Téma: Stále ji miluji a nedovedu si představit život bez ní

  Já myslím, že slepit jo. Ale jestli to bude fungovat nevím.  Osobně nejsem na nějaké nimrání se v bolavé ráně. Nic polovičatě nedělám a pokud se s někým rozejdu, tak to má reálný podklad a nepotřebuji se s exama stýkat. Člověk je potom rozháraný, neví na čom je a akorát přežívá. Samozřejmě, že né každý je muž činu, ale v zájmu sebezáchovy, lepší jak se trápit. Takže seber odvahu, s bejvalkou promluv no a podle výsledku se zařiď. Nic na tom není a výsledek Tě posune zas o kousek dál.

Nad tim jsem uvazoval, jestli neco zkusit ale.. my jsme se dohodli, ze budem kamaradi, v podstate bez sebe nedame ani ranu, radime se v zasadnich vecech.. mam strach, ze kdybych o necem zacal nebo to uspechal, tak se stahne a ja prijdu i o tohle, co mi z toho vseho zbylo.. Kupříkladu se spolu bavime, vsechno v pohode, ale já v určitou chvíli asi nějak přeženu mez kamarádství, nebo nevím jak to popsat, a ona se raději rozloučí .. Točím se v bludném kruhu.. Ač chci, tak se bojím případných následků :/

   Musíš vědět Ty sám co je Ti milejší, jestli ona jako kamarádka, nebo Tvůj duševní klid a rovnováha. Já osobně bych se rozhodla pro to druhé. Nemám ráda plané naděje a doufání v něco, protože potom to důležité uniká. Je to jako stát na nástupišti a čekat na courák, který ještě ani neví jestli pojede, zatímco na vedlejším nástupišti odjíždí mezinárodní expres.

Je to paradoxní, ale důležité je pro mě oboje.. Nevím jak to vysvětlit, ale představa, že bych s ní ztratil kontakt mne ubíjí.. Párkrát jsem to zkusil, jako neřešit to, nebavit se s ní, prostě na nějaký čas zmizet, nebrat telefon, ale nepomohlo to a byl jsem nešťastný.. A když sem se vrátil a začal s ní komunikovat, tak jsem zase byl šťastný.. :(

  Myslíš jako posedlost?  Máš přítelkyni jako drogu, možná to chce čas, nevím.... Třeba si tím musíš projít ještě dál, aby jsi na konci pochopil. To co navrhuje Veverka je rozumné, musíš si to zdůvodnit a najít správnou cestu. A hlavně až na té cestě budeš, musíš jít, neohlížet se, nevracet se a zastavit jen na WC a nebo utrhnout kytku.

Ano, možná jsem z ní posedlý, nebo mě ona posedla.. Nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by zažíval něco podobného, myslím osobně.. Zakopaný pes může být v tom, že jsem to nechal otevřené a ona neprotestovala.. vlastně mi na to poslala jen pusu, vyložit si ji můžu jak chci, například "dělej si co chceš" nebo "ano, necháme to otevřené" ..

U předchozích vztahů jsem se vždycky okamžitě otrkal, po rozchodu jsem zapomněl a bylo to, ale tady je to něco jiného...

Ano, Veverka má pravdu a asi by to tak mělo být, ale mám v povaze vyčkávání a čekání na nějaký impuls a nerad se pouštím do něčeho jiného.. Kamarádka mě vystihla snad nejlépe, řekla, že mám strach z nových věcí, a asi to tak bude.. Budu muset zapracovat sám u sebe.. Moc děkuju za rady

Ahoj,

já myslím, že pokud to necháš v rovině kamarádství, budeš se donekonečna trápit.

Na Tvém místě bych s ní zkusila promluvit, snažit se vystihnout Tvůj pocit, Tvé city...

Nebo jí můžeš napsat dopis, kde to vše vystihneš, přece jen v psané formě si to člověk může více promyslet a dát tomu co nejvíce hlavu a patu. Nevolila bych e-mail, facebook a podobně, ale normální ručně psaný dopis na papír.

Až poté zjistíš, jak se věci mají, uvidíš. Jestli ale chce být už skutečně jen kamarádka, možná by pro Tebe bylo lepší vysvětlit jí, že Tě to trýzní, protože ji stále miluješ, a že by bylo lepší nevidět se.

To pak snáze zapomeneš a budeš schopen klidněji žít a časem do svého života pustit jinou dívku. Jak ji máš na očích, pořád tajně doufáš, a to je hrozně sebedestruktivní. Ale chápu Tě, jak je to těžké.

Držím palce!

Paradoxní na tom je, že ona to ví.. Jak se věci mají.. Ví, že k ní cítím víc a nechává ve mne tu naději nadále hořet, neudusila to v počátku.. Nedávno jsme se dostali do debaty, proč jsem tak skleslý a tak dále.. No přiznal jsem, že žárlím, že k ní cítím více než bych asi měl a že bych rád vrátil čas a že stále doufám.. Ona řekla, že co se stalo, stalo se.. Ale ač vždy vyznávala rčení nebo pořekadlo či co to je "dvakrát nevstoupíš do jedné řeky", tak nijak neřekla, že bych měl přestat doufat, že bych měl začít žít.. Možná ji to dělá dobře, že na ní myslím, možná mi jen nechce ublížit úplným odmítnutím, nebo možná sama neví co chce... Ale já jsem z toho totálně zmatený a nevím co si myslet :(

Jo a ještě něco:

Když se se mnou před několika měsíci rozešel partner, snažila jsem se pak říkat si, že ho mám ráda jako člověka a že mu přeju to, co on si přeje. A když si přeje být bez našeho vztahu, tak já nejvíc, co můžu pro to udělat, je přijmout to za skutečnost.

Jinak jsem si také říkala, že ta má láska, ten cit ve mně nebyl tak velký proto, že on byl tak moc dokonalý, ale především proto, jakou já mám schopnost milovat, schopnost a přání.

A že se musím snažit tenhle určitý vnitřní poklad ochránit před poničením, abych jej za čas mohla aplikovat někde jinde

Vem si to taky k ♥, tuhle mou osobní filozofii, třeba Ti aspoň trochu pomůže...