Téma: Milenky zadaných mužů nebo mužů s nevyřešenou minulostí

Mě by zase velmi mohlo zajímat, co si myslí milenci zadaných žen. Znal jsem ženy, které měli pro jistotu více milenců, ze strachu aby nakonec nezůstaly sami.

Jenže mě to popravdě vůbec nezajímá, protože těch motivací může být celá řada, to se nedá zjistit, dokonce onen milenec a milenka si většinou o své motivaci namlouvají v podstatě něco úplně jiného a idealizují si tento vztah. Většina těchto lidí, pokud nejsou úplní cynici, si myslí, že to co je přitahuje, je úžasná láska a netuší, že jsou ve skutečnosti ve vleku jen zcela přirozené sexuální přitažlivosti.

Nic proti sexuální přitažlivosti, protože ta by měla být i jedním ze základů velmi trvalých a pevných vztahů mužů a žen.

Nikdy neodsuzuji nikoho, protože nejsem v jeho kůži a neznám okolnosti a základy vztahu. Jestliže například žena trestá svého muže za drobné „prohřešky“ odpíráním sexu, ničí tak jeden ze základů kvalitního vztahu a jestliže se domnívá, že to muž anebo i žena, při vydírání sexem v opačném gardu, vydrží delší dobu, tak se hluboce mýlí.

Většina těchto případů a poznal jsem jich už opravdu mnoho mezi svými příbuznými a přáteli, má základ v nefungování základních a nepominutelných funkcí rodiny, mezi něž patří i sex.

Jeden příklad: Jedna sestřenice kuřačka, porušovala dohodu, že bude kouřit na balkoně, protože kouř vadil muži alergikovi. Když si zapálila v obýváku, muž beze slova vždy sundal záclony, vypral je a znovu pověsil. Sestřenice mu pak „za trest“ odepřela sex. Hádejte, jak to muž dlouho vydržel? Půl roku a pak ho „urvala“ první, která o něj měla zájem, v té době také vdaná žena. Pokud vím, mají spolu už dvacet let trvající manželství.

Pan Sova to napsal moc hezky.

Mě by třeba zase zajímalo, co si myslí ženy, které svého muže odstaví od dětí, protože je podle nich vůl a neschopný se o ně starat. A když se potom o něco pokusí, tak mu zase řekne, že to už je pozdě. Takže kdy se teda má začít chovat tak, jak si dotyčná představuje?

Stejně tak jako se povyšují lidé, kteří pravidleně chodí do kostela a žijí si svůj spořádaný život. Jak může ten a ten do kostela vůbec vlézt? Že se nestydí? No a možná že se právě stydí, a tak do toho kostela zašel.

Jenže: Nesuď člověka, pokud jsi neušel alespoň jednu míli v jeho botách. A jelikož je nemožné vyzkoušet boty každého člověka na zemi, raději se takovými myšlenkami moc nezaobírám.

Myslím, že ti ženatí muži ze začátku neřeknou, že jsou ženatí. Řeknou, že se jen nechtějí vázat. Jak si ověříte, že je nebo není, když vám řekne jen křestní jméno? A když tu ženu zaujme, zajiskří to, tak do toho ta žena jde. Nebo nejde. Ale když máte touhu po někom, kterou zažijete jen jednou za pět let, tak do toho prostě jdete nebo nejdete. Ale všeobecně je mužů po třicítce málo volných a atraktivních. A lepší je něco nežli nic. Mě osobně zaujme málokterý muž. A nebudu chtít někoho, s kým to nezajiskří nebo se mi nelíbí.  Chtěla bych samozřejmě volného a bez závazků, s uzavřenou minulostí a aby nás něco spojovalo. Ale není jednoduché někoho takového najít, to mi věřte.  

