Téma: Jakého rozhodnutí ve svém životě litujete?

Ano.

Ale toto mě nesmí nějak svazovat a člověk se nemůže otáčet zpět, protože už to nevrátí a co se od té doby stalo, byly většinou hezké věci nebo si aspoň pamatuju ty hezké. (kdo by si taky chtěl pamatovat to špatné)
Takže se stalo a vydal jsem se jinou cestou. A koukat a přemýšlet nad tím, co by bylo, kdybych se rozhodl (a z části i bychom se rozhodli) jinak je teď už bezpředmětné a jen to člověka může zadusit. Každé rozhodnutí má v životě své místo, každý dělá chyby, důležitější je se z těch chyb poučit nebo si z nich aspoň vzít do dobré.

Možná nad tím člověk přemýšlí více předtím, než to rozhodnutí udělá. A možná pak když už se tak rozhodl, tak už to tak neřeší a prostě jde dál tou cestou, kterou se vydal

No ale podle toho jak je starý. V mládí spíš prvně koná a pak přemýšlí, když už je pozdě třeba...

A samozřejmě člověk se ohlíží zpět, když mu není do zpěvu. Proč by se taky ohlížel, když by byl šťastný a v pohodě?
Takže člověk se koukne zpět, když mu něco chybí a v minulsti už vidí povětšinou jen to hezké a bije se do hlavy třeba. Ale měl by i vzpomenout na to, proč k něčemu došlo, že se rozhodl jinak tehdy, protože to bylo správné rozhodnutí v daný okamžik a moment.

Že by nikdo ničeho nelitoval? Tak to bych si taky přála Ono se říká, že je zbytečné brečet nad rozlitým mlíkem, ale přece...

ale když si to mlíčko vyblížeš... tak bývá zase čisto

Snažím se žít tak, abych nelitovala. Ovšem to nevylučuje, že dělám chyby a některé velice bolí. No beru to tak, že jen z chyb se můžu poučit a abych se poučila tak někdy prostě musím za svou chybu pořádně zaplatit.

 Myslím, že se časem zapomene. Vzpomínky vyblednou i když hořkost zůsává.....   Nejlepší je jednat v harmonii srdce a rozumu, chyby děláme všichni.

Někdo jako já... zopakuje i jednu dvakrát

Souhlasím s julií, časem se to zapomene. I já za svůj dlouhý život učinila rozhodnutí, kterých jsem litovala.  

Ale časem to člověk zapomene. A nemá smysl litovat, spíše se soustředit na to, abychom tu chybu nezopakovali v budoucnosti.  

To by ani nebyl život, aby člověk činil rozhodnutí, kterých by nelitoval, proč se šťourat v něčem k čemu jsme se rozhodli? A co je vlastně správné rozhodnutí? Já například jsem po čtvrté vdaná a nelituji ani svateb, ani rozchodů, vždyť o tom právě ten život je, rozhodnu-li se podle mého názoru špatně, tak se to snažím napravit, ale jaké bude moje další rozhodnutí????????????????????????????

Souhlasím s Darilou. Jak poznáme špatné rozhodnutí? Když se nějak rozhodneme tak ptz máme představu jak to chceme dál... někdy se to nevyplní tj pravda, ale jak podle toho můžeme soudit, že kdyby jsme se rozhodli jinak bylo by to lepší? Třeba by to dopadlo stejně jen za možná jiného průběhu.

Pár rozhodnutí by se jistě našlo, ale vzpomínám si jen na jedno, které mi znepříjemnilo život na hodně dlouho. Vzala jsem si z toho poučení a dnes poslouchám svůj vnitřní hlas....   tenkrát jsem měla jakýsi divný pocit z jedné osoby a nikomu bych nepřála, jak moc se mi vymstilo toho nedbat.

Čeho lituju? Lituji víc věcí, ale jednu věc si neodpustím, když mamka odešla pryč, kvůli tomu, že ji taťka urážel, jako, že nic nedělá a další věci, což vůbec není pravda, mamka právě mu hodně pomáhala s hospodářstvím a on si toho vůbec nevážil, pro něho jsme byly líný a ten, kdo dřel byl on.

