Téma: Nejsem spokojená se svým životem - nezaměstnaná, u rodičů a panna

Zpackaný určitě ne, jen to chce nějak se hnout kupředu - chodit mezi lidi, udržovat přátelství, najít si partnera, více se hýbat kvůli té postavě…S tou prací, jestli bydlíš v nějakém regionu s velkou nezaměstnaností, chápu, že je to asi složité, nicménějsi mladá, tak snad by nějaká práce měla vyjít. Taky jde o to, zda jsi ten typ, co chce dělat výhradně jen určitý druh práce, a ostatní odmítá…Například mimo svůj obor. Začni na změn svého života pracovat postupně, naráz to pak všechno těžko půjde, dávej si menší cíle…Například zhubnout 1 kg každý měsíc, chodit někam mezi lidi alespoň jednou týdně. S tou sexualitou by to chtělo radu odborníka, mluvila jsi o tom s tím svým psychologem?

Děkuji veverko, na změně postavy jsem začala pracovat od Pondělí-nechala jsem si vypracovat dietní jídelníček na míru, tak teď "jedu"dle něj-držím ho tedy zatím jen 3 dny, ještě k tomu musím přidat pohyb. S psycholožkou jsme se bavily, že jsem panna - napadlo ji, zda nejsem asexuální, ale to si nemyslím. Myslím, že jsem panna proto, že sexu se bojím.

Že by si měla zpackaný život se mi nezdá, jen si se dostala na nějaký "mrtvý" bod a nemůžeš se z něho hnout.

I to že si tak dlouhou dobu bez práce je dost náročné na psychiku. Proč si dočasně nenajdeš nějakou brigádu nebo výpomoc? 4 roky je docela hodně dlouhá doba na hledání práce!

Já se do dosti prací bojím jít. Ne, že by mi nevoněly, ale zkrátka se z různých důvodů bojím do různých prací jít. Moc nemusím město, ve kterém bydlím. Nerada zde potkávám své bývalé známé. Např. , v první a zároveň poslední práci jsem neměla moc dobré vztahy s kolegyněmi a teď bych je nerada potkala, navíc třeba, když by mě viděly někde za pultem v supermarketu. Nebo bych se bála dělat za kasou-tam bych měla strach, že něco udělám špatně a navíc budu všem tolik na očích. Takže se různým pracem vyhýbám z důvodu strachu. Vím, že je to špatně, ale toto neumím překonat. Se sháněním práce jsem měla vždy problémy-za svůj život jsem už potřetí na Pracáku-vím, je to hrůza!

Tak z toho jsem v šoku, radši nejdeš do práce ptz se pozastavuješ nad tím, co by tomu řekli nějaké "drbny"? A co říkají drbny o tom, že do práce nechodíš Tě nezajímá?

A jakou práci vlastně hledáš? Co by Ti vyhovovalo?  

Bývalé kolegyně si snad myslí, že v nějaké práci jsem. Vím, že bych se neměla vůbec pozastavovat nad tím, co by si pomysleli druzí lidé, protože oni mě neživí a ani mi nic zadarmo nedají. Mám SŚ podobnou Obchodní akademii, ale bohužel si nevěřím ani v tom, abych šla dělat nějakou asistentku podnikatele(na kterou byla škola zaměřena) - tam bych se také bála, že budu něco kazit, že něčemu třeba neporozumím apod. - třeba se bojím a podceňuji se zbytečně, ale ten strach tam je - opravdu si málo věřím, . a tak se momentálně nejvíce sháním třeba po práci Pomocná síla do kuchyně apod.

No tak to je mazec s Tebou :/ Tobě se do práce prostě nechce pzt Tě k tomu nic nenutí.

Tady píšeš o tom, jak si v životě nic nedokázala. A co chceš v životě dokázat? Víš vůbec co chceš? Pokud ne, tak se nikdy nikam nedostaneš.