jiskra může přeskočit i pokud je ten člověk šťastně zadaný, ale to přeci neznamená, že do toho hned bezhlavě půjdu s tím, že lepší něco nežli nic… v tomto případě tedy volit mezi tím cíleně rozbít jeho rodinu nebo zůstat bokovkou na občasné vrznutí. o tom je tak trochu i moje otázka, je nějaká ženská vůbec schopná být dlouhodobě a vědomě jen takovou bokovkou na sex? nebo si nevěrník myslí, že má bokovku na sex, ale ta bokovka si myslí, že našla svůj ideál, který nakonec bude s ní ??
Chlapi to mají o něco jednodušší, dokážou sex a city oddělit, takže pokud pan sova řešil co si myslí milenci tech žen, myslím, že u nich je to o tom si občas odskočit a ještě jsou rádi, že po nich vdaná milenka nic dalšího nechce, takových zájemců je mraky, stačí se mrknout na pár seznamek na netu… ale pravodu je to, že tech fajn chlapů, kteří opravdu hledají partnerku je jak šafránu

Jinak samozřejmě se na to neptám, že bych nemela co na práci, ale trosku se snazim pochopit,  protoze jsem se do takoveho trojuhelniku dostala, rozhodla jsem se odpustit a věřte že je to hodně těžké, nebyla to avantýra na jednu noc.   Ale zase jsem soudná, vím, že jsme nějaké problémy měli, ten románek právě v té době začal,  ale v době kdy jsem na to přišla,   už jsme problémy dávno překonali a zrovna jsme prožívali  hodne hezké období a to včetně toho sexu, takže mě vůbec nenapadlo, že by někoho mohl mít… On to sice ihned co jsem na to přišla obratem ukončil, že o nás nechce přijít,  ale nedá mi to nepřemýslet, jestli to takto nezávazné mohlo být opravdu i z druhé strany.

Co si myslí milenky zadaných mužů je celkem nejednoznačné, už protože každý ten vztah může být jiný. Znám takový milenecký pár kde jsou od začátku jasná pravidla a zrovna tak znám takový kde prostě jeden chtěl jen milenecký vztah a druhý víc.

Stejně tak jako znám takový kde manžel po odhalení nevěry na oko s milenkou skončil, ale ve skutečnosti ne.

To vážně nejde jen tak říct. Osobně zastávám ten názor, že každý ve vztahu musí vědět zda mu ten vztah za to stojí a pokud ano, nepátrat, nezjišťovat.

Jestliže něco vezmu jako uzavřené, tak to tak i skutečně brát.

Pokud to vztáhnu sama na sebe, věřím manželovi, že mi není nevěrný, nezkoumám kde s kým je, je to otázka jeho svědomí. Pokud to bude chtít udělat, udělá to a nic na tom nezměním. Zkrátka nepátrám, nemám k tomu důvod, věřím mu a zároveň věřím tomu, že kdyby chtěl mít milenku bude zároveň tak chytrý, abych se to nedozvěděla.

Záleží na tom jaký máme my vztah, nic ostatního není podstatné.

Cíleně bych rozbíjet rodinu nikdy nechtěla. Vždyť rodina je něco tak super. Ptala jsem se ho několikrát, jestli někoho má, říkal, že nemá. Dokonce jsem mu psala, ať se neozývá, jestli někoho má a neozval. Možná si myslíte, že za vše může jen ta milenka, ale pokud jí lže, že nikoho nemá a ona mu uvěří, něco jí koupí, tak nevěra je hned. Myslím, že je lepší mít doma nevěrníka než muže, který vás od rána do večera jen ponižuje a sekýruje vás a vyhrožuje zabitím. To jsem doma zažila. Můj vlastní otec byl věrný, jak měl a jak si každá žena přeje, ale místo sexu s mámou mě jenom ponižoval a z toho se udělal. Přišel vždycky z práce a řval na mě a nadával. Stačilo mu to. Ale to rozhodně neměl, je to protizákonné. Místo aby měl milenky, jen na mě nebo mámu řval a nadával nám. Sadista to je a udělal se z toho. Stačí se podívat na sado-masochistické porno a hned víte z čeho se sadista udělá. A že jsem se z toho léčila spustu let, o tom ani nemluvím. Rodinu raději nechci. Nevěřím na ní.

Ve vztahu se zadaným mužem jsem byla dvakrát. O tom posledním se rozepisovat nebudu, řešila jsem to již v jiné diskuzi, ale o tom prvním vám napíšu, třeba získáte trochu jiný pohled na věc.

