Téma: Záchvatovité přejídání, zvracení a hladovění v pubertě - jak se toho zbavit?

Ahoj. To co popisuješ se v medicíně nazývá porucha příjmu potravy a řeší to dětští psychiatři. Pokud by jsi si s tím nevěděla rady, určitě to zkus pořešit touto cestou. Na praxi když jsem studoval medicínu mě učila jedna psychiatrička, která se na toto přímo zaměřovala a měla bohaté zkušenosti. Vím, že se to vyřešit a vyléčit dá. Ale lépe pod odborným dozorem.  

Ahoj Yumi,

měla jsem skoro doslova to samý. I ten věk by odpovídal. Protože je to dost osobní věc, zůstanu radši anonymní (ještě víc, než obvykle

V době, kdy to u mě začalo, jsem samozřejmě taky chtěla být hubenější (ono člověk, když už má předem danou určitou stavbu těla, těžko bude "víla", pokud jí být nemá Ségra byla vždycky právě tou až extrémně štíhlou (ale přirozeně - malá, drobná, křehká) a já byla opak. Vážila jsem i měřila (pořád měřím stejně jako ty. Dneska si myslím, že to není žádný extrém - ne tloušťka, ale v tý době to pro mě byla tragédie. Svůj velký podíl na to bohužel mělo i srovnávání babiček, mamky… byla jsem ta "pěkná" holka, "krev a mlíko", taková ta "pořádná". Bohužel si "jaksi" neuvědomili, co to udělá s myšlením mladý holky…

Mám moc ráda jídlo, hlavně sladký. A tak jak jsem chtěla zhubnout, vždycky jsem vydržela jen chvíli jíst zdravěji a pak to nešlo a jedla jsem. Zajídala jsem smutek, nudu, vztek, rozčarování… To je myslím to nejhorší. Do toho jsem měla taky dlouhý dny ve škole, prakticky pořád jsem jen seděla. Nenáviděla jsem se za to, že nevydržím, že přiberu (ten věčný strach) … Co mi pomohlo? Po rozchodu (opět řešen přejídáním) jsem se zařekla, že chci zkusit něco novýho, co by mě vytáhlo z "deprese". A zkusila jsem chodit do posilky. Tenkrát mě to strašně chytlo. Byla to náplň mýho času, něco, u čeho jsem si odpočinula (takže částečně odpadlo přejídání ze stresu, únavy). Za nějakou dobu byly vidět i výsledky, takže mě to nakoplo. Nicméně pro mě bylo pořád těžký v náročných situacích vydržet. Pomohl mi taky čas. Po čase škola odpadla (střední, na vysoký to už bylo o něčem jiným, lepším). Nemusela jsem pořád sedět. Mohla jsem chodit cvičit (teď u i aerobic), nebydlela jsem už u našich přes týden, takže jsem mohla i líp jíst. Ten čas mi hodně pomohl. Důležitý u tebe je, abys nezačala zvracet, to už bude cesta do háje. Taky jsem četla - třeba knížka Místo činu lednička je o tom.

Nedělám z tvýho problému menší, než je. Vím, že by bylo nejlepší to řešit tak, jak je napsáno v příspěvku nade mnou. Já jsem ho ale částečně! vyřešila tak, jak jsem ti napsala. Koníčkem (sportem, který mě vážně chytil a pořád baví), časem a snahou to změnit. Ale byly to těžký časy a těžce se mi na ně vzpomíná. Do dnešní doby mám problém v náročných chvílích nejíst (nezahánět to jídlem). Často ujedu. Myslím, že to je něco naučenýho, čeho se nedá úplně zbavit, bohužel…

Tak ti moc držím palce, ať se tím tak netrápíš a jsi spokojená. O to stejně jde, hodit se do pohody. Tlustá nejsi a jde jen o to naučit se určitý "zvládací mechanismy" (o tom se píše i v tý knížce). A začít mít ráda sport… (a samozřejmě další věci, tohle je hodně zjednodušeně napsaný)

Ahoj, ptáš se na zaručený plán, jak se zbavit situace, kdy střídavě hladovíš a u toho cvičíš a poté se přejídáš (je dobře, že často nebo skoro vůbec nezvracíš - dost to škodí zdraví). Myslím, že to jsou dva extrémy a chtělo by to najít zlatou střední cestu a kompromis mezi tím, tedy jíst vyváženě, přiměřeně cvičit a občas si dovolit i sladké. Myslím ale, že to není jen o jídle, ale i o nespokojenosti se sebou a nějakými jinými  starostmi, které můžeš ventilovat přejídáním. Proto bych určitě doporučila řešit situaci s odborníky – nejlépe s psychoterapeuty nebo (či i k tomu) navštívit centrum Anabell, které sídlí v Ostravě, Praze a Brně a pomoc je tam bezplatná. Také nabízí jako podporu různé online formy pomoci – kdyžtak mrkni na www. anabell.cz Držím palce, určitě na to nezůstávej sama J.