Ovšem píšeš jak se toho bojíš a ani to nějak nechceš…nj, je to pohodlnější.  

Můj názor: jsi rozmazlenej spratek a líná až to mlátí dveřma. Radši najdeš tisíc výmluv proč to nejde než by si hnula pozadím a něco udělala!

Zřejmě to souvisí s tou depresí….

Měla jsi šestiletou známost a jsi panna?  

Co myslíš, co je strašnější - strach, že něco uděláš špatně, nebo nedělat nic?

Jestli něco neuděláš hned, zůstaneš rodičům na krku nadosmrti. Máš nejvyšší čas. Psychology a kdesicosi si nech, až budeš mít opravdový problém a ne lenost a fňukání.

Nechala sis vypracovat dietní jídelníček na míru? A kdo to zaplatil? Pokud dobře čtu, platí rodiče úplně všecko a Tvůj strach vlastně není strachem, ale ostudou, pro kterou se bojíš mezi lidi, kteří tě znají. A dokud s tím něco neuděláš, nic se nezmění a nepomůže psych - olog - iatr a ani změna jídelníčku.

Ano, Barčo, byli jsme spolu s přítelem 6 let a nikdy jsme spolu nic neměli. Jen zpočátku ještě nějaké intimnosti byli, ale nikdy nedošlo na sex. Byli jsme spíše kamarádi, jeden rok z těch 6ti hned zpočátku, jsme spolu žili v jeho městě a bytě.

Máš pravdu - začnu s tím vším něco dělat. Dietní jídelníček na míru je na 14 dní a zaplatila mi ho mamka. Ostatní věci co mi platí si píše na dluh, takže za ty 4 roky už mám u ní velký dluh

Tak tohle na psychiloga je, vypadá to na závislou poruchu, možná vyhýbavou, extrémní strach ze znemožnění, závislost na řídících osobách, to je ale vážný problém. Strach přiblížit se a vydat se všanc. Kdybys svoje strachy dokázala kočírovat, dávno bys to zvládla sama, ale nic si nevyčítej. tohle je na dlouhodobější terapii, rozhodně nejdřív navštiv praktického lékaře, ať tě pošle na placenou terapii a pak se uvidí.  

Cítím s tebou, drž se. Ale je to léčitelné a dostaneš se z toho, jen to nebude moc jednoduché.

Děkuji Ti Mare, . sama nevím co je ještě pohodlnost-lenost apod. a co už nemoc. Na co z toho stačím sama, abych to zvládla a s čím budu muset hodně zabojovat - třeba s pomocí nějakého terapeuta. Zatím-když jsem bez práce, si nemohu placeného terapeuta dovolit. Nedávno jsem si zažádala o invalidní důchod - zatím nevím, zda mi ho přiznají.

Holka, něco je zatraceně špatně. Souhlasím s Barčou, protože Tvůj přístup na mě víc dělá dojem, že nemáš důvod něco měnit.

Samozřejmě fobie jsou zlé a je třeba je řešit, ale… co z toho jsou skutečně fobie a co jen…vždyť nemusím.

Mám pocit, že rodiče se můžou přetrhnout a Tobě to tak celkem dost vyhovuje.

Můžeš mi říct, co celé dny děláš?

Ja souhlasím s Veselkou. Když už chodíš k psychologovi nebo na psychiatrii, jistě tvý lékaři už slyšeli o zpusobu léčby o tzv. expozicí, kdy místo toho, aby ses situacím, kterých se bojíš vyhýbala, postavíš se jim čelem. Léky ti tvůj strach dokážou jen zmírnit, ne zcela vyléčit. Zbytek záleží jen na tobě, na tvé vůli nebo motivaci.  Udělej si představu o tom, co bys od života chtěla abys byla zpokojená.  Je to dlouhodobá záležitost se zbavit chorobného strachu, ale jde to. Musíš se jen otrkat. Zvedne se ti i sebevědomí, protože překonáš něco, čeho ses bála. Výsledek se nedostaví hned, chce to jen čas a vůli stím něco dělat, nic víc.    

