Téma: Porozchodový stav mysli aneb Myšlenky odkopnutého člověka

Zdravím Vás všechny
Opět píši pokračování svého příběhu o rozchodu se svojí bývalou přítelkyní.
Vše podstatné jsem napsal v prvním článku, ale jelikož jsou věci, které nejdou utnout hned a naráz, potřebuji se opět ze svým myšlenek a pocitů vypsat. Uvědomuji si, že tohle je taková terapie. A ikdyž je to náhled do mého soukromého života, vím, že moje problémy s rozchodem jsou v mnohých případech stejné, jako problémy ostatních. Pomáhá mi to a třeba to někomu příjde vhod, až se k tomu článku dostane a bude stát před stejným problémem, jako teď stojím já sám. Je to pro mě i zvláštní, protože absolutě nechápu, proč to vlastně dělám a co z toho mám. Píšu tady svoje pocity, řeším věci, které se už řešit nedají a marním Váš čas tímto čtením. Možná ze zoufalství, možná proto, že v tom nejsem sám. Těžko říct. Člověk by se nejraději ze všeho vykecal a nejhorší je, že když jste v těch největších sra. kách, tak nikdo na vás nemá čas. Nikdo. Nedávno jsem měl dovolenou. Pět dní volna. Sám. Když jsem někomu napsal, všichni mě poslali slušně do háje. A co chcete dělat? No, nic, protože jen potřebujete někoho, komu řekneme, jak se cítíte a nikdo není poblíž.
Uběhly další dny od našeho posledního rozhovoru s bývalou přítelkyní, ve kterém se opakovaly ty stejné věci. Však to znáte. Jedna strana stojí majestátně na vrcholu světa a ta druhá klečí na kolenou, ryje obličejem v zemi, prstíčkem hrabe a udělá všechno, aby to vše bylo zase jako dřív. Jenže ono nikdy nebude. Nikdy = nebude!
Definitivně jsem pohřbil všechny naděje na další společné večery v sexuálním opojení. Stejně tak jako fakt, že už si nikdy nebudeme, aspoň momentálně, povídat jako normální lidi. Ono v podstatě není o čem, kromě počasí a nějákých zbytečných prkotin, který za pár minut stejně zapomenete a potom ani nevíte, že jste se o něčem takovém vůbec bavili. Což je trochu zvláštní, protože jsme si vždy povídali o všem možném a trvalo to i několik hodin. Jenže teď už je to jinak. Člověk jednoduše neví, na co se ptát. Respektive ví, ale má strach z odpovědi typu: ,, Mám se skvělě, zrovna jsem někoho potkal/potkala a je to vážně suprový". Možná proto, že nemá zájem, možností je několik. A přitom třeba víte, že ten člověk trpí skoro stejně jako vy, ale nemůžete dělat nic. Ano, nabídli byste pomoc, svoji společnost, ale nejde to, protože by vás to potom semlelo jako mlýnek na maso. Víte to. Hlava si jede svoje, srdce si taky stojí za svým. Tak čím se pak má člověk řídit?   Někteří z Vás měli pravdu. Chce to čas. Hodně času.   A to je věc, které mám více, než dost, když nepočítám 8 hodin v práci. A s tím už se dá něco dělat. Byť je to velmi čerstvé a stálé si lížu rány. A když na to příjde, tak vlastně tento rok již podruhé. S tím rozdílem, že poprvé to bylo poněkud zvláštní. Podruhé to bylo ještě zvláštnější a absurdnější. Celkově můj život se pořád točí v samých absurditách a paradoxech. Už to tak mám dáno od narození a bude mě to provázet celým mým životem. Je to o zvyku a člověk s tím nic neudělá.