Potkali jsme se a přes počáteční antypatii jsme se do sebe strašně zamilovali. Neřekl mi, že je zadaný, ba dokonce zasnoubený. Přiznal se mi až po nějakém čase. Když jsem se to dozvěděla, odpustila jsem mu, protože jsem věděla, že mi to prostě nedokázal říct a nechtěl mi ublížit, ale opustila jsem ho. Nějaký čas se mě snažil získat zpátky. Řekla jsem mu, že se musí rozhodnout se kterou bude. Rozhodl se pro ni. Respektive se rozhodl, že dodrží slovo, které jí dal. Nebyla těhotná nebo něco takového. Ona o mě věděla. Řekl jí, že mě miluje, ale ona trvala na tom, aby si ji vzal. Vzal si ji a dnes spolu mají dítě. Je to již pár let zpět. Já s ním přerušila veškeré kontakty hned jak mi řekl, že si ji vezme. Před několika měsíci mě kontaktovala ona. Začala mi vyhrožovat, že když s ním nepřeruším veškeré kontakty, sebere jeho dítě a odejde a on ho prý už nikdy neuvidí. Vysvětlila jsem jí, že jsem s ním už dva roky vůbec nemluvila. Řekla mi, že mě on stále miluje a pořád na mě myslí, proto si myslela, že jsme v kontaktu. Teď je nešťastná a je mi jí opravdu líto, ale má, co chtěla. Donutila hodného chlapa vzít si ji, i když věděla, že ji nemiluje. Zničila tím život čtyřem lidem včetně sebe a toho dítěte, kterému jistě brzy dojde, že táta si mámu z lásky nevzal.

Tohle je můj příběh, ale každý to má jinak…Jen mě udivuje, že každý má hned jasno v tom, že jediné právo na toho chlapa má ženská, která přišla první…Tenhle chlap udělal "správnou věc" a nakonec nebyl nikdo šťastný… Už je to za mnou, ale pořád si občas říkám "co by, kdyby…"…snad bych byla šťastně vdaná a neskončila opět v podobné situaci…

   Taky jsem konzerva. Co si myslí milenka zadaného muže netuším, mám ráda svůj život pod kontrolou. Spíš si říkám, že je stejně obelhávaná jako ta manželka.  

Není mi jasné, že někdo nechce vidět a slyšet a chce žít ve lži. Hlavně že mám manžela. Pro mě nepochopitelné. Život s lhářem a podvodníkem není totiž život, ale jedna velká lež, fuj!

Jsem vdaná a taky jsem poznala, jak moc bolí nevěra. Podvedl mě, i když ta dotyčná věděla, že je ženatý, dokonce jsem se s ní jednou na plese potkala. Proč to udělala, když věděla, že je od ní můj manžel snad o 30 let starší, že je ženatý, že má rodinu? To jí dělalo dobře to, čeho se dopouští? Žijeme spolu, ale není dne, abych si na tu jeho nevěru nevzpomněla. A té "dámě" přeji, aby jí ten její přítel taky něco takového udělal, aby konečně "procitla" a pochopila, čeho sa ve vztahu ke mně a mým dětem dopustila. Rozbila mi totálně rodinu. Muži už nejsou tím, co bývali. Jsou to lovci sexuálních zážitků, a bohužel, těch snadných kořistí je víc než dost, takže se ani moc nemusí snažit a namáhat.

zajímavé, pročetla jsem různé diskuse a narážím  na ženy, které se zamilovali do zadaného muže a ten moc moc do nich, prostě velká láska,  ti pánové jsou většinou tak čestní, že rozchod s partnerkou, která jim samozřejmě vůbec nerozumí,   nepřichází v úvahu protože by partnerka byla bez nich totálně ztracená a mají ty děti, že …   no a když to praskne tak se k té partnerce vrací ale milenka je ujistena, ze milují ji, ale prostě oni jsou tak hodní …
no a na druhé straně vidím ty podváděné partnerky, které když to praskne jsou partnery ujišťovány jak to nic neznamenalo, ze si proste jen potrebovali trosku povyrazit, případně se nechali ovlivnit apod.  a ze samozrejme partner miluje jen jen je a chce být s ní  a už to nikdy neudělá…

no mozná tu neco smrdí a nekteří pánové v tom prostě umějí velmi dobře chodit )  

To je jen můj postřeh, vím, že jsou i ti  ostatní, kterým prostě vztah nevyšel a opravdu hledají nové štěstí, ale je to těžké.