Elisko, děkuji Ti, . - právě, že mně ve všem chybí ta vůle-budu muset na ní zapracovat a opravdu těm situacím, kterých jsem se doteď bála, budu muset vyjít vstříc - jít naopak do nich, jinak asi ten strach nepřekonám a také se vykašlat na všemožné mé předsudky a mylné domněnky, které mě v činech brzdí.

Veselko, právě, že v poslední době zažívám jeden velký stereotyp až mě to už ubíjí. Když vezmu poslední dny: vstanu okolo půl 10, pak třeba odhrnu venku na zahradě sníh, vyluxuji, umyji nádobí, uvařím oběd. Po obědě zase umyji nádobí, někdy si na hodinu lehnu, pak jsem na Pc, čtu si knížky, teď jak mám tu dietu, tak vařím večeři, pak krmíme psa a je večer. Pak jsem zase na Pc nebo si čtu a jdu spát - okolo 23h.

Díky za odpověď, nějak takhle jsem si to myslela.

Píšeš, že máte psa, tak si třeba dej 2-3 hodiny procházku s ním. Při takovém normálním pohybu na vzduchu se Ti bude lépe myslet.

Začni vstávat dřív, posunuj si to třeba po půl hodinách, doporučuji tak pátou až šestou ráno, budeš mít mnohem víc energie.

No a hlavně si najdi nějakou práci, ať už by mělo jít o roznášení letáků nebo cokoliv jiného. Nemusí to být na věky, ale začátek.

V každém případě přestaň vysávat rodiče.

Podla mna rozhone nemas spackany zivot. Vsade je kopec 30 a viac rocnych co ziju z rodicmi, nemaju pracu, maju nadvahu a pritom su v zivote velmi spokojny. (a mnohy z nich nemaju ani psa).

Neporovnavaj sa z innymi, nepocuvaj co by si mala chciet. Ak chces chlapa a deti, mozes ich mat. Ak ich nechces, je to v poriadku. Nezijes preto aby si uspokojila innych ludi (rodicov, znamich) ale seba.

Asi mas v sebe hlas co ti hovori ze si inna ako ostatny, ze si horsia ze sa musis zmenit aby si si zasluzila uznanie a lasku. Psycholog ti pomoze sa toho klamara zbavit. Nieje nic zle na tom kde a z kym byvas, co robys a co chces. Ale je skoda ze sa trapis, lebo zivot je kratky.

Nieje to tvoja vina. Kazdy kto by sa narodil z tvojimi genmi a zazil to co ty, by bol na tom uplne rovnako. Nemozes za to. Sama sa z toho ale nedostanes, vyhladaj pomoc. Neodkladaj to, nezmen nazor ked budes mat lepsiu chvilku. Tvoja lekarka ti chce pomoct, ci uz mas zlomenu nohu alebo srdce. Posunie ta k odbornikovi, niekomu kto ti bude rozumiet lepsie nez ktokolvek koho si kedy stretla.

palo, děkuji Ti za moc velkou podporu.

Holka, já jen zírám…asi se Ti to nebude líbit, ale i já si myslím, že jsi pohodlná a líná. Pokud máš své rodiče ráda, tak bys měla začít se sebou něco dělat. Dovedeš si představit situaci že by třeba vážně onemocněli?

Pochopím to že nebydlíš sama, pro samotnou ženu bez partnera, která má  třeba plat prodavačky je náročné utáhnout pronájem bytu, ale to že nepřispíváš na domácnost a necháváš se živit to je fakt síla. Kdo chce, vždy si práci najde, vždyt můžeš dělat nějakou brigádu, roznášet letáky, chodit uklízet, coko-li. Čím dýl budeš doma, tím hůř si pak budeš zvykat na nějaký prac. režim, vstávání, atd.

