Téma: Dolehl na mě rozchod vztahu - podruhé a ještě ničivěji
Ahoj, lidi,
chtěl bych se svěřit a zeptat o radu/názor/ideálně vlastní zkušenost.
Před něco míň než půl rokem jsme se rozešli s bývalou přítelkyní. Zezačátku nám to bezva klapalo, v životě jsem nepoznal nikoho, kdo by mi tak sednul tou svou "hromádkou" vlastností. V životě jsem se slečnou neměl tolik společných věcí. Připadalo mi to, že nic takového se nemůže stát, tím spíš ne mně. Asi první dva měsíce jsem se hodně snažil, myslel jsem si, že něco takovýho už neumím.
Pak to ze mě vyprchalo. Nevěděl jsem, jestli ji mám rád. Začaly mi pomalu vadit některý maličkosti: že je dost uzavřená, že před mými přáteli jen mlčí, zatímco já se (alespoň ještě tehdy) snažil s jejími přáteli co nejvíc vycházet, aby měla radost, že je ve spoustě věcech neprůbojná, i když jsem za ní ještě stál, že se mi ji v některých věcech nedaří dotlačit k tomu, aby mi byla rovnocenným parťákem. Chtěl jsem, aby si víc věřila, měla trošičku větší lokty. Aby se víc projevila, uměla si dupnout. Ona to v sobě má, jen to měla potlačený. Tohle já hrozně moc potřebuju, a pro takový holky jsem schopnej udělat první poslední, přitahuje mě to. Přitom ona by pro mě první poslední udělala bez mrknutí oka. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, proč to ve mně uvadlo, že tohle byl ten důvod. Tehdy mi to nepřišlo jako důvod k rozchodu, ten jsem v sobě ani nedovedl identifikovat. A i kdyby ano, necítil jsem žádné právo ji řikat jakékoliv poznámky a námitky, "snažit na ni cokoliv měnit". Žádné právo.
No, stalo se, co se dalo očekávat. Já už nemohl takhle dál. Vždycky jsem se na ní hrozně moc těšil, ale pak to ze mě vyprchalo, když jsme se setkali. Působila na mě jako tichá myška, která jen čekala, až ji obejmu, dám ji pusu, a všechno bude OK. Určitě by bylo, víc po mně nechtěla. Já jsem pak už ale nedovedl vyvinout iniciativu. Nevěděl jsem, jestli ji mám rád, v hlavě se mi motaly fantazijní postavy, kde byla ona, jen prostě trochu dravější, rozhodnější. Má to v sobě, a až to objeví, doufám, že ji nikdy s nikým nepotkám, to by mě asi zničilo.
Když jsme se rozcházeli, snažil jsem se k ní být co nejotevřenější. Nechtěl jsem to udělat, ale nemohl jsem jinak. A už tehdy jsem věděl, že dělám strašnou blbost, nicméně je fakt, že stav, kdy jsem to přivedl do vztahovýho hnití byl neudržitelnej. Pak jsem si trochu pobrečel a za pár dní jsem byl pocitově "docela dobrej." Přišlo mi, že jsem se mohl zase znovu nadechnout. Nemusel jsem mít pocit, že se můžu mít fajn, aniž bych někomu druhému jen ubližoval. Já chtěl prostě žít, a ne jen potichoučku spolu, ale prostě třeba někam vyrazit jako nejlepší parťáci, ne abych byl pořád ten tahoun, "vůdce smečky". Takovou roli nemám v povaze…
Takhle to bylo pár týdnů, měl jsem se docela prima. Pak se mi to začalo postupně vracet. Napřed málo, pak víc. Začalo se mi o ní zdát, chyběla mi víc a víc (i když jsem se tvářil, jak ne, jak to mám na salámu, a jak je mi kooonečně hej), dokonce jsem si vzal zas do postele plyšáka, jak malej. Nějak to tak bylo vlastně až do teď. Nebyli jsme vůbec v kontaktu. Já doufal, že třeba i já chybím jí, ale nechtěl jsem jí psát, protože jsem byl přesvědčený, že ta už je dávno úplně někde jinde.
Nemýlil jsem se. Přála mi k narozenimám. Ptala se, jak se mám, děkovala mi, že jsem k ní byl upřímný při rozchodu (částečně ano, ty důvody popsaný výše jsem neříkal, protože jsem to bral jako můj problém, a nechtěl jsem ji to dělat horší - necítil jsem žádné právo na to se ji snažit měnit), že se má dobře, že jede na dovču, že ušla obrovský kus cesty atd. To mě dostalo. Byl jsem zrovna v práci, tak jsem pak celý den neotevřel až do večera Facebook, protože psát si s ní o těhlech věcech v práci, to bych se tam asi složil. Dorazilo mě, s jakou lehkostí (upřímnou, nezlou, neútočnou) mi říkala, že už to je dávno za ní, že se má skvěle - ne proto, že by mi chtěla ubližovat, ale protože už to má prostě na salámu, co bylo, bylo; je to minulost, a myslela si, že pro mě taky.
