Téma: Mé vzpomínky na přátele z dětství

Přemýšlela jsem Pluto, jestli to tady napsat... není to veselé čtení. Moje nejlepší kamarádka z dětství zemřela před dvaceti lety a nechala po sobě dvě děti. Jsem občas v kontaktu s její mužem, už se neoženil, našel si přítelkyni....ale na manželku pořád nezapomněl. Moje další kamarádka zemřela před pěti lety... byla sama, rozvedená s dcerkou. Její bývalý manžel se postaral o dceru i o vše kolem pohřbu a dalších věcí. Tyhle dvě mi byly nejbližší.

Život mi postavil do cesty další přátelství, kterých si velmi cením a dokonce udržuji přátelství i po internetu. A co beru, snažím se i dát. Myslím, že v tomto směru jsem šťastný člověk.

O svém kamarádovi z dětských a pozdějších let jsem se tu už zmínil.Byli i další. S některými se stále vídávám, protože od dětství se některým z nás nezměnilo bydliště. Také vzpomínám na jednoho který mne naučil kouřit cigarety-motala se mi vždy hlava. Tento kamarád nás ostatní učil i pít alkohol. Někteří z nás jsme alkohol vyzvrátili, ale on neustále opakoval že to nevadí že musíme pít dál. Také nám ukazoval staré černobílé fotografie nahých žen a dával nám sexuální osvětu.Skončilo to řádným výpraskem od mého otce páskem přes zadek.

To jsi mi připomněl Budgie jednoho spolužáka z průmyslovky, který černobíle fotografie nahých žen namnožil a pak nám je prodával. Dodnes s ním kamarádím.

Celé dětství mám spojeno s hřištěm a sadem před naším domem, kde jsem nejvíce času trávila s kluky z naší ulice( byla jsem v ulici jediná holka) hrou na indiány, četníky a zloděje, fotbalem a vybíjenou v zimě hokejem na nedalekém rybníčku a lyžováním.Protože jsem byla jediná holka mezi nimi, tak si mě patřičně vážili a chovali se ke mně jako praví gentlemani. Kamarádku jsem měla až z opačného konce vesnice a protože jí to také táhlo ke sportu, tak jsme si spolu výborně rozuměly.Dokonce jsme spolu chodily od školky až  po celou základní školu do jedné třídy. Vzpomínám, jak jednou v zimě jsme se na zamrzlém potoce blízko jejího domu klouzaly a pode mnou se v takové tůňce prolomil led a já byla skoro po ramena ve vodě. Kamarádka mě pomalu, ale jistě vytáhla a já šla potom jak vodník v tom mrazivém počasí přes celou vesnici domů. Dodnes vzpomínám, že na mě punčocháče byly úplně přimrzlé.... a nemohla jsem je skoro ze sebe sundat....Zajímavé bylo, že jsem to vůbec neodstonala a našim jsem se svěřila, až když jsem byla dospělá.     Tady ta kamarádka mě taky učila kouřit na stromě, na staré jabloni před naším domem (  když ji loni sousedé káceli, tak jako by s ní odešlo kus mého života)..... bylo to jen jednou a naši na to hned přišli....asi se moc kouřilo z koruny stromu...   Kdyby mě tehdy nařezali nebo vynadali, tak bych to asi natruc zkoušela dál, ale tatínek mi promluvil do duše...taková zastrašující zdravotní přednáška....a já na něj dala a víc jsem to nezkoušela. Kamarádka z dětství se mi pak za svým mužem odstěhovala někde k Olomouci a od té doby už jsme se neviděly. Zůstaly jen vzpomínky a fotografie na ten krásný čas dětství..

Také jsme si hráli na indiány nebo na Němce a partyzány.Na malém poli jsme vyhrabávali na podzim zbylé brambory, abychom si je mohli opéct v popelu.Když vidím při procházce místo políčka kde jsme si opékali ty brambory stát skladové haly, nemám moc dobrý pocit.

No jo, nic už není takové, jak bývalo....tady taky na místě sadu stojí rodinné domky a místo malého hřiště na fotbálek  je obrovské reprezentativní hřiště na opravdický fotbal a okolní romantické kopečky a údolíčka, kde jsme si hrávali na indiány a sáňkovali, jsou ty tam. A je to škoda, že se tento romantický kousek přírody neuchoval v původní podobě.   Ale milovníci fotbalu by se mnou asi nesouhlasili....

 Mám kamarádku na generace, tedy my tomu říkáme generační přátelství. Naše maminy jsou kamarádky, my jsme od školky až po střední seděly spolu a naše děti se kamarádí také. Jen ten čas je proti nám. Teď jsme se vrátili z hor a byl to moc pěkný týden.