Chybu dělají i tví rodiče, že Ti to tolerují. Mají tě rádi, to chápu, ale takhle ti nepomáhají, ale spíše ubližují.

A co děláš celé ty 4 roky doma?

Taky jsem nepochopila tohle:Měla jsem 6 let vztah, ale jsem panna. To jste měli platonický vztah? A proč se bojíš sexu? Máš nějakou špatnou zkušenost?

Trinity, ano, v poslední době si čím dál více uvědomuji, že kdyby se např. rodičům nedej bože něco stalo, co bych pak dělala? - a stejné myšlenky mají i oni - už proto si musím co nejdříve něco najít. Co dělám v posledních dnech doma jsem psala Veselce. Ano, s přítelem jsme měli nějaké intimnosti jen zpočátku, pak to byl platonický vztah-smekám před ním, že to tak dlouho vydržel bez sexu, protože je o 8 let starší. A proč se bojím sexu nevím - vyloženě špatný zážitek z tohoto života nemám.  

Souhlasím hlavně s tím, co psaly Barča a Trinity, ale i ostatní. Je potřeba začít ne s postavou, ale s hlavou - s tím Tvým strachem, že něco zkazíš, nezvládneš apod. Když se budeš pořád bát cokoliv udělat, tak opravdu nikdy nic nedokážeš. Budeš jen balvan, který bude rodičům viset do smrti na krku - a to určitě nechceš.  

V některých regionech je určitě těžké najít v práci, ale nemyslím si, že je nemožné najít alespoň brigádu, klidně i tu práci v kuchyni, prostě cokoliv, u čeho se dostaneš do kontaktu s dalšími lidmi, trochu se otrkáš a přestaneš si pořád hýčkat svoje strachy a bolístky. Budeš mít alespoň nějaký pravidlený příjem a když už nepřispíváš rodičům na domácnost - což bys měla, mě by bylo hanba bydlet u rodičů zadarmo - měla bys to investovat do opravdu dobrého psychologa/terapeuta. Jestli chodíš k někomu bezplatnému, kdo děla na pojišťovnu, tak si umím představit, že tam chodíš tak 1x za měsíc a pokud Ti za 1,5 roku ta psycholožka nepomohla, tak to nejspíš není moc dobrá psycholožka nebo jste si nesedly. Takže zaplatit si dobrého terapeuta, přestat fňukat a vzdávat všechno dopředu a začít na sobě makat - nikdo jiný to za Tebe neudělá.

Pamatuj si: největší chyba, kterou můžeš udělat, je pořád se bát, že nějakou uděláš.

socialni_pracovnice: vím, že máš pravdu-děkuji Ti za příspěvek. Ano, jezdím za psycholožkou, kde je to bezplatné - jen ta cesta za ní mě stojí peníze(je to v jiném městě). Teď k ní jezdím méně-právě kvůli penězům, dříve to bylo tak jednou za 3 týdny. K psychiatričce docházím tak jednou za čtvrt roku.

Nedej bože, aby se něco stalo s tvými rodiči-myslela jsi i na tuto alternativu? Jak bys platila vše kolem domu, ty vlastně  prací pohrdáš, necháš se živit rodiči a stále se na něco vymlouváš. Já ve svých letech přišla né vlastní vinou o práci a zítra jdu kompletovat tašky-celý den za 300, - Kč a vůbec se před nikým nestydím o tom mluvit, prostě nějak se snažím, aby bylo co do huby. A Ty? Jezdíš za psycholožkou, léčíš se na deprese a "ještě něco"?

Tak se vykašly na celou dietu a jdi se léčit prací!!!

Ano, Darilo, i na tuto alternativu myslívám teď docela často - jak zde píšu už Trinity. Léčím se na deprese a ještě mi psychiatrička zjistila obsedantně-kompulzivní poruchu. Též mi psychiatrička doporučila ať si na základě této diagnózy zažádám o invalidní důchod. Jinak máš též pravdu - nejlepší léčba a asi i léčba na všechny mé potíže(nebo alespoň na většinu), by byla tou prací. Děkuji

Abys dostala ID na psychiatrickou dg. , musíš být v průběhu nějaké doby dlouhodoběji hospitalizovaní, popřípadě navštěvovat nějaký stacionář.