Jo, v podstatě máte pravdu.

Vždycky existuje více variant, lidi prostě nejsou stejní. Proč? To asi těžko může kdokoli z nás posoudit. Stejně tak nejde jednoznačně určit, kdo je viníkem v těhle partnerkých krizích, nevěrách a podvodech a jakou roli v tom hrají milenky. Tím nechci nikoho obhajovat ani očerňovat.

Pokud se ale přes problémy a nevěry ostatních lidí snažíte objasňovat svoje vlastní problémy, pak to děláte zbytečně. Akorát se tím dráždíte a nic to nevyřeší. Psala jste, že jste muži odpustila. Jestli je to tak, pak už přeci nemusíte řešit, co si myslí milenky ani nevěrníci. Tohle ponouká akorát ke zlobě a k výčitkám.

Stejně tak, jak jsou na světě muži podvodníci, tak jsou i ženy mrchy. A pokud vy sama se cítíte čistá, jako padlý sníh a máte papír na to, že byste nikdy nikomu nijak neublížila, pak je běžte hned všechny ukřižovat.

Je těžké odpouštět. Sama to vím moc dobře. Ale znám taky ten pocit, který se dostaví, když opravdu odpustíte. Už neřešíte proč a jak se kdo zachoval. Prostě to vezmete jako fakt a žijete dál. I když vás to třeba někdy zabolí a vžene vám to slzy do očí. Někdy takové odpouštění může trvat roky než si skutečně uvědomíte, že ta zlost či lítost je akorát balvan, který vás tíží. Jak říkám, není lehké jej odhodit, ale není to nemožné.

Skvělá odpověď, milá Voslíku!

Diskutovat s lidmi, kteří pesimisticky generalizují, jako např. : …muži už nejsou to, co bývali…, nebo za mého mládí bylo všechno lepší…, kam se to ten svět řítí…, je velmi obtížné.

Ano, Voslíku, skvěle jsi vystihla, že odpuštění vždy osvobozuje toho, kdo odpouští. Odpouštění je vždy podmínkou dobrých vztahů mezi lidmi a v manželství zvláště.

Zášť v srdci, vždy zotročuje a poškozuje nositele té zášti. Nenávist je vlastně forma strachu.

Opakem lásky není nenávist, ale strach.

Lidé většinou nevědí, když například za volantem, nadávají jiným šoférům, že tím poškozují závažně jenom své zdraví a zdraví toho na koho nadáváme, zůstává nedotčené, protože o našich nadávkách nic neví.

Podobně ti co denně u televize se stresují ze zpráv, nadávají politikům, aniž to dotčení slyší, a nosí v sobě stále nenávist k někomu, nebo strach z něčeho, si v sobě budují spouštěče pro těžké choroby, hlavně kardiovaskulární, zažívacího systému a jiné takzvané civilizační choroby. Zvláště ti co přejí někomu, aby ho postihlo něco zlého, nebo dokonce si přejí něčí smrt, si sami přivolávají svou smrt.

Bohužel je ještě mnoho lidí, kteří pro svůj malý obzor nevědí, že vše co je v životě potkává, si dílem sami přivolali svým myšlením a dílem je to co se děje, vždy pro jejich dobro, aby se něco naučili a zvýšila se tak kvalita jejich dalšího života a prožívání.  

Tak já vám povím příběh z pohledu milenky. Ani nevím, jestli se chci svěřovat, ale třeba mi to pomůže, protože není v podstatě nikdo, komu bych to mohla vyprávět.