Víte, já jsem člověk, který prosí jen chvilku. Ano, stal jsem se jedním z té nekonečné řady odkopnutých můžu, kteří zkoušeli svoji bývalou přítelkyni lámat, prosit, škemrat o další a další šance, přesvědčovat a tak dále. Mezi námi se nic nestalo, nic jsme si neudělali, tak proč to nezkusit?   Jenže tyhle věci nikdy, nikdy, nepadnou na úrodnou půdu.   Je to jako umývat zrcadlo čokoládou a doufat, že bude čisté. Nebude. Největší impuls mi dal jeden můj velmi dobrý kamarád. Pravda, v jeho podání to zní skoro až šíleně, protože je to ten typ, co nebere ohledy na nikoho, hledí si sebe a vydal se na dráhu profesionálního k. revníka, přesto, že má přítelkyni, ale, proč to nezkusit? Co člověk může už ztratit? Když nad tím tak přemýšlím, co opravdu můžu ztratit? Nic, protože to nejcenější jsem již tratit. A tuhle ztrátu si budu pamatovat do konce života. Kamarád mi řekl něco ve smyslu : ,, Ty, v. le. A proč taky někam nejdeš? Proč sedíš doma a užíráš se tím? Tak ona si chodila a chodí, kam chce, kdy chce, užívá si a ty se tím budeš trápit? Děláš si ze mě p. del? Tak to ne, kamaráde. V pátek jdeš se mnou si vyrazit z kopýtka a to ti říkám, že tohle si užiješ jako kdysi. Teď už máš povolenku a prostě půjdeš. Proč? Protože, proč by ne? Co tím ztratíš? "  Vždycky jsem bral spíše ohledy na ostatní, než na sebe, jednoduše proto, aby mi to potom nebylo vyčteno a já si nepřipadal jako totální vůl.
Pravda je taková, že pár let zpátky jsem byl velmi spontánní člověk. Akorát postupem času jsem si raději vybudoval pevnou půdu pod nohama a na tenký led jsem se moc nepouštěl, protože. vlastně ani nevím proč. Když nad tím tak přemýšlím, riskování mi nikdy nebylo cizí. Člověk kolikrát riskuje a ani si neuvědomí, co všechno se mohlo/může stát. Až s odstupem času si tyhle věci vybaví a zasměje se tomu, protože už o nic nejde. Takže možná lehký strach z neznáma. Ale na tom teď nezáleží. Důležité je, že v ten moment mi došla podstatná věc.
 ,, Ten kluk má pravdu! ", pomyslel jsem si. Najednou jsem se na sebe podíval jeho očima i očima své bývalé přítelkyně. Co jsem viděl? Ne muže, ale kluka. Ne silnou osobnost, ale trosku. Trosku, která ryje tím obličejem v zemi, škermá, prosí, omlouvá se i za věci, které pomalu ani neudělal, sype si popel na hlavu a nemá vlastně ani důvod to dělat. Ta troska byla před několika měsíci silná, psychicky odolná bytost, kterou nerozhodil ani největší poblém a teď? Pche, sám před sebou se stydím! Stydím se a teď už chápu, proč to dopadlo jak to dopadlo. Já mít ve své blízkosti člověka, který se chová úplně stejně jako já, je mi na blití. Neposlal bych ho pryč, ale stál bych u něj a smál se mu, řekl bych, ať se probere, vzpamatuje, utře slzy, vstane a jde dál! Protože všechno v životě jednou přejde a přebolí. I ta největší křivda, nařčení, cokoliv. Všechno jednou přebolí. A já se určitě nechci někde krčit v koutě jako vyplašený kuře. Ano, zní to jako silácké řeči, vím to. A stejně tak dobře vím, že stavy, kdy bych nejraději vše vrátil zpět a všechny svoje chyby napravil, se ještě několikrát objeví. Vím a počítám s tím. A v tom je právě ta dobrá věc. Člověk s tím počítá a může se na to připravit. Jak? Niják, s tím se prostě musíte naučit žít. Kdy? No, přece v tu nejvíc nejnevhodnější dobu, jak už to tak bývá. Počítám s tím, že se ráno probudím a budu se tvářit jako mistr světa, všechno bude v pohodě. Až do okamžiku, kdy si půjdu lehnout, protože člověk vždy nejvíc přemýšlí, když jde spát. Největší zvláštnost je ta, že absolutně necítím nenávist. Nic jsem si neudělali. Kdyby v tom byla nevěra, neřeknu ani popel. Kdyby v tom byl alkohol, drogy, domácí násilí, mlčím a neřeším to. Ale tohle je mnohem horší. Člověk hledá nějáká negativa a nenachází. O to horší to je. Bohužel.