Mnozí s mnohem horší dg - maniodepresivní psychoza atd. třeba na ID ani nedosáhnoum, nebo ho ani nechtějí, nepotřebují.

OCD se nejlépe léčí kognitivně befahiorální terapií. POkud jsi tedy psychicky nemocná, je potřeba zaměřit se na léčbu - farmakologickou, podpůrnou psychiatrickou, psychologickou, nechat se hospitalizovat atd. Je prostě důležité zamakat na,, hlavě", svém myšlení, přístupu, ale to sama  zvládneš dost těžko, je nutná nějaké vnější vedení. Rozbít naučené a zažité vzorce je velmi těžké a běh na dlouhou trať

Studno, také si myslím, že na ID nedosáhnu, nebo lépe řečeno psychiatrička říkala, že ID mi přiznat mohou, ale bez peněz. Teprve čekám až si mě předvolá komise, zatím nevím jak to dopadne.  

Nechci být zlá, ale v podstatě doufám, že důchod nedostaneš…, promiň upřímnosti, ale je to vzhledem k tomu, že kamarád, je muněco po třicítce má roztroušenou sklerózu, asi víš, jak vážná je to nemoc a ID mu vzali Jsi v podstatě zdravá a kdybych chtěla byla bys schopná pracovat, živit se. To on jen těžko, a přesto…, musí chodit do práce, vydělávat  a jeho zdraví se zhoršule

Studno, tomu rozumím a Tvého kamaráda je mi líto. Držím mu palce, ať se mu zdraví zase zlepší.  

No nazdar! Holka ty jsi jasný případ lenosti a pohodlnosti. Nic tě nenutí hejbnout tou tvoji p. í (doplń sama). Je ti 30 a žádáš o invalidní důchod? Zřejmě to chceš zahrát na "hlavu" vid´? Proto chodíš k těm psychologům a pod. vid´? A máš ty vůbec nějakou motivaci? Píšeš, že jsi za posledních 10 let přibrala 35 kg. A před 3 dny jsi začala s dietou? Ztra se seber a padej do nejbližšího supermárketu a zažádej o part-time práci. Řekni jim, že máš zájem pracovat hlavně víkendy. Budeš mít práci a to co děláš za celý den doma potom stihneš za 2 hodiny. Rodičům začneš po tisícikoruně splácet dluhy a stoupneš u nich v ceně. U vás doma bude lepší nálada a atmosféra. A udělej to hned zítra. Pokud to neuděláš zítra je s tebou konec. Nazdar!

Dereku, o ID by mě samotnou žádat ani nenapadlo, zažádala jsem o něj až na základě doporučení psychiatričky, která mě k tomu nabádala. A máš pravdu - motivace ke všemu mi asi chybí.  

Pokud někdo trpí obsedantně kompulzívní poruchou a zdá se  že i úzkostnou, neválí se doma na zadku bezdůvodně. Mimochodem v Irsku byly ještě v roce 1996 bežné Magdaleniny prádelny, kam se zavíraly " padlé ženy" a jeptišky se tam z nich snažily vyhnat ´dábla", atd, dívky byly psychiatrické případy, nebo nějakým způsobem odlišné, sirotci. co tam ty sestry dělaly byl učiněný horor. Ponižování, bití, mučení…Dokonce te´d byl podle toho natočen film, ale ty nejotřesnější scény "léčby", tam nebyly, už takhle by se divákům mohlo udělat zle.

Jinak deprese jsou taky jen lenost, proč tomu člověku nevyprášit kožich a nevyhnat ho do práce, že. Vždyt je to tak snadné.