Je to už víc než rok, co k nám nastoupil nový kolega. Pracuji ve státní správě, šlo tedy o jeho přestup. Já jsem tehdy byla už pár let nezadaná, protože jsem vždy razila heslo, že nebudu dělat ústupky a chci někoho přesně pro mě. O nápadníky jsem nikdy nouzi neměla a ženaté muže razantně odmítala. On byl o 6 let starší, jiskra přeskočila okamžitě, ale když jsem zjistila, že je ženatý, rozhodla jsem se, přestože mi začal okamžitě psát sms, že se mu budu vyhýbat. Bylo to ale silnější než já a tak když odjel na několikaměsíční školení, v domnění, že se nemůže už nic stát, jsem si s ním začala psát. Krátce před jeho odjezdem jsem se dozvěděla, že je jeho manželka těhotná a vzpomínám si, že jsem o něm prohlásila, že toho bych doma nechtěla, protože ten by se přemlouvat nenechal. Tehdy jsem si s ním nic začít nechtěla, jen se mi líbil, byl milý… a ani nevím, co jsem si myslela, když jsem souhlasila se schůzkou. Hned na prvním rande mi sám od sebe řekl, že "v manželství není šťastný", ptala jsem se, jak jsou spolu dlouho, prý 8 let, z toho asi 3 roky manželé. Nikdy jí nemiloval, vybojovala si ho atd. Ptala jsem se, jestli jí byl někdy nevěrný, prý NE. Ptala jsem se, proč si jí vzal. Prý kvůli tomu, že na jeho byt mu ručili její rodiče, svatba se očekávala a další bláboly. A taky mi řekl, ať mu dám 14 dní, že to vyřeší. Že strašně lituje, že mě nepotkal dřív, jsem holka, kterou si vždycky přál. a já mu uvěřila. CHÁPETE TO? !

Z původních 14ti dní se stal asi měsíc a půl, kdy za mnou jezdil, nebo já za ním, do města, kde byl na školení, celou tu dobu jsme spolu byli, vždy v jedné posteli, ale já s ním nespala. (protože nejsem děvka, ha ha) Když jsem ho nutila se rozhodnout, oznámil mi, že nemůže odejít, protože by ublížil mnoha lidem. Už tehdy to byla mezi námi veliká láska. Já s ním ukončila kontakt, on mě ale nenechal. Nutně mě potřeboval naposled vidět. Já svolila a tehdy jsem se s ním vyspala. Já zamilovaná, on zamilovaný. Od té doby jsme se stále scházeli, já to s ním v podstatě neustále končila, ale vždy jsem podlehla. Moc dobře to se mnou uměl. Byla jsem strašně moc zamilovaná, on také, věřila jsem, že jsme si souzeni, jen osud se nám postavil do cesty. V té době se o nás dozvěděli všichni v práci a začalo peklo, na které jsem byla sama. Ale už od první chvíle to ON nechtěl skrývat, vodil si mě za ručičku po městě, dle jeho slov byl rád, že se se mnou může chlubit, protože jeho manželka je tlustá a ošklivá, v podstatě byl šťastný, když o nás všichni věděli. Já se ptala, jestli si naivně myslí, že jeho žena o nás neví. A on mi povídá, že určitě neví, protože je moc dobrý herec. (! ) Krátce před tím, než se měl vrátit ze školení zpět do práce - a pár týdnů před narozením jeho prvního potomka - jsem to s ním ukončila. Přestala jsem reagovat na sms, kterých jsme si do té doby vyměňovali 60 denně, někdy i víc. On se mnou neskončil. Z kolegů už tehdy se mnou nemluvil skoro nikdo, ale já jsem "ve jménu pravé lásky" chodila s hrdě vztyčenou bradou. A tehdy se ke mně začaly donášet zvěsti, že na svém minulém pracovišti "vojel kde co". Já tomu neveřila, vždyť o mně najednou začali lidi vyprávět, že jsem strašná, vyspala jsem se s tím a s tím, ale nebyla to pravda. Proč by teda měla být pravda to, co tvrdí o něm?

Po jeho návratu k nám do práce jsem ho ignorovala. Bylo to těžké. Posílal mi zamilované básničky, co složil, já byla vyřízená, ale odhodlaná žít bez něj. Nutně mi ale musel něco říct, prosil mě o schůzku a já (kráva) zase povolila. A tehdy mi při letní večerní procházce oznámil, že odejde od manželky. Že jí to řekne až po porodu, protože teď by byla schopná potratit. (Když to po sobě čtu, zabila bych se). V té době jsem byla už psychicky dost na dně, protože jsem tu situaci mezi námi od začátku snášela hodně zle, ale přesto jsem souhlasila. Měla jsem zatmění, nebo jsem tak špatný člověk? Ale neuměla jsem si představit, že bez něj můžu žít. Sice jsem probrečela skoro celou noc (v jeho obětí), v době, kdy jeho manželka byla už po porodu v porodnici, jak jí tohle můžeme udělat (on neuronil ani slzičku), ale tím má lítost zřejmě končila. Myslím, že on v té době beze mě také nemohl žít, protože v den, kdy manželka přišla z porodnice s miminem domů, jí to oznámil, sbalil pár věcí a UTEKL ke mně.  

