Téma: Sebepoškozování, hlasy v hlavě, vztek - nejsem plnoletá a nevím si rady

Vlastně nevím, kde začít, doufám, že to celé bude dávat smysl, …

Když mi bylo 13 (rok 2012), tak mě tehdy víceméně z nudy napadlo píchat si špendlíkem do ruky, byla to hlavně zvědavost a možná i touha po pozornosti, později mi na to táta přišel, udělale z toho strašnou scénu a já mu slíbila, že už to nikdy neudělám, tehdy jsem vlastně byla celkem v pořádku, až na neustálý strach z okolí, co si o mně kdo bude myslet a nakonec strach z lidí, těm jsem nikdy nevěřila, tou dobou jsem se hodně usnula k hudbě a bylo mi vlastně celkem fajn.

O rok později (2013) jsem najednou začala mít představy, že mi někdo chce ublížit,  přišly chvíle, kdy jsem necítila v podstatě nic, jediným řešením pro mě tehdy bylo sebepoškozování, žiletka byla můj kamarád, bála jsem se všeho a všech, doma jsem o ničem nemluvila, snažila jsem se všechno udržet   tajnosti, měla jsem dvě tváře, tu pro okolí a tu pro sebe, ta moje byla plná strachu, úzkosti, později mi na SP přišla učitelka ve škole, nešťastnou náhodou, zase se strhl povyk, rodiče mě tahali od psychologa k psychologovi, ale já jsem z nich měla strach, mluvila jsem jak všeho nechám, že to byla jen hloupost, vždycky jsem se skrývala. Přišlo zase lepší období a já s pomocí přátel opravdu byla "čistá", ty nepříjemné pocity tady ale byly pořád,  Začala jsem je považovat za svou součást.

Dva roky jsem to vydržela, letos (2016) začátkem září začaly nepříjemnosti ve škole,  mnoho učení a já jakožto perfekcionalista zoufalá, že se mi nedaří, ač se snažím. Začalo mě všechno užírat víc a víc, tak nějak pomalu, bolestivé zevnitř, sáhla jsem po své "zbrani", celý ten kolotoč je zpět. Ale co mě děsí víc?  Hlasy v mé hlavě, neustále brečím, bojím se, že doma nejsem sama, bojím se večer usnout, jsem výbušná, nezvládám sama sebe, jsem schopná jen ležet, poslouchat hudbu a brečet, mám pocit, že všem je to úplně jedno, asi už se to ani před okolím nepokouším skrývat, ale nikdo to nevidí, bojím se, každého dalšího dne, chci být zase ten usměvavý člověk a opravdu toužím po tom to změnit,  všeho toho hnusu se zbavit.

Jít k odborníkovi, já vím, jenže nebylo mi 18, bydlíme v malém městě, rodiče se to dozví, a já je nechci trápit. Vím, řekli byste, že daleko horší pro ně je nevědět, co se se mnou děje, ale já už nezvládnu vidět je plakat, poslouchat výčitky, svoji rodinu miluji, nechci jim tak moc ublížit a chápu přitom i jejich postoj, je strašně vidět jak si někdo ubližuje a vy sám mu nedokážete pomoc, nechci je zklamat.

Asi jsem to potřebovala všechno že sebe dostat, vím, že lidé mají horší problémy a vlastně se omlouvám, že tímto obtěžuji, ovšem ocením jakékoliv vaše odpovědi, rady a vlastně cokoliv  

Hezký večer!