Já to nechápu. Připadá mi, že jsem se rozešel znovu. Nemůžu ji dostat z hlavy, pořád na ni myslím. Začal jsem chodit pracovat i na noční, abych co nejvíc zabil čas a neměl čas na to myslet, moc to ale nepomáhá. Jak je to vůbec možné, že ji to nijak nebolí, ale já jsem z toho úplně v háji, po půl roce žádného kontaktu? Jak je možný, že ji mám rád, ale jí to už přešlo (do citově ne silné roviny)? Nerozumím tomu. Vůbec nevím, co mám dělat. Vymazal jsem si ji z telefonu, Facebooku, schoval všechno od ní, nemůžu se na to dívat. Nedovedu s ní mluvit, mám ji rád. Chybí mi a stýská se mi po ní.
Co bych měl udělat? Nebo takhle - asi bych neměl dělat nic, já vím, tady nic než "nic" dělat vlastně nejde. Navíc to beru tak, že když jsem se s ní jednou rozešel, tak to prostě tak mám brát, a ne otáčet, navíc tady to opravdu není možné… Ale co místo toho? Nebo jak se k tomu mám postavit, aby mě to nebolelo? Děkuju…
(0 lidí)   (0 lidí)  
Stránka otevřena 2755x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Ahoj. Ta zamilovanost, která tě přešla, vyprchá vždy. I kdyby byla dravější, tak by to z tebe jednou vyprchalo také.
Můj názor je, že pokud se dva lidé rozejdou, tak to má většinou vážný důvod, který nezmizí a vždy tam bude. Ona se nezměnila a je pořád stejná. Dřív nebo později by ti to začalo vadit znovu a dopadlo by to stejně.
Jinému klukovi by to třeba nevadilo. Prostě jsi ji neměl rád takovou, jaká je. Já bych ti návrat znovu nedoporučila.
Musíš si najít holku, kterou budeš mít rád takovou, jaká je s ne se jí snažit měnit k obrazu svému. To, že má sobě dračici, si jen namlouváš, protože bys jen chtěl, aby ta dračice byla, ale není a proto sessni rozesel. Vevracej se k ní. Ublížil bys jí znovu. Co si člověk rozsévá, to bude také sklízet. Musíš si to vybrecet.
Věk: 27
ženy prožívají rozchody jinak než muži. Sama jsem se o tom nejednou přesvědčila. Pro ženy je nejhorší část právě ta hned po rozchodu. Trápíme se, nemůžeme přestat myslet, pláčeme a máme pocit že nás už nic pěkného nečeká, neumíme být samy. Po čase už pláčeme míň, vzpomínáme, je nám smutno, ale tak nějak si zvykáme. U každé holky to období trvá jinak dlouho. ALe řekněme že průměrně dva měsíce. A jak si zvykneme že jsme samy, začneme si postupně tu samotu oblibovat. Uvědomíme si že si můžeme dělat co chceme, co jsme dřív nemohly. Můžeme flirtovat, bez výčitek, užívat si, pařit s kámoškama. Seznamujeme se s novýma lidma, a taky klukama. V té fázi už je nám prostě dobře, už na bývalého myslíme s úsměvem, máme to za sebou.
Chlapi vnímají rozchod přesně opačne. U nich je nejdřív ta druhá fáze - po rozchodu jsou jak urvaní ze řetězu, paří, užívají si svobody, loví holky (nebo se o to snaží), chodí kalit s kámoši. Ale po určité době, řekněmě dva měsíce, si začnou uvědomovat že jsou vlastně sami. Nikdo jim nepošle sms na dobrou noc. nikdo se k nim nepřitulí. chodí do práce, z práce, nikdo na něj nečeká. Pak si začnou uvědomovat že jim ta holka chybí, a začnou vzpomínat na to hezké co mezi nimi bylo. špatné věci které se staly jakoby odsunou do pozadí. a začnou litovat že se rozešli. Kor zvlášť, když tu holku vidí jak ona je už úplně v pohodě (protože brečela celé dva měsíce předtím).
Je to normální klasický porozchodový efekt.