Není, je to na dlouhodobou terapii, a obáváms e že uzkostná stránka zadavatelky se  stálepřehlíží. Souhlasím s Mare, stoprocentně. : O

Na terapie chodí, má si tedy po návratu lehnout a otáček stránky v kalendáři? Schovat se za diagnózu? A co život? Je tím snad vyloučena ze společnosti?

Zajímalo by mne, jest-li jsou na Tebe rodiče hrdí?  

Zaštitovat svou nemocí svou lenost a pohodlnost v dosavadním životě je ubohý.

Pár slov pro tebe mám: " Koukej zvednou sednici a chodit, nejlépe když dojdeš až k nějakému obchodu a řekneš si o práci a když už budeš v tom rauši, tak zajdeš k psycholožce, že jsi se rozhodla se sebou něco dělat a že stojíš o rady, jak se svou nemocí aktivně bojovat a ne o invalidní důchod!!! ".

Taj3: rodičů jsem se neptala, ale určitě hrdí na to, jak teď žiji, nejsou ani já na to nejsem hrdá. Mám asi málo motivace s tím vším něco udělat. S tím, abych si zažádala o ID přišla sama psychiatrička.  

Ahoj Felicity,

rada bych ti napsala jeden pravdivy pribeh. Pred trema lety jsem se setkala se 3 uchazeckami o mito telefonistky v jedne firme. Jedne z nich bylo 28, byla celkem neupravena, frustrovana a pri sve male postave vazila asi 120kg. Pri obede mi rekla, ze to misto jiste nedostane, protoze ty ostatni dve vypadaji lip atd. Nakonec misto dostaly vsechny tri, delaji job-sharing. Dotycna divka se od te doby naprosto zmenila. Tim, ze zacala pracovat, ziskala sebevedomi, shodila 25kg a je opravdu radost ji mi na telefonu. Ziskala pozitivni pristup k zivotu, je sama se sebou spokojena.
Jak vidis, pokud nezacnes sama u sebe, nikdo ti nepomuze. Psycholog si muze vyslechnout tve potize, dat ti leky nebo neco doporucit, ale dokopat se k aktivite muzes jenom ty sama.
Budu ti drzet palce!!

Ahoj Listicko, moc Ti děkuji za příběh a za držení palců. Máš pravdu v tom, že musím začít sama u sebe. Díky 

Děkuji vám všem za příspěvky. Sice ne vždy se mi to četlo dobře, ale povětšinou vám musím dát za pravdu. Budu se snažit tím vším řídit a něco s tím konečně udělat. Ještě jednou díky, mějte se dobře.

Hodně štěstí!

Pokud Tě naše názory k něčemu nakoply, tak je to fajn. I já Ti přeji hodně štěstí a úspěšné vykročení do nového života!  

Hodně štěstí a rádi Tě tu uvidíme. Snad na nás nezanevřeš 

Já si myslím, že nezanevře. Felicity chtěla číst názor nezúčastněných lidí, kteří znají její životní situaci pouze z jejího podání a ten dostala. Některé názory byly trošku tvrdší, ale poplácávání po ramenou její problémy nevyřeší. Také přeji hodně štěstí.

Beu_Pet, Trinity, Barčo, Medvěde - moc vám všem DĚKUJI, štěstí budu potřebovat. Za nějaký čas vám pak můžu dát vědět (pokud byste o to stáli), jak se mi daří. Přátel není nikdy dost - zvlášť těch opravdových a mně se tu s vámi líbí.  

ahoj,  

nemám potřebu být zbytečně zlá, nečetla jsem celé vlákno, ale s většinou odpovědí souhlasím.

Co mě ale zrazilo je, že když ti někdo řekl, že jsi líná, tak odpovíš, že prostě nemáš motivaci.  