Co následovalo se ani nedá popsat. Nervy. Z mojí rodiny (jejíž polovina pracuje ve stejné firmě jako my a dokonce na stejném oddělení jako jeho manželka) se mnou mluvila jen mamka a to čistě z mateřské lásky. Z jeho rodiny výčitky. Po týdnu, kdy se u mě doma válel a bál se vlastně zapnout mobil, mu začali volat (naši tedy i její) nadřízení, ať se okamžitě vrátí domů. K tomu mi navíc oznámil, že k nám na oddělení za pár měsíců nastoupí jeho bývalá milenka. (? ) Cože? ! Tak přiznal, že měl DVĚ, ale nelhal mi, protože já se ho přece ptala, jestli byl nevěrný MANŽELCE, ale on s ní v té době JENOM žil, manželé ještě nebyli. Tuto milenku ukončil krátce před svatbou. A říká mi to, abych se to nedozvěděla od ní. Já jsem udělala strašnou scénu a dodnes nechápu, proč jsem ho nevykopla okamžitě. Druhý den nato, večer, kdy jsem byla v práci, oznámil, že musí jet domů, protože mimino má horečky. Druhý den se vrátil. Prý mu volali seshora a má se hned vrátit domů, nebo já či on přijdeme o práci. Vtipné. Okamžitě si sbalil věci a UTEKL zpátky k ní.

Šok, v jakém jsem byla, se nedá ani popsat. Za několik dní následoval pohovor s našimi nadřízenými, kteří nám náš vztah v podstatě zakázali, vzápětí nás ale ujistili, že o práci kvůli tomuhle přijít nemůžeme. Ten den jsme se dali zase dohromady, protože prý chce být se mnou a kdyby věděl, že to byly jen plané výhružky, neodešel by zpět domů. Tentokrát to doma oznámí postupně, aby si na to stihla zvyknout a my dva budeme předstírat, že už spolu nejsme, aby "ti úplně nahoře" zase nevyhrožovali. No, "připravoval" ji asi 3 týdny. Domů jsem ho vzít už nechtěla, domluvil si bydlení u kamaráda (můj bože, co já mu všechno uvěřila). Tajně jsme se scházeli, já už nebyla v té době při smyslech, vážně ne. Nakonec jsem na něj uhodila a on se teda "rozhodl", že mimino opustit nemůže, protože se vzájemně potřebují (v té době mu tchán nabídl peníze na nákup novějšího auta, takže asi tak). Ale vůbec mě prý nevodil za nos, rozhodl se právě v tu chvíli.