A jak už zde zaznělo, nevracej se k ní. Přesně pro ty důvody které popsala Dáreček, a proto že stejně bys jí znovu ublížil. Jdi dál. Hledej novou přítelkyni.
je to tak a mě to připadá strašně divné a nelogické. Celkově mi v tomhle připadají muži strašně divné stvoření To je jako kdbych spadla ze schodů, a rána mě začala bolet až půl roce
Já myslím, že ještě hodně záleží na tom kdo se s kým rozejde. Ten kdo to chce udělat, je v něčem nespokojený a chce to změnit. Chce svobodu. Po rozchodu si svobody užívá, ale časem přijde na to, že ani to paření s kamarády apod. ho úplně nenaplňuje. A začne vzpomínat na partnerství.
Kdežto pro toho, kdo se rozejít jako první nechtěl, je rozchod šok. Brečí apod. , ale časem se z toho dostane, často bývá i posilněn a silnější a má sílu hodit minulost za hlavu a jít dál.
Ano to je pravda, na tom kdo se ským rozejde, záleží. Člověk který se rozchází zpravidla už ví dlouhou dobu dopředu, že se rozejít chce a tak má čas se na to psychicky připravit. Kdež to člověk, se kterým se rozchází takovou možnost nemá a proto to bývá taková rána. Mozek se prostě nedokáže ze dne na den emocionálně separovat.
Většinou jsem však slyšela zatím jen od mužu, že to tak mohou až po půl roce prožívat. Když jsem se s někým rozešla já, tak jsem to tak nikdy neměla a proto je to pro mě nepochopitelné. Když se s někým rozcházím, tak už jsem si na 100% jistá, že to tak opravdu chci a je to mé konečné rozhodnutí. Nikdy se mi nestalo, že bych po půl roce začala brečet.
Pokud si chtěl tak strašně užívat svobody a pak se vrátit, tak mi to připadá spíše sobecké a zametání s člověkem jako s kusem hadru.
Věk: 10
Protože tak ženy fungují. Žena po rozchodu, brečí, hroutí se - a pak se z toho dostane úplně. Za nějaký čas prostě jednoduše věří, že "těch 30 let spolu vlastně nic neznamenalo" a jedou dále.
Vy jste se snažil, měl jste dojem, že je vaše. Rozešel jste se, a měl jste pocit, že je na vás závislá. V případě potřeby byste mohl možná odvolat a vztah vrátit. A když se přes to přenesla i oba, pochopil jste, že mosty jsou naplno spálené - a vaše už není a nebude.
Nechte ji už být. Nevíte, jestli ji chcete nebo nechcete - a ublížil byste jí znovu.
Je vám 22 let, žádná tragédie. V té době člověk hledá, najděte si přirozeně aktivní ženu, kterou nebudete chtít předělávat. Chtít předělávat ženu je bláhové, jednak se to nepodaří, jednak je z toho jen rozčarování. Žena más měla ráda, a tak vám vycházela vstříc, tak jak to ženy umějí - aspoň na začátku vztahu.
Věk: 48
Ja zazivam neco podobneho, ale snazim se toho zbavit.
10 nejnovějších témat v kategorii:
Téma |
Odpovědí | Otevřeno |
Datum přidání (Autor) |
---|---|---|---|
Bývalá přítelkyně byla asi stále zamilovaná do bývalého manžela - trápím se rozchodem s ní | 3 | 1791x |
03.12.2023 09:24:22 (njn) |
I po rozchodu vzájemné urážky, možný návrat? | 3 | 1738x |
03.09.2022 21:38:36 (antivir) |
Odešla po 5 letech byl sem d*bil | 3 | 2860x |
28.06.2020 21:28:33 (Tojeasijedno) |
Ochlazení ve vztahu, nezájem, přítel nemá rád moje děti | 13 | 2267x |
01.06.2020 11:10:29 (janičkakočička) |
Nemohu se odpoutat | 6 | 2144x |
12.03.2020 20:39:26 (Diana) |
Co vytěžit ze samoty po rozchodu | 6 | 1875x |
03.03.2020 20:47:41 (Introvertka) |
Opustil mě milenec | 5 | 3137x |
29.02.2020 19:42:04 (Neznámá podvodnice) |
Rozchod se ženatým mužem | 15 | 2361x |
13.02.2020 06:43:58 (janajka) |
Rozchod po 6 letech | 12 | 2209x |
19.01.2020 22:09:00 (Pablo92) |
Po půl roce otěhotněla, rozešli jsme se, vrátí se ke mě? | 27 | 2150x |
06.01.2020 16:49:47 (BMDejv) |