A o tomhle jsem si povídali několik hodin v kuse. No, spíš to byl monotématický rozvohor mě a mě, protože kamarád jen poslouchal ale nakonec k tomu taky přidal ještě dalších pár rad. Nevím, jak to dělá a nemá cenu nad tím ani přemýšlet. Řekl mi : ,, V. ole. Uvědom si, že každá strana ty rozchody bere jinak. Chlap je z toho v p. či hned na začátku a ženská je v klidečku, v pohodě, neřeší nic. Ale potom se to otočí a karty se obrátí. Ženská si potom uvědomí, že se zase tak špatně neměla, že to vlastně ani nebylo tak zlý a bude se chtít vrátit. A má to tak každá, každá, KAŽDÁ! A kdyby věděla, co chce, tak si s tebou nepíše, neptá se, neřeší jak se máš, nezajímá se. Neví, co chce. NEVÍ! Ženská Ti řekne, že jde od Tebe pryč, ale vlastně nechce. Jenže už to řekla, tak jakože chce, ale pořád nechce!   "
Po tomto rozhovoru jsem se ptal několika mých známých ženského pohlaví, co je na tom pravdy a nejšpíš minimálně trochu něco určitě. Pokud si žena skutečně něco vezme do hlavy, tak ikdyby to bylo špatně, stejně si za tím stojí. Jedna známá mi dokonce řekla, že i po šesti letech stále vzpomíná na svého bývalého partnera a mého kamaráda. A že dodnes lituje toho, že spolu nezůstali a že jí to ještě po těch několika letech mrzí. Ženy jsou umanuté. A nic s nimi nepohne, byť se po čase ukáže, že udělaly chybu. Ale, jednou to bylo řečeno, tak je to,, pravda". Tím pochopitelně netvrdím, že muži jsou nejlepší na světě, to ne. Určitě se najde pár chlapských vlastnosti, které ženy přímo rozpálí do běla. A že bych jich sám na sobě taky našel několik. Bylo mi řečeno, že ženy postrádají logické chápání, řídí se emocemi, neuvažují dopředu. Pro ně jednoduše existuje TADY a TEĎ. Je jedno, že za pár okamžiků to  bude jinak, ale prostě TADY a TEĎ. A je úplně jedno, jaká je situace. Podle mě se žena vždy trefí do té nejméně vhodné chvíle. Moje zkušenost? 1. dubna = 1,, rozchod". Moje narozeniny = rozchod a konec. A popravdě, nevěřím tomu, že to je to, co skutečně chtěla. Po tolika letech člověk pozná, když mu blízká osoba lže. Jenže, kdo by jí to vymlouval, když je to TADY a TEĎ?
Na jednu stranu, něco na tom asi pravdy bude. Ale kdybych měl zajít do extrému. která žena se vrátí k chlapovi, kterej nejde pro ránu daleko, třeba? Kdo by chtěl notorického alkoholika, který denně propije sumu peněz, zatímco doma má ženu a dítě/děti? Asi je to myšleno na normální případy a normální lidi. Nechci, abyste si mysleli, že tímhle jsem si vytvořil nějákou naději, to ne. Tak naivní už nebudu a vím, kde mám svoje místo. Ale když to vezmu čistě na sebe a svoje předešlé vztahy, něco na tom trochu pravdy přece jen bude. Možná, že se všechno ukáže časem, kdo ví. Za ty roky jsem se naučil moc s dobrými věcmi nepočitat, protože kdo se moc těší, často spláče nad výdělkem, což byl i několikrát můj případ.
A tímto psaním vlastně sleduju svoje stavy a myšlenkové pochody. Což mi taky pomáhá vyrovnat se se vším aspoň trochu líp. Zabere to pár hodin času napsat takovou věc. Člověk musí přemýšlet, zapojit hlavu, mozek. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nezabrousím na její FB profil. Ano, protože mi není ukradená. Opak lásky totiž není nenávist, ale lhostejnost. Ale tu já necítím. Ale potom si řeknu, že z toho mám stejně kulový a jen hlavu v péru, sám sobě se zasměju a život jde dál svojí cestou. A za měsíc to bude lepší a za další měsíc zase a pořád dál. Jediná věc, ze které mám strach, tak jsou Vánoce. To bude ta pravá zkouška ohněm. Ale, kvůli sobě to chci zvládnout. Chci a musím.
Omlouvám se všem, kteří tráví svůj čas nad tímto psaním, ale momentálně je to metoda, která mi pomáhá se s tím vyrovnat a třeba tohle někomu pomůže se zase vyrovnat se svým porozchodovými stavy. Možná to někoho inspiruje, dá příklad k tomu, aby nedělal stejné chyby a vyvaroval se jich. A třeba i tohle někdy v budoucnu zachrání nějáký vztah.

Děkuji Vám za přečtení, názory, rady, zkušenosti, za všechno.