No a jak se mamka odstěhovala pryč, nemohla už to zvládnout, byly to samý hádky, když to taťkovi řekla, že se bude stěhovat, tak ji řek, ať si jde.

Tak se tak stalo, po měsíci to docela na taťku padlo a já jsem za mamkou jezdila, tak on vždycky, ať ji pozdravuju a že ať se vrátí, že je tady smutno, s mamkou jsme to probíraly, já  i se ségrou jsme říkaly jak se taťka změnil, jak je z toho špatnej(byl z toho dost šaptnej) a tak, no po pár měsícíh, nakonec mamka se  s taťkou sešla a promluvily si, ale dalo nám to se ségrou docela dost práce, protože mamce se moc do toho nechtělo, takže dohodly se na podmínkách, jako že nebude žádný hospodářství a žádný pole, on řek že jo, že to dá pryč, že ho to taky nebaví.  

No nicméně mamka se vrátila zpět k nám a jak to dopadlo? Taťka si pole nechal, tajně zasel brambory  začlo co tady bylo, proč nám to vadí, když o tom neděláme atd, přitom to není pravda, vždycky jsme sbíraly  a přebíraly brambory a iks s dalšími věcmi jsme mu pomáhaly a on si toho nevážil.

Takže lituju toho, že jsem mamku překecávala, aby se vrátila, kdybych věděla, že taťka udělá takový podraz, tak bych v životě se do toho nemontovala. Bohužel oklepal se rychle no. Stejně i sestra říkala, že se za něho zaručila a on udělá tohle no.

Já akorát lituju, že jsem nenastoupila do jedné práce před 14 lety. Myslela jsem, že bude lepší a nebyla.

S prací to znám taky. Bůhví, jak by vše dopadlo... Bylo to celkem hooodně zásadní v minulém vztahu (co jsem tu psal). Možná bych vás tady ani neznal. A to by byla škoda. Vyměnil jsem jednu osobu za spousty fajn lidí tady (de facto)!  

Já nelituji žádné ze svých rozhodnutí, ale jediné, co mne trápí je pocit, že jsem cosi zanedbala, propásla.  

A to, když mi umřel táta.  

Ještě když ho v noci odvážela záchranka jsem mu měla říct, jak moc pro mě znamená, jak moc ho mám ráda... Možná jsem ve své  mladické naivitě doufala, že mu to řeknu ráno, později, jindy..

Už se tak nestalo, už jsem jen přečetla telegram, že je pozdě..

Takže tohle je mi líto, byť je to přes 20 let, nepřestalo mě to trápit. Jen doufám, že to cítil a věděl.  

Ale poučilo mě to, ostatně jako každá zkušenost a snažím se nedělat podobné chyby.

Já myslím, že říct někomu něco na poslední chvíli stejně nemá nějak velký význam. Podle mi je důležité jak si se k tomu člověku chovala za jeho života... to byl čas kdy si na Tebe ten člověk dělal názor, to byl ten čas kdy Tě ocenil... ale je to můj názor.

Beuško, máš pravdu a já musím říct, že zcela jistě ze mě cítil, co v něm mám, ale někdy ty slova jsou třeba.  

Já třeba vím, že moje dcera mě má ráda, ale ten pocit, když mi to řekne, ten nenahradíš.

A obzvláště ve chvíli, kdy on věděl, že se nevrátí.  

Ale jinak máš pravdu, nedoženeš to, co jsi oje.....

Nelituji žádného rozhodnutí ve svém životě, ač se zpětně dívám a některé věci bych udělala nebo řešila jinak, tak v daný moment jsem se rozhodovala dle svého nejlepšího vědomí  a svědomí.. pokud to dnes vidím jako chybu, mělo se to stát, abych si to uvědomila, že tudy cesta nevede a že chybu jsem udělala proto, abych se z ní poučila....

Lituji jen jedné věci, že jsem lidem na kterých mi záleželo a už bohužel nejsou mezi námi málo dávala najevo svou lásku, málo jim říkala že je mám ráda, že jsem ráda že je mám a jak moc mi na nich záleží...

Snažím se to dělat aspoň ted a je jedno jestli je to kamarádka, partner, příbuzný....

Nechala jsem si ostříhat vlasy. Byl to takový děs, že jsem se lekla, když jsem se podívala do zrcadla.