká kámoška, kamarád. jak to máš s nima?
Přeju hodně sil, není to sranda, s čím se potýkáš a myslim, že je super, že si tu nenávist uvědomuješ jako něco špatnýho, něco, s čím je potřeba pracovat a neutápíš se v tom, jak komu z nich ublížit a vrátit jim to a jaká jsi chudinka - to je skvělej přístup, s kterým to všechno půjde líp.
Tak takhle rada za mne… nic lepšího mne aktuálně nenapadá, tak to zvaž.
Pa, ať je líp.
Yukana - myslím že o šikaně se taky celkem dost píše na různých - kompetentních stránkách. Když se už od třetí třídy potýkáš se šikanou, proč to nějak rázně neřeší Tvoji rodiče? Učitelka matematiky podle toho co píšeš, by taky potřebovala ještě proškolit, protože má docela velké mezery v chování se u vyučování… . Taky otázkou je, proč Ti nejde učení? , jakou máš podporu doma u rodičů? , jaké je to u Vás doma? a tak dále, ono to tak trochu všechno se vším souvisí. Podle toho co píšeš, tak musíš mít na duši díry a nedivím se že máš podlomené sebevědomí. Samozřejmě hněvem a nenávistí zatěžuješ sebe a ničí Tě to. Odpuštění je způsob jak z toho ven, jak říká i (J. Monbouquette) - Pouze odpuštění může přerušit nekonečný kruh pomstychtivosti a vytvořit nové mezilidské vztahy. Abychom zamezili dalším urážkám, je třeba přestat útočit na toho, kdo nás urazil. Tak zabráníme tomu, aby se dále odvíjel řetěz vzájemných urážek. (A jiný pohled) : Dokud ale urážky trvají, je zbytečné pomýšlet na odpuštění. Odpustit v takové situaci by znamenalo vzdát se svých vlastních práv a ukázat svou zbabělost. Byla by to kapitulace před nespravedlností. Je příznačné, že Ježíš, který nás učí odpouštět naším nepřátelům, vůbec nepomyslel na to, aby odpustil trhovcům v chrámu. Odpuštění nás nezprošťuje odvahy vypořádat se s člověkem, který nás urazil, a v případě nutnosti se obrátit na spravedlnost.
Píšeš že jsi křesťanka, a co Tvoji rodiče - naučili Tě duchovní sebeobraně v podobných situacích? (asi ne). Nepíšeš pod kteru křesťanskú církev patříš, je Ti 13 let a základy duchovní sebeobrany by si už měla ovládat. K základům duchovní sebeobrany patří modlitba, je to síla, která když ji praktikuješ Tě chrání - (i v bolesti tě chrání), protože se díky ní dostáváš do Boží přítomnosti. Když Tě napadne nepřítel, je potřebné aby jsi se za něho pomodlila, nebo mu požehnala, tím pádem jakoby mečem utneš jeho moc a jeho útok obrazně řečeno, se odrazí od Tvého štítů a jako bumerang se vrátí spět k němu. Když se nedokážeš za svého nepřítele pomodlit, (což chápu), zkus např. říct, ať Ti Tvůj nepřítel dělá radost na slávu Boží, je to taky účinná modlitba.
O výzbroji proti zlému se v bibli píše taky v /Ef 6, 13-17/
Nebo účinná modlitba je k archandělu Michalovi- (našemu orodovníkový) :
Nezapomínej na to 
!!