Existujou takový různý motivační knížky, popravdě sama bych po tom nesáhla (tak nějak tím vnitřnš opovrhuju), ale do rukou se mi dostala publikace od Ivo Tomana. Dobrý čtení.

a on tam píše něco jako: "Lidé po mě chtějí, abych je namotivoval, ale skutečná motivace pochází jenom zevnitř. " Prostě sice můžeš někomu říct, co všechno a proč má dělat, jak se potom bude mít dobře, ale pokud to nepůjde z něj, pokud tu motivaci a vůli něco změnit nemá sám v sobě, tak to má jen velmi krátkodobý účinek.

Víš, myslím si, že z části za tvojí pohodlnost může i to, že jsi jedináček. Musela ses někdy o něco opravdu snažti? S vědomím, že jsi za sebe sama zodpovědná a že když to zkazíš, nikdo nepříjde a nespraví to za tebe?

Sama už jsi uvažovala o tom, co bys dělala, když by tvoji rodiče byli třeba nemocní atd. -myslím, že to bylo hlavně v kontextu toho, jak by ses o sebe postarala. Ale uvědom si, že je více méně tvojí povinností (aspoň morální) se o své rodiče ve stáří postarat.  

Chápu, že máš nějaké psychické problémy, já se schodou okolností léčila s depresí, kompulsivním jednáním a poruchami příjmu potravy- holt je všechno se vším spojené. Byla jsem s depresemi i hospitalizovaná. A chodila jsem po psycholozích, psychiatrech a věc, co jsem si z toho vzala: některí jsou fakt dobří, někteří stojí za starou belu, ale ve finále je vždycky na tobě, jetli se z toho bláta zvedneš. Musíš si říct, že ty to změníš a proč to chceš změnit. (a jsme zase zpátky u tý motivace )

Taky chápu, že se stydíš jít pracovat do supermarketu, to má vážně sposta lidí, ale jde o to říct si, že ty se  sama sobě budeš ráno moct podívat doočí, přehodnotit postoj. Do těch, co by tebou pohrdali, ti nic není, nestojí za to. Popravdě, tihle lidé budou mít radost a budou tě pomlouvat, když se ti dařit nebude a budou závidět ve chvíli, kdy se z toho dostaneš a budeš mít lepší práci než oni…

Hele kočko, koukej se zvednou, jasný?  

Je to jenom a pouze ve tvých rukách.

Držím palce, napiš, jak jsi dopadla…

Od pana Tomana bych pro tuhle situaci doporučila "Debordelizace hlavy"

Díky Beu_Pet za tip - tuto knihu mám "náhodou" doma, ale ještě jsem ji nečetla, tak až dočtu tu, kterou mám rozečtenou, tak se na ní vrhnu Ty jsi ji četla? - jaká je? Díky 

Četla jsem ji a dokonce několikrát s odstupem pár měsíců a pak jednoho roku a pokaždé v ní najdu něco k naučení bo poučení. Je tam krásně popsáno jak se učit nové věci a jak "vyměnit" dosavadní zvyky za nové bo lepší.  

 Hodně z jeho rad používám a šířím i v práci.

katlo, děkuji Ti za příspěvek. Popravdě jsem se asi nikdy nemusela o nic vyloženě snažit v tom smyslu v jakém myslíš. Hezký večer přeji

Ahoj,

za prvé si musíš ujasnit cíle. Co by si chtěla mít nebo dokázat aby jsi byla spokojená? Píšeš o bydlení, práci, příteli a pannenství. Stojíš li o vztah, běž mezi lidi. Navazuj kontakty. O nic nejde, když se ti někdo nebude líbit necháš ho ale chce to mezi lidi. To že jsi panna. to je přece uplně jedno, co jako na tom? Pokud máš blok tak se ho snaž s psychologem vyřešit. Co se týká té práce tak držím palce

Jinak co tě baví? Co tě naplnuje a uspokojuje? V čem vydíš budoucnost a uspěch? Za tím jdi a věnuj se tomu!!!!

Sice moje rady nejsou převratné a možná tu zazněly ale snad ti pomohou.