Psycho pokračuje. Začali mě informovat dobré duše, že jsem v pořadí milenka číslo 20 - 30. Já si nechala nakecat, že to není pravda a POKRAČOVALA jsem s ním. PROČ? To nikdo nepochopí. Byla jsem tak vyčerpaná a měla takový vztek, že to podělal ZNOVU, že jsem se rozhodla to s ním táhnout dál, dokud se nepostavím nějakým způsobem na nohy. Myslela jsem, že ten vztek, se kterým jsem se probouzela každé ráno, mě zabije. Tak jsem ho uložila hodně hluboko a dál byla se svým milovaným. On mě totiž "strašně miluje", ale okolnosti mu nedovolí být se mnou. Já věděla, že už ho nemiluju - resp. milovala jsem toho, kým jsem myslela, že je, dokud se neukázal v trochu ostřejším světle. Měli jsme domluvu, že na konci roku bude i konec nás dvou. On tomu neveřil, jak jinak. Velká láska, která nemůže jen tak skončit. No a abych začala být konečně trochu stručná: bývalá milenka nastoupila, prý mu začala ještě před tím vypisovat sms, domluvili jsme se, že jí nebude odepisovat. S milenkou (o které vím v práci jen já) jsem měla stručný rozhovor na téma "nebudeme se dohadovat kvůli chlapovi" a "toto téma je mezi námi uzavřené". Vlastně jsem se jí ani na nic ptát nechtěla, přesto jsem se dozvěděla, že spolu byli více než rok (on předtím tvrdil max. tři měsíce) a že před ní už jich několik měl, že se nezmění a bude to dělat pořád. Byla jsem na ni milá, vždyť ona za nic nemůže. Dokonce jsem se ho ptala, co na ní proboha viděl. A on mi povídá, že oproti jeho manželce byla pořád hezká, ale teď už by si s ním nic nezačal. Občas jsem se ho zeptala, jestli mu nepíše, on že ne, že žádná komunikace mezi nimi není a že to teda bude v klidu. Fajn, skvělé. No a před pár dny mi moje intuice (kterou mám docela na úrovni, ale z nějakého důvodu vyšší blbosti ji ignoruju) napověděla, že jsou v kontaktu. Uhodila jsem na něj, jestli si psali. Jestli mi nechce něco říct. Protože si myslel, že to vím od ní, tak se přiznal. Že ale nepovažoval za podstatné mi to říkat (ačkoliv jsem se ho několikrát ptala) . No a v té vteřině u mně skončil.  

Že mi to trvalo? Ano, trvalo. Těch lží, na které jsem mu přišla, bylo tolik. Snad z toho, co jsem napsala, pochopíte, že nejsem nevzdělaná a hloupá nána, že jsem "jenom" naivní kráva. Takže teď přemýšlím nad tolika věcmi, že mi asi praskne hlava. Jak mám sledovat, že si ti dva spolu znovu začnou (pokud už to neprobíhá teď, tak k tomu každým dnem dojde, protože ona je oproti mně ten typ, co po něm jede a na nějaké dobývání si nehraje)? Jak mám dál fungovat, když v práci teď už nemám absolutně nikoho, kdo by mě jakkoliv podržel? Mám si odpustit, že jsem kvůli naprostému zatmění přišla o půlku rodiny, o všechny "přátelé" v práci, mám odpustit jim, že mě odepsali, přestože jsem byla jen jednou polovinou tohohle svinstva? Jak mám odpustit SOBĚ, že jsem dokázala popřít všechny morální hodnoty, které jsem si budovala a jak to mám nějakým způsobem odčinit? I kdybych se omlouvala donekonečna, nic by to nespravilo. Vždycky budu jen ta, co údajně chtěla odvést tátu od rodiny. Manželka mu odpustila. Chápe to někdo? Je vůbec možné žít s někým víc než 8 let a nechat se v jednom kuse podvádět? A nevědět to?  

Dá se nějak všechno spravit? Změnit práci nemůžu, protože moje jméno je v tomto oboru něco jako morová rána - nikdo mě neviděl, ale všichni už TO o mně vědí. Nedostávám odměny, přestože nadřízení si moji práci chváli, ale "seshora" to není průchozí. Nemám už šanci. Vím, že to zvládnu, ale zatím nevím jak. Litovala bych jeho dítě, jeho rodinu, jeho manželku, ale mám sílu už jenom na to, abych litovala samu sebe. Můžu si za to sama, všechno tohle vím. Jen nevím, kdy a jak si to odpustím.

Zažila jsem něco hodně podobného a taky se snažim z toho nezbláznit a nějakou dobu si také snažím si odpustit, ale nejde mi to. Jestli chceš, můžeme si napsat.

Budu ráda, když si napíšeme, jak už jsem psala, nemám to s kým probrat . Můj mail je daiiva@email.cz, tak se svěř a snad nám to pomůže oběma

Tak to vás lituji. Ale co je, myslím si velice důležité, že jste se vrátila, jak se říká, z té kratší cesty. My ženy máme tendenci hledat hlubokou a velkou lásku a ta chiméra nás natolik zaslepí, že vůbec nevnímáme chyby charakteru toho partnera. Velká láska ta, bohužel, existuje pouze v naších ženských představách. Pro vás je v této složité životní situaci důležité to, že máte práci, časem to přebolí a i vaší známí, kolegové to pochopí a znovu si k vám najdou cestu. Hodně štěstí vám přeji, Eva